Jak jsem znal Táňu Fischerovou

268315 Ce4880 Malé ohlédnutí za čistou duší.


Prvně jsem ji viděl v Konci velkých prádznin, televizním seriálu ze začátku devadesátých let. Hrála v něm klavíristku, která v dobách reálného socialismu uprchla na Západ. Byl jsem tenkrát – v oněch devadesátých letech – sám v emigraci, a tak jsem mohl ztvárnění její role posoudit i z jiného hlediska než diváci v Československu. Táňa svou roli hrála skvěle. Byť sama s emigrací žádnou zkušenost neměla, ztvárnila příběh klavírní virtuózky, které v nové zemi nezbývá než vzít za vděk obyčejným zaměstnáním, naprosto věrohodně. Snad to bylo dílem jejího čistého srdce, které do role vkládala a jež, tak jak šla životem, naplňovala ryzí pravdou a soucitem s druhými. Tehdy mě Táňa Fischerová velmi zaujala.

Když jsem se z emigrace vrátil a začal hlouběji vnímat českou politickou scénu, všiml jsem si, že Táňa (tehdy ovšem pro mě paní Táňa Fischerová) zastává post poslankyně parlamentu. V útržkovitých zprávách z novin a rádia, v nichž se věnovalo lidem nepatřícím k pravici minimum prostoru, jsem v Táně Fischerové znovu spatřil onu statečnou klavíristku.

Pak se Táňa začala objevovat v pořadu ČRo 2 „Jak to vidí“, což jsem pokládal téměř za zázrak. Nebyla tam dlouho, snad jen pár měsíců, ale ten čas, po který promlouvala do éteru, byl časem křišťálově čisté vody tryskající z pramene nejryzejšího lidství. Vzpomínám, jak jednou mluvila o osazenstvu parlamentu, jehož tou dobou byla členkou. Říkala, že těch, kterým jde o spravedlivé a po všech stránkách dobré uspořádání poměrů ve společnosti a jednají nezištně, je v Poslanecké sněmovně pouhá hrstka. Ostatní nejsou ničím jiným, než servismany lobbistů a zájmových skupin. Sama v té chvíli zapochybovala o Sněmovně coby zákonodárné základně občanstva.

Táňa mluvívala o sociální nespravedlnosti a o hrůzách bezdomovectví, které si naše společnost považující sebe sama za vyspělou, pěstuje. Mluvívala o nárůstu chudoby a cynismu, o sociální bezohlednosti, která zde po roce 1989 bleskurychle zdomácněla. Táňa Fischerová sdělovala hořké pravdy, avšak dělala to způsobem plným milosti i rozhodnosti necouvnout. A Táňa necouvala. Jako politička i jako hlas ve veřejném prostoru si získala moje srdce a moji důvěru.

Prezidentské volby 2012/2013

Když jsem se dozvěděl, že Táňa uvažuje o prezidentské kandidatuře, k níž ji přemlouvají její přátelé, spolupracovníci z Klíčového hnutí i její blízcí, bylo to, jako by zazářilo slunce na konci tunelu. Táňa se nakonec pro svoji kandidaturu rozhodla. Ne jako ta, která chce prezidentkou být, ale jako ta, která chce sloužit. Bylo to v našich končinách rozhodnutí vpravdě historické a nadto šance, která tu nebyla sto let.

V těch dnech vyšel na Deníku Referendum článek, který byl bezpochyby dobře míněný, ale nespravedlivý. Autor v něm nabádal k neroztříštěnosti levicově laděných hlasů a k jejich soustředění ve prospěch kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího. V reakci na tento článek jsem tehdy napsal svůj úplně první článek pro Deník Referendum. Polemizoval jsem v něm s autorem článku ve věci organizování voličstva v zájmu jednoho kandidáta na úkor kandidátů jiných, byť téže „krevní skupiny“. Navíc jsem měl u Jiřího Dienstbiera dojem, že míří výše, než by jeho dosavadnímu působení ve veřejném prostoru odpovídalo. Ten článek k mému překvapení vyšel a měl slušný ohlas.

Pár dnů na to mi volala Tánina asistentka, paní Seifertová, jestli se nechci připojit k práci na Tánině kandidatuře a rovnou s nimi jet do Liberce, do jakéhosi kulturního střediska na diskusi s občany. Nechtěl jsem zůstat v anonymitě pouhého autora úspěšného článku, a tak jsem přitakal. Tím začala moje spolupráce na kandidatuře Táni Fischerové.

Byl to čas krátký, který trval necelého půl roku, ale byl to čas věnovaný uskutečňování dobra, což samo o sobě dávalo smysl bez ohledu na to, jaký bude výsledek. Sháněl jsem podpisy, kde se dalo. Nasbíral jsem jich snad tisíc, možná více. Dával se do řeči s občany u Tániných volebních stánků a promlouval do televizních skečů vysílaných v rámci kampaně. Vylepoval jsem plakáty – tajně, protože dotyčný místní úřad mi to nedovolil, zatímco plakáty pravicových kandidátů byl daný volební obvod doslova vytapetován. Inu demokracie, vláda občanů, že ano?

Po nocích jsem obíhal domy a paneláky a vhazoval do schránek letáky, jež jsem doma tisknul. Chodil jsem na setkání našeho volebního týmu, hovořil v rádiu a nakonec se s Táňou a ostatními zúčastnil poslední předvolební debaty kandidátů v Paláci kultury. Moderoval ji Václav Moravec a Táňa se v ní ukazovala taková, jaká byla – skromná, pevná, přímá. Nepředváděla se a její odpovědi byly odpovědi toho, kdo přichází, aby sloužil, nikoliv aby si nechal sloužit.

Nemohu zapomenout na jedno intermezzo, které těsně před zahájením televizního přenosu zinscenovali lidé z volebního štábu Karla Schwarzenberga. Když jejich kandidát vstupoval na jeviště, spustili v čele s Jiřinou Šiklovou takový pokřik a výskot, že by si s tím nezadal leckterý fotbalový stadion. Bylo to krajně nevkusné a ve mně to jen utvrdilo dávné přesvědčení, že Karel Schwarzenberg stejně jako nemalý proud někdejšího disidentského hnutí nemají české společnosti kromě vyčpělých symbolů minulosti co nabídnut.

Pár dnů nato se konalo první kolo prezidentských voleb. Táňa, jak mnozí čekali – jednak ti, kteří viděli vhodného kandidáta v komsi jiném, tak i ti, kteří by Táňu sice rádi volili, ale odvahu prohrát s ní neměli, a tak ve své malosti volili někoho jiného – skončila v poli poražených. Dočkala se přízně voličů mezi třemi a čtyřmi procenty. Přesně tolik lidí si u nás přálo prezidenta služebníka, prezidenta čistého srdce a nezlomeného charakteru…

Od postupu do druhého kola byla Táňa opravdu daleko, ale ne tolik, jak ona tři čtyři procenta naznačují. U nás ve Stodůlkách, kde jsem intenzivně a sám roznášel letáky po schránkách, měla Táňa mezi devíti a desíti procenty.

Když při uveřejňování výsledků prvního kola televizní moderátoři zpovídali jednotlivé kandidáty, Táňa Fischerová ani slůvkem nezavadila o polemiku typu „co dál“ či „co příští volby“, která se v podobných situacích nabízí. Táňa věděla, o kolik času jí – a hlavně jejího syna – kandidatura připravila. Bylo jí rovněž jasné, že za dalších pět let se začne hlásit věk.

Bezesporu si uvědomila, a my – její lidé – s ní, že jedinečná šance na zvolení prezidentky s čistým štítem a příkladnou mravní autoritou, tedy prezidentky, která by jinak než lidovým hlasováním zvolena být ani nemohla, pominula. A potom, a to byl patrně ten úplně nejsilnější důvod, pro který by Táňa do příští prezidentské volby nešla: nikdy se necpala tam, kde ji nechtěli.

Po volbách

Po volbách jsem byl s Táňou ještě na několika sezeních v Divadle Kampa a na setkání občanů v Chrudimi, kde s námi byla také Ilona Švihlíková. Všude tam se debatovalo o nejzákladnějších nedostatcích v české společnosti, o tom, kudy dál, o mravnosti a občanských ctnostech, které by měly přinést tolik potřebnou obrodu. Táňa zastávala názor, že k tomu stačí určitý (snad kritický) počet příkladných jedinců či pozitivních příkladů z praxe a ostatní se přidají.

Později jsem Táňu i její spolupracovnice z Klíčového hnutí potkával na demonstracích. Byl to čas pravicových běsů Kalouskovy – Nečasovy vlády. Od té doby jsem se s Táňou Fischerovou nesešel. Následná Babišova vláda nezavdávala důvody k protestům a po úsilí, které jsem věnoval Tánině kandidatuře a ještě předtím křesťanské platformě ČSSD, jsem v další iniciativě tohoto druhu nechtěl pokračovat.

Možná i Táňa Fischerová pocítila cosi podobného, onu mez, za kterou už netřeba usilovat o totéž, co předtím, neboť poslání, ať už dočasné či celoživotní, korunované úspěchem či nikoliv, bylo naplněno. To Tánino bezpochyby ano. Žila život ctnostný a byla lidem ve všem, co dělala a jak jednala, úžasným příkladem. Vězme, že kvůli lidem, jako byla Táňa, nad námi Bůh hůl nezlomí.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
10 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
koloděj
koloděj
23. 1. 2020 9:48

R.I.P.

Ne se vším v článku souhlasím, ale …škoda dobrého člověka.

Petrpavel
Petrpavel
23. 1. 2020 11:14

Hmm…ale…čest její památce.

orinoko
orinoko
23. 1. 2020 15:31

Bojím se, že co napisu, vyzní cynicky. Tak především si pamatuju, jak admin napsal, že on to vidí už celkem jednoznacne: Hodit hlas Tane. A myslím , že jsem mu já dokonce odpovedel, ale jist si nejsem: Že to bude vyhozeny hlas. My „doma“ jsme hlasovali pro Dienst ml. , což byl také nakonec ztracený hlas, ale možná to bylo dobre. Časem se začal projevovat jako docela obstojny vul. Fischerová byl svého druhu ukaz. Teprve budoucnost právě ji najde. Nachází se ve společnosti Jana Palacha, Husa, Boženy Nemcove, Komenskeho, Dona Quite, Vinnetoua a Mirka Dusina. Fischerová mít tehdy za sebou… Číst vice »

orinoko
orinoko
23. 1. 2020 15:35

Jen dovetek… Už se neveslo. Za velmi důležitou považuju Vyletalovu poznámku o tom brajglu družiny Sleeping pytla, když běželo o volbu prezidenta. A Siklova? To je jen jedno z hoven na cestě českého naroda v průběhu casu.

racek
racek
23. 1. 2020 18:29

No, jako herečku si jí moc nepamatuji … ale třeba Chramostovou jo, to byla Švorcová padesátých let, akorát mnohokrát aktivnější a zlostnější, vždyť dělala archy na odsouzení nepřátel soialismusu, to Švorcová byla slušný člověk … ale na její názory ano. Politicky byla vzorná pravdoláskařka, havlérka a s velice malým přehledem o okolním světě. Být presidentkou, tak by tohle boží dítě napáchala strašně škod, jak páchají všichni s výhradně dobrými úmysly. Nakonec vždy převýšily ty vlastní dobré úmysly nad zájmy voličů, národa, státu. Jako člověka jí neznám, asi to byl dobrý člověk, který měl rád rodinu i bližní. To ovšem na… Číst vice »

Bety
Bety
23. 1. 2020 19:13

Volila jsem ji, bylo mi sympatické, že na svou volební kampaň nevybírala prachy.
Pak jsem si vyposlechla pár jejích názorů a vynadala jsem si do naivních blbců.
Abych pravdu řekla, už si nepamatuji, o co vlastně šlo.
Možná byla mezi slepými jednooká, nevím , přestala mě zajímat.
Možná ji hodnotíte kvalifikovaněji, nevím. Ale přesto, nenechali jste se trochu unést?

orinoko
orinoko
23. 1. 2020 20:08

Táňa Fischerová byla pozoruhodná zenska. Na tom se asi shodneme. Ale ani ona nebyla imunni vůči propagandě prasat. Od svatych očekáváme objektivitu… Tano , máš nás obdiv. A můj osobni za to, žes dokázala obhajovat i veci pochybne. To vyžaduje statečne lidi. Ale na každeho z nás pak přijde i realita všedního dne. Znám dost přesně momenty, kdy toho i Táňa měla plně zuby. A musela bojovat s démony vlastní politické existence. Tento národ má nektere existence jen jednou do svého národního povedomeho souboru. Věc jde ještě dale: Musime se ptat, proč nám umřela Táňa , a proč nám zasrany… Číst vice »

Dolmen
Dolmen
23. 1. 2020 21:27

Racku, tvoje hodnocení T. Fischerové naprosto koresponduje s mým. Zdá se, že posuzujeme realitu stejným prizmatem.

Aleš
Aleš
24. 1. 2020 9:56

Vzpomínejme na ni v tom dobrém, myslím, že si to zaslouží. Za dvacet let bychom se podobně kriticky mohli začít koukat na dvojici Zeman – Babiš. Oni nemají mezi svými kamarády Dagmar Havlovou a jim podobné a přesto také ne vždy i oni konají v souladu se zájmy dolních deseti milionů občanů naší republiky. Zeman má taky svoje sionisticko-euroatlantské ukotvení a Babiš?!… Kritika nesmí sklouzávat ke kádrování a už vůbec ne k pokusu o zničení něčí osoby. A z pozitiv se nesmí stát kult osobnosti. O tom je rovnováha. Před pár dny proběhla nenápadná zmínka o vyšetřování případu Ransdorf. Sice… Číst vice »

Gatta
Gatta
25. 1. 2020 8:54

Poněkud kacířsky, ale možná za více občanů ČR:
„Táňu Fischerovou jsem pakticky neznal“ a to ani jako výraznou herečku ani jako obdivu hodnou osobnost. Tedy vliv jeji humanity na mne byl prakticky nulový
Z těch mála „setkáni s ní“ mi vždy připadala jako z jiného světa – pro mne prostě byla vždy „jiný živočišný druh“. Tím nemyslím nic urážlivého – lidé jsou prostě jen rozdílní.

Z místních hodnocení lidi, kteří ji znali více, je mi nejbližši racek.

Nicméně nepochybuji, že v životě mnohé potěšila a snažila se udělat svět lepší. A takoví lidí jsou vždy vzácní.