Lidský život nebývá černobílý. Ani dějiny takové zpravidla nebývají. Symbolické datum 21. srpen bude v našich dvou rozdělených zemích, ČR a SR, už navždy spjato s rokem 1968. Vojska Varšavské smlouvy tehdy vstoupila do Československa. Do Československé socialistické republiky. Dnes už jsme přišli jak o to Československo, tak o ten socialismus.
21. srpna 1968 poněkud zmatení vojáci spřátelených armád vstoupili do naší země, aby tu (dle pokynů shora) chránili a bránili ohrožený socialismus. Mnozí zde zůstali až do počátku 90. let. Odešli vlastně až po porážce socialismu.
Československý lid je zrovna nemiloval (a nevítal, jako tomu bylo v roce 1945) a oni tak byli svým způsobem odsouzeni k povinnosti žít v jakémsi ústraní vojenských kasáren a ostrakizovaných prostorů.
Záměrně jsem pro tu tehdejší vojenskou operaci použil slovo vstup, nikoli invaze, ani okupace, ale ani internacionální pomoc…
Pro mnohé komunisty (prý rozdělené na dva tábory), ale i nekomunisty, tím skončila jedna éra. Skončilo tzv. Pražské jaro. Prý pokus o vlastní cestu socialismu, prý pokus o socialismus „s lidskou tváří“. Říká se, že třeba slovo demokracie nemá přívlastky. Pokud je dostává, přestává být sama sebou. Možná je tomu tak i v případě socialismu…
Jestli něco mohu vyčíst minulému režimu, pak to, že neuměl lidem některé věci lépe vysvětlit. Jednak neuměl lidem vysvětlit a doložit lesk a bídu života na Západě, jednak neuměl vysvětlit, proč byl vstup vojsk proklamovanou „internacionální pomocí“. Namísto toho od Strany odehnal mnoho autentických komunistů a namísto nich do Strany začali vstupovat vedle pravověrných komunistů i kariéristé typu Petra Pavla a jemu podobných. Normalizační „čistky“ otřásly prestiží socialistického hnutí. Bylo by chybou si to dnes nepřiznat.
Na straně druhé přišlo období jednadvaceti let, v nichž se dalo žít důstojným a relativně klidným životem. 21 let, kdy se rodiče nebáli mít děti, kdy existovaly celkem normální vztahy na pracovišti, kdy se člověk nebál toho, co bude zítra a nezotročovala jej hypotéka. Tehdejší režim doslova počítal s každým člověkem. Naproti tomu režim po roce 1989 nepočítá s celým národem. A nejedná se o „kapitalismus s lidskou tváří“ ani náhodou!
I dnešními slovy mnohých tehdejších disidentů se v období let 1968 až 1989 našel ve společnosti prostor pro lidskou slušnost či solidaritu, smetenou až listopadovým uragánem v roce 89.
Mezinárodní vojenské otázky šly tak trochu mimo nás, stejně jako jdou dnes. Podle nejnovějších průzkumů nezaujaté části historické vědy šlo v roce 1968 o vyrovnání (jakousi paritu) vojenských sil a o rozmístění zbraní mezi Východem a Západem. Objevují se též nezpochybnitelné důkazy o tom, že v Československu v průběhu tzv. Pražského jara probíhaly procesy a pokusy demontáže socialismu a jakýsi plán „barevné revoluce“. O tom, že za západní hranicí nebyly státy a armády beze zbraní, dnes rovněž není pochyb.
Z hlediska ekonomického jsme i po srpnu 1968 měli suverénní a soběstačný stát. Můžeme totéž říci nyní?
Dějiny opravdu nejsou černobílé. Virtuální pohled na minulost samozřejmě přináší i úvahy o tom, že privatizační „loupež tisíciletí“ mohla v Československu nastat o 21 let dříve. A že v roce 1989 také nikdo z vlivných „nesliboval“ zánik socialismu a že mnozí naivně uvěřili v návrat tzv. osmašedesátníků k moci.
Varšavská smlouva vznikla až po NATO. S jejím zánikem však NATO nezaniklo! Východní blok byl po roce 1989 podveden a zneužit, což má dnes fatální a krvavé důsledky na východě Evropy. Znovu se tam implementoval militarismus a fašismus, který byl 30 let živen ze Západu.
Mnoho českých občanů nechápe, o co jde ve válce na Ukrajině. Mnoho lidí v ČR si ztotožňuje dění na Ukrajině s událostmi roku 1968 v Československu. Promítli si do války na Ukrajině svou vlastní, ale i zděděnou frustraci ze srpna 1968 v Československu. To, že tenkrát nemohli či nechtěli pochopit mezinárodní souvislosti, že se tenkrát nemohli či báli hlasitě projevit. Tak si to v loňském a letošním roce chtěli „vykompenzovat“ a „vydemonstrovat“ tím, že se emocionálně ztotožnili se zemí, v níž však už 8 let probíhá občanská válka a v níž existují prvky nacismu.
Buďme vděční našim minulým, československým socialistickým politikům, že se zasadili o to, aby u nás občanská válka nikdy nebyla. A aby se tu neopakoval návrat fašismu!
Minulost není černobílá a černobílý jistě nebyl ani rok 1968 v Československu. Můžeme si však dnes přát jen jediné. Mír světu a důstojnost každému člověku. V každé době „Bojem proti fašismu bojujeme za lepší svět!“ V každé době…
A ještě jedno prosím mějme na paměti: S pádem tábora socialismu padl v Evropě i tábor míru. A zbraně se dnes, znovu, stejně jako za 2. světové války, přesouvají ze Západu směrem na Východ…
Jiný pohled na Srpen 68 najdete v článku Tomáše Koloce „V roce 1968 k nám tanky nepřijely kvůli liberalizaci. Stál za tím náš požadavek, který je nebezpečný ještě dnes„.
Faktická poznámka: P.Janýr (v diskusi u Kolocova článku) nemá pravdu, když tvrdí, že v 60-tých letech v ČSR nebyly sovětské rakety. K datu roku 1968 tady tyto rakety byly již několik let a naše armáda je uměla dobře a spolehlivě obsluhovat. Pouze ty odstrašující jaderné hlavice tu (možná) tehdy ještě nebyly; ale rakety konvenční a jejich pásové nosiče ano, což ostatně dokazovaly i vojenské přehlídky na Letné. Jen jeden detail to vše tak trošičku zamlžoval, že ty dotyčné raketové jednotky se oficiálně nazývaly „těžkými dělostřeleckými“.
Útok na Ukrajinky? „Naprosto ohavný precedent,“ říká zmocněnkyně vlády Jo, to takový útok na Rusky by byl oceněn potleskem na otevřené scéně. Pokrytci vpřed a do vládních postů!
Antonín Novotný se chlubil, že dokud byl on presidentem, žádná cizí vojska v ČSSR nebyla.Ale na přítomnosti sovětských vojsk neměli zájem ani tak politici, jako generálové na základě vývoje na bavorské straně.A protože demokratiocká diskuse s generály se běžně nevede, bylo nutno vzít na vědomí, že tu sovětská vojska budou. Politiickým úkolem Alexandra Dubčeka, jako šéfa vládnoucí strany, bylo uvedenou skutečnost vysvětlit veřejnosti.Nikterak lehký úkol, nepovedlo se, a dnes už ani není důležité proč.
Následovala rozsáhlá emigrace, ale byla zachována vojenská rovnováha dle představ vedení Varšavské smlouvy.I dnes se zde připravuje rozmístění základen cizí armády, jen v poklidnější atmosféře.
Všechno do jednoho kýble, ať je šlichta pořádná. Donekonečna se řeší dávno řešené, aby za rok mohlo dojít k témuž. Kapoun jede stejně jako se to dělalo dříve: Od výročí k výročí.
Spartakiáda neMOCných….
https://www.youtube.com/watch?v=pK4TXE5YZoY
K tomu YT, a nejen k tomuto.
Někdy dobrý, někdy je to jen sbirka zajimavých fotek a většinou dobré hudby. Většinou – Kryštof nic moc. Dobré citaty.
Tedy celkově takova klipova zábava, což neni nic špatneho, ale nevim, jestli to bylo uplně tvým cílem.
Říkam, že umění je poznávání světa jinou cestou – mělo by jít přímo do pdvědomí. A žádné odpovědi o světě těch klipech posledni dobou nenacházím.
A jsem teď v situaci, kdy hledám spoustu odpovědí na soukromé otázky.
Takže asi proto tak …
Celkem novinka z jiného soudku:
https://youtu.be/macRrVImfJA?feature=shared
Ony ty dějiny nejsou černobílé, protože ten boj není nikdy dobojován. Níže jsem dala odkaz na video o Stalinovi. I z něj je vidět, jak strašně těžké bylo prosazovat lidské reformy, protože horních deset tisíc, vrcholek pyramidy, kapitál, nazvěte si to, jak chcete, se svého drží jako klíště, a pokud mu to snad z drápů vyklouzne, okamžitě pracuje na tom,aby si to vrátil. Já prostě nechápu, že lidé nevidí, jak po Stalinově smrti začalo docházet ke zcela plánovitému rozkladu té spravedlivé společnosti, kterou si lidé chtěli vybudovat, a jakou se jim v mnohém povedlo vybudovat právě ve stalinském SSSR. Vidíte… Číst vice »
ano, nic není černobílé, ale hlavně charaktery a názory lidí se dost často radikálně mění, že – pak je těžké definovat i společenské axiomy ( a morálka je pouhou dílčí zbraní bohatých proti chudým), páč ty jsou tvořené hlavně dobou a nikdy nekončící hloupostí a chamtivostí. ..)
Jistě, jenže stále šlo o davo-elitářský systém. V tom se minulé režimy a ten současný neliší, odlišnost je pouze v míře nelidského chování „elit“ a v tom, nakolik se lidé vzdávají svého svědomí a vědomí.