Kolébka má i hrob můj: V jaké zemi žijeme (1. díl)

Kompradorské elity, zkorumpovaná vláda a zmanipulovaná média systematicky vytvářejí dojem, jako by existovaly jen dvě varianty. Na jedné straně varianta totální války, válečného hospodářství a „obětí“ až do konečného vítězství, na straně druhé kapitulace před zlem představovaným Ruskem a jeho autoritativním vůdcem. Třetí varianta však samozřejmě existuje…

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

Karel Hynek Mácha, Máj

V jaké zemi žijeme?

Žijeme v krásné zemi, bohaté přírodními krásami, plné pracovitých a vzdělaných lidmi. V zemi je (zatím) bezpečí, drtivá většina lidí má co jist i střechu nad hlavou. Dětem se po narození dostane skvělé péče (máme jednu z nejnižších novorozeneckých a kojeneckých úmrtností), studenti neplatí školné, zaměstnanci mají práci, podnikatelé stabilní prostředí a nízké daně, důchodci skromné, ale pravidelně vyplácené důchody, nezaměstnaní a chudí dostávají státní almužnu a nemocní téměř bezplatnou a v porovnání se zbytkem světa kvalitní zdravotní péči. To vše je dnes v ohrožení a my čelíme příchodu bezprecedentní krize. V prvním dílu naší série se pokusím nastínit výchozí stav, v dalších dílech se můžete těšit na možné scénáře budoucího vývoje.

Globální kontext naší krize

Světové elity se zbláznily. Nejdříve padesát či více let budují globální ekonomický systém, v němž existuje přísná mezinárodní dělba práce a každý jen trochu sofistikovanější výrobek je postupně vyráběn na různých koncích světa, aby ho během několika let rozbili na padrť. Přestože nejsem žádným milovníkem globalizačních plánů a globálních institucí, jež jsou zpravidla jen prodlouženými chapadly nadnárodních koncernů, nemohu se radovat z toho, jak je tento špatně fungující systém bleskově a bez viditelné náhrady likvidován. Je mi jasné, že to, co se někdy nezasvěcenému jeví jako obludná chyba, může být ve skutečnosti záměr, přesto se nemohu vyhnout pochybnostem o tom, zda se nastartované deglobalizační procesy jejich tvůrcům nevymkly zpod kontroly.

Multipolární a v pravém slova smyslu multikulturní svět nemůže existovat v ovzduší konfrontace a nedůvěry. Váleční štváči nikdy v dějinách nepřinesli svým národům zdraví, dlouhodobý ekonomický rozvoj a harmonické mezilidské vztahy. Ovocem válečníků jsou vždy bída, hlad a lidské oběti.

Pilíře štěstí a jejich ničitelé

Potřebami lidských komunit jsou mír, svoboda a spravedlnost, přičemž nejkřehčí hodnotou je ta poslední. Nespravedlnost vede k nesvobodě, nesvoboda k nenávisti a nenávist k válce.

Všechny tyto pilíře jsou propojeny a nemohou fungovat jeden bez druhého. Chudnutí většiny společnosti a pohádkové bohatnutí několika promile nejbohatších vede k ekonomické krizi, podkopává víru společnosti ve spravedlnost stávajícího politického a ekonomického systému, ohrožuje základní svobody a lidská práva, zvyšuje míru nestability a riziko vnitrospolečenských konfliktů a války. Ta může být důsledkem vyhrocení společenských rozporů, snahy elit o odvedení pozornosti od společenské krize, či vnějšího napadeni takto oslabeného státu. A pokud se například na současný rusko-ukrajinský konflikt podíváme touto optikou, zjistíme, že v něm jsou na obou stranách přítomny všechny výše vyjmenované motivy.

