Jeremy Scahill: Jsme na Ground Zero při záchraně skutečné žurnalistiky

Březen 29, 2010

Parkovo centrum pro nezávislá média (Park Center for Independent Media) na Ithaca College ve státě New York 24. března oznámilo, že nezávislý novinář Jeremy Scahill získá druhou výroční „Izzy Award“. Toto ocenění je pojmenováno po legendárním investigativním novináři I. F. Stoneovi, a je určena pro ty, kteří dosáhli vynikajících úspěchů v nezávislých médiích. Loňskou vítězkou byla Amy Godmanová z Democracy Now! a Glenn Greenwald ze Salon.com.

Scahill je dvojnásobným držitelem „Polk Award“ a pravidelným přispěvatelem do Nation, Democracy Now! a AlterNet. Jeho kniha Blackwater: Vzestup nejvýkonnější žoldácké armády na světě se stala bestsellerem. V roce 2009 publikoval desítky podobných článků o tajné přítomnosti Blackwateru v Pákistánu, o jeho účasti na masakru, který se v roce 2007 odehrál na Nisourském náměstí, i o údajné spoluvině jeho generálního ředitele na vraždě.

„Porota vybrala Scahilla za jeho vytrvalé úsilí, s nímž v roce 2009 prosazoval ožehavá témata do hlavního proudu mediální diskuse,“ řekl Jeff Cohen, ředitel Parkova centra pro nezávislá média. „Jsme poctěni Scahillovým úspěchem a také strmým nárůstem počtu nominovaných na tuto cenu. Obojí odráží vzrůstající význam nezávislých médií v naší zemi.“

Scahill, jenž jako dopisovatel Puffin Foundation přispívá do The Nation Institute, převezme cenu na Ithaca College 19. dubna. Byard Duncan z AlterNet ho zastihl ve středu ráno, aby s ním hovořil o úkolech a budoucnosti nezávislé žurnalistiky (rozhovor je krácen a edičně upraven).

 

Byard Duncan: Co to znamená být „nezávislý novinář?“

Jeremy Scahill: Chtěl bych označit nezávislého novináře jako člověka, který je zcela nezačleněný, pokud se týká jeho vztahu s mocným. Jinými slovy, nejste v posteli s žádnou politickou stranou. Nejsem Demokrat, nejsem Republikán. Jsem novinář. To znamená, že si nezadáte s armádou, s CIA, nebo bohatými korporacemi a nedáváte v sázku vaši novinářskou nebo osobní integritu ve snaze o cokoliv, včetně dobrého příběhu.

Věřím, že k tomu, aby nezávislí novináři mohli co nejlépe a nejúčinněji vykonávat svoji práci, potřebují si udržovat svoji nezávislost před mocnými. Neposkakuji s mocnými. Nepočítám mezi své přatele vládní úředníky a jiné mocné lidi. Myslím, že pro nezávislého novináře je důležité nebýt nikomu se zvláštními zájmy nijak zavázán.

Naopak, rolí nezávislých novinářů je být na straně obětí americké zahraniční politiky- v případě amerických novinářů – nebo domácí politiky. Co tím chci říci – je třeba skutečně vyjít ven, kde žijí lidé, kteří jsou nejvíce těmito opatřeními postiženi, ať už v Afghánistánu nebo v chudinských čtvrtích ve Spojených státech. Nesmíte se paktovat s mocnými, ale musíte se zasazovat o bezmocné a oslabené, myslím si totiž, že součástí role nezávislého novináře je nejen čelit lidem u moci, ale dát hlas umlčeným.

BD: Dělal jste reportáže z celého světa. Když mluvíme o vztazích, pozoroval jste vztahy mezi mocnými a bezmocnými.

JS: Existuje spojitost mezi  „železnou pěstí“ amerického militarismu a tzv. „neviditelnou rukou“ volného trhu, která ji podporuje. A tak vidíme, že se Spojené státy neprve zaměřují na ekonomiku zemí, a pak toto své zaměření podpoří ekonomickým neoliberalismem, jenž se opírá o surovou vojenskou podporu vojenských diktatur a vměšování do voleb.

Pro lidi, kteří žijí na druhé straně hlavňe pistole, kterou je americká  zahraniční a hospodářská politika, je společná jedna věc – z trosek se vynoří nějaká forma odporu. Viděli jsme to v Iráku i v Afghánistánu. A určitě jsme to po celou dobu viděli všude v Latinské Americe.

Další důležitá věc, kterou si lidé musí uvědomit: Pokud budeme neúspěšní v našem úsilí a nezabráníme Spojeným státům, aby ohrožovaly komunity po celém světě, tak se nemůžeme divit jimi zvoleným formám odporu proti těmto válkám, kterým jsme měli zabránit.

My v této zemi máme povinnost vést naše vůdce k odpovědnosti, protože pokud to neuděláme, potom jsme tak či onak zodpovědní za následky z toho plynoucí, ať už se jedná o útoky na civilní obyvatelstvo tam, anebo za odvetu, která je důsledkem násilné politiky, kterou jsme měli odhalit, a proti které jsme měli morální povinnost se postavit.

BD: Jak je to s omezováním nezávislých médií?

JS: Musíte bojovat o přístup k tomu, co se děje – nepouštějí vás na tiskové konference, nedostanete se k rozhovorum s mocnými lidmi. Po letech práce v nezávislých sdělovacích prostředcích jsem se naučil jednu věc – musím pracovat tvrději než firemní novináři. Novinářské kůzle z korporátních médií totiž může mít „strejčka“ na ministerstvu vnitra, mohlo chodit na Harvard s nějakým kongresmanem nebo se baví na jachtě se nějakým šéfem od Goldmanů.

Lidé, kteří tam jsou, dělají podřadnou žurnalistiku, my musíme bojovat, abychom dostali akreditaci na významné události, vytvářet léčky na mocné lidi a státní úředníky, protože oni neodpovídají na naše telefonáty. Byl jsem na všech nominačních sjezdech Demokratů i Republikánů od roku 1996, a ještě dodnes se tam cítím jako dítě v cukrárně. Od rána do večera tam doslova běhám, abych vypátral všechny ty kongresmany, kteří by mi jinak nikdy neposkytli rozhorovr. Najdu je na chodbě, zatlačím je do kouta a kladu jim otázky, na které mi odmítli odpovědět, když jsem použil úřední postup.

Další část toho je, že nejste u zdrojů moci, takže musíte často používat zákon o volném přístupu k informacím, musíte bojovat s tajnůstkářskými byrokraty. Často jdete po tématech, která nezajímají korporátní média. A proto je pro mocné snazší to zamést pod koberec a říci: „Nezajímá to nikoho než The Nation, nestará se o to nikdo kromě AlterNet.“

Takže my neustále bojujeme tuhle nerovnou bitvu proti přesile spiklenců, kteří mají náramný zájem na tom, abychom nedotáhli do konce svá témata, o která se nikdo jiný nestará.

Redakčně kráceno

Převzato z Truthdig, kde je i celý text v originále

Překlad: Clair

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments