Nová vzpoura mas

PAŘÍŽ – Sjednocuje současná hospodářská krize demokratický svět nejen ve strachu, ale i ve hněvu?

Ve Francii, kde se zavírá řada továren, znepokojuje správní rady a policii po celé zemi vlna únosů špičkových manažerů – pro tento nový zločin se vžil výraz „bossnapping“. Ve Spojených státech rozlítily veřejné mínění velké bonusy vyplácené nejvyšším manažerům firem, které byly sanovány miliardami dolarů z peněz daňových poplatníků – zejména jde o pojišťovací gigant AIG –, přičemž veřejné rozhořčení přiživují populistický tisk a Kongres.

Podobně i ve Velké Británii dnes stále všetečnější a kritičtější veřejnost hází v atmosféře společné podezíravosti do jednoho pytle bankéře a členy parlamentu. Vytváří nebo odhaluje tedy současná krize rostoucí propast mezi „vládci“ a „poddanými“?

Populistický hněv je jedním z nejpředvídatelnějších a rozhodně nevyhnutelných důsledků dnešní finanční a hospodářské krize. Jednotícím faktorem v pozadí tohoto sílícího rozhořčení je odmítnutí skutečné i pociťované nerovnosti – nerovnosti v přístupu i ekonomických podmínkách.

Vezmeme-li si krédo Francouzské republiky „Volnost, rovnost, bratrství“, pak první princip volnosti se stal mottem naší doby po pádu berlínské zdi v roce 1989, zatímco druhý motiv se dostává do popředí dnes, kdy ekonomika klopýtá.

Může obnovené hledání rovnosti zacelit tradiční propast mezi Amerikou a Evropou? Bude „americký sen“ poevropštěn? A je možné, že v době, kdy je tamní ekonomika na kolenou, ustoupí tajné naděje bezpočtu Američanů, že i oni by mohli být jednoho dne bohatí, závisti na evropský způsob?

Pro Ameriku by bylo nebezpečné, kdyby situace dospěla tak daleko. Amerika není Francie – alespoň ne zatím. Zdá se však zřejmé, že rostoucí hospodářská nerovnost v USA a koneckonců i v celé OECD přiživuje pocit nespravedlnosti a sílící hněv.

V době, kdy v USA vzkvétal finanční sektor, se výrobní základna prudce smršťovala. Je zjevné, že v celém západním světě si lidé na špičce příjmové pyramidy vedou zejména v posledních 20 letech mnohem lépe než ti, kdo stojí uprostřed nebo ve spodních patrech. Když bohatí bohatli, chudí sice nechudli, avšak nůžky mezi bohatými a chudými se značně rozšířily.

Současná krize mohla silně podkopat bohatství mnoha velmi bohatých lidí a v nevídané míře zničit jejich aktiva. Zároveň však strašlivě zesílila strach, ne-li přímo zoufalství chudých a méně chudých.

Nerovnost mezi státy je samozřejmě jedna věc a nerovnost uvnitř států věc zcela jiná. Dnes se však oba procesy odehrávají současně a jejich tempo se zrychluje. Hněv se už neomezuje na extrémní antikapitalistické a antiglobalizační síly. Hluboký pocit nespravedlnosti se šíří do velkých segmentů společnosti. Tento pocit nespravedlnosti přitom jen částečně korigují politické ohledy v USA dané „faktorem Obama“, tedy vzácným úkazem, který lze označit za obnovení důvěry v politické vůdce.

Čím více však nedůvěřujete politice a svým politikům, tím více hněvu se projeví nekontrolovatelnými způsoby, zvláště je-li vaše země prodchnuta romantickou „revoluční“ tradicí a kulturou. To je evidentně případ Francie, kde navzdory tomu, co si francouzský historik François Furet myslel bezprostředně po pádu komunismu před 20 lety, není francouzská revoluce ukončenou ani uzavřenou kapitolou v dějinách.

Klesající popularita prezidenta Nicolase Sarkozyho i jeho hlavního „klasického“ soupeře, tedy Socialistické strany (která je stále hluboce rozštěpená a hledá nového lídra), umožňuje ve Francii vzestup extrémní levice sešikované za energií a charismatem svého mladého vůdce Oliviera Besancenota.

V USA platí pravý opak. Popularita prezidenta Baracka Obamy zůstává do značné míry nedotčená a působí jako svého druhu nárazník proti nekontrolovatelnému vzplanutí hněvu.

Je možné, ale zdaleka ne jisté, že to, co Obama označuje za „jiskřičku“ naděje v USA, by mohlo stačit k udržení veřejného hněvu v rozumných mezích a zajištění obnovy důvěry v politiku a politiky. Evropská nespokojenost však bude pravděpodobně dál sílit bez ohledu na to, co se stane v USA. Jakmile přijde hospodářské zotavení, podle všeho začne v Americe, ale je pravděpodobné, že zesílený pocit nespravedlnosti u veřejnosti přetrvá a bude otravovat politiku v západním světě ještě dlouho poté, co krize pomine.