O bratrství a sociálním přátelství

V říjnu loňského roku vydal papež František encykliku s názvem Fratteli tutti (všichni bratry), která právě vychází i v českém překladu. Zájem české, převážně ateistické společnosti o tuto encykliku je pochopitelně malý a povinné komentáře katolické menšiny, rovněž pochopitelně, umenšující. Neboť oč větší jsou Františkova slova, o to menší se sobě jevíme. Tedy pochopitelně v případě, když si ta slova poslechneme či přečteme. Proto neděláme ani jedno ani druhé, neboť Františkův lék na neduhy tohoto světa je o to trpčí, oč sladší je jed, kterému jsme uvykli. Mě osobně zaujaly zejména dva okruhy problémů, které jsou ostatně úzce propojeny, a to vztah k vlastnictví a vztah k násilí.

Vlastnictví

Papež František, navazujíc na křesťanskou tradici, vychází z toho, že na svět jsme všichni přišli nazí a nazí z něj také všichni odejdeme. Právo využívat statky této Země máme všichni stejné, kdo si bere větší díl, je zloděj. Já mám před očima jiný obraz, a sice obraz velkého stolu u něhož stoluje celá rodina. Prarodiče, rodiče, vnoučata, sestry, snachy apod. Představuji si hlavu rodiny, která by se sytila jídlem o 10 chodech k prasknutí, zatímco na dědečka s vnučkou by zbyly jen slupky od pomeranče. Někdo by řekl, že nejsou produktivní, jsou jen přítěží a tak mohou být rádi, že vůbec mohou u takového krásného stolu sedět.

Pro mě, a věřím, že i pro drtivou většinu Čechů, je takový způsob myšlení nepřijatelný. A i kdybych seděl u takového stolu jako hlava rodiny, a nikdo by nezpochybňoval moje „právo“ zkonzumovat všechno, co jen snesu, pohled na hladovějící by mně něco takového neumožnil. Jenže právě to se v naší lidské rodině děje. A to jak v té bližší, české, tak té vzdálenější, evropské i světové. Jeden už je tak přecpaný, že jídlo hází jednotlivě do popelnice či ve větším do moře, zatímco druzí hladovějí. Jedni pálí oblečení a druzí běhají nazí. Jedni obtížně likvidují nadprodukci obuvi a druzí jsou bosi. Možná, že sytým to nepřipadá důležité, neuvědomují si, že společnost u takového stolu je těžce nemocná a neprospívá ani přecpaným, ani hladovým a nakonec ani těm prostředním.

V takové společnosti totiž asi moc nebude fungovat soudržnost, solidarita, bratrství a láska. Naopak, taková společnost, aby ospravedlnila přecpané, pěstuje teorie o blahodárnosti sobectví. Každý prý sám za sebe. Tak je to správné. Chudí lidští bratři jsou u takového globálního stolu vřele vítáni – ovšem jako sloužící, kteří jsou krmeni tím, čeho by se vznešení u stolu ani nedotkli. A je to tak prý výborně zařízeno, neboť stůl patří vlastníkům, takže nevlastníci mohou být rádi za každou almužnu altruistických dobrodinců.

Naproti tomu některé křesťanské (a jistě nejen křesťanské) komunity fungují pod heslem „každému podle jeho potřeb“. Neboť jistě nemá stejné potřeby dítě, dívka či dospělý muž. Potřeby máme různé, ale měli bychom hledat naplnění pro všechny. Jsme jedno tělo, všichni lidé jsou bratry. Hledat tedy nemáme společnost s vyšším HDP, s vyšší vzdělaností, s lepším zákonodárstvím, ale primárně společnost s větší spravedlností v distribuci bohatství. Země je tak úspěšná, jak úspěšný je ten poslední v ní. Národ je tak bohatý, jak bohatý je ten nejchudší. V takové společnosti, v takovém národě, pak jistě klesne napětí, zlepší se mezilidské vztahy, ubude depresí či počet sebevražd. Jsme na světě proto, abychom jej užívali v lásce a nikoliv proto, abychom urvali co nejvíce toho, co si nakonec stejně z tohoto světa vzít nemůžeme.

