K úloze mýtů v dějinách (1. díl)

Mýty
 

(p.kuzvart@email.cz)

Mýty hrají v druhové kultuře moderního člověka neočekávaně významnou roli. Své mýty obsahovaly nejspíš i druhové kultury archaických lidí, ale o jejich duchovní kultuře se už bohužel nic nedozvíme. (1) Jakýsi přehled o duchovní kultuře moderních lidí získali etnologové a antropologové v průběhu 20. století, když studovali mizející populace lovců a sběračů žijících dosud v různých izolovaných pustinách na úrovni doby kamenné. Už tito lidé měli velmi propracované, košaté mýty, pověry a mytické představy o okolním světě i o sobě a svém postavení v něm. (2) A od prehistorie se to nezměnilo, jen zdokonalovalo a zesložiťovalo. Moderní člověk je stále společensky žijícím zvířetem, jež evoluce vyzbrojila řadou instinktů a rozvinutou emocionalitou. A tak vedle praktické zkušenosti s prostředím a vedle racionálního myšlení je lidem dána rozsáhlá sféra iracionálního chování, emocí a bájivé představivosti, jež kolikrát i dnes to empirické a racionální v lidské povaze spíše převrstvují, než aby šlo jen o pouhý doplněk rozumu nebo o pouhé vyvažování iracionality na jedné straně a rozumu na druhé.

A jakpak je to s rolí mýtů ve vnímání času, dějin a společenského pohybu? No, tedy, docela zajímavě. Posuďte sami.

1. Úvodem troška bludného teoretizování

Dějinný pohyb se vtiskává do lidského vědomí celkem samovolně, všichni vnímáme plynutí času a s tím spojené změny ve svém okolí i na sobě samých. Problémem je častá povrchnost našeho vnímání, kdy se naše poznání omezuje na vnější, ne vždy zrovna podstatné jevy, dění vnímáme pouze zčásti, v jeho nejnápadnějších, ale jen dílčích projevech či stránkách. Nikdo si nemůže dělat nároky na úplné, celostní poznání čehokoli. Naše poznání je tedy jen částečné, z principu neukončené.

A pak přichází ke slovu paměť, jež je velice nespolehlivá a s plynutím času stále víc zkreslující a selektivně zjednodušující naše vzpomínání. A tak se snažíme vnímané a pamatované zaznamenat. Ve chvíli, kdy tak lidé začali činit, vyvinuli a užili písmo k provedení záznamů, skončil pravěk a začala doba historická, tedy doba již velmi pokročilé, vyspělé a gramotné druhové kultury člověka, založené na postupné mezigenerační akumulaci poznání a dovedností, na naučeném, tedy na tom, co již velice přesahuje pouhou přirozenou instinktivní výbavu jedinců. Ale i prováděné záznamy mohou být a bývají neúplné, jednostranné, zjednodušující, útržkovité a kolikrát se soustřeďují na málo podstatné detaily a podstata, těžiště jevů, událostí a změn v okolním prostředí nám může snadno unikat a také často uniká.

Již na úsvitu dějin se vyvíjejí zárodky věd, poté, co se oddělily od šamanských pověr, přírodních nauk a mýtů, popisujících a vysvětlujících člověku poprvé sice myticky ale souborně povahu světa a jeho roli v něm. Historicky prvou vzniknuvší vědou byla filosofie, zahrnující tehdy ovšem zárodky všech hlavních klasických humanitních věd, ale rovněž zárodky pozdějších technických a přírodovědných nauk. Byla to patrně jakási pranauka, pravěda-prafilosofie v jednom. Vedle této pranauky a propleteny s ní se paralelně vyvíjely různé mýty, pověry a náboženské představy. Musela to po dlouhou dobu být nerozdělitelná změť idejí, mýtů, empirických poznatků a jejich rozumového i iracionálního a bájivého zpracování. Náboženství je jen vyvinutou, rozvinutou systematizovanou a utříděnou soustavou mýtů. Je již něčím víc, je uspořádaným mytickým systémem, od něhož se ona prvotní filosofie postupně oddělila, emancipovala a nastoupila vlastní vývoj, ne zcela se ale izolujíc od sféry mýtů a náboženských představ.

No, a v tomto kulturním, zejména myšlenkovém, duchovním kontextu si lidé uvědomují a prožívají svou společenskou realitu a dějinné události a vývoj svých životních podmínek v čase. V tomto kontextu si uvědomujeme, vysvětlujeme a zaznamenáváme dějiny lidské kultury, tedy v praxi různě dlouhé a různě v čase vzdálené dílčí úseky vývoje společnosti. A tady na nás číhá prvá velká zrada: Zrada vrozené iracionality a emocionality, jež jsou kombinovány s omezeností, neúplnosti a nedokonalosti lidského poznání. Ale je nutno vnímat i časté případy chtěné, vědomé, tendenční deformace záznamů o minulosti. A to vše přirozeně mělo a má nevyhnutelné dopady do lidských představ o společenském vývoji v čase, o dějinách lidské kultury, o jednajících historických osobnostech a jejich rolích.

Představy o dějinách se proto zdaleka neomezují na suché konstatování poznatků, údajů a faktů. Jde zpravidla o emocionálně a tendenčně zabarvené generalizace, zjednodušující a mytizující představy o povaze a podstatě událostí. Takových výtvorů kolektivního společenského vědomí jsou plné dějiny i záznamy, výpovědi o nich. Málokdy najdete suché a věcné konstatování sepsané s nadhledem, nestranný popis měnících se skutečností a jednajících aktérů proběhnuvších dějů. Snad někteří ze špičkových antických historiků (třeba velký Hérodotos z Halikarnássu a někteří jeho následovníci) dostáli alespoň částečně těmto požadavkům.

Nicméně realita je ještě složitější. Vedle všech již zmíněných limitací lidského vnímání, poznání a výkladu historie je tu ještě role samotného poznávajícího, uvažujícího a zaznamenávajícího subjektu, jedince nebo jedinců, zpravidla zpracovávajících danou látku individuálně vedle sebe, společně nebo v čase po sobě navzájem. Takové subjekty nebývají nestranné a nezaangažované, pokud jde o výklad minulosti. Jsou už sice zpravidla mimo popisovanou realitu, protože ta již většinou zanikla, ale chápou ji vždy po svém, soudobýma očima, závislí na vlastních osobních poměrech, svých zájmech, zejména materiálních zájmech a vedeni vlastním přesvědčením a vztahem k popisovanému. Tím se vlastně ani příliš neliší od přímých aktérů dějů, kteří jsou na tom velmi podobně.

(Pokračování příště)

Poznámky a citace:

(1) Pokud jde o archaické druhy rodu Homo, z nich je asi nejznámější člověk neandrtálský (Homo neanderthalensis). Ale patří sem i člověk vzpřímený (Homo erectus), člověk zručný (Homo habilis) a asi se budou postupně nacházet pozůstatky po dalších archaických lokálních variantách rodu Homo, jako se ostatně nedávno objevila fosilie Homo denisova na Sibiři. Poznat dnes můžeme pouze útržky jejich hmotné kultury, pokud jde o nálezy pěstních klínů a podobných industrií, vzbuzujících ale kolikrát důvodné pochybnosti, zda jsou opravdu výsledkem lidské aktivity nebo jde o přírodní tvary. Jejich duchovní kulturu včetně mýtů, pověr, mytických představ o světě a svém místě v něm neznáme a nemůžeme již poznat. Je to škoda. Jednou zaniknuvší duchovní svět už nelze obnovit a nemáme ani z čeho se pokusit jej alespoň zčásti nebo náznakem rekonstruovat.

Zajímavé je, že archaičtí lidé mizeli postupně v minulých desetitisíciletích (neandrtálci v Evropě údajně před asi 35 tisícíi lety, tedy docela nedávno). Je velmi podezřelé, že se tak údajně dělo poté, kdy dané území osídlil moderní člověk (Homo sapiens). Vypadá to, že dříve či později (mohlo to trvat tisíce i desetitisíce let) je vytlačil a vyhubil právě moderní člověk, zdaleka nejschopnější, nejdravější a nejpřizpůsobivější druh, pro který archaický člověk znamenal teritoriálního a tedy i potravního konkurenta. Vedle toho bylo prokázáno, že někde se moderní a archaičtí lidé navzájem i křížili a jejich potomstvo bylo životaschopné a dále se úspěšně množilo Důkazem toho jsou prokázané geny neandrtálského původu nalezené nedávno v genomu moderních lidí.

Zajímavé je, že s postupem osídlování souší na Zemi moderním člověkem časově souvisí i zjištěný postupný úbytek výskytu velkých býložravců, tedy jeho preferované lovné zvěře. Někdy tehdy se moderní člověk – dávno ještě ve starší době kamenné – vymkl z přírodních biosférických rovnovážností (rovnováhy v rámci dotčených ekosystémů) a začal nadměrnou exploatací přírodních zdrojů biosféru měnit, pohříchu zvláště ochuzovat. Již desetitisíce let před námi začínají první nenápadné počátky vítězoslavného a hrubě devastujícího tažení stále přemnoženějšího moderního člověka biosférou Země.

Nicméně ani v tom nejsme opravdu originální. Docela nedávno bylo zjištěno, že na ostrovech při východním pobřeží Thajska žijí tlupy Makaků jávských, přičemž některé z nich se naučily používat přírodně tvarovaných kamenných nástrojů při lovu a konzumaci mořských měkkýšů tak efektivně, že dochází k povážlivé redukci četnosti těchto mořských živočichů v příbřežních oblastech, a to dokonce s možnou perspektivou jejich úplného vymizení na dotčených lokalitách (publikováno v: Primates – BBC Earth, díl třetí “Ztratíme je navždy?”, ČT 2 dne 22.1. 2021 od 20.20 hod, a prvá repríza 23.1. 2021 od 17.50 hod.).

Tady však šlo výhradně o hmotné zárodky druhové kultury, jež si osvojily jen některé tlupy makaků. Je otázkou, zda u primátů mimo rod Homo lze uvažovat o zárodcích duchovní kultury. Nicméně i zde nás mohou čekat různá překvapení. Některé druhy vyšší savců se chovají tak, že se neubráníme vtíravé představě, že zárodky duchovní kultury u nich již existují. Traduje se, že člověk moderní na rozdíl od svých zvířecích bližních je natolik psychicky rozvinutá bytost, že od počátku, od úsvitu své existence v pravěku měl bez ohledu na rozsah sumy spolehlivých poznatků o prostředí potřebu vysvětlit si celostně svět a své místo v něm, pochopit smysl vlastní existence. Zvířata – pokud to lze zjistit – zpravidla takovou potřebu nemívají a pojímají svět věcně a účelově bez hlubší reflexe, jako zdroj uspokojení svých bezprostředních potřeb a také jako zdroj rizik a nebezpečí. I Ale i u nich jsou někdy pozorovány zárodky čehosi víc: Pokud vůdčí slonice dovede jednou za čas své stádo na pohřebiště předků a všichni tam pak stojí v zadumání, předávajíce si jednotlivé vybělené kosti – i výrostci, kteří vždy skotačí a zlobí jako všechna mláďata – i ti jsou náhle tiší jako pěny, To může být zárodek truchlení po zemřelých jedincích svého druhu, členech vlastního stáda (tlupy). Odkud je již jen krůček ke kultu předků, jednomu z patrně evolučně nejstarších kultů a mytických představ vůbec! Kdo ví? Truchlení nad uhynulými jedinci téhož druhu a z téže tlupy nebo stáda bylo pozorováno i u dalších společensky žijících druhů. Vzpomínám si na divoce žijící žirafy, u kterých bylo něco takového dokonce nafilmováno. Uvidíme! Výzkum v těchto směrech stále pokračuje.

 

(2) Lidé doby kamenné nebyli vůbec primitivní. Jejich hmotná i duchovní kultura dosahovala často obdivuhodné úrovně a svými kognitivními schopnostmi a naučenými i vypěstovanými praktickými dovednostmi na tom byli v principu úplně stejně jako jsme nyní my. Jen nemohli navazovat na kulturní dědictví postupně vytvářené a akumulované stovkami předchozích generací. Což my dnes můžeme a jedině proto je naše kultura vyvinutější než byla ta jejich. Jinak mezi námi opravdu není rozdíl.

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (2. díl)

3.6 9 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments