Jak dnešní ČT dělá ze zachránců viníky
Dočetl jsem se v médiích, že „nezávislost České televize je ohrožena“. Může za to prý jakási rada, která bere nezávislost jakýmsi manažerům. Nedá se říct, že by mi Československá televize a později Česká televize byla lhostejná – počínaje už tím, že jsem se v ní několikrát objevil, poprvé už v roce 1983 jako pětiletý statista a naposled v roce 2009 jako už podstatně dospělejší popularizátor filmové a televizní historie. Přes některá díla, která se České televizi v posledních dvaceti letech povedla (jako jsou filmy Stříbrná vůně mrazu, 2005, Rána z milosti, 2005, Kanadská noc, 2008, Nepolepšitelný, 2009, seriály Kosmo, 2016, Most!, 2018, a Božena, 2021, či dvojdílný film Metanol, 2018) ovšem můj intenzivní badatelský zájem o její historii končí televizní revolucí roku 2000 respektive pražským sjezdem NATO 2002, kdy se v souladu s celkovým politickým posunem našeho státu do područí jediné (tentokrát opačné) světové strany proměnila svobodná atmosféra v českých závislých (tj. veřejnoprávních, korporátních a oligarchických) médiích. V těch veřejnoprávních to souvisí i s faktem, že televize, která je ze zákona placena z diváckých poplatků, a má tedy na to být nezávislá na vkusu většiny i objednávce politických doktrín, se oběma podbízí až hanba. Jeden příklad za mnohé, na který jsem narazil v těchto dnech, je reportáž ze série Reportéři ČT, která je demonstrativní ukázkou podbízení se a spoluvytváření dnešní ideologie, která aby převrátila znaménka dějin, dělá viníky ze zachránců!
Celý článek najdete na webu Kulturní noviny
