Milgramův experiment

Bude to sice delší a možná na samostatný článek, ale dám to sem. Kdo nemá rád zevrubnější texty, tak ať tuto poznámku klidně přeskočí.

Je užitečné, znát a uvědomit si příčiny a mechanismy týrání a rozeštvávání lidí. Vědět, u koho a proč je to prioritním zájmem, aby bylo víc nenávisti, než snahy o život v míru při nezasahování jedněch do záležitostí druhých. Je též užitečné vědět, že odpovědí na otázku „kdo lidi rozděluje“ je vždy zkušenost, že je to jen ten, kdo lidem právě vládne nebo se alespoň o to snaží. A teď ta poslední věc: „Proč někdo chce ty druhé ovládat a řídit je?“ A naopak – „Proč jinému nevadí, když je někým řízen a čím je to sociálně podmíněno?“ 

Odpovědi asi hledejme např. u Freuda a v experimentech o lidské přirozenosti zde u Milgrama, ale s vědomím, že vždy všichni šéfové velmi dobře věděli a i dnes vědí, že především nejednota ovládaných a jejich úcta k autoritám jim zabezpečí poslušnost podřízených v bezradnosti vůči příkazům. Na druhé straně bychom měli vědět, že většině lidí nevadí, když mají schopné sociální vůdce, pokud ti vůdci své řídící příkazy a akce uplatňují tak, že jsou to rozhodnutí SPRAVEDLIVÁ. 

A zde je jádro různosti v motivaci ke společenskému statusu každého, kterým jsou jednak jeho schopnosti, jednak jeho povaha a touha druhé řídit a nebo rozhodnutí, mít naopak klídek v podřízenosti. A co motiv? Tím je zřejmě majetkově sociální otázka, která generuje řídící moc, poněvadž vždy vládne jen ten, kdo je schopen své pomocníky ve vládnutí za tu jejich pomoc nějak odměnit. Je proto dobré vědět, že vůdce do čela dosazují právě jejich pozdější pomocníci tak, aby to vypadalo jako v souladu s „demokracií“ a jakýmsi „přirozeným právem“.

Z toho plyne, že k ovládání většiny druhých lidí musí mít vůdci jednak motivaci, jednak zaplacené pomocníky, kteří vládu vůdce za odměnu aktivně propagují, hmotně podporují a bezpečnostně ochraňují, přičemž tu odměnu pro pomocníky, vůdcům do rukou daňově dává k dispozici výtěžek z produktivní práce lidí „dole“, těch lidí už zcela a jen podřízených rozkazům, pokynům a příkazům v rámci „práva“, které vymysleli právě pomocníci každého toho vůdce. 

No a nakonec si je třeba u každého v jeho vlastní hlavě ujasnit, co on vlastně chce. Zda bude hromadit majetek, aby z něj pak (vedle vlastního luxusu) mohl zaplatit propagandisty, ochránce a pomocníky svého vládnutí, anebo se stane sice nezávislým a naivně a sobecky „svobodným“, ale navždy už pak odkázaným jen na osud solitéra. Člověkem odkázaným jen na své zatím dobré zdraví a na budoucí schopnost se vždy samostatně a nezávisle uživit a proti všemu nebezpečí se jenom sám vlastníma rukama ubránit bez nároku na případnou pomoc ostatních v tísni, nemoci či v nouzi.

No a teď už zbývá jenom otázka, co s tou dnešní Covid státní agendou a co jediné ji může ukončit. Jsem toho názoru, že na mezinárodní i jednotlivě státní úrovni to vše může pod tlakem lidu a pudu vlastní sebezáchovy ukončit jedině sjednocená nespoluprace silových donucovacích složek některého z vojensky silných SUVERÉNNÍCH a ekonomicky SOBĚSTAČNÝCH států s jeho politickým vedením a finančně bankovní suitou v tajných spolcích státního zákulisí. 

A konkrétně v Covidu? Nepříliš hlučná, ale už důrazná vzpoura především těch poctivějších, inteligentnějších a prozíravějších lékařů, vojáků a policajtů, kteří si včas uvědomí, že jednoho dne jinak i na ně v povinnosti nechat se nabodnout na jehlu – také dojde. A že to bude už bez jistoty záruky, že ta injekce bude zase jako dosud – injekcí toho druhu „pro privilegované“. O politicích si iluze nečiním, těch v této statečnější sociální skupině příliš mnoho nebude. 

Teprve potom to bude ten stav, kdy dojde k vypovězení poslušnosti dosavadním vůdcům a jejich sponzorům, protože oni už nebudou schopni své pomocníky za jejich spolupráci efektivně odměňovat a přiznají tak svou řídící bezmocnost. A že k tomu přispěje i většinový „lid“ alespoň např. svou pasivitou? Tak na to už příliš nevěřím, pokud se ale ovšem v jeho středu nenajde nový budoucí vůdce lidu, který nejen slíbí, ale alespoň zpočátku začne budouvat SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST. 

A už jen na závěr: Před mnohem víc jak třiceti lety na mně jeden relativně vysoký pracovní šéf ten Milgramův test vyzkoušel (což jsem tehdy samozřejmě netušil). Stálo mne to sice tehdy velmi dobře placený džob, jehož důsledkem byly dočasně oblékané montérky, ale doba byla tehdy zatím ještě taková, že v těch montérkách jsem nakonec vydělával peněz víc, než by to bylo někde v projektantské kanceláři obvyklé. 

Nicméně, netrvalo dlouho, přišel Velký Plyš a pan V.H. a poměry se změnily. Moc dobrá zkušenost! … Po dalších deseti letech jsem se pak náhodně dozvěděl, že ten můj někdejší milgramovský testátor se momentálně živí tím, že prodává důchodcům z vesnic ve vedlejším kraji hrnce a vysavače. Tož asi tak.