„Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností,“ řekl prý kdysi matematik, filozof a spisovatel Bertrand Russell.
Už on měl nejspíš tu neblahou zkušenost ohledně toho, jak těžké je hádat se s blbci. Určitě to znáte. Druhý člověk je absolutně přesvědčený o své pravdě, ačkoli je zřejmé, že se mýlí. Můžete mu jeho omyl vysvětlit, můžete mu danou věc dokonce ukázat, stejně ho nikdy nepřesvědčíte. Cítil se nějak podobně i Galileo Galilei, když se snažil představitelům tehdejší církve vysvětlit, že Země ve skutečnosti není středem vesmíru?
…
Studenty univerzity, na které Dunning vyučoval, nechali napsat několik testů, které zjišťovaly jejich gramatické znalosti, schopnost logického myšlení a míru humoru. Zároveň s tím měli studenti odhadnout, jak si v jednotlivých oblastech vedli. Dunning a Kruger díky tomu přišli na zajímavou věc. Studenti, kteří v testech dosahovali nejhorších výsledků, se výrazně přeceňovali. Naopak ti, jejichž výsledky patřily k nejlepším, si věřili méně, než by měli. Ještě překvapivější však bylo to, co následovalo, když vědci ukázali studentům jejich výsledky a zeptali se jich, zda by na základě toho chtěli svoje předešlé hodnocení nějak změnit. Úspěšní studenti své hodnocení vylepšili tak, aby se shodovalo s úspěšností, které dosáhli. Neúspěšní studenti ho však změnit odmítli. Ani konfrontace s realitou je zkrátka nepřesvědčila, že jsou méně schopní, než si mysleli.
…
Uvědomovat si vlastní nevědomost a nedokonalost a být připraven přijmout argumenty druhých nebo změnit svůj názor na základě skutečností, které mu neodpovídají, je zkrátka známkou moudrosti. Není to ponižující ani hloupé, naopak. A pokud nad sebou vůbec nikdy nepochybujete, no, pak jste možná další nevinnou obětí Dunning-Krugerova efektu…
Celý článek najdete na Winners Book
Námět: Václav
Stanův komentář: Tenhle článek nemíří jen do řad našich oponentů…
9 komentáře
Á, oblíbený DK efekt. Sám jsem byl jako DK pozitivní těmi chytrými a vzdělanými diagnostikován. Na fóru Aldebaranu, když ještě fungovalo, jeden admin rád posílal odkaz na tento článek.
Povšimněte si v onom článku těch třech bodů jak proti DK efektu bojovat. Na první pohled fajn, ale doplňte si je o Focaulta: „Moc rozhoduje, co se počítá jako vědomosti“, potažmo nahraďte „moc“ konformitou či většinou, a máte jiný obrázek. On je to totiž také návod jak se zařadit, nehoupat lodí, jít s davem atd., nu a pak je onen Galilei, stejně jako zástupy dalších, právě naopak sám příkladem „DK blbce“, u kterého se kroutilo hlavou nad tím, že neuznává co „přece každý ví“, a také se muselo argumentovat loučí na podpal, než konečně pochopil. Pokud má takový člověk nakonec pravdu, je oslavován a jeho „etapa DK blbce“ se stane „nepochopením“. Pokud pravdu nemá, blbcem zůstane. Jak prosté. Ovšem právě ona historie dokazuje, že žádná analýza zatvrzelosti nakonec nerozhoduje, zda jde o spor blbec exkluzívní versus ti chytří, nebo naopak jeden chytrý versus blbci obecní. Jistě, u nějakého snadno empiricky prokazatelného bludu to klapne, ovšem jako obecná norma ne. Čistě sama zatvrzelost něčího nesouhlasu s uznávanými (a také vyučovanými) názory totiž jak víme nestačí.
Absolutně nejdůležitější jsou tedy tyto dvě věty: „Výzkumy naznačují, že tento efekt je naprosto běžný. V různých oblastech jím může trpět každý z nás.“ Takže, jako říkali i Sio či Béda: Používejme znalost existence DK hlavně k tomu, abychom eliminovali vlastní blbost, a ne abychom uvěřili, že je vědecky podloženo kterak jít s většinou z nás dělá ty chytré.
Každý je nositelem své „pravdy“ svého pohledu na svět. Někdo osobitého, jiný konformního (individuální „pravda“ – spíš by se dalo mluvit o světonázoru má tisíce podob, nejčastěji je to směsice vlastních zkušeností, výchovy, vzdělělání a vnějších vlivů a může být kombinací konformního s osobitým, které se i jinak konformního jedince projevuje pouze občas a v jednotlivostech) někdo je placen za vykládání určené „pravdy“ jiným. Každý inteligentní jedinec by si měl klást otázky, pochybovat, ověřovat a poměřovat své soudy a závěry novými fakty a přehodnocovat. Ideolog Béda to tak dělá stále, do „krve“ hájí svůj pohled a občas je nucen svá stanoviska (viz kupř. ve věci Jan Keller v europarlamentu) přehodnocovat. Jsou ovšem taky ideologové (třeba Václav Klaus) kteří tak nečiní nikdy.
Na Vás a pana Danu… 🙂 Dobré
Když to shrneme: pochybovat o správnosti vlastního úsudku je žádoucí a je to jedna z indicií, že [doplňte sami].
Nabízí se otázka: naši oponenti o našem úsudku pochybují, nebo jsou víceméně přesvědčeni, že náš úsudek je naprosto mimo?
Máte pravdu, na Vás a pana Danu ten syndrom sedí jak vyšitý.
Převleč se na chvíli za Danu, ke s tebou nuda.
Stanův komentář: Tenhle článek nemíří jen do řad našich oponentů…
Opravdu? Můj krátký dialog s ideologem Bédou autora článku „Podstata kapitalismu“ svědčí spíše o opaku. Myslím, že je to tím, že dnes může publikovat na netu opravdu každý jedinec, jak více inteligentní, tak méně inteligentní, jelikož taková činnost nestojí žádné peníze, pouze čas.
Dunning-Kruger je překrásně vysvětlen zde:
https://www.youtube.com/watch?v=XyOHJa5Vj5Y
(Pozdravujte dvojzávita.. ,)
Blbci jsme všichni. Pokud za den neudělám alespoň jednu blbost, něco s mou sebereflexí asi není v pořádku.
Pokud je člověk sebereflexivní a zapátrá ve své minulosti, nějaká ta situace, kde sehrál roli hlavního blba, se určitě najde. Spíše celá sbírka. A jak se budeme za deset let dívat na to, co děláme teď? 🙂