Historické křižovatky: Opričnina

 

Jednou z nejspornějších stránek národní historie je opričnina. V tradičním podání, počínaje Karamzinem, s ní začíná výčet skutků, které neměly jiné vysvětlení než psychopatickou paranoiu cara Ivana.

Skutečností je, že v roce 1564 první ruský car uznaný konstantinopolským patriarchou opouští hlavní město a přesídluje na Alexandrovské předměstí. Odtud oznamuje zvláštní listinou dne 5. ledna 1565 odstoupení z trůnu z důvodu nelibosti k duchovenstvu, bojarům, dvořanům a úředníkům. Přitom neprojevil nepřízeň ke křesťanskému lidu – měšťanům, kupcům a rolníkům. Už za dva dny došlo k jakémusi plebiscitu. Ivan u sebe na předměstí přijal delegaci Moskvanů, která mu, vyjádřeno dnešním jazykem, udělila mimořádné pravomoci.

Moskvané si zřejmě nepřáli vládu bojarů, majíce na paměti, jak v krátkém období bezvládí – bezčasí – mezi smrtí matky regentky Jeleny Glinské a dospíváním budoucího cara bojaři – Bělští, Šujští atd. zcela zpustošili zemi a otevřeně rozkradli i velkoknížecí pokladnu. Tak se začala nová mimořádná etapa ve vývoji země, která se stala předmětem nejintenzívnějších protiruských spekulací.

Sex, lži a video

Vypadá to tak, že když padly dřívější zákazy naturalistického zobrazování, bylo to na konci perestrojky, připomněli si režiséři dramatické události šedesátých let šestnáctého století a dali průchod fantazii. Na obrazovky vtrhly bandy opričníků, bohatých sadistů s kápěmi přes hlavy, kteří kolem sebe rozsévali ničení a smrt. Přišly scény znásilňování, sadistických vražd i hromadných orgií. Stručně řečeno všechno, co tvůrci považovali za ziskové. V posledním roce až dvou oživili tuto epochu kinematografie stejnými pikantními scénami.

Neznalý divák mohl nabýt dojmu, že chlapíci s psími hlavami u sedel a s košťaty (na kousání a vymetání zrady) prostě pobili velkou část obyvatel. Pravda je taková, že na šest tisíc psích bojovníků by se jim nedostávalo psů. Psí hlavy ve skutečnosti byly u jednoho nebo dvou vyšších hodnostářů řádu. U samotného Hrozného visela na krku jeho koně stříbrná hlava, která při běhu klapala zuby. Ale tohle všechno se dělalo jen kvůli filmu nikoliv doopravdy.

Na všem má prý vinu pronásledovací mánie, která se u cara vyvinula. Stát byl rozdělen na Zemštinu, řízenou bojarskou dumou a Opričninu, která držela půdu, určenou pro carský stůl a pro jeho nový dvůr. Je příznačné, že i samu Moskvu dělila řeka Neglinka. K Opričnině připadl i Arbat a nynější Mochovaja.

Mezitím se tvořilo i opričné vojsko, cosi jako carská pretoriánská garda, po příkladu evropských vojenských klášterních řádů a tureckých janičářů. Ivan mnohé převzal z Turecka, také systém zásobování usedlostí na oplátku za povinnou vojenskou službu. Nesloužíš, nemůžeš – nemáš půdu. Jak se tvrdí, šlechtici na Rusi, bojarské děti i knížata, ti všichni byli k půdě připoutáni ještě před rolníky.

Opričníci přísahali věrnost carovi a zapřisáhli se, že se nebudou stýkat s příslušníky Zemštiny, dokonce ani s blízkými příbuznými. Navzájem se oslovovali slovem „bratr“, scházeli se u společného jídla jako za dob hostin Vladimíra Červeného sluníčka a jeho družiny, prostáli hodiny při bohoslužbách, přičemž měli přes obličej kapuce.

Car zpočátku skutečně neprosazoval státní teror. Ani se nebavil svými údajně sadistickými sklony. Jenže do opričného vojska hned zpočátku proniklo dost sadistů, psychopatů a zločinců. Jak se to často stává, represivní mašina se vymkla kontrole. Zrada se začala hledat tam, kde mohli samotní „bratři“ něco ukořistit. Potomci nakonec po stu letech viděli jen nesmyslné prolévání krve a vyhubení bojarské a knížecí elity spolu s dopadeným dvořanstvem.

Ale vraťme se k podstatě věci. Proč se objevila opričnina?

