Encyklika Laudato Si‘, papež František anti-technokrat

Image

Skutečné poselství encykliky je politické. V centru analýzy je „technokratické paradigma“, které vnutilo určitý model rozvoje a spotřeby, ale také určitý model dominance finanční ekonomiky nad reálnou ekonomikou a nad „lidskou ekologií“. Je to právě politika, tvrdí encyklika, kdo může zachránit chudé i stvoření – dva skutečné protagonisty Laudato Si‘.


Encyklika Laudato Si‘ o péči o společný domov byla zveřejněna po dlouhém období očekávání a – pro některé – chvění: žádná encyklika nikdy nečelila takové preventivní obranné kanonádě (zvláště ve Spojených státech amerických) ze strany neokonzervativních katolíků. V osudném roce 1968, roce Humanae Vitae, nejkontroverznějšího papežského dokumentu moderní doby kvůli jeho odsouzení antikoncepce, tu tehdy nebyla sociální média, katolictví bylo více soudržné a řízené ještě většinově evropskou hierarchií (…). A především Humanae Vitae nebyla encyklika latinskoamerického papeže, jezuity Bergoglia, svěřená komisi vědců řízené africkým kardinálem Turksonem – nepřijatelný mix pro bílý katolicismus Spojených států. Za Františkova pontifikátu také panuje odlišné ovzduší v kurii, kdy je tu jedna konzistentní část církevního aparátu (nejen římské kurie) zaměstnána sabotováním Františka, prvního papeže zvoleného po spontánní demisi předchůdce.

Kdo by v encyklice Laudato Si‘ hledal doktrinální diskontinuitu, byl by zklamán. Ekologická otázka je v textu spojena přímo s otázkou potratu (skutečná ekologie nemůže akceptovat potrat), stejně jako s novějšími otázkami jako je sexuální identita (péče o stvoření také znamená respektovat sexuální odlišnosti, aniž bychom je neuznávali nebo je zplošťovali). V kontextu pontifikátu, na druhou stranu, se Laudato Si‘ ukazuje být pokračováním úvah, které začaly jiným zásadním textem, exhortací Evangelii Gaudium (24. listopadu 2013).

Encyklika představuje celistvějším způsobem post-moderního Bergoglia (mnohé citace Romana Guardiniho) a jeho kosmologický mysticismus (citace takového jezuitského vědce, jakým byl Teilhard de Chardin). Papež František akceptuje vědecký konsensus ohledně klimatických změn, deklaruje nutnost spojenectví mezi vědou a náboženstvím kvůli péči o stvoření a odmítá malthusiánství těch, kdo věří, že Zemi lze zachránit pouze tak, že dostaneme pod kontrolu demografickou bombu. Je to ekumenická encyklika (s dlouhými citacemi konstantinopolského patriarchy Bartoloměje) a je uzavřena jednou mezináboženskou a jednou křesťanskou ekumenickou modlitbou.

Avšak skutečné poselství encykliky je politické. V centru analýzy je „technokratické paradigma“, které vnutilo určitý model rozvoje a spotřeby, ale také určitý model dominance finanční ekonomiky nad reálnou ekonomikou a nad „lidskou ekologií“. Encyklika papeže Františka je politická také proto, že tvrdí, že je potřeba více politiky v situaci, jako je ta aktuální, v níž technologie a informace byly dány do služby ekonomiky, trhů a financí. Je to právě politika, tvrdí encyklika, kdo může zachránit chudé i stvoření – dva skutečné protagonisty Laudato Si‘. Trh vytvořil nerovnosti, které technokratické paradigma ještě vyostřuje (pomysleme na vývoj vztahu politiky a ekonomiky v Evropské unii od jejího založení); trh vytváří nespravedlnosti, když se stává jediným pravidlem, takřka zbožštělým. Velmi tvrdá slova nalezneme v textu proti způsobu řešení globální finanční krize let 2007-2008 a proti rozhodnutí zachránit za každou cenu banky tím, že to zaplatí populace. („Finanční krize let 2007-2008 se mohla stát příležitostí pro vytvoření nové ekonomiky, pozornější k etickým principům, a pro novou regulaci spekulativních finančních aktivit a virtuálního bohatství. Ale nepřišla reakce, která by vedla ke změně zastaralých kritérií, které dál vládnou světu“, píše papež, pozn. překl.)

Papež František zdůrazňuje, že je nutná větší politická aktivita států na mezinárodní úrovni: (je nutný) nový systém mezinárodních vztahů, ve kterém by dluh nebyl používán jako druh kontroly nad chudými státy; politika, která by nestála na krátkodobých průzkumech a kalkulech, ale která by se uměla dívat na budoucí generace a naslouchala skutečným lidem, kterých se v jejich skutečné ekonomické situaci dotýká technokratické paradigma. Aby se uniklo technokratickému paradigmatu, je třeba se také rozhodnout „zpomalit“ (výraz, který se v textu opakuje častokrát) a znovu objevit mystický pohled na stvoření: v životním prostředí jsou lidské bytosti, zvířata a přírodní zdroje provázaným systémem – nejen z biologického úhlu pohledu, ale také z teologického, jako systém neviditelných a neměřitelných vztahů, které však lze vnímat na úrovni emotivní a náboženské. Je to výzva vzdát se myšlenky na ovládnutí zdrojů, ale zvláště lidí a chudých na zemi. V této výzvě papež František apeluje na svědomí katolíků, ale také na ostatní církve a náboženství, na vědce a na všechny lidi dobré vůle, čímž vytváří paralelu s encyklikou Pacem in terris Jana XXIII. z roku 1963, vydanou v nejdramatičtějším okamžiku studené války.

V církvi, která je stále více „global south“ (počet katolíků jižní polokoule stále roste pozn. překl.), papež František mluví o životním prostředí z perspektivy chudých zemí. Také z toho důvodu bude Laudato Si‘ přijímána velmi různě, v závislosti na ekonomickém a kulturním kontextu, do něhož bude zasazena. Příštích šest měsíců (papežova cesta do Ameriky, biskupská synoda v Římě, začátek jubilea) v tomto ohledu poskytne dostatek důležitých indicií. Je jasné, že papež František se dnes ukazuje být největší globální autoritou proti technokracii a ekonomickým a lidským škodám, jí způsobeným. Uvidíme, zda a nakolik budou místní církve ochotny Františka následovat. Určitě tu není žádná světová levice (a už vůbec ne italská nebo evropská), která by dnes byla schopna říci to, co říká římský biskup.

The Huffington Post


autor: Massimo Faggioli

Massimo Faggioli (narozen v italské Ferraře) pracuje jako asistent na Univerzitě St. Thomas v Minnesotě v USA. V roce 2002 získal titul PhD po absolvování studia církevní historie na Univerzitě v Turíně. Mezi lety 1996-2008 se podílel na vědecké práci v Nadaci pro náboženské vědy Jana XXIII. v Boloni a od září 2009 vyučuje na Univerzitě St. Thomas v USA. Mezi jeho novější publikace patří: „Vatican II: The Battle for Meaning” (Paulist, 2012); “True Reform: Liturgy and Ecclesiology in Sacrosanctum concilium” (Liturgical, 2012). Kromě vědeckých prací píše Massimo Faggioli popularizační texty např. pro The Huffington Post.

Překlad a zdroj: Umlaufoviny

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Miloslav
Miloslav
21. 6. 2015 15:34

V encyklice papeže Františka oceňuji především jeho výzvu k vytvoření nového systému mezinárodních vztahů. Papež František zdůrazňuje, že je nutná větší politická aktivita států na mezinárodní úrovni: je nutný nový systém mezinárodních vztahů, ve kterém by dluh nebyl používán jako druh kontroly nad chudými státy; politika, která by nestála na krátkodobých průzkumech a kalkulech, ale která by se uměla dívat na budoucí generace a naslouchala skutečným lidem, kterých se v jejich skutečné ekonomické situaci dotýká technokratické paradigma. Jednu možnou cestu realizace tohoto nového systému mezinárodních vztahů popisuje dopis všem lidem na planetě, který byl zveřejněn např. na: http://miloslav7.blogspot.cz/2015/01/otevreny-dopis-vsem-lidem-na-planete.html