Nesvoboda, nerovnost, nebratrství

Politická korektnost jako nástroj kontroly

Zajímavý rozhovor Sergeje Pereslegina*) pro deník „Zavtra“.

Americká společnost na sobě stále silněji zakouší tlak doktríny politické korektnosti, měnící se v nástroj kontroly jakýchkoli projevů odlišného myšlení. V čem je politika politické korektnosti nebezpečná pro samy Spojené státy?

Dnes je zjevná těžká strukturální krize americké ontologie – toho, co se nazývá „americký sen“. Po řadu desetiletí se mělo za to, že v Americe se skutečně podařilo vytvořit skutečný tavící kotel. V tomto případě se termín netýká metalurgie, ale alchymistického přístroje, v němž transmutují prvky a tvoří se kámen mudrců. S ohledem na silné ezoterické kořeny Ameriky používali tento pojem právě v jeho prvním a hlavním významu – jako model etnické slitiny.

Americkou systematickou práci s migranty budovali přes 200 let: Každá generace amerických vědců, sociologů, ekonomů, politiků, vojáků přinášela svůj vklad do toho, aby systém fungoval. A v jistém momentě začal fungovat uspokojivě, a lidé, kteří přišli do Ameriky, se po krátkém čase stali Američany. Čech Clifford Simak (spisovatel), Pákistánec Abdus Sallam, Poláci Roger Zelazny a Zbigniew Brzezinski… Jejich původ nikoho nezajímal, jejich identita se stala americkou, a oni sami sebe tak brali.

Byla v tom podstata amerického snu?

Ano, platilo, že Spojené státy jsou zemí rovných příležitostí: ať jste přijeli odkudkoli, vše od tohoto momentu záleží jen na vás, na vašich rukou, hlavách. Pokud jste velkými lidmi, stanete se velkými Američany. To dokonce není národ, ale fakticky metanárod.

Systém dlouho výborně fungoval – dokud nezačala éra politické korektnosti. Začaly se na ni přidělovat peníze, obrostla byrokraty a „efektivními manažery“.  A politika se rázem změnila ve svůj protiklad. Došlo k redukci, a ontologéma amerického snu přešla do dogmatu politické korektnosti.

A v čem je rozdíl mezi nimi?

Ontologema je mapa světa, při níž jsem si roven s různými národy. Může se to týkat čehokoli: Pohlaví, genderových preferencí, sexuálních atd., a já tak žiji a nepotřebuji předpisy a zákony. Vždyť přece neexistuje řád regulace toho, že svítí slunce, a mnohé, co vyžaduje pozornost a zrak, se dělá ve dne lépe než v noci atd. Ale dogma politické korektnosti vyžaduje plnění určitých pravidel. A čím víc peněz se do dogmatu vkládá, tím víc těch pravidel je.

V jisté chvíli se stává to, o čem pěkně napsal Stanislaw Lem v „Vzpomínky Ijona Tichého“. Na planetě Pinta, kde bývala velká sucha, postavili mnoho melioračních kanálů. Pak ale systém podpory kanálů začal „podporovat“ sám sebe. Nakonec celou planetu překopali kanály, a ta se změnila v bažinu, její obyvatelé začali dýchat vodu, nebo se, přinejmenším snažili tvářit, že tak činí, všichni dostali revma a další nepříjemnosti.

S politickou korektností se stalo něco podobného: Právě proto, že se do ní vkládaly peníze, stala se povinným dogmatem, stala se příležitostí k vyčlenění určitých lidí, podle něhož je vyčleňovat nebylo třeba.

Takže ztratila smysl a začala podporovat sama sebe? 

Jistě. A došlo k tomu už velmi dávno. To, že Amerika potřebovala tolik času – více než generaci, aby se změnila v dnešní katastrofu – svědčí o tom, nakolik dobře byl udělán systém, dokud k němu nepřiložili ruku Clintonovi demokraté. Máme-li nazvat věci pravými jmény, je rozšíření politické korektnosti věcí americké Demokratické strany.

Jak se stalo, že si Američané nevšimli nebezpečí takového přechodu?

A jak se stalo, že nikdo z přívrženců SSSR nezaregistroval moment, kdy se země začala hroutit? A všimli si toho až tehdy, když věc zašla příliš daleko? Tady je to to samé: Každý následující krok je ve vztahu k předchozímu nevýznamný, a neexistuje dojem, že právě teď je nutné se postavit a začít protestovat proti změnám. Je známo, že pokud žábu hodíme do horké vody, tak z ní vyskočí, ale pokud vodu postupně ohříváme, tak se uvaří. S Amerikou se stalo totéž – „žába se uvařila“.

V dogmatu politické korektnosti se rovnost začíná považovat za element zákona?

