Konec (válečných) dějin?




„Při pohledu na běh událostí v posledních asi deseti letech je těžké ubránit se pocitu, že se v dějinách světa odehrálo něco skutečně zásadního.“ Tento pocit, uvádějící esej, jenž učinil z Francise Fukuyamy obecně známého autora, dnes znova přitahuje pozornost, i když z trochu rozdílného hlediska.

Vývoj v osmdesátých letech 20. století, a především ukončení studené války, přesvědčil Fukuyamu, že „konec dějin“ je na dosah. „Vítězství Západu prostřednictvím jeho idejí,“ napsal v roce 1989, „je ukázkou toho, že všechny životaschopné systémové alternativy západního liberalismu jsou vyčerpány.“

Dnes to ale však už na takový triumf Západu nevypadá. Události prvního desetiletí současného století přesto přinesly konec dějin jiného druhu. I když si západní liberalismus uchovává značnou přitažlivost, západní způsob vedení válek je v koncích.

Pro Fukuyamu v sobě dějiny ukrývaly boj ideologií, drsný boj demokratického kapitalismu proti fašismu a komunismu. Když psal svoji slavnou esej, souboj zřetelně směřoval k definitivnímu rozuzlení.

Přesto směr vývoje v konkurenčním boji od začátku až do konce udávala, společně s ideologií, vojenská síla. Velmoci se mezi sebou v průběhu převážné části 20. století předháněly ve snaze vytvořit nové a efektivnější donucovací prostředky. Vojenské inovace měly mnoho forem. Nejčastěji se jednalo o tyto zbraně: Bitevní a letadlové lodě, rakety a řízené střely, otravné plyny a atomové bomby – ten seznam je opravdu dlouhý. Národy ve své snaze dosáhnout převahu ovšem věnovaly stejnou pozornost i jiným faktorům: Doktríně a organizaci, vycvikovým a mobilizačním systémům, shromažďování informací a válečnému plánování.

Všechny tyto šílené činnosti, ať už je uskutečňovala Francie, Velká Británie, Rusko, Německo, Japonsko nebo Spojené Státy, měly společný zdroj v přesvědčení o možnosti vítězství. Řečeno v těch nejjednodušších pojmech – vojenská tradice Západu by mohla být zredukována na tuto poučku: válka zůstává reálným nástrojem diplomacie, moderní rekvizitou, která pokud něčemu slouží, tak zvyšování užitku z diplomacie.

Velké iluze

To byla však jen teorie. Skutečnost obou světových válek minulého století vypovídá o naprosto odlišném příběhu. Ozbrojené konflikty v průmyslovém věku dosáhly nových hranic smrtelných účinků a ničení.  Poté, co válka vypukla, pohltila všechno, způsobila ohromující materiální, psychologické a morální škody. Ztráty výrazně překročily zisky. Válka z let 1914 – 1918 byla z tohoto pohledu symbolická – vítězové dopadli stejně jako poražení. Když boje konečně ustaly, vítězové neměli co oslavovat, nezbývalo jim nic jiného, než truchlit. Důsledkem bylo, že ještě než přišel Fukuyama se svojí esejí, začala upadat víra, že válka může vyřešit problémy.  A již v roce 1945 tato víra u několika velkých mocností, v důsledky právě ukončené války velkých už jen jménem, úplně zmizela.

Pouze dva státy, řazené mezi liberální demokracie, se tomuto trendu ubránily. Jedním z nich byly Spojené státy, jediný z hlavních účastníků války, který z druhé světové vyšel posílen, bohatší a mnohem sebejistější. Druhým byl Izrael, který byl vytvořen jako přímý důsledek hrůz, rozpoutaných v rámci této katastrofy. V roce 1950 se obě země shodly tomto přesvědčení: národní bezpečnost (a pravděpodobně i přežití národa) vyžaduje jednoznačnou vojenskou převahu. V lexikonu americké a izraelské politiky byl „mír“ kódovým slovem. Základním předpokladem pro mír bylo, že všichni protivníci, skuteční nebo potenciální, především přijmou podmínku trvalé podřízenosti. V tomto ohledu se tyto oba státy, které nebyly ještě v té době důvěrnými partnery, lišily od zbytku západního světa.

I když se tedy vojenské elity ve Spojených státech i v Izraeli odhodlaně zavazovaly bránit mír a své občany, soustavně se připravovaly na válku. Nenacházely žádný rozpor mezi rétorikou a skutečností

Víra v efektivnost vojenské síly však plodí pokušení ji vyzkoušet. „Mír prostřednictvím síly“ se snadno stává „mírem prostřednictvím války“. Izrael tomuto pokušení podlehl v roce 1967, a Šestidenní válka se ukázala být bodem obratu. Kurážný David zvítězil a stal se sám Goliášem. Spojené státy byly sice v té době ochromeny ve Vietnamu, Izrael však prožíval úspěch v rozhodně vedené válce.

O čtvrtstoletí později americké síly tento náskok zdánlivě dohonily. V roce 1991, během operace Pouštní bouře, v Bushově válce proti iráckému diktátorovi Saddamu Husseinovi, ukázali američtí vojáci stejně jako ti izraelští, že vědí, jak vítězit rychle, levně a humánně. Vietnam byl zapomenut.

Pro Izrael i pro Spojené státy se ovšem tyto úspěchy ukázaly být klamnými. Kromě vypěstování velkých iluzí byl dopad těchto skvělých válek z let 1967 a 1991 nevýznamný. V obou případech se ukázalo, že je to vítězství spíš zdánlivé než reálné. A co je ještě horší, triumfalismus vedl k tomu, že se obě země později obrovsky přepočítaly.

Zastánci Velkého Izraele prosazují na Golanských výšinách, v Gaze a na celém Západním břehu Jordánu – bez ohledu na námitky Washingtonu – trvalou kontrolu nad územím, jehož se Izrael zmocnil. Přesto „základní realita“, vytvořená postupnými vlnami židovských osadníků, jen málo přispívá k posílení izraelské bezpečnosti. Přispělo to především k připoutání Izraele k rychle rostoucímu a nespokojenému palestinskému obyvatelstvu, které se nepodařilo uklidnit ani asimilovat.

Výhody, které získaly Spojené státy po roce 1991 v Perském zálivu, se rovněž ukázaly být pomíjivými. Saddám Husajn přežil a stal se v očích po sobě jdoucích amerických administrativ bezprostředním ohrožením regionální stability. Toto vnímání se stalo výzvou (nebo snad jen záminkou) pro radikální přeorientování strategie Washingtonu. Ten se nyní snaží ovládnout celý Blízký a Střední východ. Hegemonie se stala cílem. Spojené státy se však neukázaly být o nic úspěšnější než Izrael.

Pentagon se v 90. letech volky nevolky angažoval v něčem, co se stalo jeho vlastní variantou osadnické politiky. Americké základny, rostoucí jako houby po dešti v islámském světě, i americká armáda, operující v tomto regionu, se zdály být mnohem více vítané, než izraelské osady, vznikající na okupovaných územích, a vojáci IDF, kteří k nim byli přiděleni. V obou případech však přítomnost vyprovokovala (či postarala se a poskytla záminku) pro odpor. Stejně jako Palestinci, kteří ventilovali svůj vztek na sionisty na svých územích, radikální islamisté se zaměřili na Američany, kteří jimi byli označeni jako neokoloniální bezvěrci.

V pasti

Izraelci (regionálně) i Američané (globálně) si bezpochyby užívají své nezpochybnitelné vojenské dominance. Izraelské tanky, bojové bombardéry a válečné lodě si v blízkém zahraničí dělají, co chtějí. A stejně tak americké tanky, bombardéry a válečné lodi kdekoliv, kam jsou poslány.

No a co? Události ukazují stále zřetelněji, že vojenská převaha se nepřeměnila do konkrétních politických výhod. Nátlak způsobuje místo zvýšených vyhlídek na mír stále více komplikací. Bez ohledu na to, jak moc jsou biti, "teroristé" (což je sběrný pojem aplikovaný na každého, kdo se brání před izraelskými nebo americkými úřady), nebyli zastrašeni, neztrácejí odhodlání a stále znova se vracejí.

Izrael ochutnal pachuť tohoto problému během operace Mír pro Galileu z roku 1982, tedy při intervenci v Libanonu. Americká armáda na to narazila o deset let později během operace Obnovená naděje takto Západem skvěle pojmenovaného vpádu do Somálska. Libanon měl jen slabou armádu, Somálsko vůbec žádnou. Místo nastolení míru nebo obnovení naděje však obě operace skončily frustrací, rozpaky a nezdarem.

A tyto operace byly jenom předzvěstí toho horšího, co se chystalo přijít. V 80. letech pominuly slavné dny IDF. Místo oslepujících úderů do nepřátelského pozadí, se příběhy izraelské vojenské historie staly smutným výčtem špinavých válek – nekonvenčními konflikty proti nepravidelným silám s problematickými výsledky. První intifáda (1987 – 1993), Druhá intifáda (2000 – 2005), Druhá libanonská válka (2006) a operace Lité olovo, nechvalně známý vpád do Gazy z přelomu let 2008 a 2009, ty všechny zapadaly do tohoto vzorce.

Rozdíl v porodnosti mezi Palestinci a Židy v Izraeli se rozvinul v další rýsující se hrozbu – „demografickou bombu“ – jak ji nazval Benjamin Netanjahu. To byla nová podstatná fakta o tom, že vojenské síly, i kdyby nebyly tak pečlivě zaměstnány politikou etnických čistek, by mohly udělat jen málo pro nápravu. Dokonce je to tak, že i kdyby se izraelská armáda opakovaně a marně pokusila násilím přinutit Hamás a Hizballáh k poslušnosti, demografické trendy ukazují, že během jedné generace budou většinu obyvatel v Izraeli i na okupovaných územích tvořit Arabové.

Asi tak s desetiletým zpožděním za Izraelem armáda Spojených států uspěla stejně při kopírování taktiky IDF. Chvíle slávy zůstaly, mohly by rychle pominout. Po 11. září se úsilí Washnigtonu přeměnit (nebo spíše „osvobodit“) Blízký a Střední Východ roztočilo do nejvyšších otáček. Bushova globální válka proti teroru začala v Afghánistánu a Iráku celkem působivě, viděli jsme americké síly postupovat s takovou rychlostí a elánem, jako by to mělo izraelskou známku jakosti. Díky metodě „shock and awe“ padl Kábul, následován po roce a půl Bagdádem. Jeden z generálů to v Kongresu v roce 2003 vysvětloval tak, že Pentagon válkou všechno vyřešil:

„Jsme teď schopni vytvořit dominanci při rozhodování, jež je umožněna síťovými prostředky, novými senzory i velitelskými a ovládacími kapacitami, jež vytvářejí bezprecedentní informovanost takřka v reálném čse, rostoucí dostupnost informací a schopnost poslat přesnou munici napříč šířkou i hloubkou bitevního pole… Tyto kapacity budoucích síťových sil násobí informační převaha, rychlost a přesnost, což v kombinaci vede k dominanci při rozhodování.“

Klíčovou frází v tomto technickém blábolu byla ta, jež se opakovala dvakrát: „dominance při rozhodování“ V té chvíli byli velitelé jednotek, stejně tak jako Bushova vláda, stále ještě přesvědčeni, že vědí, jak zvítězit.

Takové tvrzení o úspěchu, se však nicméně ukázalo jako úděsně unáhlené. Kampaně, plánované na týdny, se protáhly na roky, zatímco američtí vojáci byli sužováni svými vlastními intifádami. Když přišel čas dosáhnout řešení toho, co uvázlo na mělčině, Pentagon (stejně jako IDF) bezradně přešlapoval na místě.

Nevítězení

Pokud z válek v Afghánistánu a Iráku vyplývá nějaký zastřešující závěr, je to tenhle: Vítězství je chiméra. Počítat s tím, že se dnešní nepřátelé vzdají tváří v tvář „vítězícím armádám“ dává asi tolik smyslu, jako pokoušet se splácet hypotéku prostřednictvím nákupu výherních losů. I to by mělo větší naději na úspěch.

Zatímco americká ekonomika padala do vývrtky, Američané se zamýšleli nad vlastním ekvivalentem izraelské "demografické bomby", tedy nad "bombou fiskální". Zakořeněné zhýralé návyky, individuální i kolektivní, přinesly vyhlídku na dlouhodobou stagnaci: Žádný růst, žádná práce, žádná zábava. Nekontrolované výdaje na nekonečné války tuto hrozbu ještě zhoršily.

Do roku 2007 americké velení samo obětovalo vítězství, aniž by obětovalo i válku samotnou. Priority se měnily, nejprve Irák, potom Afghánistán. Nejvýše postavení generálové zanechávali svých nadějí na vítězství – přinejmenším Rabin a Schwarzkopf by měli rozumět tomuto termínu. Místo toho se snažili zabránit porážce. Ve Washingtonu i v americkém vojenském velení se novým etalonem úspěchu stalo vyhýbání se jasné porážce.

Následkem bylo, že americké jednotky dnes vyrážejí ze svých základen ne proto, aby porazily nepřítele, ale aby „chránily lidi“, což odpovídá poslední módě v doktrinách. Ve stejné době američtí velitelé popíjejí čaj a uzavírají smlouvy s místními warlordy a kmenovými náčelníky v naději, že přesvědčí guerilly, aby odložily své zbraně.

Nová konvenční moudra poletují všude kolem, všichni se jich chytají – od nového velitele afghánské války generála Davida Petraeuse, nejoslavovanějšího vojáka této americké epochy, po Baracka Obamu, vrchního velitele a laureáta Nobelovy ceny míru. Neexistuje „vojenské řešení“ konfliktů, do nichž se Spojené státy zapletly. Petraeus sám zdůraznil, že se „nemůžeme prozabíjet ven“ z pasti, v níž teď jsme. Tak vypadá opravdové „chvalořečení“ západního způsobu válčení v posledních dvou stoletích.

