K úloze mýtů v dějinách  (7.díl)

 

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (6. díl)

Ještě jedna záležitost je v raném středověku obzvlášť zajímavá. 

Ve střední Evropě (ale jinde na západ a na jih od nás to bylo asi dost podobné, jenže o nějaké to století dřív) se vládnoucí vrstva, zejména panující rody, rodící se panovnické dynastie, velmi snažily získat nejen křest (a odvrátit tak vrahounské christianizační útoky agresivně rozpínavých křesťanských sousedů a naskočit do politicky perspektivního vlaku), ale získat i nějakou tu komparativní výhodu vůči konkurenčním kmenovým elitám, protože tu tehdy panovala drsná, často hodně krvavá vzájemná mezikmenová mocenská konkurence. Chtělo to nějak posvátně zajistit vlastní moc a učinit svůj nárok na svrchovanou moc silnějším, než je nárok tuctového náčelníka nebo knížátka kontrolujícího své kmenové území. Ideální bylo, pokud z vládnoucího rodu vzešel nějaký mučedník nebo světec, jehož kult by se dal rozvíjet, podporovat a náležitě nábožensko-politicky využívat. Časem bude – jak to u lidí bezděčně i záměrně bývá – reálný příběh té osobnosti obalen mýty a  zázračnými událostmi, bude důkladně myticky transformován a zmetabolizován do žádoucího a nejlépe použitelného tvaru. Panovník a jeho rod  budou pak ke všem svým mocenským výhodám ještě navíc přímými příbuznými uctívaného křesťanského světce. Nádhera! No, neberte to!! 

A tady máme názorný příklad: Kníže vládnoucí na středočeském kmenovým územím Čechů z počátku 10. století, Václav Přemyslovec (někdy řečený Svatý) se k danému účelu hodil. Nikdy sice nebyl církví oficiálně kanonizován, ale to nevadí. V raném středověku bylo běžné, že regionální a později národní světci nebyli povinní pro celou obecnou církev, ale šlo o lokálně uctívané postavy. Záleželo na místní církvi, na příslušném biskupovi, zda nový kult podpořil a aktivně propagoval.  Takže uctívání  bylo vlastně závislé primárně na místních biskupech a později na národním povědomí a na vytvářené národní tradici.  Zvěst o mladém panovníkovi a o jeho vraždě byla v Českých zemích i mimo ně záhy známa a byla rychle z reálné události myticky transformována tak, jak ji známe z legend.  Začalo to pouhých několik let po jeho vraždě. A posvátné přenesení světcových ostatků za biskupské asistence nebo alespoň s jeho souhlasem se v raném středověku prakticky vyrovnalo pozdější papežské kanonizaci. 

Ono se opravdu spolehlivě o Václavu Přemyslovci neví skoro nic. A církevním legendám, životopisům světců lze bohužel věřit asi tolik, jako pohádce o Šípkové Růžence. Lidé mají totiž nepřekonatelnou tendenci obalovat tu bezděky, tam i zcela záměrně jakýkoli děj postupem času tolika smyšlenými vylepšeními, až je z toho úplně jiný, zhola nereálný, zcela vymyšlený příběh. Čím méně se o dotyčné osobě spolehlivě ví, tím je tvorba mýtů nahradivších pravdu snazší. To se to pak fabuluje!

Co se tedy opravdu ví? Že byl zavražděn na staroboleslavském hradisku, nejspíš 27. nebo 28. září 935.  Co tomu předcházelo? V roce 915 byl prý ve věku 7 let rituálně postřižen v kostelíku Panny Marie na pražském hradisku, a to veronským biskupem Notarem II., který působil ve službách bavorského vévody. Václav byl tedy už od  dětského věku křesťanem tak, jako jeho prarodiče Břetislav I. a Ludmila a také otec, kníže Vratislav. Ten v roce 921 umírá a sněm (shromáždění kmenových předáků) určuje, že za něj bude do jeho dospělosti vládnout jeho matka Drahomíra a on i jeho bratr Boleslav budou v tehdejším sídle jejich babičky Ludmily na hradišti Budeč svěřeni do její výchovy.

