K úloze mýtů v dějinách  (20. díl)

 

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz )

 

Donatismus 

O muži označovaném jako Donatus Magnus (nebo též jako Donatus z Casae Nigrae) se nedochovaly téměř žádné záznamy. První zmínka je z roku 313, kdy údajně zavinil rozkol v církvi. Jisté je, že pocházel ze severní Afriky. V roce 311 dorazil do Kartága, kde byl v roce 313 vysvěcen na biskupa. Je považován za zakladatele křesťanského hnutí, jehož členové si říkali donatisté, i když původně toto hnutí založil nejspíše jistý Maiorinus.  Donatisté se hlásili k učení a příkladu kartaginského biskupa a mučedníka sv. Cypriána (61), snažili se navazovat na starokřesťanské tradice a hlásali mravní rigorismus (přísnost). Přes svůj konečný neúspěch byl donatismus ve své době životaschopnou paralelní církevní strukturou. 

Hnutí se zformovalo za církevního schizmatu ve 4.-5. století v Africe. Schizma vzniklo za Diokleciánova pronásledování křesťanů a pramenilo z různé míry tolerance k návratu „odpadlíků“ (tedy těch, kteří pod tlakem pronásledování přinejmenším formálně odpadli od  křesťanské víry) zpět do křesťanské církve. To vedlo až k otevřenému sporu při volbě kartaginského biskupa (311-312  n. l.). Proti tolerantnímu Cecilianovi postavili odpůrci „odpadlíků“ biskupa Maiorina. Ten však záhy zemřel a na jeho místo byl dosazen Donatus. Církevní synody i císařský edikt však upřednostňovaly Ceciliana, což vedlo k rozsáhlým nepokojům. Donatistická církev, přestože dosáhla roku 321 n. l. tolerance, zpochybnila kvůli volbě biskupa kompetenci římského státu zasahovat do náboženských a církevních otázek. Přes velký ohlas, kterého se hnutí dostalo, byl roku 341 n. l . císařem Konstantinem obnoven edikt k pronásledování donatismu. Donatismus pak byl v průběhu dějin odsouzen ještě mnoha církevními synodami (např. synodou v Kartágu roku 411 n. l.), vystupoval proti němu zejména biskup z afrického města Hippo Regius Aurelius Augustinus (62). Učení severoafrického biskupa Donata vycházelo z toho, že platně křtít mohou jen kněží pravověrní a ti, kteří se nedopustili hříchu. Svátosti udělené odpadlými kněžími a těmi, kteří byli ve stavu těžkého hříchu, naproti tomu jsou neplatné a  neúčinné a je nutno je zopakovat. V době pronásledování byli stoupenci donatismu hnutím nadšených mučedníků. Augustin argumentoval proti donatismu v tom, že stavěl svatost celé církve nad mravní kvalitu jednotlivého kněze. Donatismus byl odsouzen lateránskou synodou r. 313 a synodou v Arles r. 314, definitivně vymizel po vítězství Vandalů v severní Africe, kterou dobyli v roce 430. 

Donatisté byla fundamentalistická větev rané katolické církve rozšířená zejména ve 4. století n. l.  Byli to z principu odpůrci opětovného přijetí křesťanů, kteří v době pronásledování pod nátlakem odpadli od církve. Donatisté byli o své pravdě hluboce přesvědčeni a byli za ni ochotni bojovat nejen argumenty. Považovali se za jedinou pravou církev, která nikdy nezradila a nekolaborovala. Začali si sami světit kněze, vytvořili si vlastní církevní hierarchii a stavěli vlastní kostely. Ve vzájemných vztazích s  katolíky rostla nenávist, vznikaly spory uvnitř rodin. Spor přerostl i do ulic, množily se bojovné oddíly, které pod záminkou šíření svaté pravdy byly ochotny ničit majetek a zabíjet. 

Podstatou donatismu bylo podle katolíků popírání církve jakožto objektivně působící instituce  milosti a spásy a zdůrazňování náboženského subjektivismu a mravního rigorismu.  Sporu mezi donatisty a katolíky předcházelo pronásledování křesťanů, které dostoupilo vrcholu za císaře  Diokleciána. Ten vydal proti křesťanům celkem čtyři edikty. V prvním křesťany zbavil občanských práv a nařídil zboření kostelů a spálení svatých knih. Druhým nechal uvěznit veškeré duchovenstvo. Třetím nařídil mučení vězňů, dokud neodpadnou od víry, a čtvrtý se týkal všech křesťanů, kterým nabídl jedinou volbu: obětovat pohanským bohům nebo smrt. Edikty byly nejen vyhlášeny, ale se vší důsledností a krutostí i prováděny. 

Je celkem pochopitelné, že za těchto podmínek mnozí křesťané nátlaku podlehli a alespoň formálně splnili požadavky císaře. Těmto tzv. padlým křesťanům se říkalo „traditores“. Pronásledování ale skončilo a císař Constantinus (pro křesťany to byl Konstantin Veliký) vydal tzv. Milánský edikt, kterým bylo nejen křesťanství povoleno, ale církvi byl  vrácen i její majetek. Řada “traditores” se domáhala opětovného vstupu do křesťanského společenství, což vyvolalo v církvi spory mezi umírněnými, kteří souhlasili s možností jejich návratu, a radikály, kteří s tím nesouhlasili. Tito radikálové se začali označovat jako donatisté podle jistého Donata z Casae Nigrae, který svými veřejnými projevy vyvolal rozštěpení církve v Kartágu. Kartaginského biskupa Caecilliana (který patřil mezi “traditores”) označil za  “Antikrista” a katolickou bohoslužbu za nečistý obřad plný rouhání. 

Donatisté sympatizovali se sv. Cypriánem, který byl umučen během dřívější vlny perzekucí. Spor se hlavně vedl o to, že někteří  církevní představitelé se dokonce vzdali majetku ve prospěch císaře. Donatisté zaujímali názor, že by tito lidé neměli mít možnost vysvěcovat, křtít či provádět jiné křesťanské kněžské rituály. V čele radikálů byl nejprve jakýsi  Maiorinus, ten však záhy zemřel a jeho nástupcem ve vedení sekty se stal  Donatus. 

Donatisté byli nejen proti návratu odpadlých křesťanů do církve, ale zastávali i názor, že účinnost svátostí (křtu, svěcení, manželství) je závislá i na vnitřní integritě a důstojnosti toho, kdo úkon provádí, a že všechny křty apod. vykonané osobami podezřelými z odpadlictví jsou neúčinné a neplatné. Tomuto podezření se nevyhnul např. ani tehdejší papež Miltiades (63). Nelze opomenout ani roli Caecilliana, který patřil k “traditores”. Ten se při ukončení perzekuce vrátil k církvi a stal se dokonce biskupem v Kartágu. Donatus byl vůdcem opoziční sekty a snažil se bojovat proti Římu, avšak neúspěšně. Nepodařilo se mu přesvědčit Řím, že Caecillianovo vysvěcení za biskupa musí být zneplatněno, když jmenovaný prokazatelně patřil k těm, kteří selhali. 

Donatismus se  velmi rychle šířil a stal se mohutným hnutím  Stal se  následně  hrozbou pro církev. Byl odsouzen za papeže Miltiada římským biskupským synodem v roce 313, dále pak synodem v Arles v roce 314, za papeže Silvestra I. A také Nicejským koncilem v roce 325. To však donatisty spíše posílilo v odporu ke katolické církvi. V roce 347 byl Donatus odsouzen do exilu. Zemřel v roce 355 a po jeho smrti docházelo mezi donatisty k nepokojům a neshodám. V roce 411 se konala konference v Kartágu, kde proti sobě stáli donatističtí a katoličtí biskupové. Účasten byl i Aurelius Augustinus.  Došlo zde sice k formálnímu smíření, avšak vzájemná nenávist a rozdílnost názorů na některé zásadní otázky přetrvávala a trvalo ještě řadu desetiletí (na Východě i staletí) než byly staré spory zapomenuty. 

Podobný spor probíhal i v samotném Římě, kde se vůdčí role radikální opozice ujal Novatius, který měl velkou autoritu jako vzdělaný člověk a učenec. Nechal se dokonce zvolit jako vzdoropapež proti tehdejšímu římskému biskupovi Kornéliovi. Šlo o  první zásadní rozštěpení církve  – papežské schizma. Podle jména vůdce radikálů se zastánci tohoto opozičního proudu v církvi nazývali  “novaciáni”. 

 

Monofyzitismus

Za monofyzitismus (z řec. monos = jeden a fysis = přirozenost) je označováno christologické učení spočívající v přesvědčení, že osoba vtěleného Jošuy – Krista  má jedinou, a to božskou přirozenost. Tato myšlenka navazovala na učení alexandrijského patriarchy Kyrila a vedla k vytvoření monofyzitických církví v severní Africe, Sýrii a  Arménii, které patří do rodiny starobylých východních církví. Monofyzitské učení bylo odmítnuto Chalkedonským koncilem (roku 451), který vyhlásil, že osoba vtěleného Krista má neoddělitelnou dvojí přirozenost, a to lidskou a božskou. Monofyzitysmus nebylo žádné jednotné hnutí nebo skupina, jednalo se jen o názorový proud, o alternativní výklad některých křesťanských dogmat. Tyto myšlenkové proudy byly označeny církví za heretické, nicméně na tomto základě se od katolíků oddělivší východní církve existují dodnes.

Monofyzitismus uznává jedinou, a to zcela božskou přirozenost Jošuy – Ježíše a tedy nelze rozlišovat „mezi otcem a synem a mezi božstvím a lidstvím v Kristu”. Opačný názor představují přístupy, které zastávají nauku o jediné osobě o dvou přirozenostech, totiž Kristově přirozenosti božské a lidské. Z pohledu církví, které uznávají první čtyři ekumenické koncily  (tj. zejména církve římsko-katolická a pravoslavná), představuje monofyzitismus herezi.

Podstata Kristovy osoby byla jednou z nejdůležitějších otázek, které se rozhodovaly na prvních velkých ekumenických koncilech. Učení, že Jošua – Ježíš, který žil a zemřel jako člověk, je „pravý bůh”, bylo jasně formulováno v Nicejském vyznání víry (z roku 325). Ve 4. století získalo na vlivu nestoriánské učení, že člověk Jošua – Ježíš Kristus a bůh syn jsou dvě osoby a bůh v Ježíšovi pouze přebýval. Nestoriánství bylo odsouzeno na Efezském koncilu (roku 431), který deklaroval, že je „jedna fysis vtěleného Slova (logos)”.  Učení o jediné přirozenosti Krista získalo na Efezském koncilu podporu. Do věroučného sporu však zasáhl římský papež Lev Veliký svým  dopisem Flaviánovi (konstantinopolskému patriarchovi) z roku 449, podle kterého je Kristus jediná osoba, která spojuje dvě přirozenosti do jedné hypostatické jednoty. Toto učení bylo přijato na Chalkedonském koncilu (v roce 451), který sesadil alexandrijského patriarchu Dioskura. 

Spory i poté pokračovaly. Jedním z pokusů o teologické smíření byl monoenergismus  z 1. poloviny 7. století, který vyznával chalkedonskou nauku o dvojí přirozenosti v Kristu, ale přisuzoval mu jediný zdroj (energeia). Monoenergismus odsoudil  jeruzalémský patriarcha Sofronios  a definitivně byl zavržen na Třetím konstantinopolském koncilu (v roce 681). 

Souběžně se v 7. století začal prosazovat monotheletismus (64), který se také pokoušel nalézt střední pozici mezi výroky Chalkedonského koncilu a monofyzity. Stoupenci koncilu však i toto řešení zavrhli, a to přes snahy byzantských císařů  dosáhnout v této otázce církevní jednoty. Monotheletismus pak zastávala zvláště maronitská církev, a to až do doby, kdy znovu vstoupila do  církevního společenství s římskokatolickou církví. 

Další formulací o jediné přirozenosti je miafyzitismus, který učí, že Jošua – Kristus je plně božský a plně lidský v jediné osobě (fysis). Tato formulace, která nepodléhá původnímu zavržení monofyzitismu, má význam v nové době  v rámci ekumenického dialogu církví. 

 

(pokračování příště)

 

Poznámky a odkazy: 

 

(61)  Svatý Cyprián, celým jménem Thascius Caecilius Cyprianus, (narozen někdy počátkem 3. století n. l. – zemřel roku 258)  byl biskupem v Kartágu, kde též získal dobré vzdělání. Zahynul jako mučedník při Valeriánově pronásledování křesťanů, a to 14. září 258. Pocházel z bohaté a významné pohanské rodiny.

O jeho obrácení ke křesťanství nic nevíme, ale po jeho křtu, který proběhl někdy v letech 245 – 248 dal velkou část svého majetku chudým, jak se slušelo na člověka jeho stavu. Jeho původní jméno znělo Thascius, přijal však později ještě jméno Caecilius na počest kněze, kterému vděčil za konverzi. Stal se učitelem rétoriky. Krátce po konverzi sepsal  Epistola ad Donatum de gratia Dei (“List Donatovi o Boží milosti”) a také zřejmě spis De idolorum vanitate (“O marnosti model”) a tři knihy Testimoniorum adversus Iudaeos (“Svědectví proti Židům”), kde se velmi kloní ke svému intelektuálnímu učiteli Tertulliánovi.

Nedlouho po křtu byl Cyprianus vysvěcen na jáhna a poté na kněze. Někdy mezi červencem roku 248 a dubnem 249 byl zvolen kartaginským biskupem, a to při veřejné volbě. Podpořili ho zvláště chudí, kteří si pamatovali jeho štědrost. Velká část kněží však stála proti volbě a v opozici zůstala delší dobu. 

Krátce po volbě muselo celé společenství křesťanů v Kartágu čelit nečekané zkoušce – novému pronásledování. Doposud po dlouhá léta žili křesťané v pokoji, církev  se cítila zajištěná a její morálka upadala. Na začátku roku 250 vydal císař Decius edikt, jímž zakázal křesťanství. Toto pronásledování církve v Římské říši mělo tentokrát odlišný a hrozivější charakter. Trvalo dlouho a bylo systematické a efektivní. S uskutečňováním výnosu se totiž začalo od špiček v církvi, tj. od biskupů, kteří měli všichni přinést oběť císaři. Pro věřícího křesťana to bylo něčím nepředstavitelným. Dříve než pověřený prokonzul dosáhl Kartága, Cyprianus uprchl z města. 

Pronásledování velmi rozdělovalo církev na ty, kdo ustáli pronásledování s čistým štítem, a to i za vysokou cenu, a na ty, kdo se podvolili, složili přísahu, obětovali císaři nebo vydali křesťanské knihy ke spálení. Cypriánův útěk byl považován jeho odpůrci za zbabělost a nevěrnost, a proto si pospíšili s jeho očerňováním v Římě. Římský klérus  (římský biskup-papež Fabián byl krátce předtím popraven) napsal Cypriánovi nesouhlasný apel. Cyprianus odpověděl, že uprchl v souladu s viděními a božím příkazem, jehož se mu dostalo. Z místa svého úkrytu mezitím spravoval svůj lid přes prostředníky.

Při pronásledování mnoho křesťanů odpadlo od víry, ale později byli zase přijati zpět do církve. Ti, kteří při pronásledování obstáli, však trvali na skutečném a upřímném pokání  navrátilců. Cyprianus odmítl odpadlíkům absoluci, leda v případech smrtelné nemoci. Hodlal odsunout řešení citlivé otázky na klidnější dobu. 

Avšak v kartaginské církvi vzniklo schisma. Jistý Felicissimus, vysvěcený v Cypriánově nepřítomnosti na jáhna knězem Novatem, odmítal jakékoli pokyny ze strany Cypriánových vyslanců. Cyprianus jej sesadil z úřadu a exkomunikoval stejně jako jeho podporovatele, jistého Augendia. 

Po čtrnáctiměsíční nepřítomnosti se Cyprianus vrátil do Kartága a hájil důvod svého útěku v listech zaslaných severoafrickým biskupům a ve svém spise De lapsis (“O odpadlících”). Byl svolán koncil, který podpořil Cypriána a odsoudil Felicissima. Libellatici, tj. ti, kdo vydali císařským úřadům křesťanské knihy, měli být přijati do církve po řádném pokání, ale ti, kdo obětovali císaři, měli být smířeni s církví až na smrtelném loži. Toto opatření bylo později zmírněno. 

Felicissimova strana však zvolila proti Cypriánovi biskupem Fortunata. V Římě ti, kdo  odmítali přijmout odpadlíky zpět do církve, zvolili papežem Kornélia a v Kartágu svého biskupa Maxima.  Toto rozdělení kartaginské křesťanské obce ale postupně ztrácelo na síle. Cyprián byl u lidu stále více oblíben. Povzbuzoval křesťany svými spisy De mortalitate (“O smrtelnosti”), De eleemosynis (“O almužně”) a apologetickou obranou Ad Demetrianum (“Demetrianovi”), když jistý Demetrius obviňoval křesťany z katastrof, které postihly obec. 

Další spor propukl roku 255, kdy se proti Cypriánovi postavil papež Štěpán I. Řešilo se, zda ti, kdo přijali křest od heretiků, mají být pokřtěni znovu. Štěpán označoval křest za platný, pokud byl udělen podle zvyklostí církve, tj. ve jménu Jošuy – Krista nebo Nejsvětější trojice. Takový názor měla i většina v církvi. Cyprianus byl naopak přesvědčen, že křest nemůže existovat mimo církev. Proto křtil i ty, kdo již byli pokřtěni mimo církev. Cypriánova úzká definice církve měla své kořeny v pojetí Tertullianově. Podobně smýšleli později i donatisté. Podle jejich mínění (stejně jako mnohem později v českém husitství) byly církevní úkony nehodných kněží neplatné. 

Většina severoafrických biskupů stála na Cypriánově straně, na Východě ho podporoval též Firmilianos, biskup v Caesareji. Zbytek církve stál na straně papeže. Spor se stal důležitým také pro mnohem pozdější vývoj v uspořádání církve. V řešení zmíněných neshod se poprvé jako argumentu použilo autority římské církve, resp. jejího biskupa, vyčnívajícího nad jinými biskupy církve. Takový přístup Cyprianus odmítal. Vyřešení sporu o platnosti křtu se stalo trvalou součástí učení katolické církve. Křest, ať je udělen kýmkoliv, heretikem, ateistou nebo pohanem, je platný, když je přítomen úmysl pokřtít tak, jak křtí církev. 

Na konci roku 256 začalo nové pronásledování křesťanů  vládou císaře Valeriána. Jak papež Štěpán I., tak jeho nástupce Xystus II. podstoupili v Římě mučednickou smrt. V Africe připravoval Cyprianus svou obec na pronásledování spisem De exhortatione martyrii a sám byl posléze zatčen 30. srpna 257 prokonzulem Aspasiem Paternem. Odmítl obětovat pohanským bohům a vyznal svou křesťanskou víru. Prokonzul jej odsoudil k exilu v pusté Charubis. Odtud se Cyprianus snažil spravovat nadále svěřenou kartágskou církev. Po roce vyhnanství byl pak držen v domácím vězení ve své vile. Dne 13. srpna 258 byl uvězněn na příkaz nového prokonzula Galeria Maxima. Následujícího dne byl naposledy vyslýchán a odsouzen ke smrti stětím. Na místě jeho smrti byl později zbudován kostel, ale ten byl zničen při plenění Vandalů po dobytí země v roce 430.

Vedle množství listů je Cyprianus autorem několika traktátů. Nejdůležitějším dílem je De unitate ecclesiae (“O jednotě církve”), pojednávající o  o úřadu biskupa jako o základním kameni církve. Jde o jedno z nejdůležitějších latinsky psaných křesťanských děl ze 3. století. 

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Cyprián

 

(62)  Augustinův spor s donatisty: Donatisté  tvořili v severní Africe velmi mocnou církev, která si velmi zakládala na svém mravním rigorizmu a skutečnosti, že během pronásledování nikdy nezradila křesťanskou víru. Kritizovali jakékoli kolaborování s vládním režimem, byli sociálně reformní, velkou odezvu sklízeli především ve slabších ekonomických a společenských vrstvách. Vystupovali proti zákonům a státnímu uspořádání. 

