Islám – historické reálie (2. část)

Islám bojující, nespící a vítězící

Bitva u Badru (15. března 624) byla dle zvyklostí zahájena povykem, během něhož se do sebe pustili jednotliví hrdinové. Muslimové se v soubojích činili a jeden z nich zabil Abú Džahla. Pak se muslimové, motivovaní příslibem ráje pro své duše, což chápáno tělesně, kdyby náhodou padli, vrhli do bitvy s pokřikem „Vítězný Bože, zabíjej!“ Do ráje, mimochodem pro muže velmi poutavého, velká tlačenice nebyla, poněvadž padlo jenom čtrnáct muslimů. Mekkánců zahynulo asi sedmdesát a zhruba stejně tolik jich padlo do zajetí. Kořist ovšem byla značná. Podle koránského příkazu z ní byly čtyři pětiny rozděleny mezi bojovníky, jedna pětina připadla Muhammadovi. Nejvíce bylo vyděláno na výkupném za zajatce, ty, kteří pocházeli z chudých rodů, Muhammad z valné většiny propustil. Při každém svém rozhodování myslel na budoucnost.

Po Badru se Muhádžirové hospodářsky osamostatnili a nebyli dále odkázáni na podporu Ansárů. Význam muslimského vítězství u Badru byl dalekosáhlý. Mekkánci ztratili aureolu neporazitelnosti a všemocnosti, ztratili též řadu zkušených a vlivných lidí a materiální ztráty (kořist a výkupné) nešlo též zařadit do kolonky zisku, i když karavana byla zachráněna. I to vyslalo Abú Sufjána do čela Mekky. Byl sice inteligentnější a rozvážnější než Abú Džahl, ale postrádal vášnivost boje proti islámu. Badr byl průšvih nesmírného kalibru, ale též výzvou pro Qurajšovce. Muhammadovu muslimskou obec i Muhammadovu pozici vítězství posílilo po všech stránkách. Byla-li jaká arabská opozice v Medíně, tož nyní sklapla kabelku = zmlkla. Mnoho váhajících Medíňanů přijalo islám, někteří arabští oligarchové okolo muže jménem ´Abdalláh ibn Ubajj, jenž nemohl Muhammadovi přijít na jméno, poněvadž před hidžrou se domníval, že on se stane vládcem Medíny, stále trojčili a jistě by se neváhali spojit i s židovskými kmeny. Medínští židé, to byl jiný kalibr, přičemž Muhammad od prvopočátku považoval své učení za blízké, ne-li totožné s tím, co hlásali staří Proroci, zejména Mojžíš a Ježíš. Očekával otevřenou náruč, ale v Medíně byli zřejmě v čele židů konvertitů ortodoxní Židé, kteří tvrdili, že jeho učení je v rozporu s Tórou, a proto to není žádné zjevení a Muhammad není tudíž Prorok. Ideově těžký a smrtící útok. Muhammad asi právě v tuto chvíli přišel na myšlenku věroučné nadřazenosti islámu a jal se tvrdit, že židé a křesťané pozměnili Písmo a znehodnotili Boží učení. Později tuto myšlenku propracoval. Teď nařídil, aby se muslimové při modlitbě neobraceli k Jeruzalému jako dosud, ale qiblou (směrem modlitby) se stala Mekka s Ka´bou. S židy bylo nutno zatočit. Nejdříve si došlápl na nejslabší židovský kmen Banú Qajnuqá´. Záminku pro útok poskytla rvačka mezi židy a muslimy i s mrtvými účastníky. Po dvou týdnech židé bránící se ve svých tvrzích kapitulovali. Museli opustit Medínu s rodinami i majetkem, zbraně však odevzdali. Odešli na sever do židovské kolonie ve Wádí al-Qurá a odtud později do Sýrie. Muhammad tímto činem oslabil pozici svého soupeře ´Abdalláha ibn Ubajje.

Upevňováním Muhammadovy pozice rostlo nepřátelství dvou zbylých židovských kmenů, Banú an-Nadír a Banú Qurajza. Kmeny se pustily do vyjednávání aliance s Mekkou a některými beduínskými kmeny proti muslimské obci. Nadírovci byli z Medíny vyhnáni roku 625 beze zbraní i bez náhrady za četné palmové háje, jež přiklepnuty muslimům. Usadili se v oáze Chajbaru, ale v protimuslimských intrikách neustali; až Muhammad oázu získá, vyžene je z Arábie.

Poslední kmen Banú Qurajza dopadl nejhůře. Kmen byl obviněn ze zrady a rada, složená z Ansárů, jejich bývalých spojenců, rozhodla popravit muže a ženy i děti prodat do otroctví.

V Mekkce se horlivě připravovali na válku s muslimy. Aby pozvedl morálku, Abú Sufján s komandem napadl Medínu, ovšem bez valného úspěchu. Ale bylo to alespoň pokus. Se záměrem netříštit síly nebyla vypravena pravidelná karavana do Sýrie. Pár Qurajšovců dospělo k názoru, že jim mohou všichni vlézt na záda, karavanu vypravili a vedli ji odlehlými cestami. Když si někdo myslí, že je tak chytrý, jak jsou ostatní blbí, zpravidla zapláče. Muslimové karavanu vypátrali a přepadli. Její ozbrojený doprovod pláchl a kořist v ceně 100 000 stříbrných dirhamů padla do rukou muslimů. Muhammad vedl osobně v roce 624 tři výpravy proti některým beduínským kmenům ve snaze zastrašit je, aby nevstoupily do spojenectví s Mekkou.

Mekka se nevzdává, ale habal habalil vekhol habal

V březnu roku 625 byla Mekka připravena. Postavila armádu o síle 3 tisíce mužů, z nichž 700 mělo brnění. Armáda vyrazila. Muži jeli na velbloudech a 200 jezdců na koních tvořilo úderný oddíl. Velitel Abú Sufján se s vojskem utábořil u hory Uhud nedaleko medínské oázy. Muslimské vojsko čítalo 700 mužů. Mohlo jich být více, ale těsně před bitvou opustil ´Abdalláh ibn Ubajj pozice i se svými přívrženci, v Koránu pak dostali název „pokrytci“.

K bitvě došlo 25. března 625. Muhammad rozestavil své vojsko tak, aby se nepřátelské ležení ocitlo mezi medínskými tvrzemi a postupujícími muslimy. Muslimové obsadili kopec Uhudu, čímž znemožnili útok jezdectva. Mekkánci zaútočili, ale byli odraženi a ustupovali až do svého ležení. Muslimové neudrželi touhu po kořisti na uzdě a začali v ležení loupit. Do nedisciplinovaných loupežníků vletěl v čele jízdy mekkánský velitel Chalíd ibn al-Walíd, později jeden z největších muslimských dobyvatelů. Ve vířivé panice bitvy kdosi břeskl, že Muhammad padl a muslimové počali ustupovat. Muhammad byl zraněn na obličeji a do nohy, přesto kol sebe shromáždil skupinu ustupujících, druhá parta prchala k medínským tvrzím, ale jízda je dohnala a hodně jich porubala. Muhammadův oddíl odolal útokům pěchoty a Abú Sufján to zabalil, nenapadl oázu a zamířil domů. Muslimové ztratili 75 mužů, nepřítel 27. Tento výsledek vyhoupl ´Abdalláha ibn Ubajje opět na koně, a když se při jedné výpravě servali Muhádžirové s Ansáry, obvinil Muhammada, že do města přinesl rozkol. Muhammad přerušil výpravu a hybaj do Medíny.

I stalo se, že na poslední zastávce před Medínou, Muhammad měl ve zvyku brát na výpravy některou se svých žen, ´Á´iša, Prorokova mladičká a nejmilejší žena opustila svoje zakrytá nosítka na velbloudovi, asi šla čurat a ztratila náhrdelník; než ho našla, karavana vyrazila. V domnění, že je v nosítkách, ji nikdo nepostrádal. Uzarděnou krasavici přivezl na velbloudu do Medíny mladý bojovník. Strana „pokrytců“ hned začala palbu o nevěře s cílem rozkmotřit Muhammada a Abú Bakra, otce ´Á´iši. Muhammad dělal, že o ničem neví, a když se neobjevily žádné pozitivní důkazy nevěry, zprostil ji jakéhokoli podezření.

„Historky pomluvy“ využil k odstavení Ibn Ubajje od válu. Svolal nejvlivnější Ansáry a požádal je o dovolení potrestat jednoho z nich, jenž urazil jeho rodinu. Zástupci obou kmenů se zhádali o to, kdo je věrnější Prorokovi. Na konci schůze bylo jasné, že Ibn Ubajj i se svou „stranou pokrytců“ je v háji. Muhammad ho nepotrestal, stačilo mu, že jeho soupeř ztratil veškerý vliv. Stalo se v únoru roku 627 a od tohoto data byl Muhammad neomezeným pánem Medíny. Byl to velmi chytrý a obratný politik. Ibn Ubajj porážku přijal, zúčastnil se ještě jednoho tažení, a když zemřel, sám Muhammad řídil pohřební obřady.

Qurajšovci = Kurajšovci nespali, spojili se s kmeny Ghatafán, Sulajm a Asad, čímž zbudovali vojsko o síle 10 000 mužů s šesti stovkami jezdců. V březnu roku 627 pět vyrazili z Mekky na Medínu. Mezi muslimy tento počet plus vzpomínka na Uhud moc radosti nevyvolaly. Medína mohla do pole postavit sotva tři tisíce mužů a skoro žádné jezdectvo. Muhammad měl svůj, zpravidla dobrý úsudek, ale radám se nebránil. V prekérní situaci se spolehl na postřeh perského otroka Salmána a nařídil na severní straně vykopat hluboký příkop. Zbývající světové strany chránila lávová pole (harra) neschůdná pro koně. Šest dnů muslimové vykopávali protikoňský příkop a skončili těsně před příchodem mekkánské armády. Do té doby neobvyklá sapérská finta, sapéry = ženisty zavedl až Napoleon, nepřátele zaskočila. Sedli si opodál, porazili 25 velbloudů, aby se nasytili, a čekali, co generální štáb vymyslí. Znepřátelené strany na sebe čučely čtrnáct dní, pak obléhatelé dostali žízeň a hlad, protože přestali zabíjet velbloudy, aby měli na čem ujet. Nečinnost v nedostatku je ubíjející, a tak se beduíni sbalili a odjeli domů, Kurajšovci je záhy následovali.

Příkopová válka zadupala kurajšovskou prestiž na nulu a Muhammad se rozhlédl, jak sjednotit Arábii. O sjednocení arabských kmenů pod praporem islámu uvažoval už v době boje s Mekkou. V létě roku 626 podnikli muslimové tažení do oázy Dúmat al-Džandal (dnešní al-Džauf). Byl to výkon, Dúmat al-Džandal leží asi 700 km od Medíny, proto je mocně nepravděpodobné, že by zdejší kmeny mohly ohrozit Medínu, motivem bylo učinit na severní kmeny dojem, vždyť stál v čele skoro tisíce mužů, též to asi byla i průzkumná cesta pro pozdější výboje, no a samozřejmě kořist, jak pro přítomné muslimy, tak i jako návnada pro budoucí. Krátce před kurajšovskou invazí získal pro islám kmen al-Mustaliq na pobřeží mezi Medínou a Mekkou. Při návratu z této výpravy se ztratila ´Á´iša.

V roce 627 vyslal do Sýrie posla, aby informoval byzantského guvernéra o porážce Qurajšovců. Na zpáteční cestě posla oloupil o byzantské dary kmen Džudhám. Trestnou výpravu vedl Zajd ibn Háritha, adoptivní syn Prorokův: kmen uzavřel spojenectví. Hned poté Zajd putoval do Sýrie navázat obchodní spojení ve prospěch Medíny. Jiný muslimský předák uzavřel spojeneckou smlouvu s oázou Dúmat al-Džandal, přičemž náčelník oázy zůstal křesťanem. Vůči Mekkce nevyvíjel významnou činnost, pouze na podzim 627 se zmocnil mekkánské velké karavany. Zdá se, že jednak už nechtěl prolévat krev vlastního kmene,  a také přiřkl Mekkce významné místo ve svém náboženském a politickém systému. Následující akce to potvrzují: v březnu 628 se rozhodl, že podnikne s asi 1500 muslimy tzv. „umru“ (malou pouť do Mekky na rozdíl od velké pouti, zvané „hadž“). Qurajšovci na ně poslali jezdectvo, ale muslimové se mu vyhnuli a dorazili k al-Hudajbíji na okraji mekkánského posvátného okrsku. Muhammadův velbloud se zde zarazil a odmítl jít dál, Prorok nařídil rozbít tady tábor. Mekkánci hrozili bitvou, půjdou-li muslimové dál.

Dlouze se vyjednávalo, až se dospělo k tzv. „smlouvě al-Hudajbíje“, jež pravila, že letos se muslimové vzdálí, ale v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí město, aby muslimové mohli vykonat obřady. Též bylo na 10 let stopnuto nepřátelství a ujednání povolení ostatním kmenům vstupovat do spojenectví s kýmkoli. Muhammadovi lidé byli nespokojeni kompromisem, zbytečným chozením, že nedošlo k boji = kořist. Krize vedla Muhammada k svolání všech muslimů a dal si znovu přísahat věrnost a poslušnost. V dějinách islámu je tato přísaha nazývána buď „přísaha zalíbení se bohu“, nebo „přísaha pod stromem“. Potom si Muhammad oholil hlavu a obětoval ovci, tj. provedl část poutního obřadu. Tož si dali skopového. Muselo být kompletně zbaveno krve a Muhammad řekl: „Bismi’llahi. Allah Akbar“, která v překladu znamená – „Začínám s Božím jménem. Bůh je velký“. A už se rožnilo!

Muhammad nemohl a jistě nechtěl přehlédnout a podcenit ztrátu očekávané kořisti a krátce po návratu uspořádal tažení jen pro ty, kdož složili „přísahu pod stromem“. V červnu 628 po krátkém obléhání dobyl židovskou oázu Chajbar a na obyvatele, kteří mohli v oáze zůstat, uvalil padesátiprocentní daň z obilí a datlí. Muhammad bral opět pětinu. Rozdělil ji svým ženám, dceři Fátimě a Hášimovcům.

Muhammadovo vítězství a pokažené trávení; Mekka čučí na muezzina! A vzdává to

Ovšem vítězství u Chajbaru mělo malou vadu. Jedna z židovských žen, která v bitvě přišla o příbuzné, pozvala Muhammada a další muslimské hlavouny na oběd a podávala otrávené jehně. Muhammad polkl jedno sousto, vyplivl další a varoval své druhy. Jeden však zemřel a Prorok si až do konce života stěžoval na bolesti a křeče v žaludku. Cílevědomá, ale jen mírně úspěšná kuchařka byla zajisté popravena.

Likvidace dalších židovských oáz pokračovala, bez boje byl získán Fadak, který připadl Prorokovi jako soukromé léno, z polností dále obdělávaných byl výnos značně vysoký. Po Muhammadově smrti vznikl o dědictví Fadak spor mezi muslimským státem, zastupovaným Abú Bakrem a mezi Fátimou, dcerou Prorokovou. Spor vyhrál Abú Bakr, ovšem trpkost pociťovaná Muhammadovou rodinou, najmě pak ´Alím, byla jednou z příčin pozdějšího rozkolu muslimů na šíity a sunnity. Majetek, prachy, to je to, oč vždycky běží.

