Jak jsem znal Táňu Fischerovou

268315 Ce4880 Malé ohlédnutí za čistou duší.


Prvně jsem ji viděl v Konci velkých prádznin, televizním seriálu ze začátku devadesátých let. Hrála v něm klavíristku, která v dobách reálného socialismu uprchla na Západ. Byl jsem tenkrát – v oněch devadesátých letech – sám v emigraci, a tak jsem mohl ztvárnění její role posoudit i z jiného hlediska než diváci v Československu. Táňa svou roli hrála skvěle. Byť sama s emigrací žádnou zkušenost neměla, ztvárnila příběh klavírní virtuózky, které v nové zemi nezbývá než vzít za vděk obyčejným zaměstnáním, naprosto věrohodně. Snad to bylo dílem jejího čistého srdce, které do role vkládala a jež, tak jak šla životem, naplňovala ryzí pravdou a soucitem s druhými. Tehdy mě Táňa Fischerová velmi zaujala.

Když jsem se z emigrace vrátil a začal hlouběji vnímat českou politickou scénu, všiml jsem si, že Táňa (tehdy ovšem pro mě paní Táňa Fischerová) zastává post poslankyně parlamentu. V útržkovitých zprávách z novin a rádia, v nichž se věnovalo lidem nepatřícím k pravici minimum prostoru, jsem v Táně Fischerové znovu spatřil onu statečnou klavíristku.

Pak se Táňa začala objevovat v pořadu ČRo 2 „Jak to vidí“, což jsem pokládal téměř za zázrak. Nebyla tam dlouho, snad jen pár měsíců, ale ten čas, po který promlouvala do éteru, byl časem křišťálově čisté vody tryskající z pramene nejryzejšího lidství. Vzpomínám, jak jednou mluvila o osazenstvu parlamentu, jehož tou dobou byla členkou. Říkala, že těch, kterým jde o spravedlivé a po všech stránkách dobré uspořádání poměrů ve společnosti a jednají nezištně, je v Poslanecké sněmovně pouhá hrstka. Ostatní nejsou ničím jiným, než servismany lobbistů a zájmových skupin. Sama v té chvíli zapochybovala o Sněmovně coby zákonodárné základně občanstva.

Táňa mluvívala o sociální nespravedlnosti a o hrůzách bezdomovectví, které si naše společnost považující sebe sama za vyspělou, pěstuje. Mluvívala o nárůstu chudoby a cynismu, o sociální bezohlednosti, která zde po roce 1989 bleskurychle zdomácněla. Táňa Fischerová sdělovala hořké pravdy, avšak dělala to způsobem plným milosti i rozhodnosti necouvnout. A Táňa necouvala. Jako politička i jako hlas ve veřejném prostoru si získala moje srdce a moji důvěru.

Prezidentské volby 2012/2013

Když jsem se dozvěděl, že Táňa uvažuje o prezidentské kandidatuře, k níž ji přemlouvají její přátelé, spolupracovníci z Klíčového hnutí i její blízcí, bylo to, jako by zazářilo slunce na konci tunelu. Táňa se nakonec pro svoji kandidaturu rozhodla. Ne jako ta, která chce prezidentkou být, ale jako ta, která chce sloužit. Bylo to v našich končinách rozhodnutí vpravdě historické a nadto šance, která tu nebyla sto let.

V těch dnech vyšel na Deníku Referendum článek, který byl bezpochyby dobře míněný, ale nespravedlivý. Autor v něm nabádal k neroztříštěnosti levicově laděných hlasů a k jejich soustředění ve prospěch kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího. V reakci na tento článek jsem tehdy napsal svůj úplně první článek pro Deník Referendum. Polemizoval jsem v něm s autorem článku ve věci organizování voličstva v zájmu jednoho kandidáta na úkor kandidátů jiných, byť téže „krevní skupiny“. Navíc jsem měl u Jiřího Dienstbiera dojem, že míří výše, než by jeho dosavadnímu působení ve veřejném prostoru odpovídalo. Ten článek k mému překvapení vyšel a měl slušný ohlas.

Pár dnů na to mi volala Tánina asistentka, paní Seifertová, jestli se nechci připojit k práci na Tánině kandidatuře a rovnou s nimi jet do Liberce, do jakéhosi kulturního střediska na diskusi s občany. Nechtěl jsem zůstat v anonymitě pouhého autora úspěšného článku, a tak jsem přitakal. Tím začala moje spolupráce na kandidatuře Táni Fischerové.