Aurelius Augustinus s jejich názory polemizoval, především s názorem, že jen kněží, kteří se nacházejí ve stavu milosti, jsou schopni udělovat svátosti. Napětí vytvářené donatisty bylo ve společnosti velmi silně, bylo z velké části odrazem partikulárních snah místního berberského obyvatelstva. Augustin v reakci na ozbrojené akce circumelliónů (přívrženců donatistické církve z řad otroků a banditů) použil k odůvodnění ozbrojeného boje proti nim výroku z Lukášova evangelia: “přinuťte je vstoupit”, čímž ospravedlnil násilné přivádění k víře (tzv. do společného ovčince jedné víry). Tento Augustinův výklad uvedené části Lukášova evangelia ospravedlňující násilné nucení k víře ovlivnil nejen svou dobu, ale především celá pozdější období – jednak se tento výrok později stal součástí Gratiánova kodexu, tedy závaznou právní normou Římského impéria, ve středověku, kdy římskokatolická církev pronásledovala křesťany jiného vyznání, pak byl velmi zneužívaným krédem pronásledovatelů a stejnou argumentaci použil i Martin Luther při svém boji proti novokřtěncům.

V díle De civitate dei (“O obci boží”) Augustinus podává křesťanskou interpretaci katastrofických událostí, které v jeho době postihly říši a vytváří vlastní katolickou historii světa, jejímž obsahem je boj dvou entit – časné obce pozemské a věčné obce nebeské. Pozemská říše je nedokonalá, tvořená hřešícími bytostmi. Její úlohou je být místem, kde se odehrává zápas o pravé určení člověka. Proto má křehký, dočasný osud a není třeba poutat se k ní srdcem. Skutečným místem, kde jsou lidé (křesťané a jejich předchůdci) občany, je říše nebeská. Existence státu pozemského je tedy nutným zlem, a stát tedy musí trvat, dokud všichni lidé nebudou přijati mezi spravedlivé. Církev má poslání dovést je k tomuto cíli. Pozemský stát v čele s křesťanskými císaři musí napomáhat církvi v tomto poslání, sloužit Kristově víře – a tak přispěje ke konečnému vítězství nebeské říše. Augustinus považoval za příslušníky boží obce i ty, kteří stojí mimo samotnou církev, což ospravedlňovalo možnost zachování některých hodnot antické vzdělanosti a  kultury v křesťanském světě. 

Sv. Augustin se ve svém učení také velmi věnoval otázce trojjedinosti boží.  Bůh je podle Augustina nejvyšším principem a zdrojem světla, nejvyšším, absolutním a jednotným bytím (unum), pravdou (verum), nejvyšším dobrem (bonum) a největší krásou (pulchrum). Svět byl stvořen z ničeho tvořivou boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob idejí), které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní pravdu, ke které vede cesta poznáváním sebe samého, své vlastní duše. 

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Augustin

 

(63)  (Svatý) Miltiades, 32. římský papež (další tradované varianty jeho jména: Melchiades, Meltiades, Melciades, Milciades nebo Miltides)  vládl římskokatolické církvi od 2. července 311 do ledna 314. Rok jeho narození není znám. Zemřel 10. nebo 11. ledna 314. 

Po deportaci papeže Eusebia na Sicílii a jeho brzké smrti byl papežský stolec poměrně dlouhou dobu uprázdněn. Přispělo k tomu nejen trvající pronásledování křesťanů, ale i spory uvnitř církve, které se týkaly osob, jež se v průběhu protikřesťanských perzekucí zřekly křesťanské víry a obětovaly pohanským bohům (apostaté nebo také lapsi).

Papež Miltiades pocházel z Afriky. Zhruba v době jeho zvolení byl vydán triumvirátem císařů Galeria, Licinia a Constantina edikt o toleranci, který umožnil křesťanům vyznávat víru a obnovit kostely a modlitebny. Pouze v některých územích na Východě, které byly pod nadvládou císaře Maximina Daia, pronásledování přetrvávalo. Papeži Miltiadovi byly v Římě předány všechny zkonfiskované budovy a majetek. Miltiades nechal do Říma převézt ostatky svatého Eusebia, svého předchůdce, a pohřbít je v Kalixtových katakombách. 

Dne 27. října 312 byl v bitvě u Milvianského mostu definitivně poražen uzurpátor Maxentius  a do Říma vítězně vstoupil císař Constantinus  (Konstantin Velký). Tím bylo dovršeno vítězství křesťanské církve, neboť sám Konstantin křesťanské církvi přál a posléze i konvertoval ke křesťanství. Papeži Miltiadovi věnoval Lateránský palác v Římě, který se stal sídlem papežů a administrativním centrem církve. Bazilika přiléhající k paláci se stala hlavním římským chrámem. Tato bazilika však ve 14. století několikrát vyhořela. Až papež Sixtus V. nechal v polovině 16. století na jejím místě vybudovat nynější baziliku sv. Jana na Lateráně.

Papež Miltiades zdědil spor, se kterým se nedokázali vyrovnat jeho předchůdci. V době Dioclecianova pronásledování křesťanů došlo k velkému množství případů zapření Krista křesťany. Mnozí neodolali krutým hrozbám, nátlaku, mučení a trestům, které na ně vyvíjela římská státní moc a její represivní složky. Rozmnožili tak řady tzv. „padlých křesťanů“ (“lapsi”), tj. těch křesťanů, kteří se během pronásledování přísežně odřekli víry a předali pohanům svaté knihy (tzv. „traditores“). Odpadlictví bylo v oné době chápáno jako jeden ze tří neodpustitelných hříchů. Po skončení pronásledování se však padlí křesťané houfně hlásili zpět do církve. To vyvolalo v církvi spory mezi umírněnými, kteří souhlasili s možností jejich návratu, a radikály (tzv. donatisty), kteří s tímto nesouhlasili. Donatisté byli přesvědčeni, že jen oni jsou pravá církev, která nikdy nezradila a nekolaborovala se státní mocí. Odmítali se s katolíky stýkat, rodiny se začaly rozdělovat a narůstala zloba. Donatisté si začali sami světit kněze a biskupy a stavět své vlastní kostely. Tak byla v každém větším městě vedle křesťanské komunity také komunita donatistická, mnohdy větší než tradiční křesťanská. 

V roce 313 předložili donatisté až k císaři spor o právoplatnost svěcení kartaginského biskupa. V té době byli totiž v Kartágu biskupové dva: Caecilian (katolík) a Maiorinus (donatista). Miltiades svolal na 3. října 313 do Lateránského paláce synod osmnácti římských a galských biskupů, kteří po třech dnech rozhodli ve prospěch Caeciliana a donatismus prohlásili za herezi. Nicméně spor tím ukončen nebyl. Donatistické hnutí mělo stále větší oblibu, zvlášť mezi prostým venkovským lidem. Pro ně byli donatisté pravověrní hrdinové. Rostoucí soupeření obou církví vedlo zákonitě ke stupňování nevraživosti, přecházelo ve vzájemnou nenávist a vedlo téměř k úplnému rozštěpení církve. Spor otřásal církví ještě mnoho desetiletí. 

Papeži Miltiadovi se připisuje zavedení pravidel, že není nutné držet půst v neděli a že ve všech římských kostelích má být uchovávána hostie posvěcená papežem při slavnostní mši. 

Zemřel 10. nebo 11. ledna 314 a stal se posledním papežem pohřbeným v Kalixtových katakombách. Záhy byl prohlášen za svatého. Přestože zemřel přirozenou smrtí, je považován za mučedníka, protože pro svou víru za pronásledování křesťanů trpěl. 

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Miltiades

 

(64)  Monotheletismus je křesťanská hereze uznávající dvojí přirozenost Jošuy – Ježíše, ale pouze jedinou božskou vůli (theléma) v jeho osobě.  Pojem pochází z  řeckého monos, »jeden«, a thélesma, »vůle«. Jde o christologické učení ze 7. stol., podle něhož Ježíš Kristus projevoval pouze jednu, a to božskou vůli.  Tato teologická doktrína v byzantské říši  7. století byla výrazem snahy o kompromis mezi ortodoxní vírou a monofyzitismem.  Podle monotheletismu má Jošua – Kristus dvě podstaty (božskou a lidskou), ale jen jedno vyjádření. 

Toto učení začali prosazovat v první polovině 7. století císař Herakleios a konstantinopolský patriarcha Sergios s cílem přivést monofyzity  z východních provincií byzantské říše mezi ortodoxní věřící. Pro monotheletismus se jim sice podařilo získat východní biskupy, ale ostře proti němu vystoupil  tehdejší významný teolog Maximos Homologeta (Maxim Vyznavač).

Jmenovaný nalezl ochranu u římského papeže Martina I., který nové dogma na lateránské synodě v roce 649 zavrhl a za jediné pravověrné vyhlásil ditelhetistické učení o dvojí vůli a dvojí energii v Kristu. Císař Konstans II. nechal poté papeže přivést do Konstantinopole, sesadil ho a poslal do vyhnanství do krymského města Chersonés. Do vyhnanství byl poslán i  Maximos Homologeta. 

Dogmatické spory poměry na východě říše ještě více rozjitřily. Císař Konstantin II. Pogonatos monotheletismus oficiálně zamítl a zasadil se o to, aby se vyznavači tohoto učení dostali z rozhodnutí šestého (konstantinopolského) ekumenického koncilu zasedajícího v letech 680 – 681 do klatby. Toto opatření ale očekávané uklidnění poměrů nepřineslo. Monotheletismus vyznával ještě počátkem 8. stoletíí císař arménského původu Filippikos Bardanes. Jeho prvním opatřením bylo zrušení usnesení Třetího konstantinopolského koncilu  a prohlášení monotheletismu za jediné ortodoxní učení. Císař našel podporu u vyšších světských i církevních hodnostářů, ale vyvolal prudký odpor římské papežské kurie. Filippikos byl brzy svržen a nedlouho nato vypukly v Byzanci  spory o uctívání obrazů, které posunuly dogmatické pře do jiné, nové  roviny. 

(Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Monotheletismus http://www.iencyklopedie.cz/monotheletismus2 https://encyklopedie.vseved.cz/monotheletismus)

 

K přípravě tohoto 20. dílu  užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k těmto tématům číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:

 Ilustrace: Jan Kadubec

1.6 5 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
orinoko
orinoko
28. 5. 2021 14:18

A je to tady. Těšme se.

orinoko
orinoko
28. 5. 2021 18:23

Takže, soudruhu Kužvarte… O minulosti, již jste nikdy nezažil, píšete tak zasvěceně, že jeden zůstává v úžasu nad vaším životem v socíku. Narodil jste se v roce 1956 a svět začal vykládat v době Havlova postpunku. Je problém zjistit, čím vás krmila tzv. normalizace. Školy jste absolvoval za Přemysla Totáče a já osobně jsem kupodivu nenašel jediný doklad o tom, že byste se byť jen mrknutím svého volského voka nějak pokusil v té době zplodit traktát na téma ruský trolling a česká rusofilie. Není to divné? Hodně připomínáte bolševika Pitharta, který se zčistajasna našel v sudeťáckém křesťanství, ačkoli slyšel trávu… Číst vice »

Chléb vezdejší.jpg
Dolmen
Dolmen
Reply to  orinoko
28. 5. 2021 19:45

Ori, upřímně jsem se zasmál, pobavil jsi mě a musím uznat, žes ledví autora docela vyhmátl.

Bety
Bety
28. 5. 2021 20:09

Tak já nevím, k čemu mi má být tento článek dobrý. Dávné spory církve z mého hlediska o psí chlup jsou nezajímavé, snad jen je z toho zřejmé, že se odjakživa její jednotlivé odnože mezi sebou praly o vliv a moc. Vypovídající je ta věta o tom, že se dokonce někteří věřící ze strachu o život – vzdali svého majetku ve prospěch císaře – což bylo provinění, které nechtěla církev v žádném případě odpustit – no hereze jak vyšitá.

orinoko
orinoko
29. 5. 2021 19:29