K úloze mýtů v dějinách (8.díl)

Mýtus římskokatolických klášterů jako center kultury a vzdělanosti

Jde o nynější často užívaný mýtus nekritické adorace klášterů u nás (a nejen u nás), které měly osidlit (kolonizovat) a kultivovat pustou střední Evropu a přinášely sem (sekulární) „kulturu a vzdělanost“. Mluví se o vnášení “civilizačního” pokroku do středoevropských pustin. Ale to je nedorozumění. O civilizaci ve smyslu společenství založeném na občanském principu nešlo ani náhodou. To bylo úplně mimo dobovou realitu i představivost. Daleko spíš šlo o to, co dobře vyjadřuje daleko pozdější bojové jezuitské heslo: (Omnia) ad maiorem dei gloriam! (Činit vše) k větší slávě boží!

Z prezentací dnešních dějepisců, kunsthistoriků a popularizátorů historie se toho člověk o klášterech zase tolik nedozví. Před oči mu soustavně staví velmi umně zhotovené historické relikviáře, monstrance, kalichy a různé další vesměs luxusní dobové kultovní rekvizity a také zajímavou historickou klášterní architekturu. A ještě pár starobylých rukopisů, často okázale iluminovaných, ale skoro vždy jde o evangeliáře, misály, soubory modliteb, soubory žalmů, daleko méně už jde o teologické spisy. Příklady sekulární, světské vzdělanosti a literatury prakticky úplně chybí.

O organizaci života klášterů a v nich uzavřených, klauzurních komunit a o řádových regulích se zpravidla dozvíme jen velice rámcovou informaci. O reálném sociálním a ekonomickém fungování kláštera a jeho hospodářském zázemí zpravidla vůbec nic. Pouze obecná konstatování, že se zabývaly dobročinnosti, provozovaly ubytování pro poutníky a hospitály pro potřebné. Můžeme mluvit o štěstí, pokud nám je umožněno prohlédnout si dochovaný stavební historický komplex, a to nejlépe včetně hospodářského zázemí. Jde vesměs zpravidla o komplexy s poslední stavební fází svého vývoje pocházející ze zpravidla rozsáhlých stavebních aktivit v průběhu 18. století. Hospodářské zázemí bývá vesměs z 18. až počátku 20. století, nicméně prohlídka dochovaných areálů dává i tak představu o mohutnosti a významu někdejších mocných církevních korporací i o spektru jejich komerčních činností. Jak tomu reálně bylo za jejich plného provozu a zejména v době raného středověku se ale moc nedozvíme. Ani z dobových pramenů, ani od dnešních odborných autorit, protože ty i ony o reálných aktivitách a praktických pozemských záležitostech vesměs zarytě mlčí.

Dnešní dobový (co víc: dobově zjevně omezený) pohled na tuto tématiku je velice jednostranný, omezený a schematický úměrně tomu, jak byl ten minulý, reálně socialistický pohled vychýlen do opačné jednostrannosti, omezenosti a schematismu. Je za tím opět cítit ideologie a chuť vytvářet nové mýty nebo oživovat ty staré, poněkud vyšeptalé nebo alespoň vytvářet nová konvenční klišé pro potřeby omezeného a tendenčního (“korektního”) kulturního mainstreamu. Dříve šlo o apriorní negativismus, kláštery byly přece akorát tak zpozdilými hnízdy reakce. Módní byly tehdy agitačně-brožurkové a rudo-právní odsudky. Nyní vězíme v opačné jednostrannosti. Opět se mnohé zamlčuje nebo taky vůbec nezkoumá a přístup k problematice je selektivní, tendenční a často dost povrchní. (18) Je příkladem toho, jak se tedy opravdová historická (a kunsthistorická) věda nedělá a dělat nemá. Oproti reálnému socialismu se nyní jen změnilo znamínko. Jak to tedy opravdu bylo? Pokusme se na to přijít.

Vezměme to pěkně od počátku. Na úsvitu křesťanství záhy začalo poustevnictví (mnich-poustevník je nazýván rovněž eremitou nebo anachórétem), a to již od druhé poloviny 3. století n.l., prvotně na území Egypta, později i jinde na Blízkém východě. Už brzy po počátku tohoto hnutí se kolem významných křesťanských poustevníků shromažďují jejich stoupenci a vytvářejí kolem nich neformální mnišské komunity. Příkladem může být křesťanský světec, poustevník a asketa Simeon Stylita mladší žijící v letech 521 – 597 n.l. Setrvával značnou část svého aktivního života na sloupu a kolem něj a jeho sloupu se vytvořila mnišská komunita, jakýsi prvotní klášter. (19)

