Kapitál – 6. díl: Proč musí být globální kapitalismus nahrazen?

Můžeme konstatovat, že výsledky vykořisťování (neplacení části živé práce), okrádání, šizení, a mnoha dalších forem přerozdělování výsledků práce se projevují jak v ziscích soukromých kapitalistů, tak v ziscích veřejnoprávních institucí. Neplatí to ovšem tak jednoznačně, v jejich vztazích ke společnosti jsou zcela zásadní rozdíly:

• Tak především, kapitalistická ekonomika je semeništěm velké korupce. Může si to dovolit, protože na to má prostředky. Velké peníze. Zpravidla prostřednictvím nadsazených cen dodávek umožněných libovůli „upláceného“ oprávněného funkcionáře nebo úředníka veřejné správy dosahuje mimořádných zisků, které pak přirozeně stáhne do svého osobního majetku. Tak získává zdroje na nezbytné úplatky, bez nichž by takové zakázky a za takových výhodných podmínek nezískal. Mimo rámec daňových zákonů a kontrolních institucí. To si veřejnoprávní dodavatel nemůže dovolit, protože tyto možnosti zkrátka nemá. Platy jejich odpovědných pracovníků jsou nebo mohou být stanoveny určitou nepřekročitelnou normou a určitě nemají zájem platit požadované požadavky zkorumpovaných představitelů odběratelů ze svých osobních příjmů. Kromě toho jsou pod daleko důkladnějším a soustavným dohledem příslušných kontrolních institucí, jejich auditů a revizí, jímž soukromý podnik nepodléhá

• Rozdíly je také možno vidět v různých ekonomických výsledcích umístění soukromého a společenského kapitálu v oblasti řady základních služeb. Evropské státy tak dnes více méně bezplatně zabezpečují pro své občany zdravotnictví, školství, sociální péči či vnitřní bezpečnost. Tedy činnosti, kde nevznikají žádné zisky, což ovšem neplatí pro soukromé podniky zabezpečující tytéž nebo obdobné služby, přičemž pro ně naopak jde výhradně o ziskové podnikání. To je i další podpůrný argument pro tvrzení, že kapitál sám o sobě netvoří novou hodnotu. Protože jinak by přece takový dvojí výstup rozdílný jen podle právní formy daných organizací nebyl možný

• Dalším byť doplňujícím i když morálně vysoce závažným závěrem je také fakt, že v socialistické zemi, tedy třeba v našem bývalém Československu nebylo k dosahování zisků využíváno zahraničního vykořisťování a okrádání občanů druhých zemí. Stát totiž z principu neznal umisťování produkčního kapitálu v cizích zemích, ani nevyužíval laciné imigrace k náhradě nebo doplňování domácí práce.

• Zásadním politicko-ekonomických rozdílem ovšem je, že zisky veřejnoprávních institucí se zpětně zejména formou rozpočtových výdajů a přerozdělení vrací do rukou vlastní společnosti, domácích občanů, tedy oněch pracujících ze středních tříd. Není proto stejným společenským hříšníkem jako kapitalismus. Jistě to nemusí být vždy děláno spravedlivě, může to být do určité míry také zneužíváno, deformováno či rozkradeno (bohužel v kapitalistickém státě se to, jak vidíme, děje takřka denně), ale v principu to tak je a např. v dobách minulého režimu se to také velmi výrazně projevilo soustavným růstem hodnoty národního (domácího) majetku, který v daném období 1948 až 1989 vzrostl ve fyzickém vyjádření 7 až 8 krát. Takové přírůstky ovšem v kapitalismu končí nenávratně v rukou bohatých kapitalistů – jednotlivců, a tato situace je také hlavní příčinou narůstající diferenciace (rozevíráním příjmových, majetkových a sociálních nůžek) mezi bohatými a chudými, hlavní příčinou narůstající sociální nespravedlnosti a chudnutí převážné části populace. Současně to třeba v našich poměrech znamená, že 8 až 9 desetin zisků získaných okrádáním převážně domácích občanů se odesílá do zahraničí. Na tom nic nemění ani to, že tyto mohou být zčásti reinvestovány do přírůstků kapitálu, tedy produkčních, obchodních nebo bankovních subjektů v České republice, protože ty se pak stávají jen zdrojem nových a nových zisků, dalšího vykořisťování a okrádání našich lidí.

Ze všech uváděných důvodů plyne závěr, že teoreticky i prakticky hlavním rozlišovacím kriteriem mezi socialismem (různých typů) a kapitalismem (různých typů) je konkrétní podíl kapitálu (majetku) v domácím veřejnoprávním vlastnictví. Možná zjednodušeně řečeno pak platí, že pokud převažuje, respektive v míře v jaké veřejnoprávní vlastnictví převažuje nad soukromokapitalistickým (domácím a hlavně zahraničním), potud lze mluvit v dané zemi o určité formě a míře socialismu.

Jak se v dnešním zglobalizovaném světě vytváří a množí kapitál?

Odpověď poskytne rámcový přehled, z něhož vyplyne, jak se zejména v dnešním zglobalizovaném světě vytváří a množí peníze, kapitály, bohatství a tedy i ekonomická a politická moc kapitalistů a jejich klanů. Nejlépe to lze ilustrovat na americkém dolaru, který ovládá nejen ekonomiku USA, ale je navíc ještě pořád hlavní rezervní měnou světa s podílem až okolo 60 %. Je to sice velmi schematické, ale přitom realistické. Nejde tedy o žádnou hypotézu.

V prvé základní fázi vystupuje jako producent peněz jejich emitent – americký FED (Federální rezervní systém) – vlastněný několika málo soukromými superboháči – plutokraty. Ten vyrábí (vydává) kliknutím počitače miliardy, desetimiliardy až stamiliardy USD, které současně na příslušný úrok zapůjčuje. Především za ně „kupuje“ státní dluhopisy vydávané vládou USA, která se takto u ní zadlužuje. Za druhé je obdobně půjčuje velkým investičním a komerčním bankám ve Spojených státech i v zahraničí (navíc i MMF, basilejské Bance pro mezinárodní platy či emisním bankám řady států.). Na nákupy akcií a jiných cenných papírů, nemovitostí a realit, celých podniků, jakož i na jejich budování v zahraničí. Tak se dostávají do celosvětového oběhu. Vláda pak za ně financuje rozpočtové schodky a banky je dále půjčují a zadlužují tak svoje klientské státy, hospodářské organizace a samozřejmě také obyvatelstvo.

Jak je vidět, jde o peníze vyrobené z ničeho, ale fázově proměňované v nesmírné věcné a mocenské fyzické hodnoty majetkově centralizované u zmíněných emitentů. Neboť dlužníci jsou povinni pravidelně splácet původní jistinu zvyšovanou o úroky. Zpravidla se stejně vytlouká jen klín klínem a splátky i výnos úroků tak soustavně rostou, což potvrzuje především současný stav světových financí, především státních dluhů převážné části zemí. Bankám se tak obnovuje výše disponibilních peněžních zdrojů pro další a další úvěrování a hlavně rostou jejich zisky, z nichž zřejmě největší podíl zinkasuje FED a jeho majitelé. V rámci toho platí, že případné nízké úroky účtované Fedem jsou bohatě kompenzovány mnohem vyššími úroky účtovanými na druhém stupni příslušnými komerčními a investičními bankami.

Koloběh půjčování a splácení se tak rozrostl do obludných, a jak je vidět, i nezvládnutelných poměrů. V USA i ve světě obíhá pořád větší objem peněz (samozřejmě nejen oněch amerických dolarů), které nejsou ničím pokryté (zlatem, drahými kovy, věcným majetkem), a jsou tedy v podstatě bezcenné. Za normálních okolností by se teoreticky takový růst peněžní zásoby musel nezbytně projevit odpovídajícím způsobem v hyperinflaci na vnitřních trzích USA. Situace je však deformována tím, že tu mezitím vznikly dva do značné míry oddělené vnitřní trhy:

• Trh zboží a služeb, na kterém nakupují lidé ze středních tříd, který se ale postupně nejen relativně, ale často i absolutně zužuje v důsledku podhodnocení jejich pracovních a sociálních příjmů a samozřejmě také v důsledku růstu podílu nezaměstnaných a extrémně chudých. Tím je až dosud inflace na tomto trhu významně tlumena (riziko ovšem i zde pořád narůstá a hrozí výbuchem).