Nezodpovězené otázky

Jaké dopady bude mít konec západních vojenských dějin?

Fukuyama ve své proslulé eseji varoval před názory, že konec ideologických dějin je předzvěstí nástupu globálního míru a harmonie. Předpovídal, že lidé i národy se stále budou o něco přít.

S tím, jak končí válečné dějiny, uplatňují se podobné teorie. Politicky motivované násilí bude pokračovat a může být ve zvláštních a omezených případech dokonce prospěšné. Ovšem projekty Velkých válek, řešících Velké problémy, se pravděpodobně staly nepoužitelnými. Izraelci či Američané v hloubi duše jistě mohou věřit, že nepřetržité používání síly je to, co vyléčí cokoli, co by mohlo vytvářet protiizraelský či protiamerický odpor napříč většinou islámského světa. Očekávat, že tato setrvačnost vytvoří něco rozdílného nebo lepšího, je však noční chimérou.

Ještě se ukáže, zda se Izrael a Spojené státy mohou vyrovnat s poměry, spojenými s koncem válečných dějin. Ostatní národy to už dávno udělaly tím, že se přizpůsobily turbulencím mezinárodní politiky. To, co dělají, není důkazem jejich ctnosti, ale jejich mazanosti. Například Čína ukazuje malou horlivost ke zbrojení, svůj vliv a dosah však rozšiřuje obchodem, investicemi a rozvojovou pomocí. A Čínská osvobozenecká armáda zatím zůstává doma. Čína tak vykradla jednu stránku ze staré americké herní příručky, když se dnes stala výtečným realizátorem „dolarové diplomacie“.

Kolaps západní vojenské tradice staví před Izrael omezené množství variant, a řádná z nich není atraktivní. Z dějin judaismu a Izraele samotného vychází odpor izraelských Židů k tomu, aby svěřili svoji bezpečnost dobré vůli svých sousedů nebo mezinárodního společenství. Je to pochopitelné. Za pouhých šest desetiletí vytvořil sionistický projekt energický a prosperující stát. Proč to vše riskovat? A i když demografická bomba může tikat, nikdo neví, kolik času skutečně zbývá na ciferníku. Pokud Izraelci mají pokračující sklon důvěřovat v izraelské (Američany dodávané) zbraně a přitom doufat v to nejlepší, kdo by jim to mohl zazlívat?

Spojené státy by teoreticky neměly sdílet žádné z demografických nebo geografických omezení Izraele, a mají díky tomu mnohem větší svobodu jednání. Washington má však bohužel jistý zájem na zachování statu quo, bez ohledu na to, kolik to stojí, nebo kam to vede. Pro vojensko-průmyslový komplex jsou to kontrakty, které musí získat a hromady peněz, které musí vydělat. Pro ty, kteří se nacházejí v útrobách bezpečnostního aparátu státu, existují výsady, které musí být chráněny. Pro volené představitele jsou tu sponzoři voleb, kteří musí být uspokojeni. Pro jmenované civilní i vojenské představitele je to touha po tom, aby si udrželi svá dobře placená místa.

A všude tam existuje pomlouvačná klaka militaristů, kteří vyzývají k džihádu a trvají na tom, abychom zvyšovali své úsilí, zatímco přehlížejí všechny varovné příznaky toho, že jsme na šikmé ploše. Členy tohoto militaristického tábora ve Washingtonu jsou nepochybně a ne náhodou mnozí z těch, kteří nejneústupněji brání izraelskou agresivitu, a současně tiše spolupracují na vylučování a marginalizaci těch názorů, které považují za kacířské. V důsledku toho je vše, co se vydává za debatu o tématech, souvisejících s národní bezpečností, obyčejný švindl. Takže jsme například vyzýváni k tomu, abychom uvěřili, že jmenování generála Petraeuse už bůhvíkolikátým americkým vrchním velitelem v Afghánistánu je milníkem na cestě ke konečnému vítězství.

Takřka před dvaceti lety chtěla kverulující Madeleine Albrightová vědět: „Jaký má smysl mít tuhle vynikající armádu, o níž jste vždy mluvil, pokud ji nebudeme moci použít?“ Dnes si zasluhuje naši pozornost úplně jiná otázka: „Jaký má smysl neustále používat naši vynikající armádu, pokud to vlastně nefunguje?“

To, že si Washington odmítá tuto otázku vůbec položit, ukazuje, do jaké míry je naše politika proniknuta korupcí a nedostatkem cti.

Andrew J. Bacevich je profesorem historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě. Právě vyšla jeho nová kniha Washington Rules: America’s Path to Permanent War.

Převzato z Huffington Post

Překlad: Clair/Stan

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky