K úloze mýtů v dějinách  (23. díl)

 

(p.kuzvart@email.cz )

Rozloučení s křesťanskými náboženskými mýty: Jak chápat jejich společenskou roli? – 2

Jako ve své podstatě hominidní živočichové, stejně jako i jiní vývojově vyšší tvorové jsme puzeni svými instinkty k vyhledávání takových řešení svých situací a potřeb, jež navodí příjemné a uspokojivé pocity. To je výsledek hodně dlouhé evoluce života na Zemi. S tím máme šanci málo udělat, to nelze měnit. No jo, jenže pravda o světě nám zpravidla nabízí existenciální beznaděj, absenci transcendentní útěchy,  absenci příslibu  a perspektivy života po životě. Pravda bývá znejisťující, zneklidňující a zpochybňující. To ovšem opravdu nepotěší a nezajistí pocit životního štěstí a naplnění, bezproblémovosti a smysluplnosti naší existence. Navozování pocitů libosti jako základní motivace snažení všech vyšších živočichů včetně hominidů tady nenastane. A je znakem pouze výrazné menšiny lidských bytostí, že se vyznačují různě silným zaujetím pro samo poznání a vědění  nespjatá přímo s praktickými zadáními a úlohami. Poznání a vědění opatřované pro potěšení z něho samotného. Přitažlivé dobrodružstvím hledání a nalézání pravdy, kde samo poznání je cílem a jeho dosažení zdrojem individuálního uspokojení vlastních intelektuálních ctižádostí. Mimo takové menšinové deviace výrazně vyhrává mytický přístup ke světu, a to na celé čáře, mnohdy vlastně i dnes. 

Nebo ještě jinak:  Hominidní společensky žijící živočich vyznačující se vyvinutím mimořádné druhové kultury dosáhl její vyspělosti díky tomu, že má zdaleka nejrozvinutější, v přírodě zcela ojedinělý mozek. Ten se vyvinul za dlouhých milionů let evoluce právě proto, že při řešení vlastních existenčních otázek a potřeb jeho zdokonalování znamenalo výraznou komparativní výhodu ve srovnání s konkurenčními biologickými druhy. Od přírody bylo jeho zadáním zvládat lépe materiální praxi a získávat výhody účelné pro přežití. Zadáním nebylo  poznávání a chápání světa mimo úzké mantinely praktické účelnosti a potřebnosti. Zadáním bylo usnadnění života a snižování rizik.  

Přirozeným životním cílem naprosté většiny těchto společenských hominidů je snadný, pohodlný a bezrizikový život a zabezpečení uspokojování animálních potřeb: potravy, bezpečí, reprodukce. Jako u jiných druhů zvířat. U člověka je to díky kulturnímu vývoji přece jen poněkud komplikovanější a sofistikovanější. Je tu ona pověstná pětice potřeb, po jejichž uspokojení každý nazdárek instinktivně touží: potrava, chlast (případně i jiné drogy), sex, prachy (tedy hmotné bohatství) a kariéra (tedy uplatnění v hierarchické struktuře hominidní tlupy či jiného podobného společenství).  Poznání pro poznání samo, úsilí o pochopení souvislostí okolního světa nikoli z praktických důvodů, ale pro radost z chápání samotného, radost z odhalování překvapivostí, to je naprosté většině hominidní populace cizí. Jde o možnou motivaci nebo jednu z vícero motivací, jež oslovuje jen nevelkou víceméně deviantní menšinu.