Politická situace byla poněkud rozporná. O moc po smrti knížete Vratislava usilovaly dvě ctižádostivé ženy, babička, kněžna-vdova Ludmila Pšovská, asi dcera z vládnoucího rodu kmene Pšovanů (obývajícího snad dnešní Mělnicko a Kokořínsko), ale jiná verze uvádí, že mohla pocházet z oblasti osídlené Lužickými Srby. Další, konkurenční  kněžnou-vdovou a matkou budoucích knížat byla Drahomíra Stodoranská, snad dosud pohanka, původem z kmene slovanských Havolanů (Stodoranů), obývajících území kolem dnešního Berlína. Sněm vyvinul zřejmou snahu do jisté míry uspokojit mocenské ambice obou. Někdy před rokem 925 tato situace končí, Václav jako dospělý se sám ujímá moci. 

Podle všeho ve střetu obou mocensky exponovaných dam hrála podstatnou roli politika, dokonce vnitřní politika kombinovaná s výraznými mezinárodními souvislostmi. V té době soupeřily o nástupnictví po zaniklé Východofranské říši vladař Bavorska, vévoda Arnulf, a saský vévoda, Jindřich I. Ptáčník (od roku 919 římský král). Vypadá to, že Ludmila pravděpodobně preferovala dosavadní probavorské zahraničněpolitické vztahy a Drahomíra byla stoupenkyní orientace na nastupující saskou velmoc. 

Ludmila umírá rukou vrahů na Tetíně 15. nebo 16. září 921. Podle všeho za tou akcí stála Drahomíra. Bavorský vévoda Arnulf rok po Ludmilině vraždě neúspěšně táhne do Čech, aby zde posílil své, probavorské politické pozice. Saský král Jindřich si v roce 929 v rámci výbojů na východ podmaňuje  území, odkud pocházela Drahomíra (kmenové území Havolanů – Stodoranů). Václav se ujímá moci nad středočeským kmenovým územím někdy mezi léty 921 a 925. Roku 925 nechává rituálně přenést tělo zavražděné babičky Ludmily z Tetína do Prahy a pohřbívá je v kostele sv. Jiří na pražském hradisku. Záhy také vyhání svou matku Drahomíru. Její mocenské zasahování končí. Sasové začínají výboje na východ, do Polabí proti pohanským Slovanům. V roce 929 táhne do Čech Jindřich Ptáčník, s bavorskou pomocí dorazí k pražskému hradisku a dosáhne zde toho, že se mu Václav podrobuje a zavazuje se platit mu každoroční tribut, poplatek závislosti v zájmu udržení míru a na důkaz spojenectví. Václav dostává darem, v rámci vzájemného urovnání, od krále Jindřicha svatý ostatek, totiž rameno svatého Víta. Následně začíná na pražském hradisku stavět již třetí zdejší kostel, který bude zasvěcen právě tomuto světci. Jde o mohutnou čtyřapsidovou rotundu s vnitřní patrovou galerií, jež se stane českým hlavním kostelem a v budoucnu (od roku 973)  bude biskupským chrámem, tedy katedrálou. 

A jsme u Václavovy vraždy, vlastně politického atentátu. Měl proběhnout v sídle Václavova bratra, údělného knížete Boleslava ráno po oslavě a hostině, snad konaných na počest křtu Boleslavova syna. Brzy ráno, ještě za tmy jde Václav na mši do kostelíku svatých Kosmy a Damiána na staroboleslavském hradisku. Cestou je překvapen Boleslavem, který ho udeří mečem naplocho, čepel sklouzává po Václavově kožichu. Jiný zdroj mluví o úderu do hlavy a nevelkém Václavově zranění na hlavě. Václav u sebe zbraň nemá, nicméně se brání. Po chvíli je Boleslavem sražen na zem. Zmocní se však jeho meče. Boleslav prý v tuto chvíli volá na své družiníky:  “Hejá, moji, kde jste!” Přiběhnou dva (v jiné verzi čtyří) příslušníci Boleslavovy družiny, prý Hněvsa a Česta, a zaútočí na Václava. Ten před přesilou prchá a chce se schovat do kostela, ten je ale zamčený nebo mu někdo zevnitř zabrání ve vstupu. Václav je před vchodem dostižen, proboden mečem a zabit. Šlo podle všeho o regulérní státní převrat v kulisách a s průběhem v dané době standardních. Následně po vraždě knížete je provedena rychle čistka Václavových stoupenců v Praze. Byli vražděni včetně dětí, pokud včas neutekli.  

Epilog tohoto příběhu prominentní bratrovraždy byl překvapivý: Politicko-náboženská poptávka po světci z panujícího rodu byla tak naléhavá, že to byl sám vrah, úřadující pražský kníže Boleslav I. Přemyslovec, kdo zahájil kroky k Václavovu uctívání jako křesťanského světce.  Následuje tak druhý, posmrtný, mytický Václavův život. Brzy se stává předmětem rodícího se kultu. Zase v tom je podle všeho hlavně politika. Bratrovrah Boleslav po pouhých třech letech od vraždy nechává Václavovy ostatky převézt do Prahy a pohřbít v jižní apsidě  rotundy sv. Víta. Prý jde o součást jeho pokání, ale Dušan Třeštík mluví o možné úzké souvislosti mezi touto “translací” a Boleslavovým úsilím o založení samostatného českého biskupství v Praze, v zájmu omezení vlivu bavorského kléru. Dosud je totiž České knížectví církevně spravováno z Řezna. Právě ostatky sv. Víta a hrob Václava Přemyslovce v rotundě i pohřbení Ludmily Pšovské v nedalekém kostele sv. Jiří mají být pádnými duchovními argumenty ve prospěch zřízení biskupského stolce na pražském hradisku. K tomu však nakonec dochází až za Boleslava II., v roce 973. 

Legendy (psané vesměs až desítky let po událostech) ve vzrůstající míře s dobou uplynuvší od atentátu obsahují řadu údajných zázraků a také prezentují knížete Václava téměř jako mnicha, mravného a zbožného člověka, sexuálně zdrženlivého, horlivého šiřitele křesťanství, bořitele pohanských svatyní, stavebníka četných kostelů, vykonavatele skutků milosrdenství. Osobně měl pěstovat vinou révu a obilí v zájmu opatření mešního vína a hostií pro bohoslužby. Proto osobně šlapal víno a pekl hostie. Často se účastnil mší. Pokud lze věřit legendám (a to je vždy velice problematické! Jde o mytické líčení, ne o faktografii!), pak to byl velký stoupenec nového kultu, možná až pobožnůstkář, který se měl asi raději dát na duchovní dráhu. Prožil by býval spokojený život a dotáhl by to klidně se svým prominentním rodovým původem až na biskupa. Takhle skončil tragicky. Je ironií dějin, že tento spíše průměrný vladař a vlastně politický zkrachovalec se stal post mortem v běhu staletí hlavním českým národním patronem. Patronem české státnosti a mystickým věčným vladařem, ochranitelem země. 

Ve skutečnosti asi moc jako svatý muž a mnich nežil. Prý pil rád víno a oddával se hrám. Byl ženatý a měl syna Zbraslava (existuje  ale dohad, že ho měl s nějakou konkubínou, nikoli s manželkou), který ale podle všeho musel zemřít dříve než otec, stejně jako Václavova manželka. Jak známo, bratrovražda na staroboleslavském hradisku se měla udát při příležitosti Václavovy návštěvy křtu Boleslavova syna. Tehdy platilo na knížecí stolec nástupnické právo nejstaršího člena knížecího rodu. Tudíž situace, ve které se Václav ocitl po pravděpodobné smrti manželky a syna, byla příležitostí pro druhorozeného bratra, později vládnoucího jako Boleslav I., aby Václava odstranil dříve, než se ten nedej bůh znovu ožení a pořídí si dalšího potomka, který by třeba mohl přežít  Boleslavova syna.  Takové motivy atentátu opravdu nelze vyloučit. 

Vedle toho je faktem, že když se Boleslav dostal k moci, snažil se změnit politické postavení i orientaci Českého knížectví, zbavit je závislosti na Sasku a poplatnosti ve prospěch římsko-saského krále. Vedl 14 let války za tímto cílem. Poté stav navozený původně Václavovou poddajnou politikou musel akceptovat také. Boleslav se ovšem ukázal být daleko politicky, organizačně i vojensky schopnějším vladařem, skutečným zakladatelem plnohodnotné české státnosti. Právě za něj výrazně pokročil proces postupného podřizování celé české kotliny i jejího okolí přemyslovské vládě.  

Je možné, že právě v důsledku manželství Bořivoje I. Přemyslovce s Ludmilou Pšovskou (svatba někdy v roce 874 nebo 875) se české kmenové knížectví ve středu české kotliny rozšířilo o Pšovsko. Následně víme, že Václav úspěšně bojoval s kouřimským knížetem Radslavem, ale neodstranil ho a jeho území podle všeho tedy neanektoval. Boleslav I. si v průběhu své vlády (tedy v letech 935 – 967)  podmanil Moravu, část Slezska, část Krakovska a Sandoměřska a Červeňské hrady (tzv. Červenou Rus, tedy území pozdějši Haliče). Za jeho panování byla rozvinuta hradská soustava teritoriální správy státu. Jako prvý začal razit stříbrné denáry. Postavil kolem dvaceti nových kostelů a zasloužil se o upevnění církevní správy. Ač bratrovrah, přesto programově prosazoval svatováclavský kult.  Pokud by si někdo z tehdejších knížat svými skutky opravdu zasloužil stát se trvalým patronem země, podle zásluh by to byl jednoznačně Boleslav I. Přemyslovec, někdy řečený Ukrutný, nikoli jím zavražděný bratr Václav.  A v budoucnu také Břetislav I. Ale od dějin v žádném případě nečekejme uskutečňování lidských představ o spravedlnosti! 

V té době byla jak u nás, tak – o něco málo později –  i v rodícím se polském státě a ve sjednocujících se Uhrách velká politicko-náboženská dobová poptávka z nejvyšších politických kruhů po vzniku místních křesťanských světců jako součásti christianizační ofenzívy, jež pomáhala i v ustavení a stabilizaci nových a trvalejších státních útvarů na zbytcích dosavadních kmenových struktur. A tak se hodil třeba i církevní a politický bankrotář Vojtěch Slavníkovec, opět původem z prominentního rodu (je možné, že byl příbuzensky spřízněn s Přemyslovci). Ten jako dokonale zkrachovavší politik i biskup šel v závěru života k ještě nechristianizovaným Prusům šířit víru – ve skutečnosti podle všeho hledal mučednickou smrt. Vlastně šlo o poněkud komplikovanou sebevraždu. Vnikl na jejich území a byl odtud vykázán. Tak tam vlezl znovu a byl po právu jako nežádoucí vetřelec zabit a posloužil pak post mortem jako světec  Piastovcům  a pak i Přemyslovcům. Takový nový kult znamenal pro vládnoucí politickou elitu té doby opravdu hodně. Vojtěchovo tělo proto vykoupil druhý křesťanský vládce polského státu Bolesław I. Chrobry (Wielki) od pohanských Prusů tak, že je prý vyvážil zlatem. Natolik  cenné pro něj byly ty ostatky! Následovaly převoz do hnězdenské katedrály a  rozvoj uctívání nového světce. 

Dále je možno zmínit také uherského světce té doby, vládce Uher Štěpána I. Arpádovce (někdy řečeného Svatý) a také vedle Václava Přemyslovce i jeho již zmiňovanou babičku Ludmilu Pšovskou. Motivy její vraždy na tetínském hradisku přímo neznáme, ale docela určitě šlo primárně o moc a politický vliv – nikoli o náboženské vyznání, byť její politická konkurentka mohla být pohanské víry. Proces christianizace byl tehdy ve střední Evropě bezpochyby opravdu důležitým a ryze politickým tématem a dějem.

Co říci závěrem? Odpovědět na úvodní položenou otázku: Byla v Evropě christianizace kulturním a společenským pokrokem? V antikou kultivovaných oblastech někdejší Západořímské říše byla součástí a někdy i akcelerátorem výrazného kulturního propadu. Jednoznačným pokrokem tu byla jedině v očích samotných křesťanů v jejich útočném, fundamentalistickém christianizačním zaujetí. Jinak to bylo neštěstí.

A mimo tyto antikou kultivované kraje – kupříkladu ve střední Evropě- byly dopady pokřesťanštění přinejmenším hodně sporné. V průběhu obracení na víru docházelo k velkým masakrům, k ničení, rabování a devastacím, jež otřásaly i otrlými, zhrublými raně středověkými pozorovateli natolik, že nám o tom zanechali zprávy. Přitom nemáme možnost studovat duchovní kulturu pohanských kmenů Evropy a ani nemůžeme vedle křesťanského fundamentalistického fanatismu vyslechnout i názory a představy druhé strany, té předkřesťanské, pohanské. To je v určité míře možné pouze, pokud se týká antického světa. Tam písemná kritika křesťanů a zaznamenané polemiky s nimi existovaly a dokonce se některé i dochovaly. 

Ohledně duchovní praxe kmenů nepoužívajících až na výjimky (germánské runy) písmo se nedochovalo prakticky nic. Dnes známe názvy významných svatyní a kultovních center či věštíren. Známe i jména tam uctívaných bohů, občas nějaký dílčí detail, ale to je všechno. Pramenem bývají drobné zmínky v dobových křesťanských textech, zpravidla informujících o  postupném ničení pohanské kultovní infrastruktury. Pokud se jedná o ústně předávanou duchovní tradici, stačila několikerá generační obměna v ovzduší tvrdých represí proti jakýmkoli projevům pohanství, aby se ústně předávaná duchovnost a vzpomínky na ni vytratily do nicoty. Jednou provždy.

Zmínili jsme konstruktivní funkci křesťanství při ustavování nových, raně feudálních pořádků a stabilizaci nových státních útvarů. To je nesporně pravda.  Ale šlo opravdu o pokrok oproti tomu, co bylo předtím? O  novou, vyšší  kvalitu společenského uspořádání? V územích kultivovaných předtím antikou rozhodně nikoli. Hloubka kulturního úpadku tu závisela na důslednosti vyvrácení dosavadních pořádků a kulturních poměrů. To jsme si ukázali. Ve zbytku Evropy nevíme, nemůžeme dostatečně posoudit. Pohanská duchovní kultura by bývala mohla existovat a fungovat i nadále. Ostatně v Uhrách žili ještě ve 14. století pohanští Kumáni a litevský velkokníže Vladislav II. Jagello se nechal pokřtít až v roce 1386. Tedy  pohanství ve zmenšujících se územích v  Evropě ještě po další staletí existovalo, a to i navzdory drsnému tlaku tehdejšího útočného a fundamentalistického evropského křesťanstva.

Tehdejší nápor barbarského, bojovného křesťanství raného středověku, fundamentalisticky a univerzalisticky orientovaného, nápor  vedený menšinou fanatiků a prosazujícího nový a jedině tolerovatelný kult a s ním  i odpovídající názor na svět a životní styl se trochu podobá dnešním snahám fundamentalistického islamismu využívat veškerých evropských kulturních  vymožeností, svobod a práv, zejména široké, převážně sekularistické náboženské tolerance k tomu, aby území Evropy nepřátelsky kolonizoval a vnutil zde své povinné jedinověří, svůj povinný jedině tolerovatelný kult Alláha a s ním spojený závazný názor na svět a životní styl. Je to opravdu podobné. 

Proti útočnému křesťanství prvých staletí našeho letopočtu stála poněkud vyjevená, kulturně obdivuhodně vyspělá, kultivovaná a poměrně tolerantní pozdně antická společnost, která zprvu nechápala, která bije. Byla zranitelná ve svém nefundamentálním chápání náboženských kultů, ve své široké, kosmopolitní  náboženské pluralitě a pestrosti, ve své intelektuální, umělecké a vědecké výkonnosti a kultivovanosti. Na to, že přijde barbar, který místo toho, aby se – jak bývalo dosud běžné a obvyklé – postupně zkulturnil a romanizoval, přišel nyní fanatik jen proto, aby programově tuto antickou kulturu pomohl zničit nebo ji drsným způsobem zcela přizpůsobit své barbarské doktrinalitě. Na to tehdy antická středomořská kultura opravdu připravena nebyla. 

Když to člověk podrobněji studuje, některé výstražné paralely opravdu nelze přehlédnout.  Měli bychom si – dokud je ještě čas – jasně definovat zásadní evropské kulturní  hodnoty, dohodnout se na nich a rozhodně je začít  tvrdě bránit – až do hrdel a statků! Jinak nevidím naši aktuální evropskou dějinnou perspektivu nijak příznivě.

(pokračování příště)

 

Poznámky a odkazy: 

K problematice týkající se osudů Václava Přemyslovce,  Ludmily Pšovské  a Drahomíry Stodoranské byly použity tyto prameny:

Nodl Martin: “Dvě tváře knížete Václava”, Lidové noviny 27.9. 2004 – mimořádná příloha, str. 29 – 30

Nodl Martin: “O české knížectví stáli Sasové i Bavoři”, Lidové noviny 27.9. 2004 – mimořádná příloha, str. 32

Slívová Hana: “Vražda mohla být náhoda”, rozhovor s PhDr. Dušanem Třeštíkem, CSc.,  Lidové noviny 27.9. 2004 – mimořádná příloha, str. 29 – 30 

Hošna Jiří: “Co o svatém Václavovi říkají legendy”,  Lidové noviny 27.9. 2004 – mimořádná příloha, str. 31

Značka  man: “Bratrovrah Boleslav se o český stát zasloužil víc než Václav”, Lidové noviny 27.9. 2004 – mimořádná příloha, str. 32

Hora-Hořejš Petr: “Toulky českou minulostí”, díl první,  Baronet 1995, str. 163 – 178

Viz též: Svatý Václav 

Viz též: Svatá Ludmila

K problematice osudů Vojtěcha Slavníkovce viz též: Svatý Vojtěch     

K problematice osudů Štěpána I. Arpádovce viz též:  Svatý Štěpán

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (8. díl)

 

4.2 5 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Gatta
Gatta
23. 2. 2021 18:14

Velmi podrobně zpracováno.

Jen dvě drobnosti, vlastně tři.

1. Ta paralela není malá, ale skutečná. A není v dějinách nijak vyjímečná.
2. A co když jako “ evropská hodnota“ bude demokratiky odhlasováno parlamentem EU teké „imigrační multikulti“ ?

3. Už jsem to sem dával – citát jiného diskutéra z jiné diskuze:
„Zabiť každého tvora, ktorí má v ruke zbraň a hovorí čosi o Bohu“.