Byl to čas krátký, který trval necelého půl roku, ale byl to čas věnovaný uskutečňování dobra, což samo o sobě dávalo smysl bez ohledu na to, jaký bude výsledek. Sháněl jsem podpisy, kde se dalo. Nasbíral jsem jich snad tisíc, možná více. Dával se do řeči s občany u Tániných volebních stánků a promlouval do televizních skečů vysílaných v rámci kampaně. Vylepoval jsem plakáty – tajně, protože dotyčný místní úřad mi to nedovolil, zatímco plakáty pravicových kandidátů byl daný volební obvod doslova vytapetován. Inu demokracie, vláda občanů, že ano?

Po nocích jsem obíhal domy a paneláky a vhazoval do schránek letáky, jež jsem doma tisknul. Chodil jsem na setkání našeho volebního týmu, hovořil v rádiu a nakonec se s Táňou a ostatními zúčastnil poslední předvolební debaty kandidátů v Paláci kultury. Moderoval ji Václav Moravec a Táňa se v ní ukazovala taková, jaká byla – skromná, pevná, přímá. Nepředváděla se a její odpovědi byly odpovědi toho, kdo přichází, aby sloužil, nikoliv aby si nechal sloužit.

Nemohu zapomenout na jedno intermezzo, které těsně před zahájením televizního přenosu zinscenovali lidé z volebního štábu Karla Schwarzenberga. Když jejich kandidát vstupoval na jeviště, spustili v čele s Jiřinou Šiklovou takový pokřik a výskot, že by si s tím nezadal leckterý fotbalový stadion. Bylo to krajně nevkusné a ve mně to jen utvrdilo dávné přesvědčení, že Karel Schwarzenberg stejně jako nemalý proud někdejšího disidentského hnutí nemají české společnosti kromě vyčpělých symbolů minulosti co nabídnut.

Pár dnů nato se konalo první kolo prezidentských voleb. Táňa, jak mnozí čekali – jednak ti, kteří viděli vhodného kandidáta v komsi jiném, tak i ti, kteří by Táňu sice rádi volili, ale odvahu prohrát s ní neměli, a tak ve své malosti volili někoho jiného – skončila v poli poražených. Dočkala se přízně voličů mezi třemi a čtyřmi procenty. Přesně tolik lidí si u nás přálo prezidenta služebníka, prezidenta čistého srdce a nezlomeného charakteru…

Od postupu do druhého kola byla Táňa opravdu daleko, ale ne tolik, jak ona tři čtyři procenta naznačují. U nás ve Stodůlkách, kde jsem intenzivně a sám roznášel letáky po schránkách, měla Táňa mezi devíti a desíti procenty.

Když při uveřejňování výsledků prvního kola televizní moderátoři zpovídali jednotlivé kandidáty, Táňa Fischerová ani slůvkem nezavadila o polemiku typu „co dál“ či „co příští volby“, která se v podobných situacích nabízí. Táňa věděla, o kolik času jí – a hlavně jejího syna – kandidatura připravila. Bylo jí rovněž jasné, že za dalších pět let se začne hlásit věk.

Bezesporu si uvědomila, a my – její lidé – s ní, že jedinečná šance na zvolení prezidentky s čistým štítem a příkladnou mravní autoritou, tedy prezidentky, která by jinak než lidovým hlasováním zvolena být ani nemohla, pominula. A potom, a to byl patrně ten úplně nejsilnější důvod, pro který by Táňa do příští prezidentské volby nešla: nikdy se necpala tam, kde ji nechtěli.

Po volbách

Po volbách jsem byl s Táňou ještě na několika sezeních v Divadle Kampa a na setkání občanů v Chrudimi, kde s námi byla také Ilona Švihlíková. Všude tam se debatovalo o nejzákladnějších nedostatcích v české společnosti, o tom, kudy dál, o mravnosti a občanských ctnostech, které by měly přinést tolik potřebnou obrodu. Táňa zastávala názor, že k tomu stačí určitý (snad kritický) počet příkladných jedinců či pozitivních příkladů z praxe a ostatní se přidají.

Později jsem Táňu i její spolupracovnice z Klíčového hnutí potkával na demonstracích. Byl to čas pravicových běsů Kalouskovy – Nečasovy vlády. Od té doby jsem se s Táňou Fischerovou nesešel. Následná Babišova vláda nezavdávala důvody k protestům a po úsilí, které jsem věnoval Tánině kandidatuře a ještě předtím křesťanské platformě ČSSD, jsem v další iniciativě tohoto druhu nechtěl pokračovat.

Možná i Táňa Fischerová pocítila cosi podobného, onu mez, za kterou už netřeba usilovat o totéž, co předtím, neboť poslání, ať už dočasné či celoživotní, korunované úspěchem či nikoliv, bylo naplněno. To Tánino bezpochyby ano. Žila život ctnostný a byla lidem ve všem, co dělala a jak jednala, úžasným příkladem. Vězme, že kvůli lidem, jako byla Táňa, nad námi Bůh hůl nezlomí.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 10 komentářů