• Druhým „specifickým“ trhem je ale trh bohatých, kde hlavním nákupním produktem není zboží, ani služby (respektive jde tu hlavně o předměty a zboží luxusní či vysoce individuální povahy, drahé nemovitostí a podobně, kdy kupcům na ceně vlastně nezáleží), ale cenné papíry všeho druhu od akcií až po ty nejtoxičtější deriváty. Je to trh pověstného 1 % superkapitalistů, ale zdaleka ne nějaký outsider. Svým peněžním rozsahem a významem převyšuje „obyčejný“ trh pro zbývajících 99 %. Je to trh známých Warren Buffetů, Googlů, Gatesů. A na něm ve skutečnosti bují hyperiinflace ostošest. Projevuje se zejména soustavným a nekončícím růstem tržní hodnoty na burzách kotovaných cenných papírů nebo i jiných hodnot, či konkrétněji řečeno známými finančními bublinami kapitálových trhů. Na papíře tak roste hodnota majetků, proti čemuž samozřejmě nikdo neprotestuje a naopak až do očekávaného hořkého konce se jejich nositelé (burzy, akcionáři, banky) dokonce obávají „deflace“ jako holého neštěstí, protože tyto hodnoty pak rychle splasknou a ze dne na den se tak ztrácejí deseti a stamiliardy majetků. Takže v tom až dosud spočívá sladké tajemství, proč se taková hyperinflace na běžném domácím trhu zboží a služeb nekoná (emitovaný peněžní polštář je totiž převážně požírán a kompenzován cenovými bublinami – na jedné straně peníze vzniklé z ničeho jsou tak do značné míry souběžně neutralizovány „bezcenným“ majetkem). Růst množství účetních peněz se tak přelévá do růstu účetního majetku.

Americký dolar je zatím pořád udržován jako rozhodující světová rezervní měna. Takže v této druhé fázi probíhá dolarové zamořování domácích a zejména světových financí. Šíří se postupně a do stále větší hloubky nejen jako platy za přímé importy nebo poskytované půjčky, ale také prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, kde mají USA rozhodující slovo, a dále vývozem produkčního dolarového kapitálu (budováním či kupovaním produkčních podniků v cizině). Předpokládá se, že až polovina emitovaných amerických dolarů končí v zahraničí jako dolarové exportní přebytky řady bohatých států (dnes jsou to hlavně Čína s Hongkongem, arabské ropné státy, ale vlastně i různé speciální rezervní státní fondy třeba Norska nebo Ruska, dokonce i Švýcarska). Zjednodušeně lze říci, že tyto země dodávají Spojeným státům ročně stamiliardové objemy surovin, zboží a služeb takřka za nic, tedy tak, že si úhrady za tyto svoje dodávky z velké části napíší „na futro“. USA tak v tomto rozsahu žijí zadarmo na pouhý dluh, který nehodlají a ani nejsou schopny nikdy zaplatit. Pořád ještě kupují a mají se relativně dobře za dolary vzniklé z ničeho. Všechno to funguje na principu lidově známém jako „letadlo“ nebo také pyramidová hra, ovšem v tomto případě ohromných globálních rozměrů. Učeně se tomu pak říká Ponziho machinace. Majitelům takových peněz soustavně narůstá kapitál jako jakýsi jackpot v sázkové kanceláři. Do doby, než se v okamžiku požadované výplaty výhry ukáže, že povinná „sázková kancelář“ je insolventní, k výplatě nakonec nedojde a narostlé ztráty z jejich dodávek se stanou dubiozní (připomíná to případ naší české Sazky, kde ovšem ještě bylo možno tento smutný konec zažehnat).

V této době se lidi ve „vyspělém světě“ ještě pořád jakž takž bezstarostně veselí ve stylu „víno, ženy a zpěv“. Na palubách se ještě tančí. Sociální demokraté jako užiteční idioti hlásají, že dluhy jsou pořád nízké, a někteří prezidenti dávají najevo nelibost, že hloupé banky snad váhají půjčovat jen tak „na ksicht“. Když nebudeme mít, tak si půjčíme, tak jim velí jejich keynesiánské názory. Vždyť on sám jim tuto teorii šil na míru, neboť dělat dluhy dokáže každý blbec, především pak politici na cizí účet. A to všechno hraje do karet právě těm globálním věřitelům – výrobcům peněz, kteří tak postupně dostávají nejen obyčejné dlužniky, ale i jejich státy pod svoji mocenskou kuratelu.

Všechna ta sláva a uspokojení z růstu hrubých domácích produktů a spotřeby reprezentuje další fázi všeobecného vysávání zdrojů s navazující centralizací kapitálů u čím dál menšího počtu superbohatých jedinců. Vlastníků Federálních rezerv a na ně navázaných jen o něco menších příživníků. V určitém bodu zlomu se však tento systém globálního hazardu začne zadrhávat. Dlužníci už přestávají být schopni splácet své dluhy, jednak splátky jistin a hlavně z nich plynoucí úroky. Finanční situace už jim přerůstá přes hlavu. Splácení dluhů se stává hašením. Vytloukáním klínu klínem ze dne na den. Sehnat další úvěry je čím dál obtížnější, a vzhledem ke ztrátě důvěryhodnosti i stále dražší. Lidi (především střední třídy) i zadlužené státy to škrtí, smyčka kolem krku se jim utahuje čím dál víc. Plující Titaniky narážejí a přichází bolestné probouzení z dosavadního rauše. To všechno nevyžaduje další vysvětlování, neboť současná krizová až katastrofická situace nejen USA ale i Evropy to až příliš viditelně prokazuje.

Jako završení těchto procesů se pak dostavuje závěrečná fáze celého tohoto mnohaletého cyklu. Naplňování výchozího strategického cíle těchto hlavních finančních žraloků – superkapitalistů. Totiž pokud možno rychlá přeměna (transformace) jimi dosud vydaných fiktivních papírových (účetních) peněz na reálný hmotný majetek – továrny a jiné podniky, infrastrukturu, pozemky či přírodní zdroje. Nejde proto jen o to, aby peníze dělaly peníze, ale o to, aby na konci toho všeho byla přeměna těchto peněz na věcné hodnoty. Aby soukromé banky a jejich majitelé mohli dostat to, „co jim patří“, přichází doba škrtů všeho druhu. Všeho možného, co by měli nebo mohli dostat pracující ze středních tříd. Lidé postupně ztrácejí své domy, obce prodávají, co se dá, celé státy přicházejí o svá aktiva. To, co bylo společenské a osobní, se před očima a stále rychleji mění na privátní, zpravidla s nedohledatelnými vlastníky. Růst životní úrovně se obrací a začíná masově padat. Vždyť i u nás v České republice nám už vlastně téměř nic nepatří, země a její zdroje jsou převážně v rukou cizinců a mocného zahraničí. A to ještě naše krize pořádně nezačala.

Proč musí být globální kapitalismus nahrazen?

To všechno je závěrečný akt globálního divadla. Doba totálního podrobování a zotročování celých zemí a národů pokládaných až dosud za vyspělé a kulturní. Vraťme se letmo na její počátek. Vznikly tu před časem stamiliardy a biliony bezcenných papírových peníz kliknutím na počítači, ty se přes řetěz půjček splátek a úroků postupně proměnily na ohromné pohledávky patřící už jen z globálního hlediska několika málo soukromým superboháčům. Vyvlastňování lidí a států na věčné časy, jak se zdá, nelze zastavit. A v závěru jim patří nebo bude patřit všechno, nejen ty pověstné řecké ostrovy. Papíry tak byly nenápadně přeměněny na tvrdou hmotu (přičemž jak známo kapitalisté, jsou v podstatě antimaterialisté až „idealisté“ sledující maximální posilování demokracie a lidských práv po celém světě). A komu patří majetek, ten rozhoduje, ostatním zbude jen bezmoc a vztek. Nejen to, kdo formálně v dané zemi vládne, ale také kdo a jak bude pracovat, a komu budou patřit výsledky práce. Kdo se bude množit a kdo vyhyne, atd.

I když v těchto procesech možná přijdou o nějaké ty stamiliardy nebo dokonce biliony papírových dolarů, nic se neděje. To jsou zanedbatelné provozní škody. Místo toho budou mít pod palcem reálný svět. Je to ovšem všechno závod s časem i pro tyto bankstery, proto ten kvalt. Proto to propagandistické masírování, které nepřipouští pochybnost, že nelze připustit myšlenku o nějakém podílu jejich viny. O tom, že jim vlastně patří jen odpisy a ztráty těchto ohromných pohledávek. Je tu totiž nebezpečí, že by se lidi, nebo aspoň někteří mohli včas probudit a toto zhmotnění v nějaké míře odmítnout. Přestat platit a požadovat aby si své fiktivní pohledávky strčili „někam“. Jak ukazuje příklad malého Islandu (tady je ovšem otázka, zda skutečně protitlak banksterů vydrží a nepodlehne).

To, co bylo řečeno o dolaru, platí v bleděmodrém také o euru. S tím rozdílem, že je ve finanční sféře mnohem méně významné, a že výnosy z jeho emise a šíření se aspoň zčásti vrací do rukou členským státům Eurozóny, především těm nejsilnějším (Německu, Francii). Také je třeba konstatovat, že výše popisované procesy neprobíhají v takové ideální posloupnosti. Všechno tu bylo podáno schematicky a velice velice zjednodušeně. Ve vztazích mezi konkretními dlužnickými a věřitelskými subjekty se tyto fáze a vztahy vzájemně prolínají, zesilují a zeslabují, může dojít i k regresním procesům, podobně jako v každé jiné evoluci.  Ale konce jsou v podstatě vždy stejné. Jen málokterému dlužníkovi se z takové pasti podaří uniknout.

Je nesporné, že globální baksterismus a kapitalisté jsou parazité světového formátu. Na rozdíl od přírody, v níž se parazité jen přiživují a zpravidla nezabíjejí své hostitele, v lidské společnosti ještě navíc vládnou. Lidem, národům i státům. A snaží se o vládu nad celým světem. Jednají globálně, tvrdě a bezohledně. Je to zvrácenost. Pořád platí stará balzacovská pravda, že na začátku každého velkého bohatství je zločin. Nad rámec tohoto tvrzení však také platí, že nejen na jeho začátku, ale pořád a čím dál více i v jeho průběhu, protože právě zločin je trvalou a nezastupitelnou podmínkou jeho existence. Když si jen uvědomíme váhu soukromých účetních peněz vznikajících z ničeho a podrobujících si postupně celý svět, pak je třeba také vidět, že proti tomu jsou bankovní loupeže a falšování bankovek jen pouhým čajíčkem. Máme tu rozdíl asi jako mezi morem a rýmou.

Proto je tento společenský řád výhodný pro 1 % populace určen historicky k vykořenění a likvidaci a k nahrazení společností spravedlivější pro zbývajících 99 % lidí. Jakýmsi mezistupněm je tady ovšem podstatná náhrada soukromovlastnických ekonomických vztahů veřejným vlastnictvím. Neboť pokud kapitalismus je zločin, pak pro společenské vlastnictví to platí jen za podmínky, že je získáno agresí a loupežemi na cizích územích, a že je používáno proti cizím lidem a zemím. Pokud jeho výnos není poctivě rozdělován a užíván k obecnému prospěchu a růstu kvality života většiny. Tomu se lze bez větších problémů v reálně fungující demokracii vyhnout. Na budování takových podmínek by se proto mělo hledání dokonalejšího společenského řádu zaměřit. Samozřejmě lze alespoň dočasně využívat ke krocení kapitalistických zel i dostupnějších možností, třeba využívání účasti pracujících na řízení korporací a hospodářských institucí, jakož také posilování žádoucího systému veřejnoprávního dohledu s právy zasahovat do systému nežádoucích a nepoctivých způsobů tvorby a využívání domácího i zahraničního kapitálu v rozporu se zájmy většiny občanů.

Foto: zdroj

Předchozí díly:

1. díl

2. díl

3. díl

4. díl

5. díl