Kde mohl Jošua získat vědomosti a inspiraci pro své aktivity potulného kazatele?
Nyní se vracíme zpátky k Jošuovi ben Panterovi (nebo k Ježíši Pomazanému, jak je libo) a jeho životaběhu. Opustili jsme jej jako mimino. Pro dalších zhruba 30 let jeho života – až do jeho veřejného vystoupení v roli potulného judaisticko-heretického kazatele – nevíme nic jistého. Mytická vyprávění z Nového zákona zde jako nevěrohodná opomíjíme.
Je tu ale jeden podstatný problém: Jošua pocházel z velmi prostých poměrů. Mohl se maximálně vyučit řemeslu u svého otce nebo jiného příbuzného, docela určitě však nějaké hlubší a soustavnější vzdělání v mládí neabsolvoval. Zůstal patrně i negramotný. Když ale začal kázat, činil tak s celkem velmi slušnou znalostí judaistické víry a celkové dobové náboženské tradice – té židovské, na kterou vědomě a soustavně navazoval. Někde se tedy v době mládí nebo rané dospělosti musel vzdělávat, a to docela soustavně a důkladně, a to výhradně v náboženských otázkách judaismu.
Bylo to ovšem vzdělání docela jednostranné, prakticky jen v judaistické dogmatice. Nevíme o žádných náznacích toho, že by se seznamoval i s některou jinou školou antické učenosti, zejména filosofické (gnosticismus, stoicismus, platonismus a další), ale nejsou tu ani známky toho, že by byl pod vlivem některého z četných světových a blízkovýchodních alternativních náboženských kultů, jež se v oblasti Levanty, tedy i Judeje tehdy vyskytovaly vedle sebe. Jde zejména o perský zoroastrismus a s ním příbuzný, mezi Římany rozšířený mithraismus, ale byly tu zastoupeny a praktikovány i kulty egyptské, rozšířená byla tehdy víceméně kosmopolitní helénistická náboženská tradice s původem v Řecku, případně tu mohl narazit i na římské kulty, kult boha slunce a určitě i další. Ničím z toho se nezdá, že by byl Jošua nějak rozpoznatelně poznamenán.
Tedy pouze a výhradně židovská víra té doby, a to ještě zřetelně pouze určitý jeden proud antického judaismu, který musel obsahovat jako své výrazné rysy apokalyptiku, (tj. víru v brzkou změnu světa – víru v konec dosavadních časů a v zásadní dějinný zlom), z ní vycházející a s ní související dualismus (ve světě probíhá boj dobra a zla, který dojde ke svému vyvrcholení v poslední bitvě, kde definitivně zvítězí dobro) a rovněž prvek mesianismu, tedy utvrzování v otázce nevyhnutelnosti příchodu v židovské bibli (ve Starém zákoně) předpovězeného mesiáše, případně dvou mesiášů, kněžského a královského, To vše – případně reakce na tyto prvky a jejich další rozvíjení – lze i navzdory mytickým nánosům vyrozumět z evangelií. Mnohé v nich bude samozřejmě pozdějšího původu, ale lze předpokládat, že alespoň něco a hlavně celková tendence Jošuových proslovů nebude zcela a beze zbytku smyšlenkou a výhradním později vytvořeným mýtem. Lze předpokládat, že tu muselo existovat od počátku jakési „krystalizační jádro“ původních opravdu Jošuou sdělovaných myšlenek, jež byly až následně, v letech a desetiletích po jeho popravě, obalovány dalšími a dalšími mytickými detaily či vrstvami stále nových vylepšení.
Je tedy zřejmé, že se Jošua nevzdělával a ani neinspiroval naukami saduceů nebo farizeů – s těmi nanejvýš polemizoval a kritizoval je i jejich duchovní praxi. Ale opravdu výrazné styčné body jsou v jeho kázáních s esejskou dogmatikou, jak jsme si ji už podrobně popsali. Dokonce by se dalo uvažovat o tom, že právě esejská nauka byla základem, ze kterého se odvíjela specifická Jošuou prosazovaná varianta změn v tehdy aktuálně existující variantě antickém judaismu, jež začal jako židovský heretik prosazovat. Lze tedy s jistou nemalou mírou pravděpodobnosti vyslovit dohad, že před svým veřejným vystoupením byl v kontaktu s esejci, mohl být po nějakou dobu členem jejich sekty a pobývat v některé uzavřené esejské komunitě. Zde načerpal inspiraci a vytvořil si ideové a znalostní východisko pro další vlastní rozvíjení judaistických tezí a představ. Navíc se v těchto komunitách povinně studovaly psané náboženské texty. Lze předpokládat, že se právě tady mohl naučit nejen řadu textů, jimiž se později inspiroval, nazpaměť, ale dost možná se tu naučil i číst přinejmenším v hebrejštině a aramejštině, možná se tu dokonce naučil i psát, byť žádný jeho autograf neexistuje a ani se neví o tom, že by kdy existoval.
Ovšem jeho přístup k judaistickým dogmatům a k jejich chápání byl odchylný, nekryl se v podstatných směrech s esejskou teologií. Zejména je tu opačný vztah k veřejné činnosti. Esejci se od ostatní společnosti izolovali a nijak na ni záměrně nepůsobili. Jošua ale jako potulný kazatel z veřejného působení na většinovou společnost učinil základ svých aktivit. Další posun je v tom, že sám sebe prohlásil za onoho starozákonními proroctvími slibovaného židovského mesiáše, který má přijít. Je ovšem také možné, že za mesiáše ho prohlásili a uznali jeho stoupenci nebo až jeho následovníci a on tuto duchovní roli přijal, případně se tento prvek náležitě rozvinul až po jeho smrti a mytické texty už byly formulovány s ohledem na to, že jeho kazatelským vystoupením se příchod mesiáše stal skutečností. To s jistotou nevíme, evangelia a další texty vznikaly s víceletým odstupem od reálných událostí, takže při tom už spolupůsobila výrazná a fakta silně obalující a modifikující fantazie. Byly zapracovávány smyšlenky rozvíjející mytizaci příběhu. O žádnou literaturu faktu tu od počátku nešlo ani náhodou. Vždy se jednalo o texty náboženské, psané věřícími bez kritického nadhledu a jednoznačně určené k náboženské osvětě a k ofenzívní propagací nového kultu. Čili toto opravdu nevíme a můžeme se jen dohadovat. Naopak velice pravděpodobný je Jošuův delší pobyt v esejské komunitě.
V nějakém momentě kolem 30. – 35. roku svého věku se ovšem vydal vlastní cestou a esejskou dogmatiku opustil. Využíval ji pak jako svého východiska a jako zdroje inspirace a její základní ideje dále rozvinul nebo naplnil novým obsahem. Je velice pravděpodobné, že rovněž odešel z esejské komunity a následně začal působit veřejně. Je prakticky těžko představitelné, aby byl nadále členem sekty, ale choval se zároveň právě opačně, nežli její závazná vnitřní pravidla stanovila. Od esejců musel odejít, aby mohl bez překážek působit veřejně, jako kazatel. Došlo k tomu dost možná poněkud konfliktně, protože něco takového esejci – jako ostatně všechny sekty – nebyli zvyklí akceptovat a tolerovat. Odchod má být nejvyšším myslitelným trestem, nikoli otázkou vlastní svobodné volby člena! Tady mohlo dojít ke konfliktu. Ale to neznamená, že se s esejci rozešel úplně a jednou pro vždy. Nějaké kontakty mohly přetrvat. Psychologicky vzato, mohl v uzavřené esejské komunitě během svého možná i několikaletého pobytu získat pár opravdu dobrých přátel, se kterými východiska své revize judaismu mohl probírat jako s prvními lidmi, které zasvětil do svých úvah a záměrů. Tyto vztahy mohly být opravdu silné a vzájemné kontakty i sympatie mohly přetrvat a dokonce přečkat i Jošuův odchod z komunity. O tom, že to mohlo mít velký význam do budoucna, si ještě povíme později.
Jošuovo působení mezi esejci před jeho veřejným vystoupením je opravdu velmi pravděpodobné. Chybí jiné logické a hodnověrné vysvětlení, kde mohl získat vzdělání v judaismu do té míry, že byl schopen formulovat alespoň v zásadních směrech jeho alternativní teologickou revizi. Přitom jeho koncepce podle všeho byla formulována se zjevnou zběhlostí v problematice a kvalifikovaně, na dobově velmi solidní úrovni. Nebyl to žádný nekvalifikovaný, pouze intuitivně jednající blouznivec.