Naopak většina s poklidem a s chutí kašle na poznávání světa nespjaté s praktickými účely,  s jednoduchou a bezprostřední účelovostí.  Poctivé hledání pravdy o světě mají v hloubi duše za pochybný, nadbytečný a nepraktický vrtoch. S naprostým klidem si ušetří takovou “zbytečnou” námahu a spokojí se s podstatně pohodlnějšími variantami chování a usilování, protože potřebují – vzhledem k sofistikovanosti duševních pochodů – mít v hlavě vysvětlující model okolního světa a jeho jiná celostní představa není k dispozici, s naprostým klidem uvěří v jakoukoli bizarní pohádku nebo pověst. V jakýkoli mýtus, lákavý blud, přitažlivou, tajemnou  záhadologii, na jejichž základě člověk jakoby náhle chápe vše. Bez námahy. Jinak dávají zřetelnou přednost nenáročnému, pohodlnému ale zištnému, ryze účelovému, vypočítavému vztahu k okolí, k obklopujícímu prostředí. Vyhledávají při tom pohled na svět, který je nenáročný, vše vysvětlující, uklidňující, sebepotvrzující, nekonfliktní a pokud možno optimistický: Daleko spíše tedy sáhnou po výstupech s kvalitou a myšlenkovou hloubkou odpovídajících telenovele nebo reality show, nežli po  vědeckém článku v časopise “Nature”. Vlastní upachtěné pseudoštěstíčko a život v zajetí útěšných iluzí je naprosté většině podstatně bližší než potěšení, radost a útěcha z projevů opravdové elegance lidského ducha. Nejsou tu věru žádné důvody k naivnímu optimismu, spíše naopak. S přibývající elektronizací našeho života včetně zavádění umělé inteligence bude tato populace blbnout ještě rychleji a ještě radostněji. 

Je přece jen nakonec třeba dát do jisté míry zapravdu již ryze středověkému doktrináři, biskupovi Aureliu Augustinovi, že lidský duch je podivuhodně často nakloněn spíše ke zlému, nežli k dobru. Spíše k sobectví a primitivní omezenosti, nežli k altruismu a velkorysému nadhledu, spíše ke kdejaké zjevné pitomosti, neobhajitelnému bludu, zřejmému nesmyslu nebo pro dospělé nedůstojnému pohádkaření, nežli ke střízlivé a prokazatelné pravdě o světě kolem nás. Člověk je často spíše nakloněn  naivní, někdy až dětinské důvěřivosti ke kdejaké hlouposti, povídačce a pověře spíše než ke kritické reflexi. Čím pitomější záminka k zatemnění lidského rozumu se naskytne, tím radostněji se jí zpravidla lidské myšlení ujme a nechá se zcela svobodně a bez odporu vést na scestí iracionality, demagogie a zabedněnosti všeho druhu. Včetně mýtů a pověr.  I v tom spočívá zřejmá výhoda pro šíření, akceptaci a prosperování náboženských kultů a doktrín jako pochybné náhražky pravdivého poznávání a chápání světa, a to  ve všech dosavadních dobách, tu naši nevyjímaje.

Na počátku těchto výkladů byla vytčena psychologizující hypotéza vzniku a příčin průběžné existence náboženství, mytického pohledu na svět. Tedy že lidká psychika dosáhla takové sofistikovanosti, že člověk opustil běžný instrumentální, zvířecí vztah k okolí a začal se zamýšlet nad povahou světa a své role v něm. Potřeboval to celé nějak uchopit a pochopit. Jeho vlastní zkušenost a postupně po generace akumulované poznatky o světě, ale moc k užitku nebyly. Byly by totiž vždy jen dílčí, konkrétní, omezené. Nedovolovaly namodelovat si v hlavě celkovou představu světa a vyznat se v něm. A tak přišly jako užitečné řešení mýty, jež nabídly daleko komplexnější představy, byť i ty byly často založené na střípcích lidské empirie, na již osvojených dílčích poznatcích o světě. Mýty se dál vyvíjely z primitivních představ v sofistikované myšlenkové soustavy a komplexní systémy řady vzájemně propojených dílčích mýtů a tvořily základ pro vznik závazných a uctívaných mytických soustav, náboženských kultů,. Základ pro vznik závazné náboženské dogmatiky a povinných procedur uctívání bohů a duchovních sil. A ani nadále a až dosud nedošlo k celostnímu empirickému poznání a pochopení světa a mytické představy jsou stále komplexnější než vědecké poznání, jež je trvale, průběžně neukončené a kolikrát i vnitřně rozporné. Mytický pohled na svět je proto pořád funkčním a pohodlným řešením. Jedním z jasných důkazů, že náboženské mýty jsou lidským výtvorem, nikoli dárečkem seslaným odjinud, je to, že je tam vždy silně přítomen bezděčný prvek antropomorfismu. Bohové jsou v mytických představách jako lidé. Dokonce i monoteistický biblický bůh má přes svou všudypřítomnost, vševědoucnost a všemocnost řadu ryze lidských rysů a projevů. Stačí se začíst do bible.

To je tedy prvá rovina problému vzniku a existence náboženství. Ovšem na toto se asi velmi brzy navázaly jeho další sociální funkce. Již bylo výše zmíněno, že náboženství dělá život snesitelnějším, svět lidštějším a lidský osud přijatelnějším,  méně beznadějným a drtivým. Lidskou konečnost prolonguje cestou věčnosti lidské duše mimo tento svět. O nic jiného nejde, prostě náboženská víra usnadňuje život a vede k pocitu libosti, naplnění, k pokoji a pocitu účasti na božím díle. Jde o uživatelsky vstřícný produkt lidské kultury. O nic jiného většinová populace vlastně ani neusiluje, pravda o světě a o reálné lidské roli v něm není jejím hlavním zájmem. Co z toho? Jsou tu pohodlnější a méně náročné náhražky. 

Náboženská víra a na ni navázané servisní sociální struktury a hierarchie měly i jiné funkce. Jejich prostřednictvím se v dějinách hojně regulovaly, ovlivňovaly, vynucovaly a zajišťovaly jak lidské chování, tak i  celkové společenské pořádky a způsoby společenského provozu. Byl a je tu velký potenciál manipulace a kontroly chování a myšlení lidských bytostí. Jsou tu k dispozici hotové prostředky nadvlády, kontroly, útlaku a donucování včetně útlaku intelektuálního, ale i vnucování obecných sociálně akceptovaných pravidel  pro vnitřní provoz společnosti a lidské druhové kultury. Základní imperativy sociální existence mívaly dlouho své náboženské sankce a zdůvodnění tak, aby se ta lidská čeládka chovala přece jen trochu líp než jako vepři na prasečích pastvinách. Obrovský kontrolní a manipulační potenciál lze využít k dobrému i ke zlému.  K ujařmení ducha i těla, k provozování všech myslitelných rošťáctví a krutostí, ale i ke stanovení základních a zcela nezbytných pravidel koexistence a organizování nahloučeného života společensky žijícího druhu provozujícího navíc svou hodně komplikovanou druhovou kulturu v nejširším smyslu. 

Náboženské mýty a kulty i je obsluhující společenský servis (kněžstvo, církve, hierarchie) tu byly, jsou a budou. Je ovšem velký rozdíl, zda fungují v rámci teokratické diktatury a tedy diktátorsky ovládají společnost, nebo zda jsou odkázány do ryze osobní sféry individuální svobodné volby každého účastnit se a praktikovat tu kterou svobodně zvolenou víru nebo nikoli. Právě tato druhá varianta – jak jsme viděli – je výsledkem dlouhého vývoje evropské kultury a na jeho dosavadním konci jsou  opravdu autentické a podstatné evropské hodnoty. Postupná emancipace lidského ducha od tvorby a konzumování mýtů v průběhu řady staletí evropských dějin vedla k zesvětšťování vědy, kultury i samotného života,  tedy k sekularismu, klíčové evropské hodnotě, kterou bude spolu s osobní svobodou jedince, svobodou jeho rozhodování a s nezbytnou širokou konfesní tolerancí nutno velmi rozhodně hájit, pokud má i do budoucna evropská kultura přežít a něco znamenat. 

Pokud bychom to vzali z opačného konce, pak dějiny křesťanství, dějiny křesťanských církví a jiných obdobných struktur jsou nekončícím seriálem pohádkových večerníčků plných roztomilých, útulných a uklidňujících antropomorfních mýtů projektovaných mimo tento svět, do transcendentna. Kdyby postupného evropského vývoje k sekularismu nebylo, trval by tu stále ještě středověk. Což ovšem neznamená, že se nemůže vrátit, když budeme pasivní a necháme to být. 

Na úplný závěr:  svěží pozdrav z Arábie 12.  a  Evropy 13. století  přes propast osmi staletí

Na úplný závěr a jako lákavou pobídku k dalšímu studiu středověkých a raně novověkých náboženských dějin Evropy připojuji dodnes velice moderní filosofické teze někdejších silně kacířských učenců, arabského  i křesťanského původu:

Teze averroistické (68)

Svět je věčný,

činy lidské nejsou řízeny božskou prozřetelností,

bůh nemůže dát nesmrtelnost věci smrtelné,

duše je neměnná podle filosofie, podle víry se však mění,

přírodní filosof může popírat stvoření světa, protože to

                                                    popírají přírodní důkazy.

Věřící však může popírat věčnost světa, to jest nestvoření,

                            protože je popírají nadpřirozené důvody,

stvoření světa  není možné, ač to víra tvrdí,

filosof nemusí věřit v zmrtvýchvstání, neboť je

                                                    nedokazatelné rozumem,

řeči teologů jsou založeny na bájích,

v křesťanství a v jiných náboženstvích jsou báchorky a výmysly,

křesťanský zákon zakazuje studium,

filosofové jsou mudrci světa,

není nic lepšího, než svoboda filosofie. (69)

 

Poznámky a odkazy: 

 

(68) Ukázka tezí arabské filosofie, která se v průběhu 13. století stala předmětem tvrdých útoků i křesťanských teologů proti tzv. averroismu, který se stal nakonec jedním ze základů renesančního filosofického obrodného vlivu, avšak pro arabský svět byl ztracen až do konce 19. století. 

Averroismus je filosofický směr navazující na učení arabského lékaře, právníka a filosofa Ibn Rušda Abu-l-Valída Muhammada Ibn Ahmada Ibn Muhammada, zkráceně Ibn Rušda, latinsky Averroese (1126 – 1198). Jde o veskrze skvělý intelektuální kacířský směr, který měl skrze panteismus již nakročeno k ateismu a  hlavně ke svobodě vědeckého bádání. Tu měla umožnit tehdejší teorie dvojí pravdy: teologické a filosofické, jež jsou na sobě navzájem nezávislé a tedy je pak filosofie osvobozena od vlivu a poručníkování teologie.  Stoupence averroismu pronásledovali jako kacíře svorně křesťané i  muslimové.

(Citováno z: Balcar Luboš, Cvekl Vladislav, “HISTORIA MAGISTRA  Výběr z rozhlasových pořadů Historia magistra, zvukový archiv pěti tisíciletí, 1. díl, Od pravěku k vrcholům středověku”, Nakladatelství Svoboda, Praha 1972, str.158). 

 

(69)  Filosofií je zde ještě míněna veškerá světská učenost, zahrnující již nejen mudrování o světě a postavení člověka v  něm, tedy filosofii v dnešním (užším) smyslu, ale i zárodky veškerých přírodních i společenských  věd a techniky. Averroismus se ji snažil oprostit od náboženství a teologie. Svobodu bádání učenců postavil zcela mimo teologii a proti dogmatům náboženství, nikoli jen křesťanského.

Ilustrace: Jan Kadubec

4.1 9 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
PPK
PPK
18. 6. 2021 12:12

Pravda že bývá znejisťující, zneklidňující a zpochybňující? Inu možná, jak pro koho. Pokud chybí ve vnímání světa skromnost a pokora. 

Gatta
Gatta
18. 6. 2021 18:22

Toto Rozloučení je docela pesimistické. Takhle bychom končit neměli …   Je zde mnoho myšlenek, na které mohu reagovat jen bodově a možná zdánlivě třeba nespojitě.   –  „ …absenci transcendentní útěchy…“ A chtěl by vlastně někdo žít věčně ? Pořád se dívat na stejné chyby generaci za generací, vidět jejich omezenost a jejich, ze svého pohledu  „jepičí život“. Kdysi jako dítě bych to bral, dnes vím, že každý máme vymezený čas s nejistým koncem a musíme se sakra snažit na tom světě předvést těch svých pár kousků, než nám dojdou síly. A v tom je právě ta hra. Nic není jisté… Číst vice »