John Fitzgerald Kennedy a „nové obzory“

Jak se tento „mírotvůrce“ za dobu svého prezidentství podepsal na Vietnamu

Úryvky jsou z německého originálu Geschichte des Vietnamkrieges, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck v Mnichově roku 1998, u nás vydáno poprvé v roce 2003 jako Dějiny vietnamské války, Tragédie v Asii a konec amerického snu. Tučná zdůraznění a komentáře v hranatých závorkách jsou moje. Celá knížka je velmi, velmi poučná, možná se dá sehnat někde v antikvariátu.

Nástupem Johna F. Kennedyho do prezidentského úřadu v lednu 1961 se završila generační výměna špiček Spojených států. Mladí, dynamičtí a optimističtí byli vedle 41letého prezidenta většinou i jeho poradci, „ti nejlepší a nejchytřejší“ – jeho bratr Robert Kennedy, poradce pro bezpečnost McGeorge Bundy, bývalý děkan Harvardovy univerzity, ministr obrany Robert S. McNamara, dříve předseda Ford Motor Company, stejně jako blízcí spolupracovníci ekonom Walt W. Rostow, historik z Harvardu Arthur M. Schlesinger ml. a právník Theodore C. Sorensen, který prezidentovi připravoval jeho projevy. Protože se J. F. Kennedy na tvorbě zahraniční politiky chtěl podílet osobně, vybral si za ministra zahraničí spíše nevýrazného Deana Ruska. Zvláštním vojenským poradcem jmenoval generála Maxwella D. Taylora, který v Eisenhowerově éře odstoupil z funkce velitele štábu armády na protest proti „novému pohledu“ (New Look).

Kennedy a jeho tým chtěli vyburcovat zemi z politické letargie a hospodářské stagnace, podnítit své spoluobčany a vést je k „novým obzorům“. Měly se prolomit vnitřní zastaralé struktury, měla se překonat rasová segregace a použitím keynesiánských metod oživit hospodářství, zahraniční a bezpečnostní politika měly dostat nový volný prostor. Odhodlání a optimismus, přání změn a touhu po novém symbolizuje nejlépe Kennedyho prohlášení z května 1961, že do konce desetiletí vyšlou Spojené státy svého občana na Měsíc. [Jak se říká slibem nezarmoutíš, že?]

Kennedyho administrativa převzala dosavadní politicko-ideologické parametry, v rozhodujícím bodě je ale zesílila: Učinila z jižního Vietnamu měřítko americké „důvěryhodnosti“ ve světě. Tak jako byl Západní Berlín, jehož svobodu a nedotknutelnost hájila od dob H. Trumana proti enormním sovětským výhružkám každá americká vláda [ti naši dobří hoši, kde bychom bez nich byli], symbolem přítomnosti Američanů v Evropě i jejich závazku, tak spojil Kennedy svou zahraničněpolitickou prestiž a celosvětový respekt Spojených států s jižním Vietnamem. Zahraničněpolitické problémy v prvních měsících jeho vlády udělaly z americké „důvěryhodnosti“ utkvělou představu, které se neubránil Kennedy, ani jeho nástupce Lyndon B. Johnson. Americká angažovanost v jižním Vietnamu přestala být velmi brzy motivována jak surovinovými a odbytovými trhy, tak „vytvářením národa“ a antikomunismem, a stala se záležitostí zahraničněpolitické vážnosti a „důvěryhodnosti“. John T. McNaughton, vysoký úředník ministerstva obrany, shrnul motivy americké vlády do vzorce, který vyjadřoval Kennedyho politiku i odkaz:

• 70 % – aby se zabránilo ponižující porážce (kvůli naší prestiži jako garanta);
• 20 % – aby se území jižního Vietnamu (a území k němu přiléhající) nepostoupila Číňanům;
• 10 % – aby se lidem v jižním Vietnamu umožnilo žít lepším, svobodnějším životem. [Kolika lidem pomohly USA od té doby k tomu “lepšímu” životu stále ještě pozorujeme v přímém přenosu, takže těch 10 % není nic než hloupá nadsázka].

Kennedyho vláda se zpočátku soustředila na Laos. [Ani po napumpování značných částek, tam ne a ne vyhrát ty „správné“ politické síly! Dále už jen útržkovitě…]

Den před inaugurací (20. ledna 1961) radil prezident Eisenhower Kennedymu, aby zabránil vítězství komunismu v Laosu všemi prostředky, bude-li třeba i za cenu vyslání amerických jednotek. Jeho rada nezůstala nevyslyšena. Na příkaz nové vlády vypracoval Sbor náčelníků štábů (JSC) plány vojenské intervence. [Tolik k našemu mírotvůrci! Po sprše ze Zátoky sviní si tam jednotky poslat netroufl a dal přednost vyjednávání.] Kennedy odsouhlasil protipartyzánský program CIA v Laosu, který se postupem času rozrostl ve skutečnou tajnou válku.

(…)

V duchu svého inauguračního projevu („Neptej se, co pro Tebe může udělat Tvá zem – ptej se, co pro ni můžeš udělat Ty“) začala vláda vysílat stovky amerických dobrovolníků do Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Mladí Američané, většinou studenti, kteří se nadšeně přidali k „mírovým sborům“, se měli účastnit rozvojové pomoci a zprostředkovat západní kulturu. Program znamenal pro většinu zúčastněných osobní úspěch. V politické perspektivě se ovšem počáteční idealismus a optimismu brzy vytratil a mnozí navrátilci pak začali kritizovat chudobu, rasové problémy a hospodářskou nerovnost ve vlastní zemi.

