Čínská filosofie (část 2.)

Legalisté, fa-ťia

I objevilo se ve 4. století př.n.l. nové myšlení, zabývající se vztahem vlády (panovníka) a lidu v rámci státu. Byli to legalisté či legisté (fa-ťia). Zákon (fa) se pro ně stal přesně definovanou mírou chování všech zúčastněných stran. Počátky legalismu ovšem spadají do 7. století, kdy jistý Kuan Čung (zemřel 645) vyjda z úvahy, že člověk člověku je vlkem, zahoroval pro zákony, jež zajistí řád a morálku, a tak zpevní stát, který se bude moci lépe připravit na válku. V Číně panovalo realistické přesvědčení, že bez válek je sjednocení země nemožné. Snahy o vypracování zákoníku v jednotlivých zemích vedlo k značné Konfuciově nevrlosti, neboť se obával, že opuštění li, tj. tradiční normy chování, a zavádění zákonů fa povede k zrušení rozdílů mezi vznešenými a obyčejnými.

Filosof Šen Tao (350 – 275 př.n.l.), jeden ze strůjců školy fa-ťia, ctitel kategorie š´(autorita, moc), prohlásil: „Právo nepřichází dolů z nebe, stejně jako nevychází ani ze země, nýbrž vzniká mezi lidmi a musí být ve shodě s jejich smýšlením. Právo vyrovnává stejnoměrně všechen pohyb v říši. Je nejspravedlivějším, jednou provždy ustanoveným řádem. Když máme k dispozici váhu, nemůže být nikdo ošizen vydáváním lehkého za těžké. Pokud jsou délkové míry, nemůže být nikdo ošálen při určení velikosti. A existují-li zákony a ustanovení, nemůže být nikdo podveden neoprávněnými manipulacemi.“

Záhy se ukázalo, že omezení moci šlechty zavedením byrokracie, jež plně podléhala centru, přináší skvělé výsledky do té doby, než si úředníci uvědomili svou moc a začali zlobit. Oblakem problému se zahalily kapacity jako Mistr Sün (Sün-c´, okolo 298 – asi 238 př.n.l.) a jeho žák Chan Fej-c´, 288 – 233; zatímco Mistr Sün byl ještě trochu měkký a snažil se zmírnit drakonické tresty za porušování zákonů konfuciánským pohledem na svět, Mistr Chan Fej se rozhodl co nejlépe vyřešit problém zbytnělé a troufalé byrokracie. Jeho rady pro panovníky počítaly s neustálým zasévání nevraživosti, nedůvěry, podezíravosti a podrazáctví mezi úředníky. Nesměli si důvěřovat a stále museli počítat s tím, že oko panovníkovo bdí a jeden nikdy neví, kdo jej může sledovat a udat. Legismus se ujal především ve státech Chan a Čchin. V Chan to byl ministr Šen Pu-chaj a v Čchin Šang Jang. Chan měl ovšem smůlu, že byl malý a ve středu zájmu dvou nejsilnějších sousedů – Čchu a Čchin.

Starším současníkem filosofa Šen Tao byl Šen Pu-chej († 337), jenž preferoval kategorii šu (státnické umění). Stal se prvním ministrem státu Chan a přežil to. Obrovskou kariéru ve státě Čchin udělal Šang Jang. Přihodilo se na konci epochy Válčících států (Čan-kuo, 480 – 222), v době, kdy stát Čchin začal získávat převahu a polykal státy okolo sebe. Strůjcem vzestupu tohoto státu byl právě Šang Jang, zchudlý šlechtic a filosof ze státu Wej. Chtěje získat úspěch nabídl se čchinskému vládci Siao-kungovi (361 – 338 př.n.l.) a od roku 356 jako hlavní ministr začal převádět do praxe ideu silného státu. Jeho základní zákon zněl: Stát je vše a všechno a všichni jsou podřízeni jeho potřebám. A to bezpodmínečně, bez ohledu na morálku, rodinu atd. Lidé mají makat a sloužit, vědět toho mnoho nemusí, stačí jen to, co jim umožňuje řádně plnit povinnosti. Je docela zajímavé, že zrovna v tuto dobu na opačném konci světa jistý Platón (427 – 347) přichází se svou myšlenkou ideálního státu a s obdobnými prvky. I s tím (moudrým, kdo to, k čertu, je?) filosofem v čele, ba i se škodlivostí poezie a významnějšího vzdělání pro masy vůbec. I Šang Jang zakázal číst a rozšiřovat filosofické spisy, což První svrchovaný císař Jing Čeng o něco později vylepšil táborákem, jehož potravou byly básnické a historické knihy i spisy všech filosofů, aby byli lidé nevědomí a nemohli tak na příkladech z minulosti kritizovat přítomnost…

Zajisté se u toho pěly (aby všem bylo jasno) prověřené písně a byly povoleny taneční veselice prostého lidu.

Na rozdíl od Platóna ovšem Šang Jang svůj stát vybudoval, i když s takovou soustavou trestů, že až člověk polyká: bičování, zabavení majetku, nucené práce, tedy ještě „sranda“, stětí, prý tehdy mohl soudce vyvolenému, tj. vznešenému odsouzenci dovolit, aby si červenou tuší označil poslední krční obratel, přeseknutí v půli těla, roztrhání bytosti mezi rozjetými vozy, rozdrcení hlavy mezi kameny, to už méně „legrační“, pálení od hlavy počínaje, odtrhávání končetin, vylamování žeber, uvaření v kotli a „pětinásobný“ trest smrti sestavený z vypálení znamení na čele, uříznutí nosu, nohou, což bylo dokončeno ubičováním zmučeného torza.

Obyvatelé pak sledovali na městském tržišti vystavený výsledek plní radosti, jak to funguje. A taky že ano, za deset let vybil loupeživé bandy. To byl ten pátý trest smrti, ono vystavení na veřejnosti. Samozřejmě, že Šang Jangův systém počítal s udavačstvím a špiclováním mezi malými skupinami lidí i v rámci rodiny jako s hotovou věcí. Systém domovních důvěrníků není žádná novinka, ostatně v Číně vznikly i první koncentráky a pracovní tábory.

Na druhé straně Šang Jang vypracoval věrnostní kariérní žebříček, přičemž každý z 18 hodnostních stupňů znamenal pro oddané i nezanedbatelný sociální vzestup. V r. 350 př.n.l. rozdělil zemi do jednatřiceti okresů, v nichž správní i výkonná moc přešla do rukou státních úředníků. Šlechta se podívala na prázdné ruce a buď se začala shánět po červeném inkoustu, nebo držela jazyk za zuby. Fanatik zákonnosti fa se nerozpakoval potrestat i královského prince uříznutím nosu.

Takovému borci, jakým bezesporu Šang Jang byl, neušlo, že kromě krotkého obyvatelstva a vycvičené armády je nutná i progresivní a prosperující ekonomika. S reformami se nepáral. Zrušil občinové držení půdy a uzákonil právo soukromého vlastnictví ornice. Daně nebyly přehnané, a tak se rolníci činili. Dokonce podporoval proti tradici i obchod a clo z této činnosti přiklepl armádě.

Šang Jang vytvořil jednotný, hospodářsky i vojensky zdatný stát, který se mohl začít sebevědomě rozhlížet kolem sebe a imperiálně mlaskat nad dalšími státy Podnebesí. Samotný Šang Jang to dotáhl na vévodu z Šangu, napsal zemanovsky laděný bestseller Kniha vévody z Šangu (Šang-ťün šu), kde mimo jiná moudra též prohlásil: „Vládnout prostřednictvím mírných lidí vede nevyhnutelně k nepořádkům a dokonce až k rozpadu státu. Pokud se však vládne pomocí přísných lidí, dosáhne se dokonalé vlády a posílení země.“

Patrně pár těch „mírných“ přinejmenším vyhodil od koryta, ale nikoli tak daleko, aby nebděli. Šang Jang byl svého úřadu zbaven, briskně vykopán od dvora a pro jistotu zlikvidován rozškubnutím na čtyři části.

Dalším výrazným legistou byl zmíněný Chan Fej-c´(sebevražda jedem v r. 233 př.n.l.). Tento žák konfuciánce Sün-c´a byl nejvýznamnějším legistou snad i proto, že jeho zásady uvedl císař Čchin Ś chuang-ti do praxe, což byla fantastická míra úspěchu. Chan Fej-ć operuje s pojmy, jež vytvořily jiné školy, ale nově je vykládá a naplňuje: „Cesta (tao) je to, co činí věci takovými, jakými jsou, je to, co tvoří všechen řád (li). Řád je to, co tvoří tvar věcí…“ Věci se nemohou naplňovat najednou a v tom je patrné jin a jang. Řád ve společnosti je ale jen pouhým vnějším zakrytím nedostatků. Je třeba nově regulovat vztahy mezi lidmi a zvláště mezi vládcem a společností. Panovník pouze vydává zákony (fa) a nařízení (ming) a dále nezasahuje (wu-wej), neboť v rámci těchto zákonů je vypracován systém odměn a trestů. Chan Fej vcelku přejímá myšlenku Sün-ć o zlé přirozenosti člověka. Člověku jde o osobní prospěch a toho je nutno využít ve společenských vztazích. Poddaný prodává své schopnosti (2000 let před Marxem!), aby za ně získal něco výhodného a jemu prospěšného od panovníka. Zákony slouží k regulaci míry tohoto vztahu. „Obecně řečeno, mění-li se zákony (fa) a příkazy (ming), potom se mění vhodnost a nevhodnost. Mění-li se vhodnost a nevhodnost, mění se také směr konání lidí.“ Není to tedy řád, nýbrž zákon panovníka, který »dává tvar« lidem. Panovníkovo místo je určeno božskými nebesy. Pojem zákon Chan Fej nadřazuje v kritice ostatních škol všemu ostatnímu výkladu světa a přizpůsobuje mu pojmový aparát těchto škol čerstvým výkladem. Cituji z Čecháka dál: Podobně je vysvětlována i podstata vývoje společnosti. Nelze napodobovat minulost. Nové dějinné skutečnosti musí být adekvátní skutečnosti nových způsobů řízení. Ohlížení se na řád v konfuciánském smyslu je neužitečné a v nesouladu s povahou zákonů. Chan Fej vystoupil proti ostatním školám zvláště proto, že opěvovaly minulost a odmítaly současnost. Císař Čchin Š´chuang-ti, největší z vládců dynastie Čchin, čínský První svrchovaný císař se v Chan Fejovi viděl a pod trestem smrti zakázal jiné školy a jiná učení. Aby nešlo srovnávat minulost se současností, došlo k již zmiňovanému pálení knih. Popravy mudrců, pálení kněh a intriky prvního ministra Li S´a spolužáka a konkurenta Chan Feje dotlačily do vězení a k sebevraždě. Nic nepomohlo, že Chan Fej byl v Čchinu jako diplomat státu Chan. Jeho pověst a knihy jej předstihly a vládce Čchinu jej obdivoval, což Li S´ musel zarazit, aby nepřišel o pozici muže č. 1.

Li S´ samozřejmě později též padl, byl popraven i se svým druhým synem a rodinu vyhubili do třetího kolena. Na mou věru, šťastné číslo! Způsobil to eunuch Čao Kao, který chvilku v říši řádil, ale potom následovalo jedno povstání za druhým, smrt Druhého i Třetího svrchovaného císaře, ten ještě stačil zlikvidovat Čao Kaa atd. Za dvacet let bylo po věčné dynastii. Podle S‘-ma Čchienových Zápisků velkého historika byl Li S‘ odpovědný za smrt Chan Feje. Chan Fej, nižší princ státu Chan, byl vynikajícím spisovatelem, jehož eseje upoutaly pozornost krále Čchinů. Když stát Čchin vyhlásil státu Chan válku, byl Chan Fej vyslán jako diplomat do státu Čchin. Li S‘, který Chan Fejovi záviděl jeho intelekt, přesvědčil čchinského krále, že nemůže Chan Feje poslat zpět (neboť jeho vynikající schopnosti by byly pro Čchin hrozbou) ani jej zaměstnat (protože by nebyl ke státu Čchin loajální). V důsledku toho byl Chan Fej uvězněn a Li S‘ jej přesvědčil, aby spáchal sebevraždu jedem. Podle S‘-ma Čchiena Li S‘ také přesvědčil Čchin Š‘-chuanga, aby potlačoval intelektuální opozici. Když proti tomu konfuciánští učenci protestovali, bylo prý 460 z nich zaživa pohřbeno. V roce 214 př.n.l. Li S‘ sám koncipoval edikt, kterým bylo v roce 213 př.n.l. nařízeno rozsáhlé ničení historických záznamů a literatury, včetně klíčových konfuciánských textů, které považoval za škodlivé pro blaho státu.

Chan Fej razil absolutní moc panovníkovu, ono š´. Panovník má wu-wejovat, tj. být skryt, na všechno má vládu a byrokratický aparát. Musí však bezpodmínečně kontrolovat pokladnu a udělování trestů a odměn. Cukr a bič uplatňuje na své ministry, ti zase na své podřízené, tj. šu, státnické umění. Pravomoci feudální nobility nahrazuje byrokratický stroj, opírající se o detailně vypracovaný zákoník (fa). Je-li toto zajištěno, panovníkem může být i člověk nevýjimečný, stát pojede dál. Sjednotí se míry váhy, měna, písmo atd. Jednotné musí být i chování a názory. Povoleny jsou pouze názory legalistické, ostatní matou hlavy, disidenti se netrpí. A tak se demonstrativně spálí škodlivé knihy, k rozsáhlému pálení knih došlo, až když rozzuření rolníci vpadli do císařských paláců, zlost zbídačených mas je snáze omluvitelná, než třeba spálení alexandrijské knihovny v důsledku erotického skotačení Caesara a Kleopatry. Chan Fej jasně zřel, že přirozeností člověka je touha po osobní výhodě, a zakomponoval touhu po bohatství do not vládnutí. A tak se podporuje soukromé hospodaření rolníků, dobré hospodaření jest odměňováno, špatné trestáno. Před Chan Fejovou správou by žvásty o špatném podnikatelském záměru určitě, ale opravdu určitě neobstály a dotyčný by svou řvavou smrtí oblažil davy, ne že by se jim posmíval z mongolských stepí. Chan Fej dbal, aby věci byly řádně pojmenovány a blábol o zašantročení státních peněz do vlastní kapsy byl jistě v trestním zákoníku přesně pojmenován a přiměřeně ohonorován. Chan Fej byl přesvědčen, že realizace jeho plánů prospěje lidu, podpoří slabé a znesnadní život parazitujícím boháčům. To taťkové českého kapitalismu po roce 1989 věci nahlíželi obráceným dalekohledem. A tak mistři Klau-s´a Je-ž´ek a jejich legalisté ve snaze zbudovat si vděčnou třídu přizpůsobili český fa potěše grázlů. TAO však, pánové, stále působí, jeho běh nelze lidsky zmrvit. Chan Fej dí: „TAO je to, čím se věci stávají tím, čím jsou. Je to to, s čím jsou souměřitelné všechny principy (li). Principy jsou vzory, podle nichž vznikají všechny věci a TAO je příčinou jejich bytí. Proto se praví, že TAO všecky věci uvádí do řádu (li – zde jako sloveso). Věci mají své specifické principy a nemohou navzájem interferovat (překážet si, mísit se). Jelikož věci mají své specifické principy a nemohou navzájem interferovat, proto jsou principy kontrolující (určující) složkou ve věcech. Každá věc má svůj vlastní princip, odlišný od principů druhých věcí, a TAO je souměřitelné s nimi všemi jakožto jedno. V důsledku toho vše prochází procesem proměny…“ (in E. Bondy, Čínská filosofie, Vokno, 1993, str. 116)

Velké učení, Ta süe a Čung jung, Vyváženost a obyčejnost

Tato dvě díla vznikla poté, co v krvi skončila dynastie Čchin a začala se konstituovat dynastie Chan. Obě díla se stala součástí Knihy obřadů Li-t´i a jejich precizní znalost byla součástí státní zkoušky od doby Sungů (viz přehled dynastií a panovníků v margináliích). V době vzniku Ta süe a Čung jungu je též Kniha proměn doplněna dodatky pod názvem Deset křídel. Všechna tato díla se snaží spojit konfuciánství a taoismus. Ve Velkém učení jde o sebezdokonalení člověka ve smyslu š´, tj. pragmatickému využití okolností ke kariérnímu růstu za jakýchkoli politických podmínek. Je to typicky konfuciánské dílo. Zkoumáním věcí se rozšiřuje poznání, jež v člověku vypěstuje ryzost (čcheng) vůle. Tím se napravuje mysl a šlechtí individuální život, což uspořádá rodinné vztahy, a jsou-li tyto vztahy v cajku, dává se do pucu celý stát. Dokonalý člověk musí stále dávat pozor na své chování a myšlení, a to i tehdy, je-li sám se sebou bez očí jiných. Autorství spisu Vyváženost a obyčejnost bývá připisováno vnukovi Konfucia jménem C´S´, což možná o některých partiích textu platí. I dí se zde: „To, co Nebesa přikazují člověku, nazývá se přirozenost. Sledovat svou přirozenost nazývá se TAO. Pěstovat TAO nazývá se vzděláváním. To, co je (opravdu) TAO, není možno opustit ani na okamžik. Co je možno opustit, to není žádné TAO. Z té příčiny je vznešený muž ostražitý vůči tomu, co neviděl, a obává se toho, o čem neslyšel. Není nic zjevnější, než co je v temnotě, a nic není patrnější, než co je nepatrné. Proto vznešený muž dá na sebe pozor, i když je v samotě. Když ještě není vzbuzena radost ani hněv, smutek ani veselost, nazývá se to vyváženost. Když jsou vzbuzeny, ale jsou uměřené, nazývá se to harmonie. To, co je vyvážené, je velkou podstatou Podnebesí. To, co je harmonické, je všeobsáhlým TAO Podnebesí. Je-li dosaženo vyváženosti a harmonie, zaujímají Nebesa i Země své pravé místo a deset tisíc věcí a bytostí řádně prospívá.“ Synkreze čínského s čínským je zřejmá. Konfuciánství se s taoismem nefackuje ani tam, kde ortodoxní konfuciánství hřmí pěti základními vztahy a univerzálními ctnostmi, jež jsou moudrost, humánnost a odvaha. Humánnost, to znamená být člověkem = Žen je žen. První žen jest humánnost, druhé člověk. Ústředním bodem Čung Jungu jest ryzost, čcheng. Ryzost je TAO nebes a usilování o ni je TAO člověka. Ryzost znamená morálnost ve všem jednání. Je to nejvyšší a povšechná vlastnost TAO a člověka, který TAO následuje. Minimem jest vědomí, jak jsem se zachoval v tom či oném případě, přiznat si pravdu, být upřímný, ryzí. To lze dodržovat. Člověk, Nebesa a Země tvoří jednu trojici a obejdeme se bez boha. Číňané alespoň určitě. Základní zákonitostí univerza je zákonitost etická.

Dodatky k I-ťingu:

„I-ťing“ (2. tis. př. Kr.), už jsme ji vzpomenuli, patří mezi nejstarší knihy světového písemnictví. Skoro vše, co z čínského myšlení známe, nějak ovlivnila.

„I“ značí v čínštině chameleóna (symbol změny), „ting“ pojednání, proto tedy „Kniha proměn“. Jedinečný obsah tvoří 64 hexagramů (šestičar), odvozený od 8 trigramů. Základem těchto grafických symbolů jsou čáry: plná (jang) a přerušená (jin). Čáry značí doplňující se energie. Jsou protichůdné, ale neoddělitelné – jako ženství a mužství, noc a den, země a nebe, ano-ne apod. Hexagramy vyjadřují souhrn lidských i kosmických situací pojímaných jako trvalý pohyb. Postupně byly hexagramy opatřeny vysvětlivkami, komentáři a průvodními texty. Jejich autorem byl Konfucius. Studiu „I-ťingu“ věnoval závěr svého života. Napsal několik přepracování a komentářů, které přispěly k porozumění knihy. Ve své Předmluvě ke Knize proměn švýcarský lékař Carl Gustav Jung napsal: „Čínsky neumím a v Číně jsem nikdy nebyl. Mohu čtenáře ujistit, že není vůbec lehké najít správný přístup k tomuto monumentu čínského myšlení, který se tak naprosto odchyluje od našeho způsobu myšlení. Abychom pochopili, o čem taková kniha je, musíme bezpodmínečně odhodit jisté předsudky našeho západního myšlení. Je podivné, že se u tak nadaných a inteligentních lidí, jako jsou Číňané, nikdy nevyvinulo to, čemu říkáme věda. Naše věda je ovšem založená na principu kauzality a kauzalita je považována za axiomatickou pravdu. V našem současném nazírání však dochází k veliké proměně. K tomu, co se nepodařilo Kantově Kritice čistého rozumu, se nyní dopracovává moderní fyzika. Axiomy kauzality se otřásají v samých základech; nyní už víme, že to, čemu říkáme přírodní zákony, jsou pouhé statistické pravdy a jako takové musí počítat s výjimkami. Stále jsme ještě nevzali dostatečně v potaz, že potřebujeme laboratoř s jejími striktními omezeními k tomu, abychom demonstrovali neměnnou platnost kteréhokoliv přírodního zákona. Přenecháme-li totiž věci přírodě, dostaneme velmi odlišný obraz: každý proces částečně nebo úplné ruší náhoda, a to natolik, že za přirozených podmínek je průběh zcela odpovídající příslušným zákonům spíše výjimkou. Čínský duch, tak jak se projevuje v I-ťingu, se zdá být výlučně zaujat právě oním nahodilostním aspektem událostí. Tak zvaná koincidence (časový souběh dvou událostí, souběh v podobě, čase a místě) se zdá být hlavním zájmem tohoto zvláštního způsobu myšlení, a to, co my uctíváme jako kauzalitu, zůstává téměř nepovšimnuto. Nelze než připustit, že pro obrovskou důležitost nahodilostí mluví ledacos. Nesmírné množství lidského snažení je nasměrováno na přemáhání toho svízele a hrozby, kterou představuje náhoda. Teoretické úvahy o příčině a následku často blednou a ztrácejí lesk před praktickými důsledky náhod.“

Dodatky k I-ťingu zdůrazňují neustálou proměnu. Jednotlivé prvky trigramů, tedy prvky jin a jang mají svůj vlastní život, svět má samopohyb. TAO je též složeno z jin a jang, jež za určitých podmínek mohou být svým opakem. Z toho vyplývá, že každá jednotlivá věc má své vlastní tao, čímž se obchází dřívější pojem TE. Počet čar a jejich kombinací je konečný, je tedy i konečný počet tao, ale může-li se jin přepeřit v jang, pestrost jest nepřeberná, kombinací habaděj, i když jin přísluší vždy sudé číslo. V Dodatcích se místo TAO objevuje konfuciánský opis Velké Nejzazší. Dodatky využívají mnoho taoistického, ale výsledkem je dobré zažívání textu pro konfuciánce.

Období dynastie Chan

Po smršti, jež smetla dynastii Čchinů, vynořil se ze spleti bojů a intrik jako vítěz sedlák Liou Pang, který založil dynastii Chan (206 př.n.l.- 220 n.l.) a přijal jméno Kao-cu. Chanové byli úspěšnou dynastií; vytvořili centralizovaný stát, řízený byrokratickým aparátem, takže feudálové si neškrtli, maximálně červenou tuší na vlastním krku. Chanové nezůstali jen zalezlí za Velkou zdí, ale aktivně trápili severní barbarské kmeny Siung-nu (Hunové a další). Chanové též využili výhodnosti obchodní cesty, kterou známe pod názvem Hedvábná stezka. Ačkoli zjistili, že existovaly i jiné civilizace, nijak je to nevyvedlo z přesvědčení, že oni jsou středem světa a celé lidské civilizace. Tyto nálezy, jež Číňany ponechaly chladnými, souvisí s osobou císaře Wu-ti (na trůnu od roku 141 př.n.l.). Jeho vláda je dodnes oslavována jako jedna z nejlepších v čínské historii. Prakticky hned od jeho nástupu začala nová dobyvatelská tažení. K říši byly připojeny jižní území, Mandžusko, Korea a proběhl pochod do Střední Asie. Armáda překročila Pamír a dostala se dokonce až na území Římany označované jako Baktrie, kam o 2 století dříve došel ze západu Alexandr Veliký. Tak se Číňané dostali do kontaktu s novými civilizacemi a začali kontrolovat obchodní trasu označovanou později jako Hedvábná cesta. Vedla z hlavního města Čchang-anu, přes severozápad říše, okolo pouště Taklamakan, přes pohoří Pamír až do tehdejší Parthské a Kušanské říše. Wu-ti také začal se svými generály studovat kočovného nepřítele ze severu a zatímco na oko udržoval tradiční vztahy (kdy si vlastně od Hunů vykupoval za bohaté dary mír), začala usilovná práce na vytvoření nové armády založené rovněž na jízdních lučištnících. Od kočovných národů ze všech příhraničních oblastí říše byli skupováni koně, na mnoha místech vyrostly rozsáhlé stáje a plynuly do nich finanční prostředky na podporu chovu. Zároveň začali být důsledně cvičeni vojáci. Zlomení moci Hunů se událo v několika etapách. Po počátečních dílčích neúspěších dosáhla jedna z armád prvního významného vítězství, a o několik let a vyhraných bitev později se 100.000 jízdních lučištníků pod vedením generála Wej Čchina vydalo na finální tažení přes poušť Gobi přímo do srdce Huny ovládané říše a úplně je rozprášilo. Ti se sice vzpamatovali, ale jejich mocenský monopol na severu byl navždy narušen. Pozbyli svého dominantního postavení (jejich místo postupně zaujali jiné kmeny (ujgurští Turci, Džurčeni – předchůdci Mandžuů či Kitani – mongolské etnikum) a těžiště začali posouvat na západ, což vyústilo až v děsivý vpád do Evropy. Wu-ti dále omezil rozbujelý vliv lokálních králů a upevnil za pomocí schopných úředníků centrální moc. Pokračoval v rozsáhlých projektech stavby silnic a vodních kanálů, stát ovládl těžbu rud, soli a slévárny. Podporoval zemědělce, zamezil spekulacím s cenami nařízením skupovat obilí v době hojnosti do státních sýpek, a prodávat ho za stejnou cenu při nedostatku. Dlouhé vnitřní období míru umožnilo snižovat daně, obchod kvetl a říše prosperovala. Podporoval i vzdělanost, za jeho panování vzniklo mnoho škol produkujících novou třídu konfuciánských učenců.

Jeden z nic ale poznal i stinnou stránku života na císařském dvoře. Jmenoval se S´-ma Čchien a pracoval na rozsáhlém díle Zápisky historika, zaznamenávajícím dějiny Číny od prvních legend do současnosti. Poté co se generál Li Ling vrátil z neúspěšné výpravy proti Turkům, zeptal se Wu-ti svého okolí, co si myslí o tomto selhání. S´-ma Čchien odvětil, že by se jednání generála mělo pochopit, protože se ocitl v nevýhodném postavení a kdyby se nevzdal, armáda by byla rozdrcena. Wu-ti, který byl známý také jako bojovný císař nebyl takovou odpovědí uspokojen a rozkázal historika okamžitě vykastrovat. Takový osud většinou vedl k sebevraždě potrestaného, neboť se jednalo o hroznou hanbu, ale tento se rozhodl žít a dokončit své rozsáhlé dílo. To patří asi k nejlepším a nejkomplexnějším pojednáním o starých dynastiích, vždyť předchozí práce byly spáleny Prvním císařem a jejich zbytky shořely při požáru císařské knihovny na konci dynastie Čchin.

Nebylo snadné žít a přežít u císařského dvora. O tom se přesvědčil za Chanů i císařský úředník Cchaj Lun. Tento eunuch, podle některých pramenů ministr orby, se jednoho dne snad roku 105.n. l. připlazil k nohám císaře Cho Ti (Che Ti) a předložil mu vzorky papíru. Před vynálezem papíru se v Číně psaly knihy na bambusové a dřevěné proužky. Nepohodlnost bambusu i rytého písma vedla ve 3. stol. př.n.l. k vynálezu štětce (z krysích chlupů nebo velbloudí srsti), kterým se psalo nebo spíše malovalo tuší na hedvábí. Z hedvábí se potom dělaly smotky nebo čínské knihy, při jejichž výrobě vznikal velký odpad drahé hedvábné tkaniny. Odborníci soudí, že tak přišli Číňané na myšlenku opět využít tohoto drahého odpadu na vlákna a z těch vytvořit novou látku na psaní. Dobu, kdy Číňané začali vyrábět papír, nelze přesně stanovit, pokusy vyrobit papír zplstěním z rozdrcených vláken trvaly pravděpodobně delší dobu. Není divu, že císař zajásal, hedvábí bylo drahé a četba bambusových či dřevěných knih při záchodové siestě rušila požitek svou neskladností. Cchaj Lun byl povýšený do šlechtického stavu, zbohatl a nabobtnalé sebevědomí jej zapletlo do palácových intrik, v nichž se evidentně nevyznal, upadl v nemilost, vykoupal se, oblékl si nejlepší šaty a lokl si jedu. Slovo „papír“ znamená v čínštině „hedvábné odřezky“. Lunova zásluha spočívala především v zavedení rostlinných surovin (dřevěného lýka, konopných odpadů), starých hadrů a rybářských sítí místo hedvábných vláken. Je tedy považován za vynálezce výroby papíru z dřevěných vláken. Poměrně levný materiál na psaní vedl Číňany též ke zdokonalení knihtisku. Nezůstali jen u deskotisku. Tisk z pohyblivých typů byl v Číně prokazatelně používán již v 11. století. Za dynastie Chan byl nejoblíbenějším způsobem rozšiřování konfuciánských textů nebo buddhistických súter otisk z kamenných tabulek. Praxe deskotisku začala za dynastie Suej (581-618 n. l.): Text nebo obraz se vyryl do dřevěné desky, deska se potřela inkoustem a pak se obraz otiskl na kus hedvábí (nebo později na papír) stránku za stránkou. Během dynastie Tang (618 – 907) se technologie dostala do Koreje, Japonska, Vietnamu a na Filipíny. Deskotisk se svými deskami, které byly po jednom otisknutí někdy nepoužitelné, byl nešikovný. Jediná chyba při rytí mohla zničit celou desku. Mezi roky 1041 a 1048 kovář Pi Šeng (někdy nazývaný Bi Šeng) vynalezl knihtisk. Vyryl jednotlivé znaky do kousků jemné hlíny, tenkých jako mince, které pomalu zapékal tak dlouho, až výrazně ztvrdly. Pak vložil znaky do kovového rámu a přilepil je směsí pryskyřice, vosku a papíru, která byla smíchána nad ohněm. Takto připravená deska mohla vytisknout stovky nebo tisíce listů papíru. Každý znak byl vyměnitelný a mohl se znovu použít. První zápis o vynálezu Bi Šenga byl objeven v knize Statě od jezera snů z roku 1086 od vědce a encyklopedisty Šen Kua. Nebylo to nic neobvyklého, když kronikář vlastnil padesát tisíc knih, píše. Na to, aby mohla být vydána kniha s čínskými znaky, musel mít tiskař až 360 000 kusů typů. Po následující staletí používali Číňané spíše smaltované nebo kovové typy než hliněné.

Americký přírodovědec a esejista Philip Morrison v roce 1974 poznamenal, že když dal Gutenberg prvně do tisku Mohučskou bibli, „měly čínské knihovny již celé edice tištěných knih starších, než je Gutenbergův výtisk dnes.“ V Evropě použil tento způsob knihtisku až v roce 1445 právě Gutenberg a stal se tvůrcem evropského knihtisku a evropské progrese.

Dynastie Chan se dělí na západní Chan (206 př.n.l. – 25 n.l.) a východní Chan (25 – 221 n.l.). Přestože Chanové „trpěli“ faktem, že jejich dynastii založil prostý rolník, pokus o uzurpaci trůnu a založení nové dynastie provedl pouze jeden vysoký hodnostář jménem Wang Mang (9 – 23 n.l.). Wang Mang byl svržen lidovým povstáním Rudých obočí, při němž bylo odborně vypáleno hlavní město Čchang-an a dvůr se musel přestěhovat na východ do Long-jangu, čímž vznikl Východní Chan. Ač tedy uzurpátor byl jen jeden, často vládly manželky zemřelých či slabých císařů, ba dokonce i eunuši. Zpravidla po krátké vládě těchto klanů nějaký legitimnější člen dynastie opovážlivce zmasakroval do toho třetího kolena a byl na chvilku klid. Kromě vynálezu papíru (na internetu i anglickém jest pěkný guláš okolo doby žití Cchaj Luna, nemluvě o děsivých gramatických chybách v českých textech) za doby Chanů bylo vynalezeno kolečko a zdokonalil se postroj koňských potahů, chomout způsobil, že kůň utáhl až pětkrát těžší náklad, učenec Čang Cheng sestrojil hvězdný glóbus a vynalezl seismograf. Někdo snad zavrčí, co má kolečko společného s filosofií. To pitomé kolečko po zavedení do Evropy způsobilo těžkou nezaměstnanost, co všechno dokáže spustit krizi. Naštěstí pro Evropu Číňany nijak nebraly přírodní vědy, ačkoli v technice v prvním tisíciletí n. l. byli lepší než Evropa. Při stavbě průplavů používali jednovratová zdymadla, v r. 67 n.l. postavili prvý známý řetězový most, zdokonalili tkalcovský stav a v roce 247 vybudoval stavitel Čeng Kuo kanál mezi řekami Ťing-che a Lao-che dlouhý 120 km. Zavlažoval 200 000 ha půdy. Cobydup nasadili na mletí obilí větrné mlýny. Já ty Číňany žeru. Z filosofických škol zůstaly pouze školy konfuciánské a taoistické. Není divu, centralizovaná říše Chan státotvorný konfucianismus potřebovala, taoismus poskytoval „techniky“. Daří se poezii. Silnějším filosofem tohoto období je taoista Chuaj-nan-c´ (asi 175 př.n.l. – 122 př.n.l.). TAO jest mu nedefinovatelným pramenem skutečnosti. Vznik a zánik všeho určují jin a jang, základní síly univerza. Chuaj-nan-c´ se nebránil interpretaci taoismu v magické rovině a za realitu považuje představu, že tajnými naukami lze mudrci, ba světci dosáhnout nesmrtelnosti. „Pravý člověk“ nepodléhá přírodním zákonitostem a může dělat, co se mu zlíbí. Tyto hovadiny frčí dodnes a zaprasují internet. V etice je mu základem wu-wejování, tj. konání nekonáním, neposuzování, nepřikládání hodnoty či nehodnoty čemukoli, netečnost a vyrovnaná radostnost z neusilování o cokoli. Chuaj-nan-c´ tato doporučení ale na sebe nevztahoval. Jsa vnukem zakladatele dynastie, nechal s sebou cloumat démony, hodlal stát se císařem, po krachu akce byl odsouzen k smrti a spáchal roku 122 sebevraždu.

Škola nového textu

Filosofie doby Chan je reprezentována dvěma konfuciánskými školami, jež nesly názvy Škola nového textu a Škola starého textu. Škola nového textu je starší, neboť text klasických konfuciánských knih byl zapsán v novém písmu zavedeném Čchiny a platil pro celou Čínu. Škola starého textu vycházela ze starého písma, jež se používalo v Konfuciově době. Texty prý byly nalezeny po zbourání Konfuciova rodného domu. Něco se najít muselo! Škola nového textu byla směsí tradičního konfuciánství s jinjangovou teorií. Učení jin-jang přinášelo magické prvky a uplatnilo se především v apokryfní literatuře, jež se nazývala wej (útky), zatímco klasické kánony zvaly se ťing (osnova). Tím naznačeno, že až obojí texty poskytují tkaninu moudra. To katolickou církev ani nenapadlo. Apokryfní literatura žonglovala s čísly, s principy jin-jangu, pěti živly, ročními dobami a najmě s trigramy a 64 hexagramy I-ťingu. Spousty apokryfů vznikly i k Šu-ťingu (Knize historických dokumentů), k Š´-ťingu (Knize písní) a k Čchun-čchiou (Jaro a podzim). Apokryfní texty nijak nebrzdily v obdivování Konfuciovy osobnosti. Braly to od učitele lidstva přes Nebesy ustaveného krále své doby až po bytost zázračnou, ba až nadpřirozenou. Kdyby byli Číňané kapku vášnivější, vystřihli by nové monoteistické náboženství. Do apokryfní literatury též patří výklady neobvyklých úkazů a zjevení. Milovníci tajemného by si jistě početli. Nejvýznamnějším filosofem Školy nového textu byl Tung Čung-šu (ca. 179-104 př.n.l.), autor Perlové šňůry letopisů Jar a podzimů. Nejvyšší filosofickou kategorií jsou mu Nebesa, jež chápe na čínské poměry až příliš teisticky. Pokud v Číně existoval polyteismus, vytratil se na počátku historické doby a monoteismus nikdy nevznikl. Číňané si vystačili s etikou vytvořenou lidmi, pro přirozený chod věcí měli TAO. Proto Tungova Nebesa překvapují tím, že nejen tvoří, ale i milují, mají vědomí a pocity lásky a hněvu, jednají a trestají. Tung má i kategorii Počátku (Jüan), jenž proniká nebe a zemi od počátku do konce, je kořenem všech věcí, existuje před nebem a zemí, ale krok k tomu, aby Počátek dal vzniknout Nebesům, Tung neučinil. Zůstal u velké triády Nebesa, země, člověk. Nebesa vše rodí, země vše živí a člověk vše dopracovává k dokonalosti. Ve vesmíru existují síly jin a jang, které nerozčleněny tvoří jednotu vesmíru, viz taoistický diagram. Rozvinuta sama sebou tvoří roční období, pět živlů, jež přecházejí jeden v druhý, a dvakrát do roka se protnou, neboť jang se pohybuje ve směru hodinových ručiček, jin do protivky. Jang vrcholí v létě, jin v zimě. Tak objasněno dění v přírodě, a poněvadž v zimě vládne přísnost, je etické pouze v tuto dobu konat popravy a jiné podobné nezbytnosti. Nebesa jsou makrokosmem, člověk mikrokosmem. Co je nahoře, je i dole. Člověk má přirozenost a city. Přirozenost jest dobrá a projevuje se humánností. Zato city, v jejichž čele vlají city žádostivosti, jsou nevykořenitelné mrchy. Lze je však kultivovat. Kdo na tom nemaká, opustí své postavení mezi zvířaty a mudrci a padne mezi ty první. Nevím, čím si to zvířena zasloužila. Tung Čung-šu učí, co je konfuciáncům drahé: Doplňkem všech věcí je jin a jang… Principy, které jsou základem vladaře i služebníka, otce i syna, muže i ženy, jsou všechny zrozené z jin a jang. Vladař je jang a služebník je jin. Otec je jang a syn je jin. Manžel je jang a manželka je jin…I dynastie se střídají jak živly v přírodě, proto musí mít každá nová dynastie novou barvu, novou úřední světovou stranu, nové hlavní město, paláce atd. Tung Čung-šu se silně věnuje učení o zjeveních a úkazech. V oné době vzdělanci na císařském dvoře věřili na kdejaká znamení, jež většinou interpretovali z té zlověstnější stránky. Dlužno dodat, že ve společnosti, která věřila, že Nebesa reagují na každý nepořádek mezi lidmi, mohl šikovný výklad třeba zjevení se komety vyvolat revoltu a svržení vlády. Na druhé straně riskovali nesmírně i vykladači. Stačilo málo a už se jechalo do vyhnanství nebo pod kytičky. O fous unikl i specialista Tung, když před císařem vyhodnotil požár paláce jako nespokojenost Nebes s pozemskou vládou. Pak už si dával pozor na hubu. Stačí málo a člověk se spokojí i s vládou, na niž jsou nasraná Nebesa. V politické oblasti Tung přebral taoistické wu-wejování, skrytost a nezasahovaní vládce, legalistické učení o odpovědnosti byrokracie. Eklektik Tung Čung-šu byl vysoce ceněn. Prosadil systém státních zkoušek a dal tak šanci neurozeným a nemajetným. Sympatickou demokratičnost záhy převážil obsah zkoušeného, neboť byla předepsána stále sterilnější konfuciánská klasika. A školní učenost bez charakteru funguje zřídka kvalitně. Školometství Čínu hrubě přiškrtilo.

Škola starého textu

Za vznikem školy jsou dva knihovníci císařského dvora: Liou Siang (asi 77 př.n.l. – 9 n.l.) a Liou Sin (cirka 46 př.n.l. – 23 n.l.). Byli to otec a syn. Vlastním pátráním zpřístupnili vzdělané veřejnosti texty klasických kněh v takovém množství, že už jejich současníci je obviňovali z padělatelství. Pravdou je, že provedli excerpta ze staré literatury, takže představitelé školy je stavěli na roveň se S´-ma Čchienem, což tedy byla pocta poct. Na Liou Sina padlo podezření, že to byl on, kdo pustil do oběhu legendu o pronásledování konfuciánství za Prvního svrchovaného císaře dynastie Čchin včetně pohřbení 460 učenců zaživa. Pověsti Liou Sina též neprospělo, že se snad z vděčnosti za rychlou kariéru postavil na stranu uzurpátora Wang Manga. Téže orientace byl i první významný představitel Školy starého textu Jang Siung (53 př.n.l. – 18 n.l.). Do hlavního města dorazil až když mu táhla čtyřicítka, ale chytil se vhodné společnosti (Liou Sin, Wang Mang) takže udělal kariéru a dotáhl to na cenzora, kterážto funkce patřila k těm nejvyšším ve státní správě. Cenzor měl právo a přímo povinnost upozorňovat císaře na nedostatky a lumpárny, které odhalil. Exkluzivita funkce byla eo ipso vyvážená, neboť nenaštval-li člověk přímo císaře a jeho rodinu, přečasto šlápl na kuří oko vysokým a vlivným úřadům. Eppur si muove (a přece se točí), trvání na vlastním názoru je sice krásná věc, ale mučidla před ní nezblednou. Mnozí cenzoři se o tom přesvědčili na vlastní kůži, i když jim byla teoreticky zaručena naprostá beztrestnost. Ale věř úřadům, mnohý příklad známe, pán sklouzne a kmán si za něj nohu zláme. V panice se pak dějí věci: Jang Siung vsadil na Wang Mangův převrat, ale nezadařilo se a Jang Siung v děsu před mučením vyskočil z okna knihovny. Jaksi pozapomněl, že okno je v přízemí, takže si nepodvrtl ani kotník, ale postavení bylo v háji a dál žil v příkladné, ale trvalé chudobě. Ještě že nějaký ten litřík přinesli kámoši, mezi nimi i Liou Sin. Wang Mangova uzurpace nebyla nijak krvavá, jako vychovatel nezletilého císaře si moc přisvojil. Aby se „vyhnul“ krizím, prohlásil vše za státní majetek, chtěl omezit velké pozemkové vlastnictví a zrušit otroctví, jež v Číně nikdy nedosáhlo ekonomického významu srovnatelného s řeckou polis či římskou říší. Vyhlášením státního monopolu nad všemi důležitými hospodářskými oblastmi mířil k vytvoření vzorového totalitního státu, ke kterému v centralizované Číně nebylo nikdy daleko. Reformy se ale neujaly, daně, jež polykala obrovská armáda vyhrožující na severu Hunům neustále rostly, bohatí se jako vždy báli chudoby, ač měli mísy jako vždy plné, rolníci, tj. Číňané, hladověli, a tak v jistém taoistovi Fan Chongovi bouchly roku 17 saze a vyvolal povstání Rudých obočí. Wang Mang byl zabit, ale boje pokračovaly, až v roce 25 n.l. člen císařského rodu Liou Siou obnovil chanskou dynastii a nastolil mír. Novým hlavním městem se stal Luo-jang, ležící východně od vypáleného Čchang-anu, a hop, máme tady Východní Chan (25-220 n.l.). Hospodářství začalo opět prosperovat, vojska vyslaná proti kočovníkům vítězila, ale potom se zase vše obrátilo k horšímu. Jinak řečeno: Potomek chanské císařské rodiny Liou Siou se chopil své příležitosti a po dvou letech bojů usedl na prázdný trůn (25 n.l. jako Kuang Wu-ti). Za své vlády projevil velkou dávku prozíravosti a schopnosti řešit problematické události. Obnovil silnou centrální správu, zbavil se banditů a rebelských organizací vzniklých v předešlých letech, osvobodil desítky tisíc politických vězňů a povedlo se mu v krátké době obnovit zemědělskou produkci v poničené zemi. Dynastie Chan mohla pokračovat dále. Následující období se dá rozdělit na dvě rozporuplné části. Fázi hospodářského a kulturního oživení, kterou začal již Kuang Wu-ti a jež pokračovala zhruba do přelomu prvního století, a fázi postupného úpadku, která vyvrcholila o nějakých sto let později.

Za panování Kuangových nástupců Ming-tiho a Čang-tiho, tj. do roku 88 n.l., se situace prakticky navrátila k poměrům před Wang Mangovým zásahem. Územní celistvost, ztracená při revolučních událostech, byla obnovena a císařská armáda opakovaně přemohla opět sebevědomé Huny. Říše nabyla svého velmocenského postavení a všichni sousedé se předháněli, kdo dříve pošle tribut a syny svých aristokratických rodin do Luo-jangu. Další významná událost takřka celosvětového významu se udála v roce 97 n.l., kdy se část armády pod vedením generála Pan Čchaa dostala až ke Kaspickému moři a vyslala svého zástupce na misi do Říma. Poselstvo však zadržela Parthská říše, která bohatla z obchodu mezi Východem a Západem a neměla zájem na kontaktu obou velmocí. Číňané se tak do přímého styku s Římem nedostali a po smrti generála byly další akce na západě pozastaveny. Na tomto místě se sluší i připomenout, že podle některých pramenů v roce 166 n.l. dorazilo do Luo-jangu naopak poselstvo z Říma, vyslané prý samotným císařem. Ať je to pravda či nikoli, obě říše spolu sice rády obchodovaly, ale nikdy přímo, nýbrž zprostředkovaně přes kmeny a státy obývající území, jimiž procházely obchodní cesty. V podstatě se dá říci, že Říše středu čekala, že Římané přilezou jako poddaní. Staří Číňané neprojevovali imperiálního ducha, a jestliže objevili Ameriku, nemajíce motivaci ala křesťanství, kašlali na drancování Nového světa, čekali až ti barbaři přilezou poklonit se Nebesům u nohou císaře. Takto svět funguje, nelze s ním zacházet. Aspoň je teď nestraší konec mayského kalendáře roku 2012. O tom, že v té Americe byli, možná svědčí poněkud tajemná i východní cesta kukuřice (turkyně) a papriky. Leč zpátky k Jang Siungovi. Jeho dvě filosofická díla jsou Tchaj-süan (Velké Tajuplné) a Fa-jen (Vzorové výroky). První jest věštebná kniha napodobující Knihu proměn. Velké Tajuplné = TAO a je nejvyšším principem vesmíru. „Ví“ o jin a jang, které „vědí“ jen každý sám o sobě. Tajuplné se s nimi spojuje v trojici. Jang si místo hexagramů (šesti nad sebou kladených celých nebo půlených čar) vymyslel tetragramy (čtyři nad sebou kladené celé, jedenkrát nebo dvakrát dělené čáry. Výklad k nim jest zřejmě záměrně nesrozumitelný. Komplikovanou kombinací svých tetragramů dochází k číslu 729, v němž jsou dány všechny základní prvky jsoucna. Zde je vznik nekonečna bytostí a věcí. Příroda je projevem Tajuplného a člověk působením na přírodu působí i na Tajuplné. Numerologická spekulace, při níž zručnému vyjde, co si přeje. Velké T naplňuje celý svět, je prazákladem světa, jemuž vládne, aby byl člověk s Velkým T v harmonii, musí milovat dobré a nenávidět zlé. Zatímco v tomto spise Jang Siung nezapírá, že se opírá o Lao-c´a, ve spise Fa-jen, který se opičí po Konfuciových hovorech, troubí jako pravověrný konfucián. Konfucius je jediný správný směr. Jang Siung odmítá magické blbnutí i s bájemi o nesmrtelnosti. Nad tím není třeba přemítat, neboť kde je život, tam je i smrt, tak funguje příroda, kdo to nevidí, je vůl. A to platí dodnes! Vše probíhá přirozeným tokem, Nebesa nic netvoří. Co se týče lidské přirozenosti, je v ní namixováno zlo i dobro, kterou stránku pěstujeme, takoví jsme. To už je konfuciánské, studiem klasických konfuciánských spisů stáváme se pochopitelně lepšími. Vrcholem ctného je láska dětí k rodičům. Tak jak jsou chápána lidská práva jako povinnosti poddaných, tak i tato láska je brána jako naprostá poslušnost. Existují tři druhy lidí: obyčejní, kteří se starají v rámci rodiny a hledí si bohatství a postavení, mudrcové, kteří se starají o stát, a když jim vybude čas, také o spravedlnost, světci, naplněni duchem a starající se o celý svět. Ti jediní svou duši opečovávají a zachovávají a mohou se „napojit“ na duši nebes a země.

Bojovníkem proti pověrám byl Chuan Tchan (cca 40 př.n.l. – 30 n.l.). Zabýval se hudbou i meteorologií (měření teploty a vlhkosti vzduchu), medicínou i literární teorií. Jako znalec hudby zastával u dvora vysokou funkci úředníka pro pořádání státních obřadů. Přečkal u dvora i pád Wang Manga, ač už za jeho vlády držel významnou funkci. Tlačil na nového císaře, aby přestal věřit na věštění, a málem přišel o život. Nejeden pohárek vypil s Liou Sinem a Jang Siungem při přátelských debatách o všem možném. Jeho dílo Sin-lun (Nová pojednání) zachovalo se jen v drobcích. Ačkoli odmítal pověry, nebyl sám tolik odolný, nevěřil sice, že hliněný drak přivolá draka deště, ale hovořil vážně o tom, že lidské jednání má příčinný vliv na počasí. Do dřeně vzato, globální oteplování mu dává za pravdu. Pochybuji, že by to myslel v klausovském duchu, že kecání o oteplování ono oteplování vyvolává. S životem je to jak s olejovou lampou, dojde olej, lampa zhasne. Totéž život.

Wang Čchung (asi 30 – 100 n.l.): „Nenávidím nepravdy a falše“. To mu bylo krédem. Nejzazší ontologickou kategorií jsou mu „nebesa a země“. Nechápe ji jako boha a odmítá antropomorfní představy. Nebesa a země nejednají, nemají uši, aby je dojal nářek tisíců lidí. Vše vzniká spojením jin a jang bez jakéhokoli plánu. Lidé vznikají jako vši a stejně jako ony nijak nepohnou silami jin a jang. Kdyby byl bůh, dal by do lidí lásku, aby se nepoškozovali. Svět nebyl stvořen uměle a záměrně a už vůbec není moudře řízen nějakým inteligentním dizajnerem. Člověk není pupkem světa, nic nebylo stvořeno pro něho. Když hmyz žere obilí, poškozuje člověka asi tak jako on, když to obilí sežere hmyzu. Wang Čchung věří v osud projevující se ve třech rovinách, jež se v praxi kombinují: nebeský osud obsažený v životní energii (čchi), my bychom řekli v genech, tělesná konstituce, zdraví, dlouhověkost atd., osud astrologický, postavení hvězd při zrození, osud daný náhodou, dobou, okolnostmi. Člověk může být předurčen k dlouhověkosti, ale náhoda je blbec, vypukne válka, spadne na něho květináč, jede na dovolenou a spláchne ho tsunami. Byl na nesprávném místě v nesprávný čas. Tak to chodí. Štěstí a neštěstí nijak nesouvisí s morálním či nemorálním jednáním. Neexistuje nesmrtelná duše, neumírá jen to, co se nenarodilo. Po smrti není žádné vědomí, to by bylo i před narozením. A pak, úvaha už známá: Kdyby byly nesmrtelné duše, bylo by jich tolik, že by se živým nedalo dýchat. Přesto všechno Wang Čchung věří na strašidla, jež jsou produktem prudké sluneční energie. Jak k tomu sluníčko došlo, není jasné. Snad je tady počátek přesvědčení, že prostor má paměť a vsákne do sebe nějaký ten hrůzný čin a pak jej přehrává bez ohledu na čas. Kdo ví? Anglický překlad nemám k dispozici. Lidská přirozenost je různá, ale výchovou se dá hodně zlepšit. Staromilství jest blbost. Starověk byl primitivní a zaostalý, nebylo v něm více moudrosti a mravnosti. Současnost jest o moc lepší, malý venkovský úředníček, žádné předzahrádkou na tenisové kurty a humnem na golfové hřiště, slintá chválu na dynastii Chan; a to byl tím úředníkem chvilku. Není myšlení bez zkušenosti. Mystická meditace nenahradí jedinou stránku dobré knížky, to konečně tvrdil i velký Konfucius. Wang se zabýval i posláním literatury. Styl má být jasný, zřetelný a oslovovat nejširší vrstvy obyvatelstva. Dvůr konfuciánce žral a umožnil jim pořádat „globální“ konference, kde se filosofové přeli o správných klasických textech, aby jedině správná linie byla zachována. Tak se k takovému pokecu slezli roku 80 n.l. v Síni bílého Tygra (Po-chu). Materiály zasedání zpracoval a později vydal dvorní historik Pan Ku.

Období od pádu dynastie Chan do nástupu dynastie Suej, neotaoismus

Panování dynastie Chan, naklepnuté povstáním Žlutých turbanů, 184-185, padlo do rukou eunuchů a generálů zaštiťujících se bezmocnými figurkami posledních císařů, až konečně roku 220 skončilo i nominálně, a bylo vystřídáno několika stoletími bezvládí a drsných krvavých válek, respektive odděleného panování desítek lokálních knížat, známých pod souhrnnými názvy Severní a Jižní dynastie a Tři království (podle vzájemného soupeření tří největších království velikosti, „co by kostelníkův kluk na třikrát přehodil“, Wu, Shu a Wei). Říši se podařilo znovu sjednotit až generálovi Jang Jianovi (známému také jako vládce Wendi), který založil dynastii Suej (Sui, 581 – 618). Než se tak stalo, zahynuly milióny obyvatel. Kupodivu se kultura rozvíjela, císařové veršují, v hlavních městech se zřizují konfuciánské i taoistické univerzity. Konfuciánci nestíhali si ověřovat před kým se vyválet v prachu, rozšiřuje se taoismus a hlavně opanovává Čínu buddhismus vypuzený z Indie. Zakladatelem neotaoistického racionalismu je filosof Wang Pi (226 – 249) svými dvěma komentáři k Tao-te-ťingu a ke Knize proměn. TAO, které je tak skvěle chápatelné, bylo vždy uchopováno tak, aby bylo pojmenovatelné a dalo se z něho učinit přesný filosofický systém. A tak Wang Pi označí TAO za nebytí. Za vší mnohostí musí být něco jediného. Nemůže to být bytí, poněvadž by bylo v ontologické stejnosti s ostatními bytnými věcmi. Nebytí je počátek, z něhož povstává veškeré bytí. Jest beze změny, jediné, inertní (nečinné, netečné). Naštěstí čínské myšlení ubránilo se tomu, aby svět pochopovalo jako čirou iluzi. Tož to opravdu nebylo TAO z Tao-te-ťingu. Wangův současník Che Jen († 312) též tvrdil, že nebytí jest zdrojem bytí a dějů. Dalším dílem byl Čuang-c´ču (Komentář k Čuang-c´ovi), který byl stlučen ze dvou komentářů, a to Siang Sioův (as 221 – 300) a Kuo Siangův (odchod 312). Korpus Siang-Kuo navazuje na Wang Pia. TAO je NIC, čímž se zatrhuje jakékoli chápání TAO jako stvořitele či vůbec boha. Všechno vzniká samovznikem, bez postrčení od Něčeho. „Kým jsou vytvářeny věci? Spontánně se samovytvářejí – to je vše. Tím není myšleno, že to je nějaké ‘já’, které vytváří. ‘Já’ nemůže vytvářet věci a věci nemohou vytvářet ‘já’. ‘Já’ je samojsoucí. Protože je takové samo sebou, nazýváme je přirozené. Všechno je tím, čím je, přirozeně, ne v důsledku nějaké akce.“ (in E. Bondy ČF) Příroda (Nebesa) je obecné jméno pro všechny věci, poněvadž příroda nevládne ani sama nad sebou, jak by mohla vládnout věcem? Věci jsou samovzniklé bez příčiny, ale nepřetržitě se mění. Neustálá změna dává světu život. Nepotřebuje žádné nakopnutí. Skutečnost si vystačí sama sebou a nikdy se nezastaví ve svém pohybu. Vše souvisí se vším. Věci se navzájem podmiňují. Jednotliviny si navzájem pomáhají a vzájemně se neomezují víc než nezbytně. Siang-Kuo netaoisticky (Lao-c´, Čuang-c´) zdůrazňuje socializaci člověka, aby byl stravitelný pro konfuciánské vladaře. To se týká i pojetí wu-wej (konání v nekonání, nezasahování). Konám tolik, na kolik mám, toť jest ono. Tryskající aktivita je též wu-wejování, neboť je to přirozenost. Nemůžeme být tím, čím nejsme. Čím jsme, nemůžeme nebýt. A vládcové? Ať věří v moudrost času a nechávají svět, ať se stará sám o sebe. Vše se mění, co bylo včera, dnes nemusí platit. I moudrý se přizpůsobuje mravům své doby. Pragmatismus nezbytný pro přežití v oněch zlých dobách. Základem je jednat v souladu s vlastní přirozeností, to je pravé štěstí. Proces změn je nevyčerpatelný. Člověk je dokonalým, když na ničem nezávisí. Ztráta individuality je nejhorší, co může člověka potkat.

Korpus Lie-c´

Pokud jde o Mistra Lie-c‘ neboli Lie Jü-kchou, nemáme o něm podrobnějších zpráv, dí na internetu Libor Kukliš. A pokračuje: Vzhledem k tomu, že se na něj odvolává několikrát i Čuang-c‘, jenž mu ve svých Vnitřních kapitolách (Nej-pchien) dokonce věnuje celou třicátou čtvrtou kapitolu, lze předpokládat, že tento legendární mistr žil ve 4.století př. Kr. (I když mnozí současní autoři pochybují nejen o tom, že byl autorem díla Lie-c‘, ale dokonce i o historičnosti postavy Mistra Lie. Egon Bondy klade vznik anonymního spisu Lie-c´až do 3. st.n.l., ač upozorňuje in Čínská filosofie, že dlouho byl spis považován za dílo starobylé. Užití jména legendárního Mistra Lie-c´ posloužilo jako marketinkový tah.). Lie-c´je výkřikem hédonismu: užít si dne, toho, co je, za rohem je stejně smrt, kterou vše končí, osudu nelze uniknout. Po smrti jsou si všichni rovni, moudří, blbci, dobří i grázlové, nač se starat, život ani smrt se nemají brát vážně, stejně s tím nic moc nejde udělat, proto žádné problémy: Svět je světovej! K šípku s penitencí (pokání, lítost).

(Šang Jangův pomník)

Šang Jang (pinyin Shāng Yāng ) (zemřel 338 př. n. l.) byl významným státníkem státu Čchin v období válčících států ve starověké Číně. S podporou vévody Siao z Čchinů uzákonil Šang Jang (v souladu se svou legistickou filosofií zaznamenanou v Knize vévody Šanga) ve státě Čchin četné reformy, díky nimž ve státní správě zavedl meritokracii, vláda těch nejschopnějších, nejzaslouženějších, a šlechtu zbavoval moci, pomohl změnit zemi Čchin z okrajového, zaostalého státu na vojensky mocný a silně centralizovaný stát. Před Šang Jangovým příchodem v roce 361 př. n. l. byl stát Čchin zaostalý. Ačkoli naprostá většina jeho reforem byla převzata z politik zavedených jinde, byly Šang Jangovy reformy důkladnější a extrémnější než reformy zavedené v jiných státech. Za Šang Jangova úřadu Čchin rychle dohnal a předehnal reformy jiných států. Poté, co vévoda Siao nastoupil na čchinský trůn, opustil Šang Jang své nízké postavení ve státě Wej (do jehož vládnoucí rodiny se narodil, ale musel by vysokou pozici v ní získat), aby se na příkaz vévody Siao stal hlavním poradcem ve státě Čchin. Tam jeho změny v právním systému (opřeny o Li Kchuejův Zákoník čili Fa-ťing) vynesly Čchin k prosperitě. Jeho politika položila základy, které umožnily státu Čchin dobýt celou Čínu a poprvé tak sjednotit zemi, a předznamenala dynastii Čchin. Šang Jan věřil ve vládu zákona a považoval loajalitu ke státu za nadřazenou loajalitě k rodině. Ve státě Čchin zavedl dva soubory změn. První, v roce 356 př. n. l. zahrnoval: zavedení Li Kchuejova Zákoníku s důležitým doplněním pravidla, které pro ty, kdo věděli o trestném činu, a neoznámili jej, stanovilo stejný trest, který postihoval hlavního pachatele; reformy byly kodifikovány ve vynutitelné zákony; zbavení šlechty pozemkových práv a přidělení půdy vojákům na základě vojenských úspěchů; armáda byla rovněž rozdělena do dvaceti vojenských hodností, rovněž na základě úspěchů na bojišti; podporu kultivace neosídlené a pusté půdy, aby došlo ke zvýšení množství lidské síly, a upřednostňoval zemědělství před obchodem. Šang Jang také nechal pálit konfuciánské spisy, čímž se snažil potlačit vliv této filosofie. V roce 350 př. n. l. zavedl druhý soubor změn, který zahrnoval nový, standardizovaný systém přidělování půdy a daňovou reformu. Protože ve státu Čchin bylo ve srovnání s jinými státy té doby málo lidské síly, Šang Jang zavedl různé pobídky, které měly množství lidské síly zvýšit. Jelikož čchinští rolníci byli odváděni do armády, podporoval aktivní přistěhovalectví rolníků z jiných států do státu Čchin jako náhradu pracovní síly; tato politika současně zvyšovala lidskou sílu státu Čchin a oslabovala lidskou sílu jeho protivníků. Šang Jang rovněž zavedl zákony, které nutily obyvatele, aby se uzavírali sňatky již v mladém věku, a daňové zákony, které podporovaly rodiny s více dětmi. Uzákonil také politiku, podle které byli propouštěni vězni, kteří pracovali na kultivaci pustin pro zemědělství.

Li Kchuej, i K´uei, byl ministrem a poradcem markýze Wena ve státě Wej (403 – 387 př.n.l.). V r. 407 napsal Knihu zákonů, o niž se opřel Šang Jang.

Chan Fej-c´ žil v 3. stol. př. n. l. byl významným filosofem, zakladatelem školy legismu a spisovatelem v období Valčících  států ( 475-221 před n.l.). Učení legistů mělo velký vliv na politiku feudální Číny a první císař Čchin Š-chuang se o ně opíral při vytvoření první centralizované feudální monarchie po sjednocení Číny. Šlechtic ze státu Chan koktal, proto málo mluvil, ale věnoval se hodně psaní knih a své profesi státotvůrce.

S‘-ma Čchien (asi 145-86 př.n.l.): Patrně nejlepší historik světa.

Carl Gustav Jung (1875-1961) Švýcarský lékař, psycholog a psychoterapeut, profesor univerzity v Basileji a vysoké školy technické v Curychu, nositel mnohých čestných doktorátů nejpřednějších univerzit Západu i Východu, zakladatel analytické psychologie. Již před setkáním a několikaletou spoluprací (1907-1913) se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem (1856-1939) vycházel při studiu lidské psýché ze samostatných myšlenkových a výzkumných východisek. Důsledná cesta za hlubším poznáním lidské psýché ho přivedla k rozchodu s Freudem. Na základě klinických, historických a transkulturních výzkumů a v neposlední řadě na základě konfrontace s vlastním nevědomím rozvedl své poznatky do otevřeného systému analytické psychologie. Propracoval koncepci kolektivního nevědomí a archetypů, teorii snu a originální psychologickou typologii (je autorem široce používaného základního dělení „extrovert“ a „introvert“). Věnoval mimořádnou pozornost psychologické interpretaci alchymie, psychologii náboženské zkušenosti, psychologii umění a kolektivního nevědomí, a to zejména jeho projevům v novodobé historii. Osvětlil psychologii procesu individuace a na jeho základě prvořadý význam jedince v rozvoji lidstva. Uvedl výdobytky moderní psychologie nevědomí do vztahu k výsledkům moderní přírodovědy.

První zmínka o výrobě papíru pochází z roku 105 n. l., kdy Cchaj Lun popsal výrobu papíru.

Čang Cheng (78 – 139 nebo 72 – 138) Učenec období Chan. Zkonstruoval hvězdný glóbus, na němž bylo 28 souhvězdí. Vylepšil vodní hodiny tak, že je mohl použit jako pohonu k otáčení glóbu. Zdokonalil kompas a sestrojil zařízení pro měření ujeté vzdálenosti (měřící vozík). Vynalezl seismograf, který se skládal ze závěsu, na jehož obvodě bylo připevněno osm draků. Každý drak měl v tlamě kuličku. Pod draky byly žáby s otevřenými tlamkami. Došlo-li k zemětřesení, zařízení se zakymácelo a spadlo ve středu umístěné kyvadlo. Příslušný drak uvolnil čelisti a kulička vypadla do otevřené žabí huby. Z toho se dal odhadnout směr, ve kterém došlo k zemětřesení. Přesnost nic moc, ale i v současné době jistotu poskytne až poničené území. Čang Cheng napsal několik knih o astronomii, např. Lieng-sien asi roku 118, zabýval se též matematikou a filosofií. Tzv. renesanční machři nebyli zdaleka jen v Evropě.