Inteligent jako oběť latinského vzdělávání – 2

Kdo nenávidí svobodu? (8)

Musím dodat, že příznaky rozumu inteligenta-vzdělance, popsané Pavlovem, by se měly doplnit ještě dvěma.

9.Povinná přítomnost autorit za současné plné lhostejnosti inteligenta k pracím autority: Přítomnost autority u inteligenta je pochopitelná – bez schopnosti samostatně myslet se musí inteligent zdát navenek „jako chytrý“, a takovým je možno se ukazovat, jen pokud se on opírá o autoritu. Proto je víra inteligenta v myšlenky autority silnější nežli víra v Boha, a to i tehdy, pokud si inteligent zapamatoval aforismus Stanislava Lece: „Jakže? Jedním a tím samým mozkem – přemýšlet a věřit?“

Tato víra ještě není úplně zbytečná, jestli je autorita skutečně chytrá a rozumná, ale bída je v tom, že inteligent její myšlenky prostě stejně nechápe, ve spojení s tím je mu nutné pouze jméno autority, ale její myšlenky jsou inteligentu lhostejné.

Svého času P.B. Struve, mimochodem, apologet inteligence a sám se hrdě řadil do jejích řad, byl upřímně překvapen, když pozoroval postoj inteligence k L. N. Tolstému (jehož názory Struve sám nesdílel). Napsal (zvýraznění dodal Struve):

„Moskevské noviny jsou plné popisů grandiózní demonstrace zorganizované obyvatelstvem Moskvy „velkému spisovateli ruské země“. Bez nadsázky lze říci, že Moskva zařídila, aby se Tolstému dostalo carských poct, jak se sluší na Lva Velikého,“ píše pan Prugavin v deníku Řeč («Речь»).

Musím říci, že tyto novinové zprávy o grandiózní demonstraci na počest Tolstého vyvolávají zvláštní dojem na pozadí obecné lhostejnosti, kterou kruhy ruské společnosti obecně schopné účastnit se takových „demonstrací“ chovají vůči myšlenkám Lva Tolstého.

Spolu s laciným modloslužebnictvím tváří v tvář velkému člověku je zde dosti žalostný nezájem o dílo jeho myšlení, které je teď každopádně jediným dílem Lva Tolstého. Setkával jsem se s lidmi, kteří ani nevěděli, že Tolstoj právě publikoval článek „Nevyhnutelný převrat“ v „Ruských Zprávách“ («Русских Ведомостях»), a zdá se, že zdaleka ne všechny ruské noviny tento článek zaznamenaly a citovaly.

Na tento postoj ke svým myšlenkám upozorňuje na začátku článku sám Tolstoj: „Vím, že mnoho a mnoho lidí, zejména z řad takzvaně vzdělaných, kteří se do tohoto mého psaní podívají a pochopí, co je v sázce, jen pokrčí rameny, pohrdavě se usmějí a dál číst nebudou. „Všechno to staré neodporování … Jak se mu to nemůže neomrzet,“ řeknou.

Pravda, v době „perestrojky“, na konci SSSR, se autoritami inteligence také staly odpovídajícími, v souvislosti s tím, lhostejnost k těmto autoritám vyhlíží jako zcela oprávněná.

Vzpomeňme např. G. Ch. Popova, vůdce ruské „demokracie“ v letech „perestrojky“. Je považován za doktora ekonomických věd, jako poslanec, na prvním sjezdu lidových zástupců SSSR zdárně řekl publiku primitivní vtip o slepicích a vejcích. Moskevské „inteligenci“ se to velmi zalíbilo, všechny noviny byly plné pochvalných článků na adresu G. Popova, okamžitě dostal přezdívku intelektuála a profesionálního ekonoma, stal se autoritou mezi vzdělanci.

Mimochodem sám G. Popov se nikdy netajil úrovní svého duševního rozvoje, neboť psal články a knihy, a není jeho vinou, že „intelektuálové“, jako dříve články L. Tolstého, nečetli ani jeho, a pokud ano, nemohli pochopit hloubku hlouposti myšlenek Gavriila Charitonoviče, jeho elementární negramotnost. Před volbami do Vrchního soudu, toho samého Vrchního soudu, který dovedl Rusko „na smrt“, publikoval v tehdy široce rozšířeném Ogoňku («Огоньoк» č. 10, 1990) dlouhý článek: „Za co hlasuje Rusko“. Protože Rusko a Moskva hlasovaly právě pro něj a jeho příznivce, připomeňme si myšlenky, kterými demonstroval svůj intelekt voličům a jejich pastýřům.

V tomto opusu jsou věci, které budou směšné asi jen pro specialisty. Například píše: „Jako ekonom jsem nechápal, co znamená „cena chozrasčotu“ figurující v platformě (patriotů – JM). Vždyť ve skutečnosti až dosud v ekonomice existovaly jen dvě ceny: skutečná cena, cena volného trhu a úmyslná (regulovaná) cena byrokracie stanovená státem“. Význam této fráze pro odborníka je přibližně následující: „Jako řidič jsem nechápal, co je to auto. Koneckonců, stále existují jen dva dopravní prostředky: voli a koně.“

Ale ne jen specialisté, ale i lidé se středním vzděláním se mají čemu divit. Například Popov se ptá: „Může se rolník stát svobodným bez volného trhu?,“ nu, nevšiml si, že to zní stejně jako otázka: „Může na zahradě růst bezinka, když strýc žije v Kyjevě?“ Přirozeně musí existovat idiotská odpověď na idiotskou otázku. A G. Popov ji má: „Pokud rolník nebude mít právo volně obchodovat na volném trhu za ceny tam stanovené v průběhu soutěže, pak nebude žádné „ruské rolnictvo milující svobodu“. A bude chybět tradiční ruský nevolník – ať už statkářský, státní nebo kolchozní. Bude zcela závislý na těch ruských byrokratech, kteří mu přirozeně „ve jménu národních zájmů“ budou diktovat, co a kdy má zasít, komu a za kolik prodávat.“

Někdy se až zdá, že G. Popov se záměrně vysmívá hlouposti nebohých ruských intelektuálů. Ostatně člověk, který na základní škole nestudoval ekonomii, ale prostě se učil dějepis, ví, že všichni nevolníci žili přesně v podmínkách volného trhu, o kterém Popov sní. Na tomto volném trhu obchodovali za ceny stanovené konkurencí a nikdo nikdy neříkal nevolníkům, co a kdy mají zasít, komu a za kolik prodat. Tyto zásady jsou filozofováním nekulturního hlupáka pro hlupáky.

Vzniká takový dojem, že vtip s vejci v době psaní toho článku zcela vyčerpal duševní schopnosti G. Popova. Hlubokomyslně se ptá: „Mohl by existovat ‚nestátní‘ veřejný majetek?“ Každý, kdo se nepovažuje za „intelektuální elitu“ Ruska, okamžitě odpoví, že v Rusku po staletí existovalo společné vlastnictví půdy, se kterým stát neměl nic společného. To je kdokoli, ale ne Gabriel Charitonič. Analyzujme jeho odpověď jeho předpoklady, protože se zde vrhl do boje s filozofickým myšlením.

„Jako člověk studující marxismus jsem byl přesvědčen, že žádné podmínky nemohou změnit objektivitu vlastnických vztahů. Naopak, ony sami určují všechno.“ Je jasné, že to „blázen psal“, ale „ony“ zjevně neodkazují na „podmínky“, ale na „vztahy“. G. Popov si byl tedy jistý, že skutečnost, že majetek patří soukromé osobě, společnosti nebo státu, určuje „všechno“. Po napsání těchto dvou vět G. Popov bez jakéhokoli důvodu najednou píše třetí větu: „A nezávisí na lidech, ale na úrovni rozvoje výrobních sil.“… Vždyť přece právě napsal, že vše určují majetkové poměry, že neexistují žádné podmínky … a najednou napíše, že už jsou závislé. Výrobní síly, to jsou navíc lidé a výrobní prostředky, ukazuje se, že vlastnické vztahy nezávisí na lidech, ale na lidech s výrobními prostředky. Podle myšlenky ve třetí větě, pokud jsou lidé vzděláni a budou pracovat na vysoce produktivních výrobních prostředcích, tak by se měly změnit vlastnické vztahy, řekněme vlastnictví výrobních prostředků přejde ze soukromých osob na stát. Dobře, přejděme ke čtvrté větě: „Pokud některá forma vlastnictví neodpovídá, výroba buď chřadne, nebo prohrává v konkurenci s jinými druhy vlastnictví.“ ... Tedy zpět na začátek. Vše opět určují „majetkové vztahy“. Právě teď vše určovaly výrobní síly, ale nyní je opět „definují“.

A všimněte si, že to nejsou zápisky z blázince, ale ideje lídra, za něhož, radostně křičíc hlasovala Moskva a udělala z něho starostu města (Cožpak to u nás bylo jinak? – pozn. překl.). Kolik je v ní lidí, kteří umí číst? Vždyť G. Popov nic neskrývá, jeho rozumové schopnosti jsou vidět jako na dlani. Vždyť jasně sám píše: „Jestli bude u občana přesvědčení, že může žít ve společnosti zcela nezávisle na státu, tak takový stát se nikdy nemůže státi totalitárním a takový občan nikdy nebude jen šroubkem.“

Ale vždyť občan, to je člověk, který slouží státu a je pod jeho ochranou. Stát brání svoje občany rukama a životy svých občanů, a proto ti musí být na něm závislí. Jestliže jsou občané nezávislí na státě, tak nejsou ani občané, ani stát. Zůstane pouze lidské stádo , a pouze stádo pak mohlo hlasovat za vůdce s takovými idejemi (Nebo jako dnes se „stáda“ nechají vést „liberály“ – pozn. překl.).

Na Prvním sjezdu lidových poslanců SSSR vedle „vejce“ G. Popova (omlouvám se za dvojsmyslnost) zářila hvězda akademika Sacharova, apoštola „demokracie“, jejího světce. Ke konci kongresu vylezl na tribunu se svým „Dekretem o moci“ («Декретом о власти»). Gorbačov, jeho bratr v rozumu, mu tento dekret nedal pročíst. Přesto byl dekret publikován, bylo možné si jej přečíst, ovšem jestli si ho člověk chtěl přečíst. Vždyť jej vydal svatý, a koneckonců také apoštol demokracie, a apoštolové se musí studovat, zvláště když sám Sacharov požádal poslance, aby pečlivě prostudovali text dekretu.

Není potřeba citovat jej celý, stačí první dva body. Přesněji ten druhý.

„Nařízení o moci.

Na základě principů vlády lidu Sjezd lidových poslanců prohlašuje:

1. Článek 6 Ústavy se ruší.

2. Přijímání zákonů SSSR je výlučným právem Sjezdu lidových poslanců SSSR. Na území svazové republiky nabývají zákony SSSR právní platnosti po schválení nejvyšším zákonodárným orgánem svazové republiky.“

Všimněte si, schválit nebo neschválit může normálně pouze starší mladšímu, šéf podřízenému a nikdy, opakuji – nikdy, naopak. Pokud svazové republiky získávají právo schvalovat zákony SSSR, pak již samotný SSSR není, ony jsou tím starším ve Svazu. Nejen poslanec Sacharov, ale všichni poslanci Sjezdu lidových poslanců se přitom mění v prachobyčejné naprosto každému zbytečné žvanily, jejichž tlachání je pro svazové republiky absolutně nepotřebné. Navíc automaticky přestávají být ve Svazu, protože svaz je jednota akcí, a to zajišťovaly jednotné svazové zákony.

