Noticka o udávání

Poznámka k udávání židů za Protektorátu

To prý jedna paní z vesničky Lidice pronesla před českým protektorátním četníkem-policajtem, že její podnájemnice je nejenom šikovná švadlena, ale navíc je to i židovka. Ta řeč se vedla na ulici, nikoliv na policejní stanici. No a policajt, jak mu kázala povinnost, zařídil, aby ona švadlenka byla odeslána do Osvětimi-Auschwitzu, kde vyletěla komínem krematoria stejně jako většina ze šesti milionů evropských vyznavačů Tóry a Talmudu. Jelikož všichni obyvatelé vesničky věděli, že švadlenka je židovka, na dědině takovou věc nelze utajit, a nenahlásili to na úřadech, tož vesnička Lidice byla vybrána k ukázkovému potrestání. Obec čítající 104 domů a 503 obyvatel byla dne 10. června 1942 vyhlazena. Lidickou tragédii nepřežilo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Po skončené válce se vrátilo 143 žen a 17 dětí. Lidice byly vyzmizíkovány z povrchu země české.

Určitě cítíte, že tady něco nepasuje a že Marek Wollner a jakýsi Kyncl, prý historik, sprostě hovadsky nařkli už nežijící paní z toho, že protektorátním úřadům oznámila – udala, že její podnájemnice jest židovkou. Tož oproti těmto oběma hrubým pomlouvačům musím uvést ono „udávání či udavačství“ na pravou míru. O co vůbec jde?

Můj děda byl starostou malinké obce velikosti Lidic právě v letech těsně před válkou a také prvních pár let okupace. No a vyprávěl, že hned v prvních týdnech existence protektorátu dostali na obec přípis, aby sepsali seznam obyvatel obce dle následujících charakteristik a urychleně odeslali nadřízenému úřadu:

  1. Lidé štítící se práce
  2. Židé
  3. Cikáni
  4. Komunisté

Děda svolal zastupitelstvo a příkaz splnili. Na malé dědince, kde se všichni navzájem znají a vědí každý o každém všechno, snad i to, co měl kdo dnes k snídani, sepsat takový seznam nebyl žádným problémem. Takový přípis, vlastně nařízení, dostali starostové všech obcí a samozřejmě seznamy sepisovali i radní všech měst. To chce Marek Wollner z televize tvrdit, že všichni tito zastupitelé jsou udavači? Však se také mohl zeptat paní Terezie Kaslové, která by určitě potvrdila, že její děda Bienert, tehdejší policejní president a za protektorátu předseda vlády a ministr vnitra, že on sám osobně ten příkaz asi sepsal a určitě ho on vydal k realizaci. Nikdo jiný takovou pravomoc neměl! Mám takový dojem, ba jsem úplně přesvědčen, že Wollner a Kyncl vědomě a záměrně měli v plánu ublížit nevinným, proto jsem jejich chování také nazval hovadským.

Můj starší učitelský kolega vyprávěl, jak jim, studentům, v oné době v Přerově na gymnasiu měřili rozměry lebky v rámci určování správné rasy – jestli náhodou některý student není polovičním, čtvrtinovým či i osminovým židem. Šestnáctinový žid by se už určoval velice obtížně. Takže můžeme suše konstatovat, že u nás udávat v tehdejší době, že někdo je žid, bylo naprosto bezpředmětné. Každá farnost měla povinnost vést matriky, stačilo zajít za farářem a požádat o nahlédnutí do matriční knihy. Seznamy židů dokonce museli odevzdat i šéfové židovských obcí. Dle Wollnera tak židé udávali židy. No jo, typická Wollnerova logika. A není náhodou i Wollner aspoň čtvrtinovým židem?

