K úloze mýtů v dějinách  (14. díl)

(p.kuzvart@email.cz)

Kdo to byli esejci, jaká byla jejich organizace a nauka?

Nyní zdánlivé odbočíme, ale jen na chvíli. Jsou pro to svrchovaně dobré důvody. Čtenář v příštím pokračování pochopí, jaké. 

Esejci byli někdy mezi prvou polovinou druhého století př.n.l. a rokem 68 n.l. náboženskou sektou, jednou z větví antického judaismu. Bývá charakterizována  jako asketický, apokalyptický a mesianistický názorový proud v kontextu vývojových větví dobové židovské víry. Jejich označení pochází z řeckého pojmu essaioi a ten má snad původ v tehdy běžně užívané aramejštině, kde snad byl odvozen od pojmu hesi´im, tedy „zbožní“. Ovšem oni sami se tak nenazývali, takto je označili antičtí autoři, kteří se o nich opakovaně zmiňovali. A nebyli to jen tak ledajací starověcí spisovatelé,  byl to římský občan Plinius starší,  ale také řecký žid Filón Alexandrijský a zejména pak Iosephus Flavius, význačný židovský autor z prvého století n.l., který měl mezi esejci dokonce nějaký čas pobývat. 

Esejci sami vznik svého hnutí popisují tak, že se kolem roku 196 př.n.l. v židovském prostředí objevili lidé, kteří chtěli žít důsledně podle božího zákona. Tápali, ale o nějakých 20 let později se mezi nimi objevil „Učitel spravedlnosti“, který měl dát hnutí pevný směr. Jinde se praví, že těm, kteří hledali pravdu, ukázal boží cestu „Učitel spravedlnosti“ a skrze něj seslal bůh svému lidu, pravému Izraeli, „Novou smlouvu“. Ti, kdo ji přijmou, dojdou odměny – všechny ostatní čeká trest. Esejci mají žít v táborech, dokud nepřijdou dva mesiáši, Pomazaný Áronův a Izraelův, tedy kněžský mesiáš a královský mesiáš. 

Nyní se předpokládá, že tento esejský proud je možno zprvu ztotožnit s hnutím „chasidim“ (zbožní), jež se účastnilo makabejského povstání Židů proti snahám o jejich helénizaci (35), jež probíhalo v letech 167 – 161 př.n.l.  Proti aktivitám esejců se ale zvedl v židovském prostředí odpor a proto se uchýlili do „země damašské“. Kolem roku 136 př.n.l. se od hnutí odtrhla část vedený „Mužem lži“. Tato odtrženecká skupina je ztotožňována s pozdější nábožensko-politickou stranou či proudem farizejů (36), kteří se od nich oddělili po vystřízlivění z nenaplněných apokalyptických představ. Vypadá to pravděpodobně, když označení farizejové znamená doslova „oddělení“. Esejci farizeje později kritizovali jako lidi nedůsledné, přizpůsobující příkazy Tóry (tj. pěti prvých knih hebrejské bible) aktuálním společenským podmínkám. 

Přinejmenším jedním z center – ne-li ústředím –  esejské sekty bylo místo nedaleko Mrtvého moře nyní nazývané Chirbet Qumran (Kumránská ruina, ležící nedaleko vyschlého říčního koryta Vadi Qumran). V době antiky zde bylo větší opevněné sídliště, podle všeho právě sídlo jedné z esejských uzavřených komunit.  Esejci tu sídlili asi od poslední třetiny 2. století př.n.l., ale mezi léty 39 až 31 př.n.l. místo opustili, aby se sem vrátili někdy kolem přelomu letopočtu. Během První (protiřímské) židovské války bylo místo římským vojskem v roce 68 n.l. vyvražděno a zničeno. Následně tu Římané měli několik let svou vojenskou posádku. Se zánikem Kumránu (Qumranu) zaniká podle všeho i esejské hnutí. 

Vypadá jako pravděpodobné, že právě esejci, kteří provozovali v rámci své uzavřené komunity v   Qumranu jak skriptorium, tak i hrnčířskou dílnu, uschovali před příchodem římského vojska v okolních skalních dutinách – jeskyních velké množství popsaných svitků, uložených v keramických nádobách. Ve zdejším suchém pouštním prostředí se tyto památky zachovaly bez větší újmy po řadu staletí. Mnohé byly objeveny ve 40. letech 20. století i později (37) a velmi posloužily k poznání esejské dogmatiky a k dokreslení dějin této radikální judaistické sekty z rušného období před První židovskou válkou. Proto i my máme nyní tyto poznatky, jež se zakládají převážně na obsahu některých z nalezených svitků.

Pro účel našeho dalšího  výkladu jsou důležité esejské učení i pravidla života a organizace sekty. Podle všeho v Kumránu a  v Jeruzalémě, místech boží přítomnosti,  žila část členů izolovaně, v podstatě klášterním způsobem života, a to včetně dodržování u Židů jinak nezvyklého celibátu. Další členové pak žili v manželství a se svými rodinami rozptýleni porůznu a vykonávali svá běžná povolání. Lze předpokládat, že tito členové se na čas vraceli do uzavřených klášterních komunit, kde trvale žila jen kněžská elita sekty. Filón Alexandrijský uvádí počet členů hnutí kolem 4000 mužů, žijících ve městech  i v řadě osad a vesnic v územním rámci Judeje. Ti žijící mimo uzavřené komunity vlastnili majetek včetně otroků a alespoň někteří vykonávali běžná povolání. 

V hierarchickém uspořádání esejského hnutí měli nejpřednější postavení příslušníci kněžských rodů, kteří nesouhlasili se saduceji – kněžstvem ovládajícím chrám v Jeruzalémě (38) – a oddělili se od nich. Jednotu vedlo 12 členů a tři starší. Členové esejského společenství se dělili na kněze, levity a syny Izraelovy. Život uzavřených komunit byl přísně regulován. Denně se provádělo rituální omývání, probíhaly společné modlitby a jedlo se společně. Členové komunity po většinu dne pracovali. Večer a po část noci studovali svitky s náboženskými texty. Majetek měli společný. Každý vše, co měl, odevzdal při vstupu do komunity do společného vlastnictví – do společné pokladnice spravované určeným správcem. Pro ty žijící mimo uzavřené komunity platila daňová povinnost v minimální výši dvou denních mezd za měsíc. Z daňového výnosu byli podporováni chudí. 

Pro esejce platily uvnitř komunity i tresty za poklesky a provinění proti božímu zákonu a „Řádu Jednoty“. Šlo o omezení přídělu jídla nebo o dočasné, případně trvalé vyloučení z Jednoty, např. za reptání proti jejím vnitřním pravidlům. Kdo byl vyloučen, ten se zpravidla snažil i nadále dodržovat vnitřní závazná pravidla a jak uvádí Iosephus Flavius, „hyne požíraje trávu a chřadne hladem na těle“, jen aby dokázal, že není „synem temnoty“. Tentýž soudobý autor dodává, že se esejci nad některými vyloučenými členy i slitovali a přijali je – v posledním tažení – zpět, když viděli, že svých hříchů litují a nadále žijí podle zákonů esejského společenství (39). 

Esejské učení mělo apokalyptickou povahu: Esejci očekávali brzký zásadní zvrat ve vývoji světa, boží zásah, při kterém zanikne stávající chrám v Jeruzalémě a následně z nebe sestoupí nový chrám. To bude doprovázeno bojem mezi silami dobra („syny světla“, tedy esejci) a silami zla  („syny tmy“, což byli  všichni ostatní). Zároveň se objeví prorok, který bude zvěstovat příchod mesiáše a následně přijde davidovský (královský) a áronovský (kněžský) mesiáš, který byl esejci nedočkavě očekáván. Síly dobra i síly zla stvořil bůh a výsledek jejich střetnutí je předem dán, síly dobra zvítězí. Byl očekáván příchod božího království. Esejci ale nevystupovali veřejně, žili izolovaně v očekávání a měli uloženo nenávidět „syny tmy“. Měli skryti v uzavřených komunitách vyčkávat na tu pravou chvíli změny, která však měla řízením božím přijít už brzy.  Jejich povinnostmi bylo jednat podle božího zákona zjeveného Mojžíšem a proroky, milovat „syny světla“ a nenávidět „syny temnoty“. S lidmi zavrženými se ale neměli přít a měli trpělivě čekat na den pomsty, předem již určený boží vůlí. 

Sekta měla svůj „Válečný řád“, který popisoval válku „synů světla“ proti pohanským sousedům. Válka potrvá čtyřicet let, šiky „synů světla“ budou chránit archandělé. Řád obsahuje velmi konkrétní ustanovení o velitelích, věku bojovníků a důstojníků, o speciálních oddílech, uspořádání šiků, signálech, standartách s nápisy hlásajícími různá náboženská hesla. Je určeno, které prapory budou neseny v různých fázích střetu. Své vlastní slogany mají i jednotlivé roty a čety. Bitva je vylíčena podrobně. Po dílčích neúspěších skončí díky božímu zásahu definitivním vítězstvím „synů světla“. Řád je proložen promluvami velekněze, předpisy čistoty, jež musí bojovníci zachovávat, modlitbami a chvalozpěvy. Po konečném vítězství „synové světla“ omyjí krev bezbožníků a zapějí chvalozpěv. 

Esejci vycházeli ze základní myšlenky, že ve starých náboženských spisech je skryto zjevení o přítomnosti a budoucnosti. Toto tajné zjevení rozpoznal díky boží inspiraci esejský „Učitel spravedlnosti“ (z 2. století př.n.l.). Aktualizovali výklad starozákonních proroctví, snažili se rozpoznat uskutečnění předchozích biblických vizí a proroctví v současném dění. Byli přesvědčeni, že konec dosavadních časů je již za dveřmi a přijde Pomazaný (mesiáš) a bude následovat již zmíněná vítězná poslední bitva se silami zla a boží soud nad pronárody a všemi „syny zla“, což byli ovšem úplně všichni vyjma esejců samých. Nastane (výhradně jen) pro ně nový svět. 

Základem esejské teologie byla predestinace, myšlenka  vlastní výlučnosti a vyvolenosti a také  dualismus a  silná apokalyptika. 

Esejci věřili, že jedině oni sami jsou pravý Izrael, společenství Nové smlouvy, vyvolený lid Hospodinův, který dostal zjevení pravého smyslu Písem. Sebe pokládali za „syny světla“, zatímco ostatní měli za „syny tmy“ a tedy syny zavržení, které čeká věčné utrpení v ohni temnot. Ale vedle toho věřili, že rozdělení na syny světla a syny tmy je bohem od věčnosti předurčené a nelze je žádným způsobem změnit. Je nutno zdůraznit mylnost rozšířeného názoru, že  představa předurčenosti implikuje nezúčastněnost a fatalismus. Ve skutečnosti  nevede k pasivitě, nýbrž právě naopak vede k horečné aktivitě a úporné snaze za každou cenu dokázat, že právě my nejsme „syny tmy“.

Dalším důležitým prvkem esejské teologie byl dualismus. Jednak je tu dualismus dobra a zla, ale ten nepředstavuje nic výlučně esejského. Snad jen bylo působení íránského dualismu u esejců silnější než v majoritním farizejském proudu. Bůh je ale i v esejském dualismu pánem i nad zlem. Na úrovni andělů je dualismus vyjádřen protikladem Knížete světel a Anděla tmy. V rovině etické esejci mluvili o dvou cestách: Cestě dobra a cestě nepravosti.  Jde tedy o dvojí predestinaci, k dobru a ke zlu. Dualismus ducha a těla měl u nich jinou podobu než v řeckém prostředí (kde byl zvlášť radikální např. u gnostiků). Esejci se stavěli záporně k tělu, ale i duše podle nich byla zkažená. V esejských textech  nenacházíme pojetí, že věčně dobrá duše nebo dokonce božská jiskra je zajata v žaláři těla. Takové představy nalézáme u Iosepha Flavia, který uvádí, že těla podle esejců pomíjejí, kdežto duše jsou nesmrtelné a sestupují z nebe do těl jako do vězení a když se uvolní z tělesných pout, vznášejí se zbavené otroctví. Zde ale Iosephus také naznačuje, že snad mohli věřit ve stěhování duší, srovnává blažené duše s héroy a zavržené s Tantalem a Sisyfem atd. – jinými slovy, snaží se esejské učení co nejvíc přiblížit (pojmově i ideově) adresátovi myslícímu v termínech řeckořímského světa. Je proto otázka, nakolik ho lze v tomto bodě brát doslova.

Akutní očekávání konce dosavadních věků esejci zdědili od apokalyptického hnutí, z nějž vyšli. V kumránské izolaci od myšlenky dvojí predestinace a možná též pod íránským vlivem dospěli k dosti bojovné eschatologii (tj. učení o konci dosavadních věků). Očekávali konečnou bitvu “synů světla” se “syny tmy”, v níž budou “synové tmy” poraženi. Byli nabádáni, aby nenáviděli “syny tmy”. Válečný řád překvapivě kontrastuje s Filónovým a Iosephovým líčením esejců jako pacifistů. To ale lze vysvětlit tvrzením, že Filón a Iosephus zachycují jejich chování v komunitách a pasivní vztah k okolí.  Válečný řád je ale interní dokument určený pro rozhodující střet v budoucnosti.  Navenek je tedy třeba se k “synům tmy” – než přijde konec času – chovat korektně a nedávat jim svou nenávist znát. Ona hodina střetu a pomsty  je koneckonců v rukou božích a “synové tmy” jsou již tak jako tak odsouzeni předem. (40)

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(35) Makabejské povstání proti násilné helénizaci Judeje seleukovským panovníkem Antiochem IV. Epifánem proběhlo v letech 167 – 161 př.n.l. Panovník chtěl svou reformou říši sjednotit sociálně a nábožensky. Přináležel k dynastii založené jedním z vojevůdců Alexandra Velikého, Seleukosem, původně babylonským satrapou. Území Judeje bylo připojeno k následně vzniknuvšímu samostatnému seleukovskému království. 

Helénizace společnosti byla Židy právem pociťována jako nucené odnárodňování a potlačování judaismu. Antioch IV. Epifán nechal se souhlasem helénisticky orientovaných židů včetně některých kněží změnit jeruzalémský chrám na svatyni Dia Olympského. Krvavé a vleklé povstání skončilo židovským vítězstvím, byla nastolena nová vládnoucí hasmonejská dynastie, ale převrat nesplnil apokalyptická očekávání „chasidim“ – zbožných a z následné frustrace se pak rodí snad někdy kolem roku 140 př.n.l. prvé protoesejské skupiny. 

(36)   Farizejové (z řeckého farisaios – „oddělení“) byli jedním z teologických, sociálních a politických proudů antického judaismu. Náboženské, sociální a politické otázky tu splývaly, jak bylo v dané době běžné (nesmíme se nechat mýlit dnešním sekularismem, odděleným ve společnosti zřetelně od náboženských přestav a aktivit. To je až novověký jev, dříve šlo o „nerozbornou“ jednotu všech těchto otázek a agend). V tomto smyslu lze hovořit o nábožensko-politické straně či proudu, politické a světonázorové orientaci. I v  rámci tohoto hnutí existovaly  z hlediska judaistického fundamentalismu jak přísnější, tak i liberálnější názorové proudy. 

Farizejové se odštěpili od původního hnutí „chasidim“ – zbožných a jeho esejského pokračování poté, kdy po úspěšném židovském makabejském povstání (167 – 161 př.n.l.)  nedošlo k naplnění apokalyptických představ. U části členů došlo k vystřízlivění z nich a tito se pak odtrhli, proto získali označení „oddělení“. Esejci se považovali za autentické „chasidim“ a byli i nadále  věrni chiliastickým představám a rozvinuli dualistickou eschatologii (nauku o konci dosavadních časů a v jeho rámci  též o poslední bitvě dobra se zlem). 

Vítězným povstáním nastolená hasmoneovská dynastie v Judeji nesplnila očekávání, začala podléhat helénizaci (tj. odnárodňování, akceptaci tehdy kosmopolitní řecké kultury, náboženství, životního stylu) a potírat její odpůrce.  Farizejové proto hlásali návrat k původním (protihelénistickým) ideálům makabejského povstání a snažili se je prosadit politickou aktivitou ve veřejném prostoru. Byli v opozici proti straně saduceů, vysoké kněžské vrstvě ovládající jeruzalémský chrám. Po jeho zničení Římany v roce 70 n.l.  saduceové zanikli a strana farizejů se stala platformou pro vývoj rabínského judaismu, reagujícího na novou realitu (tedy na ztrátu ústřední svatyně a na sílící diasporu). 

Křesťané na základě Jošuových novozákonních polemik s farizeji zavedli dnes převládající význam pojmu farizej = pokrytec. To je ale velice zužující a zcela nepřesné, ba matoucí.  Jako pokrytci byli ovšem apokalyptickými skupinami označování všichni, kdo nevěřili v brzký příchod božího království a na jeho příchod se nepřipravovali. I křesťanství bylo zprvu silně apokalyptickou židovskou sektou. Tak asi vznikl tento význam dnes převažující obecný obsah daného pojmu. 

(37)   Novověkému nálezu „Svitků od Mrtvého moře“ či „Kumránských svitků“ předcházely zajímavé nálezy starší.  Z okolí Jericha existují zprávy o nálezech rukopisů již z dávných dob. Např. významný raně křesťanský teolog a filosof Órigenés (zakladatel křesťanské akademie v někdejším nedalekém městě Caesarea Maritima) píše asi r. 217, že nalezl ve džbánu v jeskyni u města Jericha řecký překlad žalmů a další hebrejské a řecké rukopisy.

Na počátku 9. stol. líčí syrský metropolita ze Seleukie Timotheos I. v dopise příhodu, jíž mu vyprávěli jacísi Židé, kteří konvertovali ke křesťanství: nějaký arabský lovec hledal nedaleko Jericha zaběhlého psa, v jeskyni našel staré svitky a řekl o tom Židům v Jeruzalémě. Byly prý uložené ve džbánech (nález lze datovat snad do r. 785). Timotheos zaznamenal, že rukopisy obsahovaly i některá místa, která jsou v Novém zákoně uváděna jako citáty Starého zákona (Zákona a Proroků), ale v Septuagintě (tj. Nejstarším, antickém překladu Starého zákona do řečtiny) ani v Palestinském kánonu (tj. v hebrejské bibli v rozsahu a v podobě, v nichž ji vypracoval Sanhedrin ke konci 1. století n.l.) se nevyskytují.

Tzv. Damašský spis (obsahující souhrn pravidel esejského společenství) byl nalezen v 19. stol. v geníze (tj. skladu vyřazených rukopisů) starodávné karaitské synagógy v Káhiře. Jde o dva středověké opisy z 10.-11. stol. n.l. Události lze rekonstruovat tak, že se nález starších rukopisů učiněný v 8. stol. n. l. dostal do rukou jeruzalémským karaitům, tj. společenství, které se snažilo založit svůj život jedině na bibli, odmítalo Talmud (ústní podání) a polemizovalo s rabínským proudem judaismu. První karaité jsou doložení kolem r. 700 v severní Persii. Po vzoru esejců studovali bibli i v noci, označovali se za syny Sádokovy a vůbec programově navazovali na to, co z esejského učení díky nálezu blíže nespecifikovatelné části esejských rukopisů znali. Objevuje se u nich i esejský titul “Učitel spravedlnosti”.

Zajímavé též je, že se karaitští a muslimští autoři v 10.-12. stol. zmiňují o jakési “jeskynní sektě” nazvané podle toho, že se její rukopisy nalezly v jeskyni. Dle karaity Kirkisáního začínala jeskynní sekta měsíc středou, kladla důraz na nauky o andělích a zakazovala svým členům smích; to vše (včetně údaje o smíchu) by odpovídalo. Tyto středověké zprávy samozřejmě nesvědčí o tom, že by esejci ještě chodili po povrchu zemském, ale téměř jistě to ukazuje na fakt, že se našly některé jejich rukopisy, které mohly inspirovat současníky nálezu.

V zimě roku 1946 byly nalezeny beduíny z kmene Ta´ámire prvé svitky pocházející z kumránské komunity esejců. Beduíni doufali, že v jeskyni najdou zlatý poklad, místo toho objevili asi deset válcových keramických nádob, většinou prázdných. Jedna obsahovala tři rukopisy. V březnu 1947 se tento prvý nález dostal prostřednictvím křesťanských obchodníků do jeruzalémského kláštera sv. Marka. Když beduíni zjistili, že popsané svitky mají jakousi hodnotu a lze je prodat překupníkům, podnikli další výpravy a sporadicky se na trhu začaly objevovat další svitky. Ta´ámirové začali v oblasti hledat svitky organizovaně, pod vedením svých rodových náčelníků. Počátkem 50. let se svitky a jejich zlomky, jež se dostaly k odborníkům,  již počítaly (v případě svitků) na stovky a v případě dílčích zlomků na desetitisíce.

Postupem doby od roku 1946 a zejména v 50. a 60. letech byla objevena řada jeskyní obsahujících další texty. Byl zahájen soustavný a odborný archeologický průzkum Chirbet Qumranského sídliště i okolních skal. Postupně bylo objeveno 12 jeskyní (označovaných 1Q až 12 Q, poslední objevena v roce 2017, ta byla ovšem víceméně prázdná, podle všeho od 50. let 20. století, kdy ji vybrali Beduíni). Svitky byly nalezeny i pod podlahou synagogy v na místě někdejší pevnosti Heroda Velikého v Masadě u Mrtvého moře. Úplně poslední nález oznámili izraelští archeologové v březnu 2021. V jeskyni u Mrtvého moře objevili údajně několik desítek pergamenových fragmentů. 

Písmeno Q v označení jeskyní značí naleziště Qumran, nalezené svitky jsou pak označovány číslem jeskyně nálezu a pořadovým číslem nebo písmenem svitku, tedy např.  7Q4, což znamená  čtvrtý svitek z jeskyně č. 7. Rukopisy byly různého stáří v rozpětí od roku 650 př.n.l. až do 14. století n.l. Zdaleka ne všechny byly esejského původu. Většina jich ale pochází z esejského období, zhruba od roku 200 př.n.l. až do roku 68 n.l., kdy byl Qumran vyvrácen a zničen Římany.  Některé jeskyně byly ale zjevně využívány i později křesťanskými usedlíky a mnichy, zejména v 5.- 6. století n.l.  Psány byly nejčastěji hebrejsky, některé i aramejsky a výjimečně řecky. Použit byl k jejich zhotovení pergamen nebo jiné zvířecí kůže, ojediněle i papyrus nebo měděný plech.   

(38) Saduceové  „cadokim“, doslova Sádokovci, kteří svůj původ odvozovali od kněze jeruzalémského chrámu Sádoka z doby vlády králů Davida a Šalamouna, tedy někdy z 10. století př.n.l.  Byli jedním z teologických, sociálních a politických proudů antického judaismu, který vznikl ve 2. století př.n.l. a trval do První války židovské (66 – 74 n.l.), pak se zbořením  jeruzalémského chrámu zaniká.  Šlo o vyšší vrstvu kněžské aristokracie, jež pružně spolupracovala s perskými a poté římskými okupanty. Měla silnou tendenci se helénizovat, tedy vzdalovat starozákonnímu judaismu. Vzdalovali se ideálům makabejského povstání natolik, že se společnost v Judeji výrazně rozštěpila a v roce 88 př.n.l. došlo dokonce k občanské válce. Kladli především důraz na doslovný výklad Tóry (prvých pěti knih hebrejské bible, jde o knihy Genesis, Exodus, Numeri, Leviticus a Deuteronomium). Jejich radikálnější odpůrci považovali jeruzalémský chrám za znesvěcený vládou saduceů, očekávali jeho zničení a poté vznik Nového Jeruzaléma, který i s novým chrámem sestoupí z nebes.

(39) Chtělo by se říci spolu se starými latiníky: Nihil novi sub sole!  Nic nového pod sluncem! Zvláště, pokud se člověk s kritickým nadhledem podívá na dnešní náboženské sekty nebo nové náboženské společnosti, jako byla v prvé polovině 90. let minulého století u nás sekta Jana Dvorského, autora knihy „Syn člověka“.  Podobnosti jsou tu velice silné. Dva tisíce let kulturního a duchovního vývoje člověčenstva jako by vůbec nebylo.  Případným zájemcům o podrobnosti mohu doporučit podívat se zde: https://dingir.cz/cislo/starsi/1999_2/clanky/D1999_2_21.html 

Ale on je to obecnější a širší problém. Biblický fundamentalismus takových Svědků Jehovových nebo třeba  Adventistů sedmého dne je rovněž velmi poučný ve své mnohasetleté neměnnosti. A což teprve takové krajnosti, jako americká sekta  „People´s temple“  reverenda Jamese Jonese, skončivší v roce 1978 v Guayaně kombinací hromadné vraždy a skupinové sebevraždy – včetně malých dětí! Příkladů naprostých a zpropadeně neměnných sektářských a fundamentalistických absurdit by bylo bezpočet. Pořád je to to samé. Zdá se, že jsme my lidé prostě nepoučitelní a opravdu „predestinovaní“, a to  ke zlému a k ještě horšímu!

(40) K přípravě tohoto textu užito následujících pramenů, jež  lze dále v případě zájmu  k těmuto tématům číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje: 

• https://www.david-zbiral.cz/Kumran.htm   (obzvlášť vynikající zdroj, dokonce česky!)  
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Esejci    
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Svitky_od_Mrtvého_moře
• https://www.cestovinky.cz/clanek/objev-starovekych-svitku-od-mrtveho-more
• https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2032334-archeologove-nasli-dalsi-jeskyni-ktera-skryvala-svitky-od-mrtveho-more
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Makabejské_povstání
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Órigenés 
• https://cs.wikipedia.org/wiki/tóra 
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Farizeové  
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Saduceové
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Chrám_lidu
• https://dingir.cz/cislo/starsi/1999_2/clanky/D1999_2_21.html
• https://cs.wikipedia.org/wiki/První_válka-židovská

Ilustrace: Jan Kadubec