Právě tak. Ačkoli existuje jediná forma rovnosti: Když, například, americký občan nevyplňuje žádné papíry, uvádějící jeho národní původ – jeho připomínání se prostě ze všech dokumentů vynechává. Jistěže mu mohou říci, že je žid nebo Číňan. On se ale přitom může zatvářit udiveně a odpovědět: Já jsem Američan! Není povinen cokoli komukoli dokazovat. 

Ale, jakmile začali hovořit o kvótách a pravidlech, začala fungovat formule, kterou svého času Winston Churchill zformulovat takto: Lidé začínají hovořit o nezbytnosti rovných práv, když cítí, svoji převahu v dané situaci, ale ve skutečnosti nechtějí rovná práva, ale zakotvení oné převahy v zákonech a smlouvách. Churchill se vyjádřil dokonce daleko ostřeji: Jakýkoli požadavek rovnosti ve skutečnosti představuje akt agrese.

A je tu ještě jedna a velmi zajímavá strana problému. V Americe, jakož i v mnoha dalších zemích, včetně Ruska, zdaleka ne všichni chodí k volbám. A strana, která dokáže aktivizovat pasivní elektorát, aby přišel do volebních místností, a ještě lépe – aby se postavil na její stranu, získává viditelnou převahu. 

Proto demokraté začali velmi tvrdě sázet na to, že se jejich elektorátem stanou menšiny. To je elementární boj o moc a peníze.

A to začalo za Billa Clintona?

Ano, do čela tohoto boje se svého času postavil Bill Clinton. Mezi americkými prezidenty byl, po Kennedym, člověkem s nejvyšším IQ. Ale právě proto nebyl tak úplně Američanem. Velmi chytří lidé se často staví mimo společnost – trochu nad ni. Clinton začal budovat systém, výhodný nikoli pro jeho zemi, ale jeho partaji, aniž si uvědomoval možné důsledky.

Nelze říci, že Američané nijak nereagovali na tyto procesy. Například, známý spisovatel sci-fi Dan Simmons, autor takových románů, jako „Hyperion“, „Pád Hyperionu“, nebo „Terror“, který byl autorem projevů Demokratické strany, vystoupil velmi ostře proti takové pozici demokratů a dokonce s nimi přestal spolupracovat.

Už v roce 2016, v podmínkách začínající americké krize, nešel systém vydržování národních menšin přes systém zákonů, ale přes systém pojmů. To znamená, že určité věci nebyly ze zákona zakázány, ale hovořit se o nich už nedalo, jinak hrozilo propuštění, například, z pozice profesora.

Dál se zapojil systém wellfaru, kdy začali menšinám vyplácet slušné prostředky, které jim umožnily po desetiletí existovat, aniž by něco vyrobily. Vytvořila se vrstva „chudých“, kteří byli amozřejmě ochotni vynaložit veškerá úsilí, aby neztratili možnost inkasovat bezpracné prostředky.

Takže, jestli v Americe někdo potřeboval občanskou válku, tak k ní dostal výbornou hořlavinu – a ve velkém množství. Černoši, menšiny, jsou dobrým detonátorem, který dříve či později sepne. Pak už exploduje bílá protestantská většina. Anglosasové – protestanti, kalvinisté – to jsou lidé, kteří mají za to, že ve světě je vše předurčeno, a proto za nic neodpovídají – Hospodin už rozhodl, kdo bude spasen a kdo potrestán. Je nutné jasné chápat, že tady se začne prolévat skutečná krev.

Ale pokud k takovému výbuchu přece jen nedojde, jak se budou události dál vyvíjet?

Kdysi neapolská královna Maria-Karolína prohlásila, že Neapol bude sirkou, která vyvolá v Evropě velký požár. Na to jí francouzský vyslanec odpověděl: „Ale, madam, sirka přece shoří dřív, než požár skončí“. A skutečně, po bitvě u Slavkova Napoleon rychle obsadil Neapol a chudák královna odjela do vyhnanství.

Vzpomněl jsem si na to proto, že pokud by z nějakého důvodu k výbuchu nedošlo, proces bude pokračovat s relativním pohasínáním. Podle fyzikálního zákona, jestliže se kyvadlo příliš vychýlí jedním směrem, pak nevyhnutelně půjde zpátky. Za 10 let budou menšiny vzpomínat na předkrizové doby, tedy na léta 2010-2015, jako na zlatý věk, a přemýšlet, jak to jen mohli všechno ztratit?! Proto, jestliže mluvíme o politické korektnosti, musíme mít na paměti, že dlouhodobými zájmy migrantů je zachování, a nikoli rozbití amerického snu. Ale, co se stalo, stalo se. Budeme sledovat vývoj událostí, a zvláště očekáváme volby prezidenta USA.

*) Sergej Pereslegin (1960) – ruský sociolog, publicista, badatel a teoretik fantastiky a alternativní historie, vojenský historik.

Zdroj: Zavtra.ru

Překlad: st.hroch 20201030