Člověk – nejmrtvější materiál vesmíru

Ačkoliv se jeví název článku ironickým, jeho obsah je přísně vědecký.

Rozsáhlé zkušenosti s výchovou lidí přivedly mnohé vychovatele k poznání, že ačkoliv se to tak nezdá, že člověk je tím nejmrtvějším materiálem v přírodě. Se všemi materiály skupenství plynného, tepelného, kapalného i pevného si dokážeme snadno poradit, dokonce využíváme poddaný éter, ale s lidským materiálem si poradit nijak nedokážeme.

Abychom pochopili tezi tohoto vědeckého pojednání, musíme se oprostit od všech předsudků, které nám náboženská pavěda zvaná věda vštípila do mysli a mozků. Otázku vzniku vesmíru, z čeho vznikl a proč, ponecháme nyní stranou, a raději se zaměříme člověka a jeho odolnost, tvrdost a mrtvost.

Ostatní materiály kosmu ve všech jejich skupenstvích nesmíme posuzovat z velice úzké výseče pohledu člověka, který má ze všech tvorů snad to nejomezenější smyslové vnímání, ačkoliv jej rozšiřuje a prohlubuje pomocí všemožných přístrojů.

Je zcela zákonité, že omezenec podsouvá své omezené vnímání menším omezencům než je on sám. Domnívá se, že všichni vnímají objektivní realitu stejným způsobem a ve stejném rozsahu. A je ochoten kvůli tomu znásilnit, povraždit a zničit celý svět. Jediným štěstím, že se mu to nepodaří, je skutečnost, že žádný omezenec nemůže zákonitě existovat sám, ale že se může vyskytovat jenom v prostředí omezenců stejné kategorie, kteří jej podobně omezují, jako on podobně omezuje ostatní podobné omezence.

Vzájemné potlačování (omezování) omezenců z nich vytváří hrubý, pevný a odolný materiál. Původně jemné, poddajné a živé vědomí se tak mění svoji strukturu, vytváří korpuskulární kvanta, která se postupně mění v materiál, který omezeně nazýváme mrtvou hmotou. Omezenec považuje druhé za omezence právě proto, že nevnímají realitu stejně omezeně jako on sám.

Podle nejnovějších vědeckých poznatků, které v naší kultuře nejdříve formulovali starozákonní židé, potvrdili  novozákonní křesťané, a posléze dokazovali darwinisté, marxisté a leninisté, lidské vědomí je funkcí hmoty. Je to objektivní realita, která vytváří svůj odraz, kterým je vědomí a mysl, a která tomuto svému mrtvému odrazu poskytuje inteligenci nebo jenom její iluzi.

Člověk jako přírodní tvor podle nejmodernější vědy vznikal evolucí. Z anorganické hmoty vznikla hmota organická, z jednoduchých organizmů vznikaly složitější a složitější, až nakonec vznikl jako nejsložitější, nejlepší, nejrozumnější, nejchytřejší a nejvyšší organizmus, kterým je člověk. Z nejsurovější, nejhrubší a nejnecitlivější anorganické hmoty tak vznikl nejcitlivější, nejemnější, nejvnímavější a nejušlechtilejší tvor, kterým je člověk.

Evoluční teorie, byť poznamenané tragickým západním myšlením, nejlépe vyhovují ekonomickému růstu a totální globální demokratizaci lidstva. Každému, kdo není padlý na hlavu, je zcela jasné, že až bude všude blahobyt, svoboda a demokracie, že všude všichni  a všechno budou šťastní.

Východní filosofie uvádí blažené rozpuštění v blahobytu, svobodě a demokracii, tj. organismu v orgasmu (pralája), tisíce let před vznikem naší západní kultury a civilizace. Tato je ovšem ze všech bývalých, budoucích a možných kultur a civilizací tou nejlepší. Toto výsadní postavení potvrzuje již jenom ten nezvratitelný fakt, že je tou poslední.

Podíváme-li se například na existenci lidstva pohledem délky existence obyčejného kamene,  onen tolik převelice neobyčejný, důležitý a nejlepší člověk vlastně nikdy vůbec neexistoval. A tím nepatrným, nezjistitelným a nezachytitelným mihnutím jeho iluzorní existence na povrchu zmíněného kamene nemá vůbec žádný význam se jakkoliv zabývat.