Nechci, aby má země válčila s Ruskem

Byly doby, kdy jsem Rusy opravdu nemusel. Ostatně tak jako mnozí jiní, kteří jsme se ráno 21. srpna 1968 probudili sice do slunečna, ale i do lomozu přistávajících letadel a rachotících tanků s bílými pruhy. Později jsem se k tomu dni ve vzpomínkách často vracel. Nerozuměl jsem tomu a trvalo mi přes 40 let, než jsem tomu přišel na kloub. Napsal jsem pak o tom i odbornou studii (Operace Srpen 1968). Předtím jsem měl v sobě touhu přijet v tanku na Rudé náměstí v Moskvě a rozstřílet jim tam, co se dalo. Pak ale přišla perestrojka a začal jsem o Rusech zase přemýšlet jinak, tak jako předtím. O Rusech jako o podobných chudácích, jako jsme byli my všichni. Degradování moskevskými demagogy a ideology na masy, které neměly samostatně přemýšlet a hlavně jim měly sloužit. Byli tak krajně neschopní řídit svět, dokonce i vládnout svému impériu, že byla pro nás všechny ostuda, když jsme začali tušit, co to vlastně bylo. Bylo to ponížení, žít pod jejich knutou.

Perestrojka mi vrátila pocit, že oni (Rusové) i my(Češi) jsme na stejné lodi. Nebyli to Rusové, kdo byli naši nepřátelé, ale tím nepřítelem bylo něco mezi Sověty a bolševiky. Hybrid, který se tam v roce 1917 dostal k moci a v roce 1991 zanikl. Nejspíše něco, co Z. Zbořil nedávno označil jako import odjinud.Trvalo mi ale dalších patnáct let, než jsem jako badatel zabývající se poválečným obdobím, který ke své práci potřeboval nejen ruské archivy s materiály ze sovětských dob, ale také diskuse s tamějšímu historiky, kteří také hledali vysvětlení toho, co se jim stalo, začal zase jezdit do Ruska. Už ne do země zla a koncentrované hlouposti, ale k přátelsky a ke spolupráci naladěné společnosti, která si ty hrůzy bolševismu prožila ještě o něco déle než my. Mnozí z nich, stejně jako mnozí lidé u nás, mají však stále ještě s nedávnou minulostí problém. Ani oni nechápou, kde vzaly staré sovětské kádry tu drzost se znovu drát k moci. Přitom i u nás pět polistopadových premiérů vlastnilo stranické legitimace. Když k tomu připočteme i ty, kteří se v té době jako svazáčtí funkcionáři připravovali ke kariéře vyrůstajíce ve stranicky orientovaných rodinách, aby mohli vstoupit mezi nejrovnější z rovných, pak snad k těm, kteří zde po roce 1989 vládli, patřili téměř všichni. Jsou od sebe nerozeznatelní. U ministrů či jejich náměstků a podobných pozic se to snad už nedá ani spočítat, tím méně u těch všech, kteří jim vytvářeli zázemí. O poradcích, pomocnících a jiných, mocí posedlých lidí nemluvě. A kolik oligarchů má za sebou podobnou minulost!

Jinak řečeno: Ti samí, klanějící se již jiným modlám a vyznávající nové kulty, chtějí stále být u moci. Tvrdí nám teď ale, že Rusové a Rusko jsou nebezpeční. Zrovna oni, kteří mají ještě často sovětské školy, o kamarádech-soudruzích ze starých časů nemluvě? Teď mluví o Ukrajině, rovněž reliktu bývalého SSSR, jak moc ji chtějí pomoci. Zemi, která byla rozkradena a rozprodána v minulých dekádách snad ještě horším způsobem než Rusko či Česko. Zemi, která přestala být schopna vládnout sama sobě, tím méně se vyrovnat s nedávnou i ještě starší minulostí. Chtějí prostřednictvím médií, které si přivlastnili, v nás vyvolávat hněv proti Rusům jako údajným viníkům této situace. Tedy proti těm, kteří trpěli podobně jako lidé z jiných bývalých postkomunistických zemí, mimo jiné i proto, že uvěřili tomu, co si říká Západ, že jim jeho experti a strategie pomohou překonat minulost a najít cestu k dobré budoucnosti. Jenže tou budoucnosti myslí jejich vlády jen dobrou budoucnost pro ně, ne pro druhé lidi na Západě. Je to v principu boj o poslední zbývající zdroje bohatství. Zbývá jich již jen málo, jen pro ty, kteří teď vládnou a scházejí se kvůli tomu v Bilderbergu, v Davosu a na jiných místech.

Když jsem v Moskvě navštěvoval archiv a knihovnu Centra zaruběžnych Russkich, což je instituce založená A. Solženicynem na Tagance v blízkosti známých divadel, mohl jsem číst dokumenty i studie pojednávající o strašné cestě Rusů při hledání vlastní minulosti. Bylo to zrovna v době, kdy se sem vrátil tzv. Děnikinův archiv a jeho tělo bylo pohřbeno na Donském kladbišči s jinými, málem už zapomenutými postavami z tohoto smutného období. Užasl jsem, jak nápadně byla a je podobná cesta Rusů při hledání své minulosti a identity se snahami Čechů, zvláště s těmi, kteří jako Palacký, Gindely či T. Bílek znovuobjevili to z minula, co zde bylo před Bílou horou, a co mělo být navždy zapomenuto! Našim Solženicynem byl v té době nejspíše – ale jen hodně hodně přibližně – Jirásek.

Kolik takových, někdy jakoby přehnaných asociací se vybavuje při srovnávání jejich a naší cesty a úsilí k navázání přetržených trajektorií vývoje. Samozřejmě, že to v detailech bylo trochu jiné, ale jak to bylo zase někdy podobné? Jak jsme si s ruskou společností v tomto blízcí! A teď, pod naprosto průhlednými záminkami, si lidé, kteří zde momentálně vládnou, často kříženci někdejších papeženců, kremelských sluhů, stupidů a jiných kreatur dovolují štvát proti svazkům, které přetrvaly v obou národech i tak těžké období, jako bylo to sovětské? Myslí si snad ten poďobaný zpotvořený herec, že si pomůže, když poleze do zadku těm, kteří v současné americké administrativě a v Langley tlačí na pilu tím, že vykládají své vymyšleniny o tom, co se děje na Ukrajině či jinde? Stejně jako podlézají těm, kteří adorují vrahy v izraelských tancích a letadlech, o těch, kteří jim poroučejí, nemluvě (o jejich zločinech v Gaze je plný evropský tisk a televizní stanice s výjimkou těch českých, z čehož je zřejmé, kdo je asi kontroluje a vlastní), a aby si zachovali jejich přízeň a svůj žold, jsou schopni nás štvát i proti Rusům. Třeba – jak říkají – přes Ras-Putina, Putlera a jiné slogany.

Ani mě se Putin ve všem svém konání a jednání nelíbí. Způsob, jakým integroval do Ruska Krym, nebyl zcela korektní. Mohl dát jasně světu na vědomí, že jde o dočasnou záležitost, a že bude-li mít jednou Ukrajina legitimní vládu, která nenařizuje sestřelovat civilní letadlo jiného státu přesměrované nad oblast, kde se válčí, a která nenařizuje svým bojůvkám střílet civilisty v regionech, kde není schopná vládnout, protože ji tam považují za vládu banditů, mělo by se jednou znovu jednat o jiném statutu Krymu, než je ten současný. Bude-li mír, schopná vláda a tedy i blahobyt, je nesmyslné, aby se někde válčilo či přelo o kus země, zda má mít tu, či jinou vládu. Nelíbilo se mi ani to, jak si s Medvěděvem vyměňovali vrcholové funkce, i když si můžu představit, že poloválečný stav, k němuž dnešní svět zřetelně směřuje, asi vyžaduje dnes již nestandardní postupy. Snad je Putin se svými spolupracovníky dostatečně soudný, aby věděl, že se v budoucnu svět i samotní Rusové vrátí k této době, a budou ji schopni – s jistým odstupem – přehodnocovat.

Hlavně chci však vyjádřit názor, že nás současní čeští představitelé nemají právo zatahovat do konfliktu bůhvíkým a bůhvíproč vyvolávaným. Rusové nejsou a nebudou naši nepřátelé, i kdyby se z toho třeba ti naši váleční štváči … zbláznili.