Všichni, kteří tvrdí, že jsme ve válce, aniž by ji otevřeně deklarovali, všichni, kteří tvrdí, že k míru se lze dostat pouze vítězstvím v této válce, i všichni, kteří posílají peníze českých daňových poplatníků a zbraně naší armády do konfliktu, který probíhá na východ od našich hranic, podkopávají základní pilíře našeho státu. Evropské a české kompradorské elity, zkorumpované vlády a zmanipulovaná média systematicky vytvářejí dojem, jako by existovaly jen dvě varianty. Na jedné straně varianta totální války, válečného hospodářství a stupňujících se „obětí“ až do konečného vítězství, na straně druhé kapitulace před zlem představovaným Ruskem a jeho autoritativním vůdcem. Třetí varianta však samozřejmě existuje a my se ji pokusíme nastínit tak, aby ji pochopili i všichni ti věčně mladí, bohatí, podnikaví a inteligentní voliči pětikoalice.

Bytostnými vnitřními potřebami jedince jsou víra, naděje a láska, přičemž víra nemusí být v tomto kontextu chápána pouze ve smyslu náboženském, ale spíše jako víra ve smysl života, sebedůvěra a důvěra k ostatním členům lidské společnosti. Bez víry dětí v rodiče a důvěry rodičů k sobě navzájem i k dětem nemůže fungovat rodina, základní jednotka lidské společnosti. Nevíra a nedůvěra vedou ke ztrátě naděje, ztráta naděje vede k beznaději a neschopnosti milovat.

Evropské a české kompradorské elity, zkorumpované vlády a zmanipulovaná média systematicky šíří nedůvěru, beznaděj a nenávist, čímž jen prohlubují krizi, která se sice projevuje především v politice a ekonomice, ale má hluboké kořeny v oblasti společenské morálky a individuální mravnosti.

Co všechno nefunguje (a bude se muset změnit)

Hlavním problémem České republiky je její koloniální status. Vládnou nám zkorumpované politické elity, ekonomiku ovládají zahraniční koncerny a finanční instituce, z hlediska mezinárodní dělby práce jsme pouhou montovnou, z níž se ve velkém vyváží kapitál.

Z toho plynou další problémy, kterým čelíme, pokusím se o stručný a jistě i nekompletní výčet:

• Raketově rostoucí zadlužení státu, neefektivní vynakládání prostředků daňových poplatníků státem;
• absence jakékoliv koncepce rozvoje státu;
• přebujelý a nekompetentní státní aparát, který spíše než lustrace potřebuje kvalifikační zkoušky;
• nárůst nedůvěry v politické instituce a jejich představitele;
• právní systém obsahující statisíce právních norem, které nikdo není schopen znát, dodržovat, natož vymáhat;
• tolerovaná a netrestaná lichva, v jejíchž patách jdou nelítostní soukromí exekutoři;
• propastné rozdíly mezi centrem (Praha, velká města) a periferií;
• nekontrolovaný a nekontrolovatelný růst cen základních potřeb, především energií, potravin a bydlení;
• školství odpovídající našemu postavení kolonie ničené „inkluzí“ a „genderismem“;
• zmanipulované zpravodajství v masmédiích;
• plíživý nástup cenzury;
• nepodmíněné tresty odnětí svobody za verbální projevy;
• návrat špionománie jak vystřižené z 50. let;
• síťová a klíčová odvětví (těžba surovin, energetika, vodohospodářství) ve vlastnictví nebo pod diktátem zahraničních korporací či domácích oligarchů;
• zanedbaná dopravní infrastruktura;
• čím dál častější výpadky v zásobování, v současné době nedostatek léčiv…

Závěr

Reálný socialismus, jakkoli byl odpudivý svým útlakem, kádrováním a neefektivitou, industrializoval naši zemi a vedl k nepochybnému růstu životní úrovně širokých mas. Podíváme-li se zpět na více než 30 let fungování kapitalismu v Československé a později České republice, vypadá to, že jsme při svém postupu vpřed dospěli ekonomicky do šedesátých a politicky do padesátých let minulého století. To není dobrá vizitka a čekají nás převratné změny. Záleží na každém z nás, jestli revoluce, jejíž uhlíky začínají doutnat napříč celou společností, bude naším hrobem, nebo kolébkou, z níž vzejde nové národní obrození.

K tématu:

• Válečná ekonomika III: Fialův rozkvět a blahobyt
• Vnitřní nepřítel
• Prohlášení iniciativy Zachraňme náš stát ke státnímu svátku 28. října

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články: