Koho vlastně reprezentují naši europoslanci v Bruselu? (Dovětek 3)

Poslední část dovětku k mému článku „Koho vlastně reprezentují naši europoslanci v Bruselu“ s komentářem MUDr. Ivana Davida obsahující shrnutí celého tématu.

Shrnutí

Celý dovětek i s poznámkami Dr. Davida je dost obsáhlý, pokusím se tudíž na závěr o maximální stručnost:

Byla postupně popsána základní pravidla, za kterých fungují poslanci jednotlivých zemí v Evropském parlamentu. Co z nich vyplynulo:

1. Tato pravidla jsou cíleně nastavena tak, že organizují europoslance jednotlivých zemí do politických frakcí, přičemž tak znemožňují jejich rozdělení v EP podle národního principu. Tím je např. znemožněno vytvoření koalice europoslanců v EP na bázi V4+. Postupné vytlačování národního principu z EP je zřejmé i z nedávných incidentů s odstraňováním vlaječek europoslanců členských zemí na jejich stolech v jednacím sále EP. Bez ohledu na program pro eurovolby, s nímž (v lepším případě) zvolení europoslanci odjíždějí do Bruselu, rozhodující bude společný program jejich frakce, jež se skládá z europoslanců více zemí, často s rozdílnými zájmy. Národní zájmy jednotlivých zemích jsou v takovém programu dotčeny nanejvýš okrajově v případech, jsou-li v něčem společné. Krom toho to platí jen u některých frakcí, není to tedy zásadou, právě naopak.
2. Europoslanci nemají v EP zákonodárnou iniciativu, nemohou tedy sami podávat návrhy zákonů ani návrhy na jejich změny či doplnění nebo opravy. Mohou pouze hlasovat pro zákon či proti němu, příp. zdržet se hlasování.
3. Vláda či sněmovna ČR žádné hájení českých národních zájmů v EP od našich europoslanců nepožadují, právě naopak. Vláda ČR dokonce od našich poslanců v Evropském parlamentu žádá, aby pokládali za národní zájem zánik ČR. Na Úřadu vlády je odbor, který poslancům zprostředkovává právě takové instrukce. Úřad vlády přitom poskytuje poslancům EP podklady, které jsou vesměs v souladu se záměrem být plně konformní s dosavadními vývojovými tendencemi Evropské unie.
4. Europoslanci určitě skládají účty svým politickým stranám, které sledují aktivity svých poslanců, ale zajímají je spíše odpovídající mediální výstupy. Politické strany však dále nepracují dostatečně s informacemi od svých europoslanců, neinformují občany ČR o pokračujícím procesu na likvidaci členských států EU a na rozpuštění jejich národů. Někteří poslanci skládají účty zájmovým skupinám zejména v ČR působícím a někdy i českým, neexistují tak kritéria k hodnocení činnosti europoslanců v EP a tedy ani žádný faktický podklad pro jejich hodnocení před případnou volbou v dalším období. Logickým důsledkem toho je pak i rozdílný přístup europoslanců k výkonu jejich funkce v EP, kdy jedni svoji misi chápou jako čistě soukromou záležitost, další navíc jako příležitost k dalšímu kariérnímu postupu a jen třetí malá skupinka europoslanců pak jako příležitost k hájení českých národních zájmů, byť předem nikým u nás oficiálně neformulovaných a ze strany naší sněmovny ani vlády nepožadovaných.
5. Za situace, kdy není hájení českých národních zájmů od europoslanců vyžadováno a tím méně následně hodnoceno, nemají vodítko k výběru europoslanců a k jejich hodnocení ani sami voliči.
6. Základ problému (jako již tolikrát) je tedy v personální skladbě naší vlády a parlamentu, což úzce souvisí se způsobem volby ze strany našich voličů. Tam je počátek všeho, dále se důsledky nesprávné volby již jen nabalují, ačkoliv voliči často volí „menší zlo“. A v tom je problém, neboť dobré řešení zůstává často před voliči skryto a občané sami se vesměs ani příliš nenamáhají dobré řešení nalézt či vytvořit. Má-li dojít k nápravě ve prospěch českých národních zájmů, je třeba začít u nás ve sněmovně. Ta musí národní zájmy projednat, zformulovat a odsouhlasit. Pak je lze předat dále našim europoslancům, kteří se jimi musí řídit při výkonu své funkce a být podle toho i hodnoceni a příště (ne)voleni.

Ačkoliv i za těchto podmínek může být účast europoslanců v Evropském parlamentu přínosná, jak nás o tom svojí dlouhodobou činností přesvědčil nedávno Nigel Farage, bude vždy ale záležet na podpoře europoslanců z jejich domovských zemí, na jejich požadavcích vůči europoslancům a na přístupu jednotlivých europoslanců. Své rozhodnutí o jejich prospěšnosti pak musí dát i jejich voliči v členských zemích. Minimálně do doby odchodu těchto zemí z EU či do jejího rozpadu, neboť tato organizace většině členských zemí prokazatelně neprospívá, vytváří v nich masové korupční prostředí díky dotacím z členských příspěvků jednotlivých zemí, vytváří nesmyslnou, zbytečnou a přebujelou administrativu s ohromnými náklady placenými z členských zemí, aniž by byla přitom schopna dostát příslibům, kterými lákala jednotlivé evropské země ke vstupu do této organizace. Ekonomické, politické, bezpečnostní a sociální problémy vytvořené v členských zemích Evropskou unií přitom neustále rostou. Organizace a spolufinancování migrace ze zemí třetího světa do Evropy, její hospodářské dopady a postupná záměna ekonomické problematiky EU za problematiku geopolitickou nedává opodstatnění pro další setrvávání v EU. Ale zejména zásadním způsobem ohrožuje další existenci národních států a jejich národů a směřuje obyvatele Evropy k jejich islamizaci.

Nyní jde ale především o čas, kdy na jedné straně postupuje záměrná islamizace Evropy podle projektu světových globalistů a současně i snaha o převzetí zbytku suverenity jednotlivých členských zemí EU (spolu s jejich obyvateli a územím), zatímco na druhé straně stále váháme s jasným rozhodnutím ohledně odchodu z této organizace, dokud je to ještě možné. Není zatím ani signál o tom, že by se k takovému kroku začaly kolektivně připravovat země V4+. Jejich kolektivní odchod by ulehčil nejen podmínky samotného odchodu, nýbrž i jejich následnou spolupráci.

Je skutečností, že bez tohoto odchodu nelze začít stavět náš stát znovu na vlastní nohy, ač začneme prakticky od nuly. Zaplatíme totiž vysoké školné za naši počáteční naivitu v roce 1989 a za naši pozdější hloupost či nevšímavost k dalšímu vývoji. Skutečností je, že Československá republika byla bohatým státem, jejíž bohatství vytvářely naše předchozí generace, jakož i mnozí ještě žijící pamětníci, zatímco poté jsme dokázali přijít o vše za pouhých 30 let.

Máme ještě druhou možnost, a to zůstat kolonií, být islamizováni a pracovat rostoucí měrou na jiné. Pak začnou postupně procitat i ti „ranění slepotou“. Bude ale již na vše pozdě. I další vyčkávání je tedy rozhodnutím pro setrvání v kolonii. Začněme proto všichni opět přemýšlet. Myšlení sice bolí, je však nutností a patří mezi privilegia člověka. Nedávno nás k němu nabádal i prezident republiky M. Zeman. O nové politiky bych se nebál. Doba a okolnosti je vygenerují.

Děkuji europoslanci MUDr. Ivanu Davidovi za jeho informace k předmětné problematice.

Stanův komentář: Fungování Evropského parlamentu a velký vliv, jež v něm mají korporátní lobbisté, ve mně nevzbuzuje příliš velké sympatie, Pokud by však v EP bylo 27 frakcí důsledně hájících partikulární zájmy jednotlivých zemí, stane se naprosto nefunkčním. Jednotná Evropa na demokratických a humanistických principech by v globalizovaném světě jistě lépe konkurovala vojenským a ekonomickým velmocem, ale obávám se, že právě v přímém přenosu sledujeme proces jejího rozpadu a bohužel nevidím sílu, která by mu dokázala zabránit.