Nejen Muhammad zbohatl. Muhádžirové, před pár lety ještě vděční za pitu (chlebová placka), kterou jim dal Medíňan, stali se vlastníky velkých palmových hájů, velbloudů a koní. Mnozí spekulovali s pozemky a dosáhli pohádkových zisků.

V březnu 629 podnikli muslimové pouť do Mekky. Mekkánci dle dohody z minulého roku na tři dny vyklidili město a z okolních výšin sledovali triumfální příchod muslimů, jejich poutní obřady i obětování na Marwě. Viděli i slyšeli poprvé muezzina (byl to černý otrok Bilál), jak ze střechy Ka´by svolává věřící k modlitbě. Muezzin (arabsky مؤذن‎‎) je v islámu služebník mešity, který stojí na ochozu minaretu a svolává věřící k modlitbě. Muezzin volá tzv. adhan (arabsky أَذَان‎‎). Tak se děje celkem pětkrát denně v sunnitských zemích – před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce; třikrát denně v šiítských zemích (Irák, Írán). Dnes však již na většinách mešit nejsou muezzini, ale reproduktory, které hlásají výzvu ze záznamu; tato skutečnost je některými muslimskými kruhy často kritizována. Ve velké mešitě v Mekce však stále svolávají muezzini. Funkce muezzina existuje již od dob Mohameda. Tehdy chodil muezzin ulicemi a svolával lidi k modlitbě po celém městě. Jako první muezzin bývá uváděn Bílál ibn Ribah. Po smrti Muhammadově vznikly pokusy nahradit funkci muezzina jiným způsobem (vlajky, trumpety atp.), ale svolávání se ukázalo jako nejúčinnější. Architektonické úpravy mešit přistavováním minaretů přinesly změnu – slepé muezziny. Lidé se báli narušení soukromí právě z ochozu minaretu, proto se na místo muezzina přijímali zejména nevidomí lidé.

Muhammad chtěl v Mekkce pobýt déle, neboť se zrovna oženil s další ženou a plánoval svatební hostinu. Mekkánští to však odmítli. Hostina se dala lehce odložit a případné zklamání vyrovnal fakt, že v době pobytu Proroka v Mekkce a krátce poté přestoupilo k islámu několik významných Qurajšovců. Zvláště potěšil přestup Chálida ibn al-Walída a ´Amra ibn al-´Ás, skvělých vojevůdců, první z nich potlačil vzpouru arabských kmenů po Muhammadově smrti a dobyl Sýrii, druhý proslul jako velký státník a dobyvatel Egypta. A konečně se k islámu převalil i Muhammadův strýc al-´Abbás. Ještě to nevěděl, ale stane se zakladatelem chalífské dynastie ´Abbásovců.

Od smlouvy u al-Hudajbíje do kapitulace Mekky v lednu 630 podnikli muslimové okolo sedmnácti válečných výprav proti kmenům, které nebyly dostatečně podrobeny, jako Ghatafánovci, Banú Murra, Banú Tha´laba a Sulajmovci. Ve vytrvalém odporu byl kmen Hawázin, řešení odloženo. Muhammad pokračoval ve své „severní“ politice. V září roku 629 vytáhlo na sever muslimské vojsko o 3000 mužích, vedené Zajdem ibn Hárithou a dospělo až k Ma´ánu (v dnešním Jordánsku), dnes je tam solární elektrárna. Zde se střetlo s arabskými oddíly ve službách byzantského guvernéra. Zajd a několik muslimů odešli do ráje, muslimové to zabalili a odtáhli do Medíny. Doma se stali terčem pohrdání a posměšků.

Zůstával poslední problém: Co s Mekkou?

Tam moc radosti nebylo! Zvláště Abú Sufján na tom byl mizerně, poněvadž porážkami ztratil svůj vliv, i svou víru ve vítězství Mekky. Do popředí se dostávali mladší Machzúmovci, kteří sice doufali ve vítězství Mekky, ale ani zdaleka elánem nedosahovali úrovně Abú Džahla. Domácí politický systém kolaboval. Koncem roku 629 došlo k rozporům mezi kmenem Chuzá´a, spojencem Muhammadovým, a kmenem Bakr, spojencem Qurajšovců. Bakrovci získali pod rukou zbraně od machzúmské frakce v Mekkce a smluvili společný přepad Chuzá´a. Chuzá´a v boji utrpěli značné ztráty. Účast Mekkánců se nedala utajit, pročež porušení příměří bylo nabíledni. Mekka se zachvěla před jistou muslimskou odvetou. Abú Sufján vyslán k vyjednávání do Medíny. Abú Sufján nebyl žádný blbec, jistě věděl, že Muhammad na žádný kompromis nepřistoupí. Muhammadovi jeho příchod jasně zvěstoval, že Mekka je zralá ke sklizni.

Prvního dne roku 630 postavil do pochodových řadů 10 000 mužů všech složek své party. Cíl byl tajen, pak se vojsko utábořilo blízko Mekky a Muhammad na noc dal zažehnout 10 000 ohňů. Abú Sufján s některými předáky dorazil do muslimského ležení a nabídl kapitulaci. Muhammad ji přijal a zaručil milost všem, kdož budou pod ochranou Abú Sufjána nebo nevylezou na ulici z domů, až muslimská armáda vtáhne do města.

Dne 11. ledna 630 vtáhlo muslimské vojsko ve čtyřech proudech do Mekky. Pouze jeden se setkal s odporem několika desítek Mekkánců. Ještě pár lidí zařvalo, a potom mohl Muhammad žádat o klíče od Ka´by. V oka mihu poručil zničit všechny sochy bůžků, jež byly vymetány ze svatyně a rozdupány či jinak zničeny. Pak se v čisté svatyni pomodlil. Vrátil klíče jejich dědičným strážcům, potvrdil i jiné obřadníky v jejich tradičních úřadech. Posvátné místo pak pečlivě vyměřili, ohradili a Ka´ba se stala střediskem islámu.

Tím, že se stal pánem Mekky, neobyčejně posílil svou moc, prestiž a autoritu. Nyní mohl přistoupit k organizaci rychle se rozrůstajícího muslimského státu. K tomu potřeboval zkušené lidi, kteří se vyznali ve správních, hospodářských a vojenských záležitostech. Qurajšovci byli pověřeni novými úkoly, měli se stát oporou nové říše, nejdříve arabské, později světové. Po těchto bojích není divu, že „nabyl Mohamed přesvědčení, že nejvíce přesvědčujícím důvodem byl jeho meč. Později se k tomu vyjádřil východním slohem: „Ráj naleznou ve stínu křížících se mečů.“ To napsal John William Draper (1811 – 1882) ve své knize Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou, jejíž XXI. anglické vydání přeložil S. Mokrý v Praze 1. ledna 1892 pro Vzdělávací bibliotéku, řízenou a vydávanou Karlem Stan. Sokolem, Praha, Mariánská ulice 21; Třetí levné vydání, rok vydání neuveden.

Další nevěřící jest nutno nakopat, zahyne při tom i básník

Meč ještě nemohl být odložen, východně od Mekky se formovala nová hrozba. Mocný kmen Hawázin se spojil s kmenem Thaqíf, obývajícím město at-Tá´if a postavili vojsko o 20 000 mužích. Byli to nepřátelé Mekky a Thaqífovci, s nimiž zažil Muhammad nemilou eskapádu, viz výše, už měli dost mekkánské konkurence a peskování. A když je tam teď pánem Muhammad, ten jistě nezapomněl na šutry, které mu hvízdaly kolem hlavy. Vojsko obou kmenů v růžovém domnění, že muslimové a Mekkánci ve vzájemném boji vyšťaví, dorazilo na pochodovou vzdálenost tří dnů od Mekky. Mekkánští si uvědomili nebezpečí a bez řečí postavili do pole 2000 mužů, aby pomáhali muslimům.

