Od Corony k Desperadu

Den před oficiálním vypuknutím epidemie koronaviru jsem navštívila představení mága-mentalisty v městečku na břehu jezera Como. Syn místního pohřebáka suverénně ovládl jeviště. S pomocí digitální projekce, světel a zvukových efektů vytvořil dojem kontroly nad kolektivní myslí dvou stovek rádoby skeptických diváků, dychtivě čekajících na zázraky. Slogany a mysteriózní, otřepané duchovní pravdy otevřely show. Během půlhodiny měl mentalista své publikum v kapse. Četl myšlenky starým pannám, hypnotizoval manželské páry, předpovídal budoucnost studentům.

Po přestávce si vybral jednu nehezkou dívku na balkóně. Nařídil jí, aby na jevišti rozbila žárovku kladivem a vložila mu střep do úst. V mikroportu mága se chvíli ozývalo chroupání. Kouzelník polkl a jal se vyprávět příběh z dětství o cirkusových slonech spoutaných řetězy. Mohli by prý pouta snadno přetrhnout, pakliže by se o to pokusili, ale nepokusí. Od malička je totiž drží na řetěze a slůňata se tak dlouho pokouší uprchnout, až jednoho dne rezignují. Později vyrostou, ale už nevyužijí své síly ke svému osvobození. „Nabízím vám unikátní šanci překonat své limity,“ řekl kouzelník, upřel pohled na dobrovolnou účinkující osvícenou reflektory a vyzval ji aby následovala jeho příkladu. Žena bez diskuse pozřela kus žárovky. Rozchroupaný střep pak podle mágova návodu zapila sodovkou a zajedla kouskem jahody.

Představení pokračovalo hrou s balónky, uvnitř kterých se nacházely odpovědi na nejtajnější otázky anonymních diváků. Kouzelník jenom jiskřil, když na závěr z jednoho prasklého balónku vypadla krabička se zásnubním prstenem a mágova vyvolená propukla v pláč, jako kdyby otočil vodovodním kohoutkem. Potlesk zhypnotizovaného publika pohltil dojaté ano protagonistky rality show jejího kouzelného ženicha. Kusy modrých balónků pokryly jeviště jako prasklé prezervativy. Udělalo se mi špatně.

Cestou domů jsem v autě přemýšlela o mentální manipulaci a o tom, jak snadno současná média ovlivňují kolektivní vědomí díky znalosti psychologie. Ode dne, kdy se navzdory všem známým zákonům fyziky před očima televizních diváků rozpadly dva Manhattanské mrakodrapy na prach, mediální fikce ovládla kolektivní vědomí a zatlačila realitu do domény konspiračních teorií, o nichž je nebezpečné hovořit, aniž by vás slušní lidé považovali za blázna. Netušila jsem, proč se mě to představení tak dotklo. Jako by se vzduchem vznášel zápach síry. Druhý den se objevily palcové titulky v novinách a skupinami rodičů na Whatsappu se začala rychle šířit neuvěřitelná zpráva o uzavření škol a všech náboženských aktivit tři dny před Popeleční středou.

V neděli 23. února jsme ještě s dětmi slavili karneval na hřišti, zatímco zodpovědnější občané vzali útokem supermarket a vykoupili těstoviny a toaletní papír. První dva týdny neexistovala žádná hygienická omezení, která by se vztahovala na svatostánek konzumu. Nikdo si nemusel navléci gumové rukavice při nakupování, či dodržovat patřičný odstup od ostatních kupujících ve frontě, ale lombardský biskup zakázal slavit mše a kněží odmítali udělovat svátosti zpovědi. Učitelky po internetu zavalily pracující matky hromadou domácích úkolů pro děti prokrastinující u přehrátých playstationů, ale obchody zůstaly otevřené od rána do večera sedm dní v týdnu.

Média začala hovořit o pandemii, ačkoli počet nakažených a mrtvých ještě zdaleka nekonkuroval statistikám obětí jiných, médiem opomíjených virových nemocí. Ani vidina smrti rakovinou italskou populaci tak intenzivně nevystrašila. V nedalekém Leccu se podle místního tisku na operaci nádoru čeká dva roky, ale neznám nikoho, kdo by kvůli alarmujícím novinovým článkům přestal kouřit. Když v Itálii minulý rok začaly padat dálniční mosty, nikoho nenapadlo uzavřít všechny důležité komunikace a provést celostátní kontrolu přestárlé infrastruktury, i když si incident v Janově vyžádal 43 obětí, tedy zhruba stejně tolik, kolik jich koronavirus měl v celé Itálii na svědomí na začátku března.

Prvních deset dní koronaprázdnin se vztahovalo na oblasti na severu Itálie, kde se podle médií vyskytovala asi tisícovka nakažených. Svědectví lékařů naznačovala, že nemoc má slabý průběh, jako by to jediné, co italský virus pojilo s čínským, bylo právě jenom jeho jméno. V toskánském Pratu, kde skoro pětinu dvěstětisícové populace tvoří Číňané, lékaři do té doby nezaregistrovali ani jeden případ nakažení. Zavirovaní se vyskytli v městečcích na kopcích kousek do švýcarských hranic, kde Číňana neviděli ani z jedoucího vlaku.

V pátek 28. února odpoledne se čistě blankytné nebe nad naším jezerem začalo pokrývat bílými čarami způsobenými takzvanou kondenzací páry za letadly. Za poměrně krátkou dobu jich ve velké výšce nad námi přeletěly přes dva tucty, jedno vedle druhého, zprava doleva a seshora dolů. Zbyla po nich bílá mříž, která se soumrakem nabobtnala a pokryla úpatí zasněžených hor mlžným závojem.

Druhý den ráno, v den, který přichází jednou za čtyři roky, jsem se probudila s pocitem napuchlých očí a škrábalo mě v krku. Moji postarší rodiče a tři děti si stěžovali na stejné příznaky. Všichni jsme začali trpět suchým kašlem, který italská mainstreamová média uváděla jako jeden z mnoha vágně popsaných symptomů koronaviru. Po třech dnech tradiční léčby podbělovým čajem s medem a inhalací Clenilu jsem s dětmi nemoc úspěšně překonala. Prarodiče s ní bojovali o poznání delší dobu. Z různých zdrojů jsem se mezitím doslechla o mnoha jiných obyvatelích našeho horského města, kteří ve stejnou dobu trpěli podobnými symptomy. Nikoho to nijak zvlášť nepřekvapovalo. Celou zimu zde řádil zvláštní druh chřipky. Málokdo ji unikl a měla tu zvláštnost, že se k vyléčeným během sezóny i několikrát vrátila. Nikdo však do té doby nemluvil o souvislosti mezi začátkem každé chřipkové vlny a nebem počáraným tlustými bílými čárami, ačkoliv se mohl na internetu dočíst, že už i Organizace spojených národů nedávno připustila existenci „geoinženýrského“ práškování, jehož úkolem je prý boj proti globálnímu oteplování.

Během týdne po incidentu se zamřížovaným nebem se zdálo, že se smrtící pandemie splaskla na obyčejnou chřipku. Lidé se už připravovali na návrat k normálnímu životu, když propukla skutečná epidemie koronaviru. Každý den přibývají stovky lidí s oboustranným zápalem plic, kteří potřebují kyslíkové bomby. Byla zavedena přísná opatření. Po dvou týdnech hraní si na karanténu začaly i obchody uplatňovat hygienická opatření. Hranice Lombardie byly uzavřeny, následně vyhlášen zákaz opouštět místo bydliště. K tomu, aby člověk mohl z pracovních či jiných naléhavých důvodů opustit svou obec, musí vyplnit autocertifikační formulář.

Začátek třetího týdne provázela vlna rozhořčení ze strany poslušných občanů, kteří na různých sociálních sítích sprostě nadávali všem, o kom si mysleli, že podcenil nebezpečí infekce. V okamžiku, kdy se objevila zpráva o prvním nakaženém v naší obci, psychóza kulminovala. Ozvalo se volání po zákazu vycházení, urážky lidem, kteří nepřestali venčit své psy. Kdo si dovolil jít se proběhnout do parku, byl obviněn za stav situace. Obchody kromě potravin a lékáren během jediného dne zavřely. Všechny komerční aktivity, kde dochází k fyzickému styku s klientem, zastavily činnost. Po městě se začaly objevovat duhové nápisy malované dětskou rukou: „Všechno dopadne dobře.“

Disciplína v tradičně pravicové Lombardii je tvrdá. Vládne tu horský lid, který přežil staletí chudoby, hladu a tvrdé práce. Donedávna zde matky rodily v průměru deset dětí a odkojily celá pokolení na dietě složené z brambor a polenty. Pocit ohrožení přivedl zdejší populaci k vystřízlivění. Bez váhání sami na sebe uvalili sanitární pravidla mnohonásobně přísnější než ta oficiální vyhlášená v Římě slabou vládou Contiho, levicového nikým nevoleného oblíbence Merkelové.

Pravicové nálady a potlačená rozčarování plavou pod povrchem občanské poslušnosti. Teprve před několika dny se vláda na usilovné naléhání vytěsněného Salviniho konečně rozhoupala k uzavření italských přístavů africkým migrantům. Ještě před třemi dny jedna senátorka horovala za ochranu žadatelů o azyl před koronavirem. Severní Italové polykají jednu hořkou pilulku za druhou a sklízejí plody úsporných škrtů, které za posledních pět let poslaly do kolen zdejší moderní bezplatný zdravotnický systém vybudovaný lety tvrdé práce. Začínám kolem sebe pociťovat skrytou averzi ke všem cizímu, včetně osob přivandrovalých sem před lety bůhví odkud, jako jsem já sama.

Vládne atmosféra nedůvěry. Město je prázdné. Jen hrstka neohrožených chodců si drží odstup pět metrů jeden od druhého. Polovina lidí se schovává za maskami. Sundávají je jen v případě, že si potřebují zapálit cigaretu, v komickém protikladu k demonstrovanému strachu ze smrti udušením.

Nikdo netuší, co bude dál. A málokomu zůstal smysl pro humor.

Z oficiálních pramenů se dozvídáme, že počet nakažených v Itálii včera dosáhl 12 500. Lombardská statistika vede žebříček ve všech kategoriích s šestinásobkem hodnot, které uvádí Emilia Romagna, nejbližší z regionů v pořadí.

Italští vědci mezitím dokázali identifikovat tzv. „nakažené 0“, původce šíření nákazy. Překvapivě pouze tři z nich jsou čínského původu. Zdá se, že místní experti našli důkaz, že infekce nebyla importována z Číny.

Středopravicový senátor Casini včera veřejně vyjádřil názor, že se Itálie nachází ve 3. světové válce. Epizoda s koronavirem podle něj navždy změní dosavadní způsob života, a to drastičtějším způsobem než poslední událost toho druhu, teroristický útok 11/9 v New Yorku. Další kousek puzzle je informace italského tisku o největším vojenském cvičení US Army na evropském území od konce studené války. „Od 5. března se v rámci akce Defender Europe začalo vyloďovat 30 tisíc amerických vojáků v šesti evropských přístavech a poté putovat napříč starým kontinentem snad k hranicím Ruska“, uvedl mainstreamový článek se směsí údivu a rozhořčení. Američtí vojáci nemusí dodržovat pravidla sanitární prevence, žaloval autor. Oficiální reakce US Army smetla novinářovy všetečné otázky ze stolu tvrzením, že americká armáda monitoruje koronavirus a její muži mají pevné zdraví. Další informace si čtenáři mohou nalézt na příslušné webové stránce spřátelené velmoci.

A tak, zatímco Julian Assange pomalu hnije na samotce v londýnském vězení, začínají k jeho utrpení doposud neteční Evropané sdílet stejný osud nevinného vězně, ovšem v podmínkách neporovnatelně komfortnějších. Zatím.

Do Řecka a pak dále do Evropy se z Turecka tlačí dav zoufalých utečenců z islamistického Idlíbu a válečných zón začištěných syrskou armádou. Začíná se střílet. Česká republika vyjádřila Řecku solidaritu zasláním osmi policistů. Angela Merkelová hovoří o prognóze 60 až 70 procent nakažených Němců. Donald Trump se dnes podle pravidla „Co je povoleno Bohovi, není povoleno volovi“ rozčílil na evropské turisty šířící nákazu koronaviru po Spojených státech a zakázal lety mezi kontinenty.

Máme se na co těšit.

Osobně žiji s pocitem, že představení syna místního pohřebáka neskončilo. Od minulého měsíce se snad pouze rozšířil počet dobrovolných účinkujících, kteří v touze po osvobození své duše od bolestné odpovědnosti za svůj vlastní osud bez reptání chroupají střepy z rozbité žárovky a zapíjejí ji sodovkou.

Já sama jsem v tomto globálním představení hercem i divákem. Chroupu však raději mrkev zakoupenou v místní prodejně plné levných biopotravin. Mačkám svým dětem šťávu z pomerančů a uklidňuji si nervy popíjením Corony s citronem. A když od minulého týdne Corona nečekaně zdražila, rozhodla jsem si prozatím vystačit s levnějším Desperadem.

Všechno špatné je přece k něčemu dobré.

©Dominika Dery