Alternativou k této úvaze mohou být pouze mysticko-transcendentní představy a spekulace, že jako syn boží, bohočlověk, bůh v lidské podobě musel ze své podstaty vše už od počátku vědět, chápat a znát, dokonce i všechno, co se má teprve stát, vědět předem. Věřícím a málo přemýšlejícím by takové vysvětlení možná i docela vyhovovalo a postačovalo. Ne tak ovšem lidem osvíceným, nadaným úctou k věrnému odrazu a poznávání skutečnosti a s nezbytnou dávkou skeptického nadhledu. Nám věru pohádky stačit nemohou.
Odsouzení a ukřižování
Likvidace Jošuy v Jeruzalémě byla tvrdě prosazována z pochopitelných důvodů špičkami oficiálního židovského politicko-náboženského establishmentu, který byl římskou okupační správou tolerován a se kterým Římané v zájmu zachování klidu a pořádku v Judeji pružně spolupracovali. Vypadá to, že šlo o opravdu troufalou herezi, jež měla navíc i ohlas mezi posluchači Jošuových kázání a v důsledku její přitažlivosti se snad postupně utvořila družina jeho blízkých příznivců a podporovatelů. Pro jeruzalémské chrámové kněžstvo muselo být Jošuovo poselství zcela nepřijatelné. Členové židovské rady, Sanhedrinu, museli chápat, že další šíření tohoto kacířství může být pro stabilitu judaismu a také pro stabilitu jejich vlastního postavení a moci fatální. Museli Jošuu zastavit a zbavit se ho.
Vztah Římanů k Jošuovu odsouzení a popravě byl podle všeho více nežli vlažný, byli k potvrzení nejvyššího trestu a k jeho vykonání tvrdě dotlačeni kolaborujícími židovskými špičkami. Nejen římský místodržící (císařský prokurátor) v Judeji Pilatus Pontius, ale patrně i jeho podřízení se k věci stavěli laxně a rezervovaně. Římská okupační správa a moc neměla chuť míchat se do náboženských rozbrojů uvnitř judaismu a zabřednout do sporů různých nábožensko-politických proudů či stran. Teologické otázky – tak podstatné pro mnoho židů – i jejich řešení jim byly patrně zcela cizí. Oni potřebovali udržet svou moc nad porobenou provincií, tedy nad místní populací a také udržet klid a pořádek v Judeji. Plést se do cizích náboženskými fanatiky rozdmýchávaných teologických a politických rozmíšek opravdu nebylo moudré a Římané si to dobře uvědomovali. Pokud by do toho šli, tak by se mohlo lehce stát, že proti sobě obrátí všechny zúčastněné. Byli přece jen docela nenáviděnými okupanty, jak ostatně dosvědčují dvě velká židovská protiřímská povstání, dvě „Války židovské“, a to první v letech 66 – 74 n. l. a poté tzv. Bar Kochbovo povstání v letech 132 – 135 n. l. V obou povstáních vzbouření židé podlehli bezchybně a systematicky operujícímu římskému vojsku. Následky pro židovskou populaci Judeje a její kulturu byly katastrofální. V roce 70. l. n. Římané dobyli pod velením budoucího císaře Vespasiána Jeruzalém a kompletně zbořili a již definitivně zlikvidovali zdejší chrám, ústřední místo judaistického kultu, posvátné místo, kde měla být přechovávána Archa úmluvy, doklad smlouvy vyvoleného národa s Hospodinem. Chrám už nikdy neměl být obnoven. Zbyla z něj dodnes mohutná terasa, z velkých kamenných kvádrů, na níž stával, včetně Zdi nářků, kde židé dodnes oplakávají zničení své nejdůležitější svatyně.
Na Jošuovu popravu dohlížející římští vojáci, kteří měli místo blokovat a střežit až do doby spolehlivého zjištění smrti popravených (měli být tři, Jošua a dva chycení a usvědčení kriminálníci), ale Římané nemuseli být vždy až tak důslední. V některých pramenech je zmiňována silná bouře, jež se nad Jeruzalémem toho dne po poledni či k večeru strhla. Ta je mohla zahnat. Také na noc mohli mít tendenci odejít a službu tak trochu ošidit. I když se vlastně podstata problému Římanů celkem netýkala, přece i mezi vojáky sloužícími v Judeji již delší čas mohli být lidé s jistými sympatiemi k tomu podivnému židovskému buřiči. Nevíme, můžeme se jen dohadovat.
Není proto vyloučeno, že Jošua byl z kříže sňat předčasně, tedy ještě živý, nicméně asi dost vážně poraněný. Byl odnesen, jakoby urychleně pohřben, tedy uložen do nedaleké skalní dutiny, ale hned v noci se mělo tělo z hrobu ztratit. Zformulujme dohad, hypotézu, že jej odnesli jeho esejští přátelé, kteří jeho působení a osud průběžně sledovali. Nabízí se, že tak mohli činit za pomoci těch členů esejské sekty, kteří žili – jak již víme – mimo uzavřené esejské komunity, vykonávali běžná povolání a kteří se tedy mohli volně pohybovat po Judeji i v různých prostředích majoritního židovského obyvatelstva a na veřejnosti. Mohli Jošuu zachránit a podle možností vyléčit z utrpěných zranění. Je totiž známo, že v esejské sektě měly být údajně kumulovány i významné znalosti ranhojičské. I když částečné ochrnutí mohlo přetrvat, ale co určitě přetrvalo, byly výrazné jizvy po zraněních. Nabízí se, že Jošua byl pak patrně přechováván v ilegalitě. Nejspíš v prostředí izolovaných a uzavřených komunit esejské sekty, jako byla ta v Qumranu.
Zmrtvýchvstání a začátek expanze Jošuovy sekty
Prvé zprávy o událostech kolem Jošuovy popravy se údajně zmiňovaly o tom, že po ukřižování se „Jošuova sekta“ rozpadla, učedníci se rozešli, odešli prý vesměs do Galileje a na vše se zapomnělo. Teprve po delší době se však některým z nich začal živý Jošua zjevovat, byl viděn i s ranami či jizvami, vždy pečlivě zahalený, aby nebyl rozpoznán někým nepovolaným. Teprve tato setkání se „zmrtvýchvstalým“ Jošuou znamenala nový, mocný impuls k obnově někdejší sekty Jošuových stoupenců a začal její postupný růst a expanze. Vzniká – zprvu výhradně v židovském prostředí – základ prvotní církve, vedený Jošuovým učedníkem a následovatelem Petrem (rybářem Šimonem Léwym) a také později se připojivším romanizovaným židem Saulem z Tarsu (apoštolem Pavlem). Charakteristický byl silný chiliasmus a mesianismus v prvotní církvi. Počítalo se s opravdu brzkým návratem Jošuy, skonáním dosavadních věků, poslední bitvou sil dobra a zla, s rozsouzením živých i mrtvých a poté se vznikem království Jošuova.
Křesťané byli zprvu ryze judaistickou kacířskou sektou, jež přesvědčovala ostatní judaisty, že mesiáš (na kterého podle starozákonních proroctví všichni čekali) již přišel a snažili se je získat pro svou víru – tedy pro Jošuou revidovanou verzi dosavadního judaismu. Židé ale většinově odmítli tuto agitaci prvých křesťanů a zapudili je jako zjevné kacíře. Poté se sekta již vyvíjela samostatně, vyhnána z výhradně židovského prostředí. Začala se zásluhou Saula z Tarsu orientovat i na mimožidovské prostředí, začala přijímat i lidi jiných národností, kteří uvěřili v Jošuu jako zmrtvýchvstalého mesiáše. Už se po příchozích z mimožidovských kruhů nevyžadovalo, aby vyhověli judaistickým podmínkami před vstupem. Napříště už nebylo závaznou podmínkou, aby tito mimožidovští zájemci o příslušnost k Jošuovým stoupencům plnili podmínky závazné pro judaisty, například nebyla pro ně povinná obřízka.
Prvotní křesťanská sekta následně rychle metastázovala, zejména v nižších vrstvách multikulturní a kosmopolitní římské imperiální společnosti, a to velmi brzy a po celém Středomoří. Vyznačovala se značnou ofenzivností až agresivitou a s tím spojenou výraznou nesnášenlivostí k jinověrcům. Působila rozmíšky a nepokoje v židovském i římském prostředí a postupně začala ohrožovat římský imperiální establishment, takže byly proti jejím členům zahájeny oficiální represe. Ono v podstatě nic jiného ani nebylo ze strany římského státu možné. Křesťanští legionáři totiž odpírali plnit s odkazem na příkazy své víry některé vydané rozkazy a byli pak za vzpouru popravování (vzpomeňme příběhu „svatého“ Maura – Mořice a jeho podřízených). Vojáci i civilisté odpírali vzdávat povinné pocty římským státním ochranným božstvům a přinášet jim předepsané oběti. Ostatek již známe. Nejprve několik vln krvavých represí a poté postupná cesta této zprvu pouhé heretické židovské náboženské sekty až ke vzniku masového světového kultu a na sklonku 4. století n.l. i k získání monopolního postavení jediného povoleného náboženského kultu v říši. A role se obrátily. Nyní začali pro změnu křesťané pronásledovat pohany, utlačovat je a bez skrupulí také vraždit. Inu, jeden za osmnáct – a ten druhý za dvacet bez dvou!
Specifické původní rysy (pozdně) antického křesťanství
Antické křesťanství se dnešní křesťanské kultovní praxi i dnešním běžným představám o křesťanství docela dost vymykalo, a to doktrinálně i vnějškově. Dnešní ústřední křesťanský symbol, tedy kříž, případně i s na něm přibitým a pověšeným tělem umírajícího nebo mrtvého Jošuy, vůbec v prvých staletích existence nového kultu nebyl používán. Pro rané křesťany tak jako i pro jejich současníky kříž znamenal hrůzný symbol kruté pomalé smrti cestou popravy na římský způsob. Symbol kříže a do něj posléze vkládané významy v řadě následujících staletí žily samostatným vývojem a původní hrůzný význam tohoto symbolu byl evolučně překryt. Dnes nám nepřijde vůbec absurdní, když na hřbitovech vidíme záplavy křížů jako obecných symbolů smrti. Nepociťujeme nechutnost toho, že křížky s pověšenou mrtvolou nacházíme na rozcestích, fasádách budov, v kostelích, na stěnách vesnických chalup a všude možně i nemožně. Přitom je to v principu stejně absurní a nechutné, jako kdyby všude byly stavěny na odiv šibenice s viselci nebo gilotiny s dekapitovanými oběťmi. Je to absurdní, ale už nám to na rozdíl od prvotních křesťanů ani zvlášť nepřijde. Zvykli jsme si. Evoluce obsahu tohoto symbolu prostě proběhla tak, jak proběhla – a dnešní stav je jejím výsledkem.
Dnešní konvence a klišé vznikaly až postupně, během řady následujících staletí. V prvých desetiletích a staletích existence nového kultu byl symbolem Jošuy a jeho víry jednoduchý a hojně užívaný piktogram ryby pouze s náznakem ocasní ploutve. Bylo ji možno nakreslit dvěma jednou se setkavšími a jednou se protnuvšími křivkami. Jde o skrytý význam řeckého označení pro rybu. Ichthys jako zkratky řeckých slov: „Iésús Christos Theú hyios Sótér“ (Ježíš Kristus syn boží spasitel). Proto tedy zvolen ten symbol a piktogram ryby.
Ale těch odlišností od nynějšího křesťanského kultu a jeho praktikování (lépe řečeno: ode všech početných existujících křesťanských denominací) je daleko víc. Už bylo zmíněno, že prvotní Jošuova sekta byla výhradně židovskou záležitostí, že se zprvu snažila expandovat v rámci judaismu prosazením víry v Jošuu jako již přišlého mesiáše a prosazením Jošuovy reformy tohoto náboženství. Opět zdůrazňuji, že zprvu výhradně jen v židovském prostředí. Jošua tedy vůbec ve své době neřešil všelidské otázky, ale jen duchovní problematiku v rámci židovské víry a židovského prostředí. Ostatní, to byli podle tradičního judaismu prostě pronárody. Křesťané toto zprvu převzali a neodchylovali se od toho. Až teprve když se snaha o Jošuovu reformu judaismu ukázala jako neúspěšná a marná a judaisté vykázali Jošuovy stoupence ze svého středu jako nepřijatelné kacíře, začala postupná internacionalizace původní židovské sekty v mezinárodní síť křesťanských obcí, v prvotní církev.
Další odlišností prvotního křesťanství od toho, co je nyní jako křesťanský kult chápáno, byl silný a aktuální prvek chiliasmu a mesianismu. Dosavadní svět měl skončit v nejbližší budoucnosti napevno přislíbeným a s jistotou očekávaným novým příchodem Jošuy a vším tím následným apokalyptickým dějem a nakonec úsvitem nového věku (Armageddon, poslední soud, ustavení Jošuova království). Apokalyptická poloha raně křesťanské víry pak s postupem času slábla. Jošua přes všechny přísliby jaksi pořád nepřicházel – a to předpovědi nutně čím dál víc zpochybňovalo a znevěrohodňovalo.