Mnišství (tedy mnišský život ve společenství mnichů, takový mnich bývá nazýván také cenobita) spolu s poustevnictvím existovalo paralelně a v jistém smyslu na poustevnictví logicky navazovalo, a prolínalo se s ním, a to již od 3. století n.l. Původ mají obě hnutí obdobný, v Egyptě a v Palestině. Poustevnictví jako laické hnutí spočívající v odchodu do pouště bylo inspirováno určitě Jošuovým (Kristovým) pobytem na poušti, reálně reagovalo zprvu na oficiální římské protikřesťanské represe, ale po legalizaci křesťanství šlo i o reakci na zesvětštění nové oficiální víry a byl v něm obsažen i prvek negace antických ideálů, antické kultury a životního stylu – a tedy i hledání nového způsobu života podle nové náboženské doktríny. Komunity mnichů, cenobitská společenství byla základem pro institucionalizaci křesťanských klášterů. Toto hnutí se šířilo z východních území říše postupně na západ Evropy.

Podstatný je zakladatelský čin Benedikta z Nursie (20), který okolo roku 529 zakládá v Monte Cassino v Itálii klášter a sepisuje pravidla mnišského života v klášteře, původní benediktinskou řeholi. Klášter v Monte Cassinu je sice následně v roce 577 zničen nájezdem Langobardů, ale zakládání klášterů na jihu a západě Evropy podle Benediktovy řehole pokračovalo dál a šířilo se. Podstatou života v klášteře mělo podle Benediktem daných pravidel být vedení duchovní války (jakéhosi “křesťanského džihádu” proti pohanství, úchylkářům, ale i proti ďáblovým pokušením a vlastní nedostatečnosti), a to modlitbou, manuální prací, studiem posvátných textů a dodržováním kázně – jednoznačné podřízenosti a poslušnosti představenému, opatovi nebo převorovi kláštera.

S eremitstvím a mnišstvím to bylo tak, jak to bývá v lidské společnosti obvyklé. Nejprve jsou nově zakládané či iniciované hnutí nebo nová kolektivní aktivita vedeny a personálně naplněny lidmi vysoce zainteresovanými a motivovanými, V prvé fázi vývoje vše spočívá na skupině hluboce přesvědčených zakladatelů, sdílejících původní ideály a intence. Pak následuje zpravidla rozvoj a šíření hnutí či aktivity a nabírání stále nových následovníků. Zároveň se pravidla fungování i organizační struktura formalizují a vzniká systém. Tento systém dál expanduje, zároveň se povaha hnutí nebo aktivity začíná měnit. Mění se sociální a třídní složení členstva a jejich sociálně-psychologický profil. Mění se i pravidla, podle kterých hnutí či aktivita funguje. Původní ideály jsou opouštěny nebo zatlačovány do pozadí, jsou formalizovány a charakter i principy fungování systému se přizpůsobují nové situaci dané dosaženým rozmachem, masovostí, novými aktuálními dobovými výzvami a řešenými úkoly, jež se už poněkud liší od těch původních zakladatelských záměrů, cílů a pravidel. Objevují se příznaky kostnatění, formalizování a stagnace. Formálně se stále vyznávají určité ideje, principy nebo dogmata, ale skutečná praxe, realita už je někde jinde. Posléze začíná úpadek daného hnutí či aktivity. A nakonec následuje rozpad a zánik, opouštění toho hnutí a zanechávání té aktivity, případně jejich transformace v cosi jiného. Tak to obecně vzato bývá.

V případě mnišství a eremitství se začínalo hned na úsvitu dějin křesťanského náboženství, kdy se zakladatelských aktivit účastnily charismatické osobnosti a další vesměs hluboce věřící a silně motivovaní křesťané s výraznou vůlí k poustevnickému nebo mnišskému životu a soustředění na službu svému bohu. Pak se tato hnutí šíří, rozrůstají přicházejí další a další stoupenci a původní zakladatelské jádro, sdílející prvotní ideály a přísně dodržující původní pravidla, se rozřeďuje.

V případě klášterů nastal obrovský početní rozmach a šíření po celé Evropě. Prvotní benediktinské mnišství mělo za svou náplň soustavné křesťanské duchovní aktivity a vedle nich i fyzickou práci, která znamenala zajištění soběstačnosti a hospodářské životaschopnosti mnišské komunity. To bylo na počátku. Později, v 7. století dochází v uplatňování benediktinské řehole k posunu směrem ke zdůraznění modlitby a liturgie a děje se tak téměř zcela na úkor manuální práce. Její výkon se přesunul do symbolické roviny a mniši začali zaměstnávat služebnictvo, klášterní čeleď. Do klášterů začali vstupovat lidé ze šlechtického prostředí, kláštery začaly fungovat jako příhodné zaopatřovacími ústavy a začaly fungovat také jako (církevně-politické) kariérní příležitosti ve vedení klášterů pro druhorozené a v pořadí další syny ze šlechtických rodů, kteří neměli v zájmu nedrobení feudálních dominií nárok na dědictví, ale také pro dcery urozeného původu, jež se nepodařilo náležitě provdat. Sociální složení mnichů a jeptišek se měnilo. Původní benediktinské pravidlo “Ora et labora” (Modli se a pracuj) bylo upozaďováno a opouštěno. Šlechtic se přece nebude zaobírat ruční, fyzickou prací! To by bylo v rozporu s dobovým stavovským kodexem chování. Během času se původní přísné dodržování Benediktových regulí rozvolňovalo. Kláštery se staly vlivnými feudálními korporacemi, dokonce i lenními pány, shromažďujícími pozemkový majetek a poddané, a to z darů a odkazů šlechty i panovníka a někdy také kolonizací dosud nevyužívaných území a usazováním kolonistů, svých nových poddaných na těchto územích. Opati významných klášterů hráli významnou roli ve vrcholové politice těch dob. Kvantitativní rozmach, ekonomický a mocenský vzestup klášterů převrstvily autentickou aplikaci Benediktova odkazu.

V reakci na rozvolňování pravidel klášterního života a rozmáhání nešvarů v církvi (svatokupectví, nedodržování celibátu, zesvětšťování církevního života, laická investitura duchovních) následují opakované snahy a pokusy o reformu, o zpřísnění režimu a návrat k původní Benediktově řeholi i k celkové původní církevní praxi. Na začátku 10. století je založen klášter v Cluny, který se stává centrem tzv. Clunyjského reformního hnutí, rozvíjejícího se v 10. a 11. století. Jeho program spočíval v návratu k důslednému dodržování benediktinské řehole, ale také v omezování světských zásahů (např. zakladatele kláštera) do vnitřních záležitostí mnišských komunit, šlo také o obecnější požadavky, jako byl odpor k dosud běžnému obchodování s otroky, odsuzování cizoložství, požadavek uznání práva azylu v kostelích a prosazení povinného svěcení neděle. (21) V neposlední řadě reforma bojovala za vykořenění dosud běžně aplikované krevní msty. V čele s klášterem v Cluny vznikla mohutná kongregace reformovaných klášterů obdobné orientace po celé Evropě. Byl pro ně charakteristický návrat k dodržování Benediktovy řehole, důraz na askezi a pevný, pečlivě vypracovaný a dodržovaný denní rozvrh liturgií a společných modliteb, zpěvu žalmů a práce. (22) Manuální práce byla ale přenechávána najaté klášterní čeledi nebo klášterním poddaným – nevolníkům.

Další reformní pokus byl podniknut založením cisterciáckého řádu (prvý klášter založen v roce 1098 ve francouzském Cîteaux, latinsky Cisterciu, odtud odvozeno jméno řádu). Hnutí se distancuje od okázalosti a přepychu, důraz klade na přísně asketické dodržení regulí Benedikta z Nursie, mniši tu opravdu fyzicky pracovali, zejména na polích a v zahradách. Zakládali v neobydlených krajích kolonizační kláštery a zaváděli v místech svého působení pokročilejší agrární technologie, jež přebírali z francouzského prostředí. S mateřským klášterem a kulturním prostředím Francie byli v trvalém kontaktu prostřednictvím každoroční Generální kapituly (shromáždění opatů všech cisterciáckých klášterů) konané v mateřském klášteře v Cîteaux. Přenosem z francouzského kulturního prostředí šířili tamní soudobou církevní architekturu. Provozovali mobilní řádové stavební a kamenické hutě, jež zhotovovali stavby chrámů po Evropě. (23)

Dalším mnišským řádem byli premonstráti. Zakladatel řádu Norbert z Xantenu zakládá prvý klášter v roce 1120 v Prémontré v Burgundsku. Mnišská pravidla jsou založena na reguli sv. Augustina a vyznačují se požadavky askeze a konání kněžských povinností vůči laikům, kazatelství, výuky a rozvíjení vzdělání.

