Německo aneb Kdo vládne či nevládne unii

Kolonií opravdu jsme. Ale jenom těch, jimž jsme se nabídli jako levná pracovní síla, jako montovna, jako odbytiště „aušusu“, jako skladiště podél dálnic a jako hlupáci, kteří se dobrovolně zbavili vlastních hospodářských aktiv. Ožebračili jsme se zcela legálně, prostřednictvím svých demokraticky volených zástupců.

---

Mluví-li se u nás o Německu, není to totéž jako mluvit o Francii, USA, Británii či Rusku. Do Francie se rádi zamilováváme, přičemž s reciprocitou nepočítáme. Na koloniální hříchy, jatka její revoluce 1789 i jatka Napoleonova hledíme přes růžové brýle romantismu. K USA vzhlížíme jako ke vzoru všech vzorů, byť s nimi prožitého nemáme vůbec nic. Po roce 1989 v nich spatřujeme záštitu, kde jen to jde. Nic na tom, že to s nimi jde od desíti k pěti. Británie je pro nás stále hrdý Albion, ať udělá co udělá, brexit – nebrexit. A k Rusku jsme kritičtí se stejným fanatismem, s jakým jsme v něm viděli po celé jedno století spasitele.

S Německem je to jinak. Od srdce ho rádi mít nechceme. Dvakrát ročně (v březnu a září), si zamořujeme obrazovky plechovými helmami s říšskou orlicí, hysterickým řvaním Adolfa Hitlera a vlajkami s hakenkreuzem na Hradčanském náměstí. Kdepak nějaké prosby o odpuštění – nevěříce, že by německé srdce mohlo být upřímně kající – my zůstáváme pevní. Ať je smluv o porozumění, jak písku na Sahaře, my neodpustíme. Ale do Pasova nakupovat jezdit budeme a vietnamské trpaslíky na hranicích Němcům prodávat také budeme. Nic na tom, že od konce 2. světové války uteklo 74 let a na zeměkouli už není nikdo, kdo by jí byl vinen. Takové a podobné vzory smyšlení o Němcích, které u nás zdomácněly, se mi pokaždé prohání hlavou, zaslechnu-li odněkud, že Němci se nám opět chystají škodit.

Čí je kapitál, tomu patří i zem

Před časem mi zatrnulo. V knížce jedné české ekonomky, s níž se skoro ve všem shodnu, jsem se dočetl, že to, co se Němcům nepovedlo tanky, se jim teď podaří díky EU. Byla to ledová sprcha. Cožpak je možné takto smýšlet o celém jednom národě a předhazovat mu po sedmdesáti letech pokoje úmysly jeho někdejších vůdců? Je snad v dějinách lepšího příkladu odčinění vin než toho německého? Není-li toto hanobení národa, co potom ještě?

Je samozřejmě smutné, že se Česká republika zařadila do Evropy nikoliv na pozici rovného mezi rovnými, ale na pozici kolonie. Kolonie čí? Německa, USA, Británie, Francie? Ale kdepak, ani jednoho z těchto států. Dnes je vůbec těžké mluvit o státě jako suverénu, který rozhoduje o svých věcech. Česko prý není ani kolonie jiného národa, vždyť dnešní evropské národy žádné vymezené samosprávné celky netvoří. Citovaná ekonomka definovala Česko jako kolonii nadnárodního kapitálu.

Pokud si přiznáme bolestnou pravdu, že o všem podstatném na Západě (a nejen tam) rozhoduje kapitál, a nikoliv občané, pak pochopíme, že kolonií jsme skoro všichni. Tedy my všichni, kteří nepatříme do onoho jednoho procenta vládnoucího nad zbylými devadesáti devíti. Tento nevábný obrázek si můžeme dát dohromady i jinak: Jestliže dvacet šest nejbohatších lidí této planety vlastní víc než celý zbytek lidstva, pak nemůže být kolonizátorem ani žádný stát, ani žádný národ.

Majitelé nadnárodních firem, které mají všude, a nejen v Čechách, dveře dokořán, jsou přece občany různých států včetně akcionářů. Tak jaképak Německo kontra Česká republika, potažmo EU. Dnešní oligarchové se přece nerodí jen v určitých národech a už vůbec nemají zájem kopat za svůj národ či stát. Je-li dnes někdo opravdu internacionální a kosmopolitní, pak jsou to právě majitelé kapitálu. Mezi ně patří také čeští oligarchové, a není známo nic o tom, že by jim krvácelo srdce nad kolonizací lidu, z něhož vzešli. Ostatně, kdybychom znali podíl lidí z Česka, kteří sympatizují s cynickým světem bohatých a chudých, kolonizátorů a kolonizovaných, elit a elitami přehlížených, asi bychom nedošli k závěru, že je jich u nás méně než v Německu. Solidarita, kterou Němci vůči uprchlíkům velkoryse projevují nejen dnes, ale už od konce války – naši emigranti by mohli vyprávět – by nám mohla leccos napovědět.

Ano, kolonií opravdu jsme. Ale jenom těch, jimž jsme se nabídli jako levná pracovní síla, jako montovna, jako odbytiště „aušusu“, jako skladiště podél dálnic a jako hlupáci, kteří se dobrovolně zbavili vlastních hospodářských aktiv. Pro upřesnění dodávám, že jsme se ožebračili zcela legálně, prostřednictvím svých demokraticky volených zástupců.

Německé hospodářství

Přejedeme-li hranice do Německa, po nějaké chvíli si všimneme, že jsme v zemi – pokud jde o pořádek a celkovou upravenost – nesouměřitelné s Českou republikou a také v zemi silně průmyslové. U nás to bylo podobné. V každém městečku se něco vyrábělo, v centrech existoval výzkum a vývoj, zemědělská půda se obdělávala. Celé hospodářství vykazovalo značnou soběstačnost. Jistěže tu bylo množství vážných zádrhelů, které byly dány konformitou vůči povinné ideologii a podřízeností Moskvě a které měly často za následek nízkou efektivitu vynaložené práce. Nicméně na konci komunismu neměl náš stát žádné dluhy. Dnes jich má za 1,6 bilionů Kč.

Nic z toho tu už není, což je kardinální rozdíl vůči Německu. Němci si svůj průmysl a své hospodářství nezničili, neprodali. Není pak divu, že když vezme člověk v Baumaxu do ruky ohoblovanou podlahovou lištu, stojí na ní „Made in Germany“. Kdeže loňské sněhy a naše dřevozpracující podniky jsou, není-liž pravda? A když si našinec zajde do elektra koupit obyčejný vypínač a je na něm vylisováno „ABB“, což je firma, která působí ve stovce států světa, tak už ví, kde leží zakopaný pes. Načež si povzdechne, že i ty vypínače jsme tenkrát v modřanském elektropřístroji sami zvládli vyrobit a se ziskem.

Není to tak jenom u nás. Německé zboží dominuje v mnoha evropských státech. Ale u nás je hrozné to, že to tak vůbec být nemuselo. Tento stav jsme si zařídili sami, díky krátkozrakosti a naivitě asi větší části národa. A také kvůli prospěchářství těch, co se včas zorientovali a „umí v tom chodit“, i za cenu „po nás potopa“. A nyní budeme namísto přiznání vin a uznání vlastní hlouposti a neprozíravosti vinit z kolonizace Němce?

Ostatně, nemohli Němci po 2. světové válce udělat totéž? Dovážet kdeco z nepostižené Británie, zůstat u americké pomoci, prodat to, co zbylo, do zámoří a s rukama v klíně hledět na demontáž továren putujících jako válečná kořist na východ? Jenže Němci si plivli do dlaní a přeživší muži, dědové, babičky, nešťastné vdovy a děti se sebrali a z hory sutin s názvem Berlín šli vybírat cihly. Později se tomu začalo říkat „německý hospodářský zázrak“ a ze země daleko nejpostiženější se stala země hospodářsky nejvíce prosperující. Je to tak dodnes.

To zvládneme

Skutečnost, že někdo umí vzít za práci, nešidí ji, že se umí ukáznit, držet domluvených pravidel a mít smysl pro kolektiv, neznamená, že tím chce na někoho vyzrát. Ano, vyjmenoval jsem tu dobré vlastnosti, pro které jsou Němci známi všude ve světě. Díky těmto vlastnostem, a nikoliv díky počtu obyvatel, jsou tahouny EU. Kdyby měla o tahounství v EU rozhodovat velikost států, mohla by být tahounem zrovna tak Francie, Itálie či Británie.

A jsme u dalšího rozdílu. Kolik už měla Francie premiérů za dobu působení kancléřky Merkelové? Kolik jich měla finančně věčně kolabující a přesto do G7 patřící Itálie? A co taková Británie, která sama neví, co se sebou? Cožpak by mohl někdo z nich tvořit ono pevné jádro, bez něhož se žádná fungující organizace neobejde, když doma se pod nimi houpou všechny židle?

Německo, a především jeho ministr financí Wolfgang Schäuble, byl velmi kritizován za své postoje vůči Řecku při řešení jeho dluhové krize. V podstatě však nešlo o krizi Řecka, ale o krizi celé unie. Schäuble ovšem při jednání s Řeckem nedělal nic jiného, než dělají všichni politici Západu – tedy i Řecka – po desítky let: Stál na pozicích neoliberalismu. Tamtéž stáli i všichni ministři financí EU a nikdo z nich se Tsiprase s Varoufakisem nezastal. Ostatně v tzv. Trojce (Evropská komise, MMF a Evropská centrální banka), která při prosazování neoliberální agendy nejvíce tvrdí muziku, nesedí jenom Němci. Jinak řečeno, s Řeckem nezatočili Němci, ale celá EU s její neoliberální doktrínou.

I kdyby si Německo jako jediné z EU mělo vysloužit černou známku za postup vůči Řecku, pak za to, jak se postavilo k uprchlické krizi, je na místě jen samá chvála. Jaký to nezměrný rozdíl mezi českou hysterií z uprchlíků, kteří k nám vůbec nepřišli, a postojem kancléřky Merkelové. Když před celým světem řekla “to zvládneme“, byl to hlas proroka na poušti. A co na to naši hrdinní obránci vlasti? Nafukovali kdejaký incident, v němž mohl mít účast emigrant, aby si vydobyli pochvalu podobně laděné většiny. To vše za přikyvování prezidenta a vyšinutých výstupů šíleného Konvičky. Jako by Němci po 40 let nepřijímali uprchlíky z Československa, z nichž až na pár výjimek byli všichni uprchlíky „ekonomickými“. O těchto Němcích si tedy máme myslet, že mají za lubem totéž, co Adolf Hitler?

Nespravedlivý soud

Oč více dáváme vinu Němcům za obě světové války, o to méně jsme schopní porozumět příčinám, které k nim vedly. Především není pravda, že Německo rozpoutalo 1. světovou válku a není pravda ani to, že ji prohrálo. Jejím spouštěčem byl atentát na Františka Ferdinanda, následníka trůnu, také trůnu českého. To, že se evropské země do sebe pustily, jedny na straně Centrálních mocností a druhé na straně Dohody, bylo dáno aliančními smlouvami. Pravdou také je (dočteme se to např. u Stefana Zweiga), že do té doby se vydatně zbrojilo a dlouhý mír připadal oficírům z generálních štábů příliš nudný. Lidé měli zvláštní pocit, že se k válce schyluje, i když nevěděli, proč by vlastně měla být. Ve vzduchu byla cítit jakási chuť si zaválčit, vyzkoušet ty “nové krásné“ zbraně. Jen tak si trochu pohrát a „být do švestek doma“… A pak to přišlo – srbský terorista Gavrilo Princip zastřelil Františka Ferdinanda i jeho manželku Žofii a Evropa se ocitla v plamenech.

Válka to byla strašná. Nikdo si nedovedl do té doby představit hrůzu, jakou mohou moderní zbraně způsobit. Nikdo v ní nezvítězil a nikdo v ní – kromě totálního kolapsu lidství – nebyl poražen. Válčící strany se dohodly, že když nemůže nikdo vyhrát, nechají toho. Vzápětí však začalo být Německo vydáváno za viníka války i za toho, kdo ji (společně s naším Rakousko-Uherskem) prohrál. Bylo to proto, že Dohoda ovládala lépe tisk i propagandu.

Na mírovou konferenci do Versailles, která se konala na jaře 1919, nebylo Německo vůbec přizváno. Němci tím byli velmi zaskočeni. Nemohli to pociťovat jinak, než jako křivdu. Po několika měsících skončila konference mírovou dohodou, ale mír to byl nespravedlivý. Nespravedlivý vůči Německu, jemuž byly nařízeny kruté válečné reparace i mnohá omezení. Málokdo to v té době tušil, ale byl to začátek války příští. Německu nadiktovaný Versailleský mír byl mír pomsty a bylo jasné, že poražení dlouho poraženými nezůstanou.

Šok, který to způsobilo v Německu, vedl k ohromné politické nestabilitě, již ukončil až Hitler v roce 1933. Ostatní je dobře známo kromě toho, že za meziválečnou radikalizaci Německa mohou v rozhodující míře „mírotvorci“ z Versailles. Nejen tím, že na Německo hodili veškerou vinu za válku, ale i tím, že dovolili rozdrobit středoevropský prostor. Dali jej tak v plen příštím diktaturám. Navíc neněmecké banky financovaly Hitlerovo zbrojení a Sovětský svaz umožňoval výcvik vybraných jednotek německé armády u něj doma.

Díky Bohu se svět po nekonečném utrpení 2. světové války poučil a Německu namísto odplaty pomohl na nohy. Bylo to dobro, které také dobro zrodilo. Z Německa, nejdříve toho západního a pak i celého, se stal stát mírumilovný, solidární a také prozíravý. Vzpomeňme na příkladný sociální systém, ze kterého po neoliberálních „kůrách“ stále dost zbývá. Znovu vzpomeňme na nezištnou pomoc uprchlíkům i současný rozmach energetiky obnovitelných zdrojů. V Německu pochopili hrozby budoucnosti a dali se do práce. U nás to ještě ani není téma k diskusi…

Myslím, že do Německa můžeme chodit pro dobré příklady. Oživovat nacionalistická klišé a prorokovat Německu příští viny, to nás k dobru pro všechny určitě nepřivede.

---

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Rapeři opěvují EU-sado-maso
• Takový obyčejný vraždící EU-fašismus
• Prolhat se až ke korporátnímu fašismu
• G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze)
• Studená válka Západ-Rusko (I.)

Převzato z e-republika.cz

Jiří Vyleťal