V naší dědince žila pouze jedna židovská rodina. Přišla k nám z Podkarpatské Rusi nějak brzo po skončení první války. Pronajali si od obce opuštěný domek, kde si zařídili obchod a kořalnu. Za dvacet let jim patřila málem půlka obce. Nějak moc oblíbená rodina to nebyla. My jsme v obchodě „U žida“ kupovali pouze tři věci – sůl, petrolej a kolomaz. Moje máti si občas postěžovala, že babička snad vždycky zanesla husí či kačení játra židovce a nám vlastním dětem tu pochoutku odepřela. No a otec zase občas pronášel, že tyjí z neštěstí jiných.

Na návsi obec nechala postavit pomníček obětem první i druhé války. Bez dotací, pouze za sbírku od obyvatel. Na pomníčku jsou vytesána jména padlých a zavražděných. Za slávu habsburského domu a císaře pána padlo dvacet dva mladých mužů z malinké vesničky. Můj děda se kupodivu z italské fronty vrátil živ a dokonce nezraněn, měl holt štěstí. Za německé okupace bylo umučeno 21 členů rodiny Kubíkových a tři členové rodiny Reichsfeldovy. Všichni byli povražděni německými okupanty v Osvětimi. Dva židovské mládence převedl můj otec přes hranice k příbuzným ve Slovenském štátu, a ti zařídili jejich útěk do bezpečí, dostali se až do Brazílie. Po převratu v roce 1992 se oba Reischsfeldové, už starší pánové, ukázali v naší a v jejich bývalé obci a pobesedovali s mým otcem…

PS I: Možná ten rozhovor s četníkem proběhl i takto:

Policajt: Paní XY neznáte nějakého krejčího? Potřebuju ušít kalhoty.
Paní XY: Ale jo, znám. Máme tu v naší vesnici šikovnou švadlenu, bydlí u mne v podnájmu a šije docela lacino a rychle, pokud vám ale nebude vadit, že je židovka…

PS II: Zajímavůstka z doby demokratického panování tatíčka Masaryka: Práci lidí štítících se práce a lidí zadržených pro potulku se nestyděl využívat slavný podnikatel Baťa. President Zeman ho asi proto obdivuje. Že by chtěl také zavést nucené práce i dnes? Ani rodina feudála Schwarzenberga nepohrdla takovými nucenými pracemi.

PS III: Seznamy komunistů zely tehdy prázdnotou, neb komunistická strana byla zákonem zakázána, takže nebylo možné nikoho nařknout, že jest komunistou.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Bety
Bety
15. 3. 2020 19:29

K PS III – kdesi jsem četla, že četníci ke konci I. republiky dostali rozkaz
komunisty sepsat – a následně to předat nové moci. Takže nějaké seznamy asi existovaly.
Jak moc byly úplné asi už opravdu záleželo na tom kterém četníkovi.

Aleš
Aleš
15. 3. 2020 19:56

Za Protentokrátu byla zlatá doba našich udavačů. O renesanci se pokouší např. Jiří Pospíšil z TOP 09, bonzuje v Bruselu u vrchnosti o sto šest.

idiotronic
idiotronic
15. 3. 2020 21:20

Bety, PS III –
Otec (nar. 1918) vzpomínal existenci seznamu komunistů rovněž.

Botičky od Diora
Botičky od Diora
16. 3. 2020 12:51

Všimnul si někdo včerejší datum? Během 15. března 1939 obsadila německá vojska české země. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků, se nemohla postavit na ozbrojený odpor. Proti okupantům přesto zahájili boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. Prakticky ve všech českých městech byli němečtí vojáci „přivítáni“ nadávkami a hrozbami od českého obyvatelstva, zatímco například pražští Němci vítali své „soukmenovce“ se zdviženou pravicí… Výkonná moc byla svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem Waltherem von Brauchitschem. V Čechách vykonával výkonnou moc generál Johannes Blaskowitz, zatímco šéfem civilní správy se stal Konrad Henlein. V čele Moravy stál generál… Číst vice »

racek
racek
17. 3. 2020 11:27

No jo, všiml. Skoro nikde ani slova. Zajímavé, když vidím tu přesilu redaktorů a redaktůrků v našich sdělovadlech, blízkovýchodního původu, tak to opravdu nepochopím. Čest budiž výjimkám.