Fantasticky stručné dějiny čínské filosofie I. (Předmluva či upoutávka)

1. října 1949 vyhlásil Mao vytvoření Čínské lidové republiky. Čína bude slavit sedmdesátiny.

Dějiny filosofie od Karla Hoffa mají přímo haškovský název „Fantasticky stručné dějiny filosofie“. No, moc stručné nejsou, je toho celkem na 600 stránek (antická filosofie má 184 stránek, indická 220, středověká 196). Jeho dějiny končí před francouzským osvícenstvím, dál už nepokračoval. Domnívám se, že se řídil Marxovým postulátem: Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. Nebo jiný překlad: Filosofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to – změnit ho.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč nejenom Hoff ale i Bondy skončili u osvícenců a proč nepokračovali dál. Je to přitom naprosto logické – oba se netají tím, že jsou marxisté. A blouznění filosofů ukončil Marx tvrzením, že myšlenky filosofů je třeba uskutečnit v praxi, čímž filosofii vlastně zrušíme. Její potřebnost, nezbytnost, vhodnost a tudíž pravdivost se ukáže ve skutečném reálném životě. Pouze uvedením do faktické životní praxe se projeví její nepostradatelnost či její postradatelnost a nepotřebnost. No a to se od dob encyklopedistů a VFR (Velké francouzské revoluce od roku 1789) fakticky uskutečňuje docela rychlým tempem a už nezvratnými kroky. Fantasticky rychlým způsobem.

Můžeme suše konstatovat, že filosofie prostě skončila a už od té doby nemá co říci. Pokud někomu dnes řekneme „ty jsi ale filosof“, tož to neznamená poctu, nýbrž pohanu, potupu ba až urážku a výsměch. Slovo filosof je prostě posměšné označení. Kdepak nějaký milovník moudrosti, je to přímo naopak – milovník absurdna, nesmyslů a pošetilostí.

Marx ostatně totéž tvrdil i o ekonomických teoriích – pouze praxe ukáže vhodnost té či oné teorie. Marxovým postulátem se Čína řídí už od pradávna, dávno před Marxem, jak se dovíme z Hoffových FSDČF. Funguje to? Pokračujeme. Nefunguje? Musíme na to jinak, nějakým jiným způsobem. To ostatně není nějaká originální supermyšlenka, v technických oborech to tak funguje odjakživa. Technici velice brzy zjistili, že různá zaříkávání, okuřování kadidlem, modlitby, obřadní tance, zpěvy a požehnání kněží svěcenou vodou… akorát zdržuje činnost, brzdí a překáží. Takže to není žádná epochální novinka – už i před Marxem v praxi vyzkoušená a funguje to. Akorát ve společenských tzv. humanitních vědách, to jaksi hapruje a většinou u nás nefunguje. A proč to nefunguje?

Marx nesepsal žádné přesložitě zbásněné eseje o morálce, právu a spravedlnosti. Stačila mu jedna jediná věta a ta zní takto: „Právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon.“ Na čem se dohodli mezi sebou feudálové, to byl zákon a právo, tedy spravedlnost. Na čem se dohodli mezi sebou kapitalisté, to byl zákon, právo a spravedlnost. Na čem se dohodli mezi sebou komunisté, to byl zákon, právo a spravedlnost. No a protože dnes už nemáme ani feudály ani kapitalisty ani komunisty, tak kdo tvoří zákony a spravedlnost? Všichni bezpečně víme, že jsou to anonymní finančníci, tedy potomci bývalých feudálů, bývalých kapitalistů či bývalých komunistů. No a tito bezejmenní plutokrati, ta miniaturní menšina, přímo homeopatická minorita, tož právě ona tvoří právo a zákony a určuje, co je spravedlnost. Homeopatie je složenina ze dvou řeckých slov: stejný, podobný a nemoc, bolest, vášeň. Tedy v homeopatické minoritě jsou sou-druzi se stejnými zájmy, tedy s chorobnou vášní pro zlato. Ostatně ony homeopatické menšiny v minulosti vždycky vládly a i dnes vládnou světu. „Nic nového pod sluncem nevymyslí synové lidští.“ Nebo že by přece jenom se někteří pokusili o změnu? Sice neznám nějakého filosofa, který by tento faktický stav popíral, spíše naopak – znám spousty filosofů, kteří tento šílený stav ospravedlňují všelijakými humanitárními lidskoprávními žvásty, ale snad se přece jenom někdo někde najde. Doufám. Situace totiž už docela nazrála ke změně, poslední dobou už neplatí, že co řekne Amerika, to platí.

Na iracionálno, transcendenci a metafyziku tady máme k dispozici umění případně různá náboženstva, no proč ne? Ať kvete tisíce květů. Hoff v čínské filosofii ukazuje symbiózu taoistů s překrásnou poezií, ovšem k řízení čínského státu umělce a metafyziky v žádném případě nepřipustili. Samozřejmě většinou nezakazovali a nepronásledovali jejich tvorbu, ba častokrát je oceňovali medailemi za kulturní přínos. Ale když se taoisté či zenbuddhisté pletli do řízení státu, byli vždy tvrdě a drsně odmrštěni bokem a mohli být rádi, že zůstali naživu. Samotný buddhismus (jediný import z cizí země) byl několikrát tvrdě pronásledován a zakazován, což K. Hoff s černým humorem popisuje.

Co tak závažného by sdělil Číňanům, Indům a třeba i muslimům takový Hegel, Huserl, Heidegger (ta tři há by si akorát spojili se jmény Hitler, Himmler, Heydrich) či náš veleslavný filosof Jan Patočka? Vůbec ničím by je neoslovili. Vždyť jenom mlží, žvaní páté přes deváté, samá iracionalita, metafyzika, nadsmyslno, transcendentno, surreálno a jiné podobné dimenze. No a křesťanská teologie? Prý vrcholná forma filosofie. Ovšem pro mimoevropany je to právě důkaz, doklad a stvrzení evropské intelektuální debility.

Filosofických výkladů světa takových či makových bylo a je k dispozici neúrekom (přehršel, příliš, nadmíru, hodně), prostě málem nepřeberné množství, takže vždy bylo a je z čeho vybírat. No a když filosofii zrušíme tím, že ji uskutečníme v praxi, a to už se reálně děje, tož vidíme výsledky. Západní euroatlantický okruh do praxe vždycky uváděl a ještě i dnes uvádí ony obskurní smyšlenky iracionálních, metafyzických a náboženských jakoby filosofů-myslitelů. No a vidíme na vlastní oči, kam to spěje. Východ uvádí do praxe myšlenky filosofů-myslitelů racionalistických a ateistických a také na vlastní oči vidíme, jak jim to tam funguje.

***

Čínská říše je jediná na světě, která se v celé své třítisícileté historii vždy obešla bez boha, bez boží přítomnosti. (Snad ještě i atheistická civilizace Harappa a Mohendžodáro.) Nikdy by je nenapadlo dosadit za nějakou spletitě komplikovaně řešitelnou otázku Boha, Bůh pro ně nikdy nebyl zapotřebí. Pokusy vyrobit bohy z Konfucia či Mao Ce-tunga se nesetkaly s úspěchem. Mao je sice uctíván jako zakladatel republiky, ale bohem se nestal. Sedmdesát procent jeho rozhodnutí je správných, třicet procent je ale chybných, což k jeho autoritě a vážnosti není nijak na závadu – člověk je přece tvor občas chybující. Mao, čili Velký Kormidelník, se narodil v roce 1893 a zemřel v roce 1976, měl šest sourozenců, ale pouze on a jeho dva bratři přežili do dospělosti. Rodiče vlastnili políčko 1,2 ha. Byl čtyřikrát ženatý a zplodil sedm dětí, ani jedno z nich se nedalo na politickou dráhu. Samotný Mao nikdy nevyužil možnosti studovat v cizině. Dne 1. října 1949 vyhlásil vytvoření Čínské lidové republiky a vládl až do roku 1976, tedy celkem 27 roků. Nic moc dlouho, že? Pro západní demokraty je Mao zločincem, pro čínské komunisty jsou zločinci zase oni. Ovšem není divu, že západní demokraté Maa označují za zločince, neboť jeho vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu (veškerá půda je státní a stát ji může pronajímat), znárodnila průmyslovou výrobu, zaměřila se na obnovu pořádku a obnovu hospodářství, zavedla programy na vymýcení negramotnosti a programy na povinné očkování proti nemocem apod. Tyhle záležitosti jsou přece silně protidemokratické, že?

V roce 1958–1960 proběhl pokus o rychlou industrializaci, tak zvaný Velký skok vpřed. Skočilo to totálním fiaskem. Podobně neúspěšně skončila v roce 1966 Velká proletářská kulturní revoluce. Rudé gardy musela zklidnit až armáda. Mao se nepoučil u Lenina, který byl nucen zrušit pravomoci sovětů, neboť v sovětském Rusku zaváděly anarchii – v každé vesničce se rozhodovalo jinak. Bylo navýsost nutné po skončení občanské války řídit stát z jednoho centra. Mao to sice myslel dobře: „Lide, vezmi si moc do vlastních rukou, rozhoduj o sobě sám. Prostřednictvím Rudých gard vykonávejte svůj podíl na správě země! Žádní úředníci vám do toho nesmí kecat.“ No jo, ale vznikl dokonalý zmatek, anarchie, chaos, bezpráví… Druhé těžké Maovo fiasko. Oba tyhle Maovy pokusy byly myšleny pro dobro věci, přece dohnat a předehnat v ekonomice Západ a myšlenka, aby si lid vládl sám, jsou přece vynikající, ovšem realizace byla naprosto nepromyšlená, proto mu to vše krachlo. České přísloví to vyjadřuje přesně – cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ve srovnání chybných rozhodnutí Maa s chybnými rozhodnutími západních demokratických politických vůdců jsou Maovy přehmaty nepatrné, nepodstatné a přímo miniaturní a marginální. Naši demokratičtí představitelé mají na triku mnohem více devastujících rozhodnutí než on. Navíc v Číně si vzali ponaučení, aby neopakovali chyby, kdežto my na Západě nikoliv, nadále realizujeme destruktivní ba až sebedestruktivní strategie.

Zato Maův spolubojovník Teng Siao-pching prosazoval promyšlenou strategii socialistické tržní ekonomiky a otevření světovému trhu. Byl obviňován, že prosazuje kapitalistickou cestu a byl sesazen z funkce. Bylo mu ale dovoleno, aby svou strategii prováděl jako pokus v nějaké zaostalé provincii. Uvidíme výsledky. A ty byly neskutečně úspěšné. I byl zase znovu povolán do nejvyšší funkce Ústředního výboru Komunistické strany a postupně zaváděl reformy v celém státu. Žádné divočení, vše promyšlené, pečlivě kontrolované a jakoby nenápadné. No a proměnil čínskou ekonomiku v nejrychleji rostoucí ekonomiku světa. Také zavedl politiku jednoho dítěte, dnes už jako nepotřebná zrušena. Když v roce 1997 zemřel, předal již prosperující zemi svému nástupci dnešnímu Si Ťing-pchingovi.

Zde musím upozornit na zajímavou shodu dění tam a u nás. Teng začal provádět své experimenty v roce 1966, tedy v úplně stejný čas jako u nás začal provádět stejné experimenty František Čuba. Že by doba byla na takové změny už zralá? František Čuba začal experimentovat dokonce o tři roky dřív než Teng. Čuba začal už v roce 1963, Teng až v roce 1966. František Čuba přeměnil postupně časem JZD Slušovice v Agrokombinát s obratem 7 miliard a ročním ziskem téměř 850 miliónů. V řízení zavedl nové prvky hodnocení pracovníků, stimulační faktory – seberealizační, hmotné zainteresovanosti, morálního ocenění, radosti z práce apod. Vždycky zdůrazňoval, že podnikat se dá v jakémkoliv režimu, jak v socialistickém, tak v kapitalistickém. A dařilo se mu. Ovšem v televizi 21. srpna 1990 prezident Havel pronesl: „Za vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“ No a bylo to vyřízené. Zůstal už jenom sám Teng, nikdo další. V Sovětském svazu žádného Čubu ani Tenga neměli, zabývali se lidskými právy a na ekonomiku jim nezbýval čas. Však taky tak dopadli.

Před třiceti lety nebyl v Říši středu nižádný oligarcha. Byla tam od Maova vítězství v roce 1949 úplně rovnostářská společnost, ekonomicky málo výkonná. Však také bylo po válce, kdy byla země hrubě zdevastovaná. Existovala všeobecná chudoba, Čína byla řazena mezi málo rozvinuté rozvojové země. Teng Siao-pching to během tří či čtyř desetiletí diametrálně změnil. Škoda, že se totéž nepovedlo u nás Františku Čubovi, a scházelo jenom málo, aby to i u nás vyšlo jak v té Číně Tengovi. Měli jsme holt smůlu.

V současnosti je Čína považována za komunistickou zemi řídící se marxismem. Je komunistická? Je a zároveň není. Je tedy kapitalistická? Je a zároveň není. Vládnoucí komunisté v Číně pokládají otázku: Umíte to někdo líp než oligarchové? No prosím, ukažte to. Ale zatím jste nic nepředvedli. Jak a komu se podaří „umravnit“ oligarchy, tož na to jsem moc zvědavý. Zdá se, že Putinova cesta by byla docela vhodná. Uvidíme, zda to bude on či něco vymyslí v Říši středu.