Naše kulturní revoluce?

Záležitost cílů opričniny naší historici dávno dobře zodpověděli. Ivan, který pohlížel na stát jako na své vlastnictví od Boha, byl větším patriotem než jednotlivá knížata, která špatně chápala globální geopolitické úkoly, stojící před Moskvou. Zejména mezi vyššími šlechtici rostla nespokojenost s Livonskou válkou. Bojaři přístup k Baltu nepotřebovali. Neviděli v tom pro sebe užitek.

Ivan proto chtěl samočinnou cestou docílit hlavní úkol – přeměnit fakticky dost nezávislá vládnoucí knížata na služebníky panovníků. Dostávali by majetek a peníze za službu a byli by zcela závislí na vrchnosti. K tomu bylo nezbytné, opět vyjádřeno současným jazykem, přerozdělit majetek a půdu. Oddělit neposlušnou a k intrikám a spiknutím tíhnoucí elitu od její země, odtrhnout ji od kořenů. Všechny i všechno zamíchat, přesunout a vybudovat nanovo. Proto byli šlechtici, kteří nepatřili mezi opričníky, vyháněni ze svých území a dostávali usedlosti jinde. Ostatně v jiných případech je čekalo popraviště. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Výsledkem bylo, že kdysi nezávislí a hrdí šlechtici dostali tak jako všichni půdu pro možnost zásobování a vojenskou správu a od té doby byli ve všem závislí na panovníkovi. Rus přestala být jakousi konfederací. Upevňující se absolutní monarchie měla tvrdý hospodářský základ. Hlavní věcí bylo přerozdělení a konfiskace půdy pro erár, což pomohlo přejít k mobilizační ekonomice: Vše pro livonskou válku, vše pro vítězství. Země byla skutečně v obklíčení nepřátel. Proti mocnosti se stavěla Litva, Polsko, Švédsko, Maďarsko, Vatikán, němečtí lancknechti, z jihu Krymští Tataři a Turecko.

Všechny zdroje měly být spojeny do úderné skupiny. Někdy u autora vznikají asociace s Čínou, s kulturní revolucí, s jejími „nepravostmi“. Ale vždyť to už bylo humánní 20. století. Pravda, nyní si mnozí myslí, že bez maoistických otřesů by v Číně nebyly možné současné hospodářské reformy. Byrokracii byl uštědřen silný úder, a ta už se na odpor myšlenkám Tenga nezmohla.

Mnoho let byl nepovšimnut ekonomický základ těch událostí a předkládaly se práce o šílenství Ivana Vasiljeviče. Jen nebylo jasné, proč byl ten hrozný car u lidu tak populární. Zejména o něm se tvořily balady a byliny. Vypadá to, že historikům, namáhajícím se s glorifikací domu Romanovců, aby se zdůvodnila jejich práva na trůn, bylo třeba vytvořit takový obraz Rurikovců, aby vedle nich dynastie Romanovců vypadala jako andělský chór.

Stejně tak nebyl samozřejmě Petr I prvním bolševikem. V tomto postavení jej předstihl Ivan Hrozný. U nás se strategické reformní úkoly řeší podle známého principu „Když se kácí les, létají třísky“. A stereotypy uplatňované v našem přijímání historie jsou neotřesitelné. Kdopak například nevzpomene na vynikající obraz Ilji Repina „Ivan Hrozný a jeho syn Ivan“. Šílený stařík s vyvalenýma očima objímá mládence s proraženou skrání. Kdopak by nevěděl, že car zabil vlastního syna? Ale málokdo je si vědom, že přímé důkazy pro tuto legendu nejsou.

Přitom studium ostatků careviče Ivana ukázalo, že byl buď otráven, anebo jej jenom léčili. V každém případě byl v jeho kostech obsah rtuti desetinásobkem mezní tolerovatelné hodnoty. Tehdy se rtutí léčily venerické choroby. Jenomže všichni věří, že šílený car bodl následníka ostrou železnou tyčí.

Kruté století, krutá srdce

Naproti tomu z výšin dnešního humanismu, kdy se dokonce sérioví vrazi netrestají, se mnohé obrazy Ivana jeví strašlivými. Už dávno se objevila otázka: Z jakého důvodu vykreslovali na Západě černými barvami obraz jen našeho cara? On měl přece podobně „zasloužilé“ současníky.

