Lenka Procházková: Vlastenectví

Projev na demonstraci občanských iniciativ 28. října 2015 na Náměstí Republiky v Praze

Každý národ zná pojem vlastenectví. Význam toho slova však není pro všechny národy stejný. Srovnejme texty dvou vlasteneckých písní: Vládni Británie! a Kde domov můj. Zatímco první píseň vyjadřuje ambice impéria a je hrdou oslavou britského námořnictva a armády, druhá opěvuje krásu české krajiny. Proč jsme tak skromní? Vždyť zápas Čechů o přežití národa a obnovení státnosti trval stovky let. Ano, jenomže ten zápas mnoha generací našich předků nebyl dobyvačný, ale obranný. Čechové chtěli mít vládu jen nad svou vlastní zemí.

Osudová bitva na Bílé hoře trvala necelé dvě hodiny. Prohra stavovských vojsk však nadchla vítěze natolik, že hnali na porážku celý národ. Nejdřív se stínalo a věšelo a potom kradlo. O statky protestantských rodů vyštvaných do vyhnanství se podělili katolíci z řad domácí i cizí šlechty, svůj desátek dostala i církev svatá. Země království českého připadly jako dědičné léno Habsburkům, kteří okamžitě zrušili náboženskou svobodu. Na převýchovu „kacířů“ byly přizvány houfy školitelů, především Tovaryšstvo Ježíšovo, které se zaměřilo hlavně na mladé lidi, podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti. Nastolený totalitní režim, praktikující sepětí trůnu a kříže, proti sobě neměl a ani nemohl mít politickou opozici, když elita byla vyvražděna anebo rozptýlena v exilu. A přesto ti, co zůstali, často v pozici poddaných, nebyli vůči věrouce svých nových pánů poddajní tak, jak vrchnost čekala. Ani brutální nátlakové metody nevytěsnily u každého, kdo jim byl vystaven, anebo zastrašován, hlas svědomí. Strach je jednou z nejsilnějších emocí, proto jej mocní zneužívají pro své cíle. Pomocí strachu lze ochočit i zvíře. Ale jen člověk je schopen najít hluboko ve svém nitru proti strachu zbraň, ať už je to víra, ideál, nebo smysl pro povinnost a čest. Tehdejší odolnost některých komunit, rodin, ale i osamocených jednotlivců proti novým pořádkům připadá dnes mnohým nesrozumitelná. Nechápou, jaké a čí zájmy tak houževnatě bránili ti lidé z poloprázdných městeček a osad, řemeslníci, chudí kramáři a dříči na poli. Proč to nevzdali hned v druhé generaci? K čemu dál vlekli tu káru vzpomínek a odkazů? Proč riskantně uchovávali staré knihy? Proč to dělali, když triumfující dech baroka zaplavil zemi novými tisky s náhradními příběhy a náhradními svatými?

Společenství, kterému cizí síla přetne linii vývoje a nasadí na zmrzačený pahýl vlastní roub, fyzicky nezanikne, ale jeho budoucí plody už jsou pak jiné, než byly ty původní. Každý z nás ale zřejmě už někdy viděl, jak zmrzačený kmen stromu obrůstá novými výhonky. Jsou to zpočátku slabé větvičky, ale za čas se strom obrodí a znovu nese plody. Své vlastní. To je odpověď na otázku, jaké a čí zájmy tak houževnatě bránili ti předvídaví často bezejmenní lidé, ten takzvaný plebs, a proč riskovali i život, aby ochránili české knihy a příběhy.

Základem, bez kterého žádný národ nemůže přežít, je jeho jazyk. Uchovat jazyk národa, znamená udržet kód. V první fázi národního obrození se tedy rekonstruoval a šířil společný kód. Po vzkříšení jazyka se obrodila česká kultura, především literatura, divadlo a vydávání novin. Ve hře Josefa Kajetána Tyla nazvané Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, zazněla v roce 1834 poprvé píseň Kde domov můj. Když srovnáme její lyrická slova s hymnou tehdejší rakouské monarchie, která velebila císaře a žádala občany, aby statečně bránili habsburský trůn proti všem nepřátelům, je zřejmé, proč byla píseň o české zemi tak oblíbená, že se nakonec, po vzniku demokratické republiky, stala součástí státní hymny. Líbí se mi její návaznost na epochu národního obrození, a pokaždé když naši hymnu slyším, si uvědomuji, že je to zhudebněný kód.

Většina cizinců, s výjimkou vzdělaných bohemistů, se domnívá, že naše hymna pouze popisuje přírodní scenerii, zatímco my při jejím veřejném zpěvu pokaždé znovu skládáme slib. Nejen své zemi, ale i lidem, kteří v ní žili před námi a pracovali, jak se říká, na národa poli dědičném.

T. G. Masaryk, za jehož prezidentského mandátu zazněla hymna v roce 1920 poprvé, se nezasloužil jen o vznik suverénního státu. Dávno před tím, než byly hranice v Evropě nově překresleny, už vychovával předvídavý profesor pro budoucí republiku lidi, vlastence. Věděl, že i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností a

vytrvale jej povzbuzoval připomínáním jeho historických vzepětí, mezi nimiž hledal spojovací cestu. Masarykovo zkoumání a vysvětlování smyslu českých dějin bylo ovlivněno potřebami přítomnosti. Přesto ctil i své oponenty v národní debatě, například katoličtější pohled historika Josefa Pekaře. Debatovat svobodně o věci, o kterou společně jde, vnímal Masaryk jako princip demokracie.

A teď se zeptám. O jakou společnou věc nám dnes v Čechách jde? O čem naši vzdělanci zaujatě debatují, aby povzbudili veřejnost k přemýšlení? Jakého rozmachu dosáhlo naše současné školství při výchově studentů ke kritickému myšlení? Jakým potřebám přítomnosti slouží dnešní historikové, když znevažují vznik Československé republiky a mluví o omylu, který by měl být napraven? A jaké inspirativní ideály nám předává naše současná kultura? Čím nás obohacuje veřejnoprávní televize?

Když zemřel Karel Havlíček Borovský, bylo mu necelých 35 let. Jmenujte mi dnes jediného mladého novináře, který by disponoval aspoň polovinou Havlíčkova rozhledu a kritického úsudku, nemluvě o jeho statečnosti. Co se týká té statečnosti, připouštím, že je možná některým lidem vrozená a jiným prostě chybí. Avšak láska k vlasti je věc výchovy, s tou se nerodí žádné dítě, ale pokud k ní není vedeno, je ochuzeno o část svého lidství. A také vlast je ochuzena o jednoho svého člověka. Jsme snad tak početný národ, abychom mohli bez následků vlastenectvím pohrdat?

Opravdu už jsme dnes tak dezorientovaní, aby nám červené trenýrky, vyvěšené na střeše Pražského hradu, překryly skutečnost, že vlajka s nápisem Pravda vítězí, byla ukradena? Soudkyně odmítla zloděje potrestat, neboť jí není zřejmé, jakou škodu svým činem způsobili. Není to jasné ani mnohým politikům. Zřejmě nevědí, že Masarykovo heslo na prezidentské standartě se táhne českými dějinami jako červená niť už od Jana Husa, který je psal jako své krédo v dopisech z kostnického vězení, že jej používal i kališník Jan Rokycana, král Jiří z Poděbrad a později intelektuálové a umělci v epoše národního obrození. Ale ať už je to nevzdělanost nebo otrlost a necitlivost, plyne z toho jediný závěr. Lidé, kteří nedokážou sdílet zkušenosti svého národa, je nedokážou ani sdělovat na mezinárodním fóru. Nedokážou je položit na jednací stůl jako kartu, která varuje i věští. Naši politici zřejmě sází jen na své vlastní štěstí a zájmy národa jsou jim cizí. Nepochopili ani fenomén československých legií a hanebně jejich ideály převracejí naruby. Česká účast na vojenských akcích NATO bude jednou zhodnocena jako kolaborace s agresorem. A potrestána jako zločin proti míru. K těmto koncům však naši politici dohlédnout nedokážou. Ve své bohorovnosti jsou schopni nás bez skrupulí zavléct i do války proti vytipovanému nepříteli, kterým má být Rusko. Připomeňme jim, dokud je ještě čas, že s osudem národa a s jeho historickým směřováním nelze hrát v kostky. Udělejme to brzy!

Myslím si, že v situaci, ve které dnes jsme, když tzv. elita národa selhává, je životně důležité, abychom neselhali my občané. Jen tak dokážeme tu sudbu zvrátit. Nemáme na to ale tři sta let, jako pohrobci Bílé hory. Čas se krátí a možná už se odčítá k nule.

Ano, nikdo z nás, občanů, nemůže udělat mnoho, ale každý by měl udělat alespoň to, co je v jeho silách. Každý z nás má přece přátele s podobným smýšlením. Jsou tady? Přivedli jste je? Nebo odjeli na chalupu, aby si v den státního svátku odpočinuli? Tak příště ty chalupáře přitáhněte! Řekněte jim, že odpočívat můžou až v hrobě, ale teď máme společnou práci. Nejenom naše vlast ale celý svět stojí na křižovatce. Teď není čas na to, sedět na chalupě u kamen a se zalíbením přikládat vlastnoručně nasekaná polínka, když světoví hráči zažehují ohně pro budoucí globální požár!

Vím, že v dnešním svátečním dni se koná jen v Praze podobných demonstrací, jako je tato, asi deset. To je ale marné plýtvání energií, lidmi i technikou a vůbec to nemá logiku. Zapomeňme na nevraživost mezi skupinami a politickými stranami, když jde o život, je důležitá jen jedna strana, strana míru. Čím rychleji se v ní všichni shromáždíme, tím dřív naši nezodpovědní politici pochopí, že program jejich příštího schůzování jim dáme sami. Prvním bodem bude okamžitý odchod ČR z paktu NATO.

Souhlasíte? Tak to vyřiďte dál!

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
16 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
29. 10. 2015 21:39

S textem, bolestnými otázkami i autorčiným pohledem na vlastenectví, i s výzvami odpovědět aktivně na výzvy doby bezvýhradně souhlasím. V Praze jsem bohužel z mnoha důvodů nemohl být… Ale furt se trošku sám o cosi snažím…a vím, že nejsem sám… Jen se někdy tiše ptám, je-li tu ještě ten národ co ho křísili, zda vše nezaniklo s atomizací, a následnou „novorežimní“ konzumní a požitkářskou individualizací až na práh nicotnosti… Věřím, ale že přes velké ztráty tu náš národ/y ještě je/jsou… I ta vysmívaná láska k Vlasti ještě alespoň na menších vesnicích někde přežívá… Je jako plamének svíčky, který se může… Číst vice »

Alena
Alena
29. 10. 2015 21:56

Člověk, který umí formulovat myšlenky a pateticky hovořit na náměstích, nemusí být dobrý president. Viz pan Havel, koneckonců paní Lenka vyšla z lůna charty. President a politik na jakékoliv úrovni by měl být člověk neúplatný a neprodejný( což není automaticky výsadou oposice, kterou si mocní v pozadí přikrmují, aby jim v budoucnu sloužila). Být dobrým politikem znamená dělat i pragmatickou a špinavou práci, vždyť podmínkou pozvednutí ČR je vybřednutí z pozice kolonie a to není jednoduché. Nedělám si iluzi, teď jsem se dokoukala na dryáčnickou Jílkovou. Ti mladí, to je síla, víc není zapotřebí nic dalšího říkat. Stará generace byla… Číst vice »

Sio
Sio
29. 10. 2015 22:34

Aleno, chápu vaše zklamání. Jeho příčinou je ale nedorozumění mezi staršími a mladšími generacemi. Možná my starší jsme něco zanedbali. Mladí nemohou za to, že toho hodně nepochopili. Za to mohou ti, co je to měli naučit, nebudu s tím váhat, jsme to my. To my jsme toho dost nepochopili a proto také nenaučili naše děti, aby věděly co a jak, by si vypěstovali odolnost proti lžím a pokrytectví šířeným našimi „elitami“. Život je dobrý učitel a má těžkou ruku. Bude to muset udělat za nás. A je mi to líto. Bude je to bolet. Naše děti. Je mi to… Číst vice »

Sio
Sio
29. 10. 2015 22:44

Co můžeme dělat. Přistupme k našim dětem, at už je jim kolik chce a projevme o jejich názory zájem. Nekritizujme, nekřičme. Poslouchejme, nevyvracejme, neskákejme do řeči. Projevme úctu a respekt. A pak jim mírně vyprávějme o tom, co cítíme. Asi takto: „Víš, je mi to líto. Bojím se o budoucnost naší vlasti. Opravdu upřímně je mi líto, jak nás obelhávají a okrádají. Nemohu uvěřit tomu, že nás zradili ti, kterým jsme dali důvěru. Třeba nemám pravdu, ale chci ti jen říct, co cítím a jak to vidím, rozumíš?“ Prostě je s nimi potřeba mluvit s láskou a respektem, mluvit o… Číst vice »

Alena
Alena
30. 10. 2015 0:39

Mé tři děti jsou již starší než tito z pravé části publika http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Fuj-darebaku-hanba-Jste-fanatik-rvete-tu-jak-pavian-Kdybyste-lidi-nestrasili-zadneho-islamu-se-neboji-Toto-si-u-Jilkove-vyslechli-Mach-a-Tomsky-kdyz-chteli-diskutovat-s-obhajci-imigrace-405785 a celkem si rozumíme. Ale ti mladí u Jílkové potřebují praktické lekce. Ta imigrantská vlna k nám přijde, nenamlouvejme si, že ne, a tak, jak našim politikům a úředníkům schází právní zodpovědnost za jejich činy a slova, bylo by na místě , aby to konečně platilo nejen pro ně, ale pro všechny. Nejsem si vědoma toho, že by se udělal seriozní ekonomický rozbor, co nás bude stát, pokud k nám přijde x tis. migrantů každý rok. Není problém předstoupit před národ a dle pravdy referovat, kolik ČR… Číst vice »

Alena
Alena
30. 10. 2015 0:48

povinnost starat se o imigranty z vlastních zdrojů mimo státní prostředky, samozřejmě.

idiotronic
idiotronic
30. 10. 2015 1:42

Alena napsal
Není problém předstoupit před národ a dle pravdy referovat, kolik ČR za imigranty vydá.

idiotronic
idiotronic
30. 10. 2015 2:06

Ale je to problém.. Nikdo neví, kolik migrantů bude, když nemají ani osobní doklady a pohybují se volně po Evropě. ČR má státní dluh a ten jí bude prominut asi jako Řecku (prodejte část území!). Není tedy finančně svéprávná. Zaplatí, co jí bude nařízeno- za cenu růstu dluhu. Vydání na asyl migrantů nejsou jednorázové částky, je to trvalá zátěž rozpočtu (Jan Keller o francouzské zkušenosti v Klausově institutu). Neziskovky spotřebují přes 80% svého rozpočtu na platy svých zaměstnanců. Počítejme se snahou získat muslimy z řad občanů ČR (dětí). Tady asi hodně lidí nemá jasno, že ačkoli nechodí do kostela, jejich… Číst vice »

hudryper
hudryper
30. 10. 2015 6:42

Ačkoliv na TV už 8 let nekoukám,z vašich příspěvků si dovedu celkem přesně představit ,o co asi u Jílkové mohlo jít. Nejsme zase až tak daleko od stavu,pokud se týče ovlivňování a politického směřování mládeže,jaký právě graduje na Ukrajině. Pravda,neoconští dobráci neinvestovali do jejich “ výchovy “ 5 mld , ono jsme také mnohem menší, u nás na to stačí menší suma,protože tu je relativně více kolaborantů od kosti,kolaborantů s tímto životním programem a nezáleží na tom, jestli kolaborují s komunistickým či kapitalistickým režimem. Vštěpovaný antirusismus mládeži nefunguje dost rychle a oni zápasí s časem,proto také akcelerovali tyto procesy v… Číst vice »

Alena
Alena
30. 10. 2015 8:09

idiotronic napsal
Vychovávají vzory, nikoli pohlavky.

to ano, ale dříve byly tělesné tresty běžné. Vychovává i uložení povinností a lpění na jejich dodržování a to od útlého věku.

niky
niky
30. 10. 2015 9:00

Kolik dnešních mladých zná slova a melodii naší hymny…… kolik jich zná nedávnou historii, kolik se jich dokáže orientovat v dění kolem sebe. Jsem pesimista, protože vím co se učí na dnešních školách, nahlížeje do učebnic svých vnuček a vnuků….. nějaké vysvětlování, jakou má asi cenu? Bylo to takhle, ale nesmíš to říkat ve škole abys nedostal špatnou známku…. kam jsme se dostali? Je daleko větší totalita než za komoušů. Dnes hrozí vyhazov z práce a kdo bude platit půjčky. Dnešní mladí jsou skutečně otroky, závislými na zaměstnání a platu. Jak se zachováte, když učitel přikáže žákům jít na demonstraci… Číst vice »

Sio
Sio
30. 10. 2015 9:50

Nejde o tom, kam někoho naženou. Pokud je to proti jeho přesvědčení, utvrdí ho to v názoru, že jsou to debilové. Je to řízení na 6. prioritě, to používají zoufalci. Horší je zkreslování dějin, to je 2. priorita. Vštěpování neokonských názorů je dokonce ta první.
U Jílkové se sešli předáci dnešních neo-hitlary-jugend, ti to dělají za prachy a vidinu kariéry. Takoví nejsou všichni

Alena
Alena
30. 10. 2015 10:45

idiotronic napsal ČR má státní dluh a ten jí bude prominut asi jako Řecku (prodejte část území!). Není tedy finančně svéprávná. Zaplatí, co jí bude nařízeno- za cenu růstu dluhu. Vydání na asyl migrantů nejsou jednorázové částky, je to trvalá zátěž rozpočtu (Jan Keller o francouzské zkušenosti v Klausově institutu říct občanům pravdu do očí by neměl být problém, i když se to dnes nenosí. ČR má státní dluh nepoměrně menší než Řecko, a je to prestiž ministra financí tento dluh snižovat za pomocí mechanismů, které zabrání např. karuselovým aj. daňovým podvodům. V této atmosféře politického boje nepředpokládám, že pobyt… Číst vice »

Alena
Alena
30. 10. 2015 10:45

pokr. jinak musíme provést tato a tato opatření
jasné, jednoduché a férové