To, co vznikalo kolem poloviny 1. století n. l. v Judeji a v dalších letech a desetiletích se poměrně rychle rozšiřovalo po celém antickém světě, tedy po víceméně celém Středomoří a Malé Asii, ale také v Levantě, časem i v Zaalpské Galii a v Británii, bylo opravdu hodně odlišné od formálně stále až dosud jakoby téhož kultu, jak je provozován v dnešních časech. Křesťanství totiž prošlo během devatenácti staletí bohatým vlastním vývojem a vícekrát se opravdu hodně proměnilo. Prvotní křesťané by asi nad papeži definovanými církevními dogmaty nevěřícně kroutili hlavou a dnešní kult by považovali za něco hodně odlišného od toho, čeho se ve své době sami účastnili a v co věřili tak pevně, že kvůli tomu mnozí šli i na mučednickou smrt. Oni by i dnes očekávali v bezprostřední budoucnosti příchod mesiáše a skonání dosavadních věků i vše, co k tomu podle jejich víry a tradice patří.
Výrazný nedostatek spolehlivých zpráv o skutečném průběhu Jošuova příběhu
Výrazný nedostatek spolehlivých informací o Jošuově reálném (nikoli mytickém) životě a o skutečném průběhu jeho mládí, vzdělávání, o kazatelské kariéře i popravě a údajném vzkříšení mrtvého nám nedovoluje jednoznačně určit, kdo a kdy vnesl do evoluce nového kultu prvek ztotožnění Jošuy s předpovídaným mesiášem. Dost možná se za něj prohlásil sám Jošua už někdy na počátku svého veřejného působení. Netušíme, kdy a kdo přišel na to, že je bohem v lidském těle, synem božím. Nabízí se svůdné psychologizující vysvětlení, že to byl on a že jeho primární motivací bylo vykompenzovat pro sebe i pro své následovníky nepříznivý fakt nemanželského původu a překrýt jej mýtem. Ale neexistuje důkaz o tom, že by se on sám prohlásil bohem či synem božím.
Netušíme a můžeme se jen dohadovat, jak se vše seběhlo po jeho popravě. Obživnutí mrtvého možné prostě není, již po desítkách minut jsou mozkové buňky nevratně poškozeny a definitivně znefunkčněny. Muselo dojít k nějaké alternativě. Věřící křesťané to mají snadné: Bůh je všemohoucí a může dopustit cokoli, byť by to bylo i zcela proti pravidlům, jež světu při jeho stvoření stanovil. My to máme horší. Můžeme se jen dohadovat, spekulovat. A na rozdíl od věřících také neříkáme, jak to bylo, jak to muselo být, ale jen naznačujeme, co je více či méně pravděpodobně a co přitom neporušuje poznané zákonitosti organického života. Mnohé nevíme a podle všeho ani nikdy vědět nebudeme. Je to škoda, nedá se ale nic dělat.
Je tu ještě jedna dodatečná zrada. Reálný příběh se podle všeho neobaloval a nepřetvářel vnášením mytických prvků a doplňků pouze chronologicky, postupně, vrstva za vrstvou jako při vzniku geologických sedimentárních vrstev. Nově doplněné prvky a motivy mohly snadno působit i zpětně, jaksi retroaktivně. Pokud se objevil a byl akceptován nový prvek, snadno se při opakovaném ústním tradování i přepisování dosavadní zvěsti dal příběh dodatečně upravovat, doplňovat a obohacovat v souladu s novým prvkem – a vznikala více či méně jaksi již od svého počátku celkově nová verze událostí, nový příběh. Při nedostatku svědectví o jednotlivých postupných verzích ústřední novozákonní zvěsti a o postupných vývojových variantách jejích písemných záznamů nelze nyní rozklíčovat, kdy a za jakých okolností se jednotlivé mytické motivy vyskytly poprvé a byly do příběhu dosazeny. Je to prostě bída. A je naší povinností to otevřeně konstatovat. Tím se náš přístup liší ve své podstatě od víry a přístupu lidí věřících, pobožnůstkářů či dokonce lidí primitivně pověrečných. Ti mívají zpravidla na sto procent jasno, jak to bylo, jak to prostě muselo být. Netolerují žádné alternativy nebo nejistoty, žádné pravděpodobnosti. Vše je přece naprosto jednoznačné! A právě tady dokonale selhávají.
(pokračování příště)
Ilustrace: Jan Kadubec