Například za anglického krále Jindřich VIII bylo při ohrazování a vyhánění rolníků z půdy, která byla předávána lordům na pastviny pro ovce, popraveno jen podle oficiálních údajů 72 tisíc lidí, označených za tuláky. A Bartolomějská noc, vyvolaná dynastií Valois, odcházející z historie, stála naráz život třiceti tisíc protestantů. Nebo můj oblíbenec – španělský vévoda z Alby – při dobytí nizozemského městečka Haarlem sťal přes 20 tisíc lidí, a to je dvakrát více než zahynulo v Novgorodu při jeho dobytí opričnou armádou Ivana Hrozného. A co 100 tisíc zabitých v 16. století při selských povstáních v německých zemích?

Samozřejmě, že cizí zločiny nesnímají vinu z „vlastních“, ale za nestvůru vykreslovali především ruského cara. Psychologická válka se nezrodila až dnes. Obraz divokého ruského režimu se hodil do strategických cílů především Polska, které se bálo aktivního vstupu Rusi do evropských záležitostí.

Mimochodem, byli zrádci skuteční, nebo to všechno jsou výplody chorobné carovy fantazie? Podle oficiálních údajů bylo v době Ivanovy vlády vězněno mezi čtyřmi a pěti tisíci zločinci. Přitom všechny rozsudky osobně potvrzoval a ještě je často potvrzovala i bojarská duma. Samozřejmě je těžké spočítat oběti nájezdů opričníků na usedlosti a vesnice. Počty se stejně dále ověřují.

Vraťme se ke zrádcům. Mezi těmi je nejvýznačnější Andrej Kurbskij, typický panovačný údělný kníže, který z velení vojsk v Livonii dobrovolně přešel na stranu nepřítele, vydal všechny ruské agenty v Pobaltí a dokonce velel litevskému vojsku, přičemž napadal naše pluky. Nelíbila se mu opatření na konfiskaci údělů. A proč ne generál Vlasov? Proč Ivanovu éru v mnohém posuzují podle memoárů Kurbského? Je to totéž, jako kdyby Stalina posuzovali jen podle prohlášení Vlasova. A současnou ruskou historii studovali a vykládali výhradně podle článků Brzezińského.

Přitom se dílo Kurbského „Historie velkého knížete moskevského“ považuje div ne za hlavní publikaci oficiálních i neoficiálních (našich i zahraničních) historiků. Výsledkem je, že verze o zavraždění metropolity Filipa Ivanem Hrozným je známa jen z díla uvedeného dezertéra (a čím je ještě vlastně Kurbskij znám?) a zápisků dvou opričníků – cizinců – Taubeho a Kruseho. Dnes by se uvedlo, že tato informace nebyla potvrzena z nezávislých zdrojů. A tak je to se vším. Je možné se vážně zabývat dílem druhého, když podle výroku Churchilla podivín z velkého města Staube dal po návratu z Moskevska vídeňskému císaři plán okupace Rusi. Přirozeně je lehké pochopit, nakolik mohl být tento špion objektivní při popisu jednání Hrozného. Jenže zejména takovéto zahraniční paměti jsou stále hlavním zdrojem informací o naší historii 16. století.

Bohužel byly také nenávratně ztraceny dokumenty, které měli k dispozici historici první poloviny osvíceného 18. století Lyzov a Tališčev. Příčinou jsou neustálé požáry a konjunkturní čistky depozitářů a archivů od nežádoucích dokumentů.

Přirozeně, že bojarská spiknutí nastávala stále. I za Ivana i po jeho smrti. Jedním ze skutečných spiklenců byl uchazeč o moskevský trůn, bratranec Hrozného Vladimir Starickij, který s lehkým srdcem, když na něj přitlačili, předal všechny svoje soudruhy na popraviště. Za zrádce byla považována všechna knížata, která měla snahu přejít do Litvy i se svou půdou. Dříve to tak bylo. Knížata se svými úděly přecházela jednou na Rus, jindy zase opačně do Litvy. Mstislavští, Odojevští, Bělští, Glinští, desítky dalších, všichni byli přeběhlíci z Litevského i z ruského knížectví. Avšak za Hrozného zpáteční cesta neexistovala, tím spíše ne s půdou. Kolik jen bylo skutečně zachyceno listů od nespokojených bojarů polským králům a dokonce krymským chánům soustavně ničícím Rus, podobně jako Batú. Ten samý charakter předvedli v celé kráse v době Smuty, kdy otevřeně s Ruskem kupčili. Tak co se všemi diskusemi o tisících nevinně zavražděných ve prospěch ubohých. Zopakujme: doba byla krutá, v uvažovaných letech země nebojovala , ani neodrážela zahraniční agresi, bylo nutno žít za mimořádných okolností. To zanechalo stopy ve všech oblastech života.

Slovem, současníci uváděli, že do roku 1563 bylo často možno vidět Ivana Vasiljeviče na moskevských ulicích na koni v doprovodu jednoho sluhy, který kráčel vpředu a tloukl na bubínek.

Přehlídka píšících rusofobů

Ale vraťme se k objasňování naší historie zahraničními dobroději. Ano, v této době hrálo Polsko vynikající úlohu v tvorbě záporného obrazu na východě vznikajícího území státu. Je známý dopis polského krále anglické královně Alžbětě, kterou jak známo, žádal Hrozný také o ruku. Jeden monarcha varuje druhého před rozvíjením obchodních a hospodářských svazků s Moskevskem, to je, aby se Bohu nemilý Moskvan z takové spolupráce neposílil. A to tehdy, když dokonce i angličtí historikové uznávají, že bez ruských lodních lan by bylo těžké vyhrát střet s velkou španělskou Armadou.

I přes růst Moskevska, jeho potenciálu a vlivu, je ohodnocení jak země, tak lidu stále negativnější a urážlivější. „Chvástání se, povýšenost a zvůli přisoudit všemu ruskému“ – sděluje svým spoluobčanům Angličan Smith. „Vyznačují se lživým charakterem … Moskvané se považují za chytřejší a prolhanější než ostatní Rusové“ – přizvukuje mu carský vyslanec Herberstein. „Krajně leniví a schopní podřídit všechno hýření“ – zjevuje Palmkvist.

Existuje verze, že rusofobii nastartoval pochod ruské armády v letech 1813 až 1814. Ale je vidět, že hysterie nastala už 250 let před Borodinem. Barvitá postava Ivana Vasiljeviče se stala vhodným terčem, který pomohl rozvinout obraz Moskevska jako primitivního státu nepřátelského křesťanskému světu. Dvojí standard není tedy vynálezem současného amerického ministra zahraničí.

Z toho nelze vydělit, že se hledělo na Rus ještě také jako na sféru perspektivní kolonizace, a když všechny snahy zbavit zemi suverenity selhaly, začal Západ využívat jemnější metody vlivu a zatlačování Ruska do pozadí. Byl to totiž rostoucí geopolitický soupeř, urputně přetvářený na nepřítele.

Ve Starém světě nikdy netrpěli nepřátele. A Rusko, jak nedávno prohlásil Vladimir Putin, dosud za geostrategického nepřítele považují. A to už 500 let.

P.S. Za dobu vlády Ivana Hrozného se území jeho země zvětšilo přibližně na dvojnásobek a přibylo 30 až 50 % obyvatelstva. Ne náhodou po smrti Ivana postavila Rus ve válce proti Švédsku vojsko o počtu 5 tisíc mužů. Vyplývá z toho, že opričníci všechny muže nepozabíjeli.

Převzato z File-rf.ru

Překlad: zajoch

Foto: Ivan Hrozný a jeho syn Ivan, autor Ivan Repin

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
10 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
peter.
11. 1. 2015 10:02

Paralela medzi kniežatami a bojarmi za Ivana IV a dnešnými oligarchami a liberálmi je zrejmá.Vonkajších nepriateľov má dnešné Rusko ešte viac, ako ich mal Ivan.História Ruska hovorí,že Rusko k tomu,aby napredovalo vždy potrebovalo tvrdého despotu – vládcu – vlastenca v čele štátu a to najmä v tých dejinných okamihoch Ruska,keď bolo ohrozené a hrozil jeho rozpad.
Tak som zvedavý,ako sa s tým vysporiada Putin.Ivan Hrozný a Stalin to zvládli.Zvládne to aj on?

peter.
11. 1. 2015 10:29

peter. napsal
Paralela medzi kniežatami a bojarmi za Ivana IV a dnešnými oligarchami a liberálm

Dávam znovu do pozornosti článok A.Fursova,v ktorom je zhodnotený prínos troch despotov-Ivanhttp://www.chelemendik.sk/_Andrej_Fursov__Stalin_a_vietor_historie__Preklad_Tibor_Korecko_884047917.htmla Hrozného,Petra I.a Stalina pre Rusko.

peter.
11. 1. 2015 10:33

peter. napsal
Dávam znovu do pozornosti článok A.Fursova,v ktorom je zhodnotený prínos troch despotov-Ivanhttp://www.chelemendik.sk/_Andrej_Fursov__Stalin_a_vietor_historie__Preklad_Tibor_Korecko_884047917.htmla Hrozného,Petra I.a Stalina pre Rusko.

Dávam znovu do pozornosti článok A.Fursova,v ktorom hodnotí prínos troch despotov v dejinách Ruska(Ivan Hrozný,Peter.I.a Stalin).
http://www.chelemendik.sk/_Andrej_Fursov__Stalin_a_vietor_historie__Preklad_Tibor_Korecko_884047917.html

Hox
Hox
11. 1. 2015 13:10

Vynikající článek, díky za překlad. A podobně jako Goblinův „razvedvopros“ o kulacích pravděpodobně k realitě 100x blíže než oficiální historický mýtus.
Stalin, Ivan Hrozný a Putin mají společné ještě něco: postoj národa k nim, a nenávist „elity“, jedno či domácí či zahraniční. Vtipy o Stalinovi nebo Ivanu Hrozném samovolně mezi lidmi nevznikaly, což se nedá říct o jiných…

peter.
11. 1. 2015 18:40

Vrah a sadista s aziatským naturelom.Tak opisujú európski aj ruskí intelektuáli Ivana IV,ktorému dali meno Hrozný.A aká bola osvietená,kultúrna a Bohabojná Európa ?
http://jinezpravy.blogspot.sk/2013/04/vzpominky-na-historii-zverska-evropa.html

Sio
Sio
11. 1. 2015 21:24

No, vypadá to, že jakýkoli velký stát je nejsilnější tehdy, když je v čele jeden člověk. Caesar, Alexandr, Napoleon, Hitler, Stalin. Hodnotit ty lidi je možné z mnoha stran, nicméně pravdou je, že v době, kdy byli na výsluní, jejich země byly na vrcholu síly. Pravda, většinou nedopadli dobře a s nimi často padly i jejich země.
Nicméně – je demokracie, jak ji známe, pro lidi opravdu lepší?

hudryper
hudryper
12. 1. 2015 12:44

Záleží na tom pro které lidi ,milý pochybovači na zakázané téma. A též by bylo dobré sdělit,jak se věci musí vyvíjet,aby to pro kohokoliv dopadlo dobře. Třeba u nás má asi největší šanci být spokojena báze ajťáků. Mají nadprůměrný příjem,který jim umožňuje bydlet přes týden v pozici penzionu pro svobodné mládence a o weekendu pro spravení chuti i žaludku si dopřávat hřejivý rodinný život. Ty dva dny to je zřejmě tak akorát a pak tradá plnit funkci bojovníka o skývu chleba dostatečně namazanou máslem. V práci pak mají čas přemýšlet nejen pro své vykořisťovatele,ale i o kategoriích jako jsou demokracie,císařství… Číst vice »

Sio
Sio
12. 1. 2015 13:09

Nojo, zlatým rýčem, co? :-) Jasně, že záleží na tom. A ano, ajťáci (ne všichni) na tom jsou relativně dobře. Zvláště pokud jsou placeni ze západu, to by měli být zticha a rádi, že jsou rádi? Nebo si říci, že nejsou placeni z daní (na ty naopak slušně přispívají), přispívají solidně na sociální a zdravotní pojištění (víc, než kdy dostanou zpátky a víc, než leckterý velkopodnikatel). Co by jim mohlo chybět, pokud je nezajímá politická kariéra ani hromadění bohatství? No a co třeba pocit, že žijí v zemi, kde je vláda přátelská ke všem lidem, ne jen k některým? Co… Číst vice »

Sio
Sio
12. 1. 2015 13:28

Co se týče toho, jak by se věci měly vyvíjet… třeba by mohl každý začít od sebe? Já, vy a i ti ostatní? Také bychom se neměli nechávat ošulit ani od malých a ani od velkých šmejdů. Jde o to, vidět realitu a rozumět jí.
Ti co vidí dál, by se měli stát dalekohledem pro ty, co nevidí tak daleko.
Ti, co nevidí tak daleko, by neměli plivat na svůj dalekohled a neházet ho do bláta. Protože pak ho zvedne někdo jiný, očistí, vyleští skla, podívá se. A to co uvidí, použije proti nim.

Sio
Sio
12. 1. 2015 13:29

Ještě k tomu poslednímu. Tady na OM je spousta dalekohledů. Každý má svůj azimut, ve kterém vidí dál, než ostatní. Proto je fajn tu chodit se dívat a přemýšlet o uviděném.


Nejnovější příspěvky