Obyčejný člověk, ale znající život, třeba kuchařka, by nic takového předložit nemohla. Takový dekret mohl navrhnout buď hlupák, který nemá ani ponětí o prvcích společenského života, vlády, politiky, nebo velmi chytrý darebák, který ví, že lidé, pro které není označení „idiot“ urážkou, ale diagnostikou, budou naslouchat a řídit se jím. A musel pak vědět, že takových lidí je v Moskvě mnoho.

Řeknou mi, že to bylo „na úsvitu demokracie“. A když se chopili moci v SSSR a získali monopol v médiích, zbavili se kritiky, oni že snad zmoudřeli?

Skromný překladatel V. Mordkovič se dostal do velkých problémů v roce 1998, když pronesl poznámky o schopnostech „nejlepších myslí liberálů a vynikajících ekonomů“ jejich tehdejší strany „Demokratická volba Ruska“. Mordkovič si stěžoval online:

„S velkým zájmem jsem se seznámil s „Antikrizovým akčním programem“ publikovaným v novinách Vremja MN 1. října 1998. Program byl vydán jménem skupiny známých ekonomů, členů či sympatizantů Demokratické volby Ruska – od Jegora Gajdara po Jevgenije Jasina. Ale je tu háček: je těžké uvěřit, že tento konkrétní text napsali tito lidé. Faktem je, že vzhledem k povaze své profesní činnosti často čtu dokumenty vydané v několika jazycích najednou: ruštině, angličtině, japonštině, takže jsem se již dávno naučil, a to i na pouhý pohled, abych rozlišil, v jakém jazyce byl napsán originál. „Antikrizový akční program“ tedy nese nesporné známky spěšného překladu z angličtiny do ruštiny.

Hned vysvětlím jeden z nejvýraznějších momentů spojený s tzv. fenoménem „Černých očí“ („Черных очей“) . Když se zbrklý (nebo prostě málo kvalifikovaný) překladatel pokusí přeložit slova slavné romance „Очи черные“ do angličtiny, překládá slovo po slovu ze slovníku – „черные“ jako černý, „Очи “ jako oči, – výsledek má k romantice daleko, protože black eye v angličtině znamená „monokl“ (ve významu totéž, co podbité oko). K tomuto druhu nedorozumění často dochází a nejběžnější anglický výraz flat rate vůbec neznamená „плоская шкала“ nebo „плоская ставка“ , jak by se zdálo. V ruském jazyce tutéž roli, jak ve výrazu flat rate, hraje stejnou roli slova flat, obvykle vyplňuje přídavné jméno; „tvrdý“ („pevný“, není vyloučeno „jediný“, „fixovaný“, jedinoobrazný“, „nezměnný“ ale ne „vyrovnaný“) – “ pevná cena“, „pevná sazba“, „fixovaná sazba“ atd.

Proto, když si v „Antikrizovém akčním programu“ přečtete následující pasáž: „ …odvody do mimorozpočtových fondů, až do výše 35 % při „vyrovnané“ škále odvodů,“ nepochybujte o tom, že to jsou další „Černé oči“ tím spíše, že slovo „vyrovnaný“ („плоской“) dali do uvozovek sami autoři „Antikrizového programu“. Jak vidíte, jim samotným tento výraz „řezal uši“, ale nebyl čas na to rozebrat se s tím, když to nahonem překládali do ruštiny. Troufnul bych si tvrdit, že v originále bylo „35% flat rate“, což odpovídá ruskému (českému) „fixní sazbě 35 %“. V Antikrizovém programu je asi desítka podobných dalších orientačních znaků a všechny poukazují na jediné: text byl původně napsán v angličtině, potom byl přeložen do ruštiny.

Je možné se zeptat – no a co? Ano, nic zvláštního, pokud nevezmete v úvahu skutečnost, že všichni autoři jmenovaní v novinách jsou bez výjimky naši krajané, a dokonce získali vzdělání ne v angličtině, a jsou tu dokonce i lékaři a kandidáti ekonomických věd nejčistšího sovětského vzoru. Pokud „Antikrizový program“ napsal nějaký uznávaný americký odborník, proč ho nezveřejnit právě jako překlad?“, ptá se naivně V. Mordkovič.

Pokud někdo nepochopil, proč tato kvalifikovaná poznámka způsobila pronásledování nešťastného Mordkoviče, vysvětlím.

Všichni tito „ekonomové“ s doktorátem z ekonomie, od E. Gajdara po Chakamadu, jsou tak hloupí pitomci, že nejenže nedokázali napsat ekonomický program „Správné věci“ («Правого дела»), ale když jim poslali hotový program z USA, nedokázali jej ani správně přeložit do ruštiny, protože nerozuměli významům ekonomické terminologie.

Nekulturnost jako přednost

Je ještě jeden příznak.

10. Nízká úroveň kultury jako přednost: Na mnou upomenuté výše diskusi s liberály jsme posuzovali na internetu populární film „Zeitgeist: The Movie“ (Duch doby). Kromě jiných sužetů autoři tohoto filmu shromáždili závěry amerických stavařů a odborníků na výbušniny, kteří ukázali a dokázali, že 11. září 2001 americké výškové budovy nemohly být zničeny nárazy letadel, ale charakter zničení jasně vypovídal o tom, že byly odstřeleny do nich dříve založenou výbušninou. Pro i málo kulturního člověka toho bylo víc než dost, aby mohl s jistotou tvrdit, že Arabové (a jimi „pilotovaná letadla) s tím nemají vůbec nic společného. Vždyť proti verzi se zapojením Bin Ládina mluví i to, že do Pentagonu nenarazilo letadlo, ale zcela jednoznačně řízená raketa, a že za dalších pět hodin byl zničen třetí „věžák“ (chyba nebo potíže v „odstřelu“? – pozn.překl.), stejně jednoznačně bez jakýchkoliv příznaků nárazu letadla vedle prvních dvou. Ale to je jasné pro byť i hodně málo uvažujícího člověka, ale ne pro inteligenty.

Za liberály vystoupil člověk, jehož intelektuální zásluhy ve velmi úzké oblasti znalostí jsou nesporné a uznávány celým světem. Ovšem v daném případě on „zalezl“ soudit ne do své oblasti znalostí, ale o té, kde byla zapotřebí kulturnost, kterou by měla zabezpečit „i jen“ střední škola. Ale je charakteristické s jakou vnitřní lehkostí a také s jakou důstojností on škrtl všechny vývody autorů filmu, a začal přibližně takto: „Já nejsem specialista, proto nebudu komentovat důvody uvedené ve filmu inženýry, avšak já dobře znám USA, a vím, že tam je tisk natolik svobodný a nezávislý, že při nejmenším podezření, že to neudělali Arabové, tak tisk by začal o tom „řvát“. Hotovo, všechno! Všechna námaha specialistů šla „do kelu“, když se setkali s intelektem inteligenta. A což je směšné, při jeho fenomenální paměti si mohl dozajista vzpomenout jakoby přímo o něm stvořený vývod „dědečka Krylova“: „Hlupáci soudí právě tak: V čem smyslu nestihnou, to všechno u nich brak.“

Necháme stranou „svobodu“ amerických novinářů, vždyť jeho nenapadla ani myšlenka o tom, že duševní rozvití všech amerických „svobodných“ novinářů je mnohem menší, nežli jeho vlastní, byť už jen proto, že on získal ještě kdysi sovětské vzdělání (kromě toho ona „dobrá znalost“ Ameriky budí podezření, odkud ji čerpal? – pozn. překl.). A právě sovětské vzdělání, přestože latinského systému, bylo nejen oslavováno, ale dokonce vyzývalo nadšení (ve světě, stejně jako to naše, přestože si mnozí dodnes myslí, že nestálo za nic – pozn. překl.) Podle informace A. Borcova: „Ital, fyzik se světovým jménem Bruno Pontecorvo (1) vyprávěl, že v šedesátých letech, když pracoval v Sovětském svazu, jednou zabloudil v okolí Dubny a domů se pak dostal traktorem. Traktorista, který jej svezl a který chtěl být přívětivým, se zeptal: „A co vy tam vlastně děláte v Dubně v tom Institutu?“ Pontercorvo poctivě odpověděl: „Neutrinovou fyziku“. Traktorista byl spokojen s diskusí, ale poznamenal, když pochválil ruštinu cizince: „Přesto všechno stále máte trochu akcent: fyzika není neutrinová ale neutronová!“ Při vyprávění této historky v Itálii Pontecorvo dodal: „Doufám, že se dožiji té doby, když si už nikdo nebude plést neutrino s neutronem!“ Referent Akademie, v jehož pracích jsem pročetl výše uvedenou příhodu, to komentuje takto: „Dnes už můžeme říci, že proroctví Pontecorva se naplnilo: teď už nikdo neví, nejen co je to neutrino, ale ani co je neutron!““

V kontrastu se sovětským bylo americké vzdělávání vždy takové, že od momentu vzniku USA panovalo opodstatněné mínění, že střední a vysokoškolské vzdělání je třeba získávat v Evropě. A tento vývod není z důvodu nenávisti k USA. Tady je názor pracovníka vzdělávacího systému (Ruska) oblastní úrovně, často jezdícího na služební cesty do Států: „V honbě za orientací na praxi tam zapomněli na to, že i základní znalosti mají svou cenu. Západní systém připravuje úzkého specialistu. Natolik úzkého, že mimo hranice své oblasti činnosti nezná takový člověk prakticky nic. Nic ve smyslu – „vůbec nic“! Dochází to až k tomu, že manager v úřadu přivolává specialistu, když se mu „zasekne“ papír v tiskárně. A lékař se ukazuje být bezmocným při chybějících přístrojích, při výpadku elektrické energie atd. Přirozeně v USA začali uznávat naše (ruské) diplomy lékařů (zvláště lékařů záchranné služby a urgentní chirurgie) po dalším uragánu, když se ukázalo, že americká zdravotnická péče je paralyzována. A naši lékaři, kteří pracovali i na zdravotnických pozicích, umí operovat za světla čelovek. A to i bez asistenta. Sami si mohou uvést pacienta do narkózy. Pracovat armádním způsobem s jednou sestrou na třech čtyřech stolech i bez stolu vůbec.“

Přesto donedávna panovalo přesvědčení, že aspiranturu je nutné zakončit v USA z důvodu nejlepšího vybavení amerických laboratoří zařízením a přístroji. Ale mezi jiným, již i toto zůstalo minulostí.

„Spojené státy jsou 49. nejgramotnější na světě“ (The New York Times, 12. prosince 2004). „20 % Američanů věří, že Slunce obíhá kolem Země. 17 % věří, že Země oběhne Slunce za jeden den“ (The Week, 7. ledna 2005). „Za poslední rok se zahraniční přihlášky na postgraduální studium v USA snížily o 28 %. Poprvé za 30 let se počet zahraničních studentů na všech úrovních snížil, zatímco v Evropě a Číně se výrazně zvýšil. V loňském roce se počet čínských postgraduálních studentů ve Spojených státech snížil o 56 %, Indů o 51 % a Jihokorejců o 28 %.“ (The New York Times, 21. prosince 2004)

A máme věřit tomu, že tisk takové země, i kdyby byl tento tisk skutečně svobodný, dokáže vyřešit problém, který vyžaduje alespoň nějaké minimum kultury?

(pokračování následuje)

(1) Bruno Pontecorvo byl italský a sovětský jaderný fyzik, asistent Enrica Fermiho a autor mnoha studií fyziky vysokých energií, zejména o neutrinech. Přesvědčený komunista přešel v roce 1950 do Sovětského svazu, kde pokračoval ve výzkumu rozpadu mionu a neutrin.

Zdroj: Jurij Ignatěvič Muchin

Překlad: Bedřich Vinopalník