Kláštery byly jednoznačně především duchovními církevními institucemi, jejichž mnišské komunity se soustředily zejména na společné modlitby, katolickou liturgii a zpěv žalmů. Tyto obřady a aktivity měly v denním rozvrhu od časného rána do noci své pevně stanovené hodiny. V tomto a případně ještě ve zbožné kontemplaci (rozjímání) bylo těžiště aktivit mnichů. Pokud se v klášterních skriptoriích opisovaly a iluminovaly rukopisy, pak to byly opět především mešní knihy, opisy evangelií, žalmů, modliteb. Ze světských textů to často byly listiny pro úřední potřebu panovníka, feudality nebo správy samotného kláštera. Opisování sekulární literatury antické, zejména filosofické, vědecké a případně umělecké bylo podle všeho spíše výjimkou (24). Ostatně se v rozhodné době raného středověku v Evropě antické spisy až na výjimky nevyskytovaly a teprve probíhalo jejich znovuzískávání překlady z arabštiny.

Je pravda, že některé kláštery provozovaly školy, zprvu ale primárně k výchově kněžského dorostu. Postupem času vlastně suplovaly neexistenci universit, jež po svém vzniku školské sekulární aktivity přebraly. Někdy kláštery provozovaly charitu, zejména hospitály pro nemocné, přestárlé a zmrzačené, domy pro ubytování poutníků a sirotčince. Mezi 5. a 10. stoletím se v benediktinských klášterech vyučovala medicína. V některých klášterech byly provozovány lékárny. Sekulární vědě a výuce se ve větším rozsahu věnovali pouze premonstráti. Ve všech případech šlo ale jen o vedlejší, přidružené aktivity, provozované vedle těch hlavních, duchovních činností. Tento poměr se v následujícím období vrcholného středověku a poté až po raný novověk poněkud upravuje ve prospěch sekulárních aktivit a sekulární vzdělanosti, ale to už funguje síť universit (byť dlouho ještě pod církevní nadvládou a dohledem a s podstatným rozsahem výuky teologie), kde se především sekulární vzdělanost podporuje a rozvíjí. Lze říci, že se obecná sekulární kultura a vzdělání v klášterech rozvíjely takovým tempem, jak se postupem staletí znovuobjevují, doplňují a rozvíjejí dochované zlomky antické kultury, jež jinde (v arabské společnosti, v Irsku) přetrvaly.

Kláštery byly v raném středověku poměrně účinným prostředkem christianizace a upevnění křesťanství, ale také kolonizace a ovládnutí neosídlených nebo řídce osídlených končin. Nakonec se plně integrovaly do feudálního systému jako velcí vlastníci půdy a poddaných, někdy byly dokonce v postavení lenního pána vůči jiným, podřízeným feudálům. Jejich vliv na šíření křesťanského kultu a vzdělání byl výrazný. Přispění ke zvýšení sekulární kultury byl spíše jen vedlejším efektem christianizačních aktivit a duchovní činnosti. Nějaký větší přínos v oblasti sekulární vědy, vzdělávání a vzdělanosti nebyl prozatím spolehlivě prokázán a je zapotřebí dalšího ryze věcného a nestranného bádání (nikoli sice vzletné, ale intuitivní a nezávazné, většinou navíc tendenční esejistiky), aby se tento vliv a intenzita tohoto vlivu mohly opravdu prokázat.

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy:

(18) Typickým a velice poučným příkladem soudobé prezentace problematiky klášterů v raně středověké střední Evropě byla prestižní výstava “Otevři zahradu rajskou” – benediktini v srdci Evropy 800 – 1300”, konaná ve Valdštejnské jízdárně v Praze od listopadu 2014 do března 2015. Expozice byla bohatě vybavena přepychovými náboženskými artefakty z prostředí benediktinských klášterů z celého širšího regionu. O podstatě a vývoji mnišství v Čechách té doby jste se ale nedověděli skoro nic. Přitom výstava byla připravena prvotřídními medievalisty a kunsthistoriky. Vzpomínám si, že hojně navštívenou komentovanou prohlídku tehdy vedl významný historik Vít Vlnas. K výstavě byl vydán katalog, který jsem si bohužel nekoupil. Moje škoda! Posloužil by mi jako trvalý doklad aktuální (mainstreamové, dobové) prezentace dané problematiky. Stál ovšem 1.200 Kč a vážil skoro dvě kila. Jmenoval se stejně jako výstava: Foltýn Dušan, Klípa Jan, Mašková Pavlína, Sommer Petr, Vlnas Vít (eds.): “Otevři zahradu rajskou. Benediktini v srdci Evropy 800-1300”. Případný zájemce si jej na webu dosud může objednat. Ale není až tak nezbytný. Na webu je k výstavě krátký propagační text: Bedřich Martin: “Rajská zahrada benediktinů okouzlí univerzální řečí krásy”, datovaný 11. 11. 2014. V něm jsou v působivé zkratce všechna nynější povrchní a jednostranná dobová klišé k tématu soustředěna.. Tento text je dostupný zde: https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/recenze-vystavy-otevri-zahradu-rajskou-o-radu-benediktinu/r~932c9b1a691d11e4a10c0025900fea04/

(19) K poustevnictví, této rané formě křesťanského duchovního odloučení a askeze, je třeba ještě doplnit, že poustevnictví v následujících staletích nemizí, u nás je likvidují až josefínské reformy v 80. letech 18. století – a ani to není jeho úplný konec. Základní závazná pravidla římskokatolického poustevnictví jsou stále upravena i v aktuálním znění Kodexu kanonického práva (Codex iuris canonici z roku 1917 ve znění novely z roku 1983). Mimoto mělo poustevnictví v průběhu věků i jiné nežli původní duchovní funkce, konkrétně např. ve 13. a 14. století v našich zemích bylo poustevnictví vedle dobrovolné formy duchovní aktivity také jednou z forem trestu ukládaného světským osobám za spáchání vraždy (alternativně vedle dalších možností trestu – pokání, jako bylo majetkové odškodnění pozůstalých nebo vykonání pouti do Svaté země).

(20) (Svatý) Benedikt se narodil někdy kolem roku 470 jako měšťanský synek v Nursii ve střední Itálii. Stal se mnichem a zakládal mnišské komunity. Seriózní zprávy o jeho životě nejsou k dispolzci, hagiografická díla jsou nevěrohodná. Poté, co se usídlil v Monte Cassino na úpatí 500 m vysoké hory, založil zde klášter tou cestou, že zdejší Apollonův chrám přeměnil na kostel sv. Martina. Umírá v roce 543.

(21) Stoupencem clunyjské reformy byl i pražský biskup Vojtěch Slavníkovec v poslední třetině 10. století. S tím ale v českém polopohanském prostředí narazil. Striktní reformní požadavky byly nepřijatelné pro klérus, aristokracii i pro knížecí dvůr, což přispělo k neúspěchu jeho působení v biskupském úřadě, k odchodu do exilu a následné k jeho smrti z rukou pohanských Prusů, jež přišel – nikým nepozván – obracet na pravou, tedy křesťanskou víru.

(22) Docela reprezentativní a navíc i zábavný vhled do vnitřního denního provozu benediktinského kláštera, navíc v kvalitní literární formě, podává Umberto Eco v románu “Jméno růže” (Il nome dela rosa). Jde sice o dobu pozdější, počátek 14, století, ale pro představu je tento popis užitečný. Na trhu je k dostání několikero různých vydání českého překladu tohoto románu, kupříkladu z nakladatelství Argo, 2014.

(23) Vznikl svébytný cisterciácko-burgundský sloh, který šířily cisterciácké stavební hutě po Evropě. U nás stavěla taková řádová huť románskogotickou klášterní baziliku v Třebíči a následně tato huť přesídlila k další činnosti do Uher. .

(24) Výraznou výjimkou jsou irské kláštery. Země byla christianizována v 5. století a následně tu vzniká síť klášterů, jež měly i významnou roli v církevní správě. Křesťanství tu mniši šířili na rozdíl od evropského kontinentu pokojnou, nekrvavou cestou, Jejich vztah k pohanským zvykům minulosti byl vcelku tolerantní. Nadto ve svých klášterech neuplatňovali cenzuru, schraňovali a opisovali vědecká, filosofická i umělecká díla z antických dob. Tato díla také studovali a šířili. Při irských klášterech vznikaly vyhlášené a kvalitní “klášterní university”. Význam měly i irské a iroskotské misie na kontinent od konce 6. století. Při těchto cestách skupiny mnichů šířily vedle křesťanství i v Irsku zachovanou antickou literaturu po kontinentě. Iroskotská misie měla někdy v 7. století působit i na Moravě, ale trvalejší stopy zjevně nezanechala.

K přípravě tohoto dílu byly využity rovněž tyto prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Poustevn%C3%ADk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mni%C5%A1stv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5ansk%C3%A9_mni%C5%A1stv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Clunyjsk%C3%A1_reforma

https://cs.wikipedia.org/wiki/Benedikt_z_Nursie

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_svat%C3%A9ho_Benedikta

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_premonstr%C3%A1tsk%C3%BDch_%C5%99eholn%C3%ADch_kanovn%C3%ADk%C5%AF

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cisterci%C3%A1ck%C3%BD_%C5%99%C3%A1d

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iroskotsk%C3%A1_misie

Ilustrace: Jan Kadubec

4 4 hlasy