V prvních měsících své vlády udělil Kennedy souhlas s mohutným zbrojním programem: Jihovietnamská armáda se měla rozrůst o 50 000 vojáků a na jejím výcviku se mělo podílet podstatně více poradců. Do džungle bylo vysláno 400 mužů elitní jednotky „zelené barety“, aby mobilizovali etnické menšiny v západní pahorkatině a společně s nimi pak kontrolovali stezky podél laosko-vietnamské hranice. Kennedy mimo to zmocnil CIA, aby sestavovala infiltrační skupiny, které měly podnikat sabotážní akce v severním Vietnamu. Kromě toho zvýšil značně vojenskou a hospodářskou pomoc (zpočátku o 42 miliónů dolarů [Jo, jo, žoldáky i z místních je nutné platit, jak dojde 30 stříbrných, je po boji…]) a dodal jihovietnamským silám sebeobrany moderní zbraně.

(…)

Snahy o vojenskou a hospodářskou stabilizaci Diemova režimu se však ukázaly jako nedostatečné. Na podzim roku 1961 se Diem ocitl v nesnázích, jejichž rozměr Washington předtím značně podcenil. Alarmující zprávy CIA poukazovaly na zesílenou činnost Fronty národního osvobození (FNO): Měsíčně bylo usmrceno přes dvě stě stoupenců saigonského režimu, počet zraněných narůstal nepřetržitě až k tisícovce. Sám Diem musel přiznat, že už není pánem situace. V naléhavém dopisu Kennedymu požadoval uzavření vojenského spojenectví a vyslání amerických ozbrojených sil. Diemova žádost o pomoc se rovnala oznámení politického bankrotu: Ani represivní opatření a pronásledování, ani militarizace jihovietnamské společnosti nedokázaly opozici odstranit. Naopak – Diemův autoritativní režim přiváděl do řad FNO houfně nové partyzány.

(…)

Aby připravilyFNO o zázemí, nasadily USA od konce roku 1961 vedle napalmu poprvé také chemikálie ke zničení úrody. Pod heslem „Pouze my můžeme zabránit nebezpečí hrozícímu nám z lesů“ rozprášily USA v dalších osmi letech nad jižním Vietnamem v rámci operace RANCH HAND statisíce tun herbicidů. Od roku 1963 se používal odlisťovací prostředek Agent Orange.

(…)

Úsilí vlády a vedení armády o zatajení rostoucí angažovanosti ve prospěch saigonské vlády bylo stále méně věrohodné. Jeden z novinářů vzpomíná: „Když například zakotvila v saigonském přístavu letadlová loď Core, mohli lidé od tisku házet své cigaretové špačky ze střešní terasy hotelu Majestic skoro až na palubu, na které stály vrtulníky. Ale když se někoho zeptali, jestli to tam naproti je letadlová loď, zněla oficiální odpověď: ‘Bez komentáře.’“

(…)

O rok později, v květnu 1963, přislíbil McNamara před zástupci tisku stažení jednoho tisíce poradců z jižního Vietnamu. Krátce nato však Kennedy schválil plány na zesílení tajných vojenských akcí proti severnímu Vietnamu (OPLAN 34-A).

(…)

Kennedy si byl zcela jasně vědom dilematu, které pro jeho vládu Indočína představovala. „Tamní lidé nás nenávidí. Nejraději by nás ze země vyhnali kopancem do zadnice. Ale zemi, jako je tahle, nemůžu přece postoupit komunistům a nechat se pak americkým lidem znovu zvolit.“

(…)

Tvrzení, že Kennedy chtěl po vyhraných volbách ukončit americký svazek s jižním Vietnamem, zůstává čistou spekulací. [Já bych spíš řekla, že zbožným přáním amerikanofilů, kteří se marně prstíčkem snaží někde vyhrabat něco pozitivního…] Právě tak hypotetické je mnohokrát vyslovené tvrzení, že by Kennedy nikdy nesouhlasil s vysláním pravidelné armády do jižního Vietnamu. Kennedy byl sice stále proti návrhům Pentagonu na vyslání pozemních jednotek do Vietnamu. Skutečností však je, že za jeho vlády se materiální a personální angažovanost v jižním Vietnamu značně zvýšila: V listopadu 1963 tam působilo 16 300 poradců a 78 z nich už přišlo o život.

Ať už Kennedy smýšlel jakkoliv – v létě roku 1963 provedla jeho vláda změnu kurzu, který nebezpečně prohloubil závislost Washingtonu a Saigonu a zatížil jeho nástupce Lyndona B. Johnsona velkou hypotékou: Odsouhlasila puč proti Ngo Dinh Diemovi.

(…)

8. květen 1963, den Budhových 2 527. narozenin, je počátkem konce „omezeného partnerství“ mezi USA a Ngho Dinh Diemem.

(…)

1. listopadu sdělil konečně Diem velvyslanci Lodgeovi, že je ochoten zavést reformy. Požadoval za to ale další americkou pomoc. Lodge nechaly tyto pokusy o udržení se u moci chladným: Věděl už v té době, že generálové obsadili všechny klíčové pozice ve městě a odzbrojili Nhuovy elitní jednotky. Když byl pak obklíčen prezidentský palác, zatelefonoval Diem v panice velvyslanci a požadoval pro sebe a svého bratra bezpečný doprovod. Lodge však předstíral, že se nemůže vměšovat do vnitřních záležitostí. Tím byl osud Ngo Dinh Diema i jeho bratra Ngo Dinh Nhua zpečetěn. Oběma se sice zprvu podařilo uprchnout tajnými podzemními chodbami do Cholonu, čínské čtvrti v Saigonu. Později je však napadly pátrací oddíly. Příštího dne byla nalezena jejich rozstřílená a zmrzačená těla v dodávkovém voze.

(…)

Kennedy byl zdrcen… [Jenže ne jejich smrtí, ale svým politickým fiaskem…]