Kmeny si však věřily: Vůdcem byl zvolen nebojácný bojovník Malik ibn Auf, který vymyslel takovýto plán: všichni musí bojovat spolu se svými rodinami, stany i ovcemi, kozami a vším dobytkem, protože tak se nikdo neodváží uprchnout z bitvy a zanechat tam svůj majetek a rodinu. Všichni s Malikem souhlasili, kromě starého slepce jménem Durajd ibn as-Simma. Kdysi byl velkým bojovníkem a vzhledem k jeho cenným radám doprovázel bojovníky v bitvách. Řekl: „Ten plán se mi nelíbí. Jestli je někdo takový zbabělec, že opustí bitevní pole, tak to udělá, i když tam bude jeho rodina. Navíc ženy a děti pro nás budou velkou přítěží. A jestli prohrajeme, celý náš majetek padne do rukou nepřítele.“ Ale Malik radu ignoroval, snad i proto, že Durajd ibn as-Simma (kolem r. 530 – 630) byl i slavný básník, a tak držel se dál svého plánu.

Má stará hlava,

bílá kytička

opadává.

Dětské střevíce.

Kolo kolo mlýnský.

Jako opice

Přiznávám v koutě ke kůlu.

Sám. Večer

mohou tě houpat.

Nemluvně v kolíbce.

A to já jsem býval mlád, samá síla,

v houštinách vlasů

čerň s černí zápasila.

(in Kuncová Sabina ISLÁMSKÁ ESCHATOLOGIE Univerzita Pardubice Fakulta filozofická Bakalářská práce 2008)

Básnící dědula Durajd ibn as-Simma měl pravdu. Hawázinské jezdectvo sice zahnalo muslimský předvoj i s částí muslimské armády na útěk, ale Muhammad se starou gardou Muhádžirů a Ansárů vytrval a dokázal zastavit prchající, což byl výkon obdivuhodný, protože vyděšení vojáci jsou schopni zabít každého, kdo jim brání v útěku.

Muslimové se vzpamatovali a jejich útok a další několikahodinový boj donutil spojenecké kmeny k útěku. Bojovníci se vybodli na své rodiny, stáda i další majetek a prchali a prchali. I tak bylo mezi Hawázinovci hodně mrtvých, mezi nimiž byl i Durajd ibn as-Simma, mraky jich upadly do zajetí.

Po vítězství se dostavila kocovina v podobě obléhání města at-Tá´if. Čtrnáct dnů metaly katapulty projektily do města, ale Thaqifovci odolali.

Dělení kořisti trvalo několik týdnů a přineslo problémy, Muhammad valnou část kořisti přiklepl mekkánským předákům. Medínští jenom nevěřícně zírali, teď, když se Qurajšovci stali muslimy, možná je Prorok opustí. Muhammad je slavnostně ujistil, že nikoli. A fakt, Medína byla ještě za prvních tří chalífů hlavním městem islámské říše.

Předáci Hawázinovců, kteří jako všichni hlavouni každého věku z bitvy utekli, teď dolezli, nabídli kapitulaci, a že jsou žhaví stát se muslimy. Muhammad souhlasil a vrátil jim zajaté ženy a děti. Velké vítězství islámu jasně řeklo všem kmenům, co mají nyní učinit.

Rok poselstev aneb Arabské kmeny spěchají do Medíny oznámit, že islám jest věc dobrá, a tudíž i přijatelná

Do Medíny byla tlačenice poselstev kmenů zdaleka široka. V islámské historii je 9. rok po hidžře (duben 630 – duben 631) nazýván „rokem poselstev“ (sanat al-wufúf). Smlouvy s kmeny uzavírané uznávaly Muhammada jako Proroka, čímž formálně kmeny přijaly islám a platily „zakát“, tj. almužnu, jakousi daň. Ovšem neuznaly Muhammada jako politickou hlavu Arábie, uzavřely s ním pouze spojenectví po dobu jeho života.

Koncem roku 630 podnikl Muhammad svou největší a také poslední výpravu. Měla být podrobena oáza Tabúk, ale současně i severní kmeny většinou závislé na byzantské říši. Muhammad do vojště zařadil každého bojeschopného muslima. Armáda dosáhla počtu skoro 30 tisíc mužů a náklady byly tak velké, že i ženy věnovaly své šperky na zakoupení výzbroje. Během tažení byly uzavřeny smlouvy s mnohými křesťanskými a zčásti i židovskými kmeny na celém severozápadě Arábie. Bylo jim povoleno ponechat si staré náboženství, ale podrobily se islámskému státu a platily mu určitý poplatek. Za to se staly „chráněnými“.

Falešní proroci

Muhammad nebyl jediný v Arábii s nárokem na prorocké poslání. Významným konkurentem byl jistý Musajlima, působící u kmene Hanífa v Jamámě ve střední Arábii, narodil se v městečku al-Haddár. Kdy asi, to jsem nezjistil. Muslimské prameny, které bryskně popírají nárok Musajlimy na titul Prorok, zachovaly některé jednotlivosti jeho učení: víra v posmrtný život a poslední soud, tedy i v peklo a ráj, příkaz tří denních modliteb, půst, posvátné území v Jamámě, směr modlitby nebyl určen, bůh přece pobývá všude. Věřil v anděly, ale upozorňoval, že představa lidí s křídly je mylná. Ctitelé archeoastronautiky a vetřelců dávnověku by měli zajásat: další očitý svědek!

Jeho zásady či většina jsou společné všem monoteistickým náboženstvím, takže těžko říci do jaké míry kopíroval Muhammada a Korán. Svou činnost, dí Ivan Hrbek a Karel Petráček, začal až po roce 630. Nejvíce přívrženců našel mezi zemědělským obyvatelstvem střední Arábie. Napsal Muhammadovi jako rovnocennému listy, které cituje ʾAḥmad Ibn Yaḥyā al-Baládhurí, perský historik v 9. století, jenž většinu života strávil v Bagdádu u dvora chalífy al-Mutawakkila (847 – 861) či Abu Ja’far Muhammad ibn Jarir al-Tabarí (839-923), a v nich navrhoval rozdělení sfér vlivu. Muhammad odmítl. Hanífovci jeho učení však brali. Zlikvidováno bylo muslimskými vojsky po Muhammadově smrti v době velkého povstání arabských kmenů. V bitvě na planině ´Aqrabá v roce 633/634. Musajlima zahynul. V posledních letech Prorokova života se objevila prorokyně Sadžáh v kmeni Tamím. Skončila též po porážce arabského povstání.

Dva další proroci svůj politický odpor proti islámskému státu hodlali podpořit náboženským hávem. Byli to al-Aswad v Jemenu a Tulajha z kmene Asad. Perský místodržící se kolem roku 630 podrobil Muhammadovi, který do země poslal misionáře a výběrčí daní. Ovšem al-Aswad, náčelník z rodiny al-Ansi se roku 632 vzbouřil a vyhnal muslimskou správu ze země. Jeho vláda byla krátká, Firuz al-Dhalajmi, perský muslim na něho zaútočil a zabil ho.

Tulajha ibn Khuwajlid ibn Nawfal al-Asadi, hlava kmene Banu Asad ibn Khuzajmah, zapřisáhlý Muhammadův nepřítel, napadal menší muslimské skupiny a odvážil se plenit medínská stáda, po bitvě u Hunajnu se snažil vytvořit protiislámskou federaci, což hodlal podezdít svými zjeveními od andělů. Přišel s tím jako poslední a nikoho tím už nenadchl. Zúčastnil se pozdějšího povstání arabských kmenů, pak přijal islám a zaválčil si při muslimském dobývání Persie, kde též padl.

Jistě stojí za povšimnutí, že žádný z arabských „proroků“ nevystupoval jménem křesťanství nebo židovství. Arabské je arabské, proto i takový úspěch islámu a hlavně Muhammada, jenž byl zřejmě první a na výsost schopný, a díky tomu i veleúspěšný. Nepotřeboval svého sv. Pavla.