A jak toho dosáhnout? Snad zastřelit přecpané? Nikoliv, nezměníme-li myšlení, vždy se najde nějaký hamoun, který má žízeň na celou řeku a hlad na půlku Země. Včera se spokojil s pohárem vody, dnes má žízeň na celé jezero. Zároveň roste jeho strach a úzkost, že přijde nějaký vandrák, zastřelí jej nebo alespoň oloupí o les, dům, pole či stodolu.

Co nám tedy opravdu chybí? Změna smýšlení. Byť jsou některé pravdy známy tisíce let, žádná generace je nechce přijmout a řídit se jimi. Bohatství je velkým pokušením, které se i církvi rozhodně nevyhnulo. Papež František říká v dokumentu „Muž, který drží slovo“ že „církev musí být chudá“. Podle jeho slov „v církvi, která upíná naději k bohatství, Ježíš není“. Taková církev může být podle papeže „dobrou kulturní či sociální institucí“ a jako taková „může být dobrou neziskovou organizací, ale není to církev Ježíše Krista“. Není totiž možné sloužit dvěma pánům, Bohu i mamonu. Církev, podle Františka, musí být především chudá. Dnes to zní z úst papeže možná překvapivě, před 600 lety to znělo z úst Jana Husa skandálně. I za to byl náš Jan upálen. Dnes lidstvo pokročilo, nicméně nedělejme si iluze. Procento katolíků, kteří by s Františkem souhlasili, by možná v našich končinách nebylo velké. Dejme však slovo Františkovi a jeho encyklice Fratelli tutti:

K sociální funkci soukromého vlastnictví
118. Svět existuje pro každého, protože každý z nás lidí se narodil se stejnou důstojností. Rozdíly v barvě pleti, náboženství, schopnostech, místě narození nebo bydliště a v mnoha dalších věcech se nesmějí používat k tomu, aby ospravedlňovaly výsady některých na úkor práv všech. Jako společenství máme tedy povinnost zaručit, aby každý člověk mohl žít důstojně a měl dostatek příležitostí pro svůj integrální rozvoj.

119. V prvních křesťanských stoletích mnozí myslitelé rozvinuli ve svých úvahách univerzální pohled na společné určení stvořených věcí. To je vedlo k myšlence, že pokud nějaký člověk postrádá to, co je nezbytné k důstojnému životu, je to proto, že si to jiný člověk zadržuje pro sebe.

Svatý Jan Zlatoústý to shrnuje takto: „Nesdílet naše bohatství s chudými znamená okrádat je a připravovat je o obživu. Bohatství, které vlastníme, není naše, ale jejich.“

Podle svatého Řehoře Velikého pak „když něco rozdělujeme potřebným, nedáváme jim to, co je naše, ale vracíme jim to, co patří jim“.

120. Ještě jednou bych rád všem zopakoval slova svatého Jana Pavla II., jejichž působivost nebyla možná dostatečně oceněna: „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“ Já sám pak připomínám, že „křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví“.

Princip společného užívání stvořených věcí všemi lidmi je „první zásadou celého mravního a společenského řádu“; je to přirozené a základní právo, které má prvenství před ostatními. Všechna ostatní práva týkající se věcí nezbytných k plné realizaci lidských osob, včetně práva na soukromé vlastnictví nebo na jakýkoli další druh vlastnictví, nesmějí – podle slov svatého Pavla VI. – „žádným způsobem bránit tomuto právu, ale musejí aktivně usnadňovat jeho provedení“. Právo na soukromé vlastnictví může být považováno pouze za druhotné přirozené právo, které je odvozeno z principu univerzálního určení stvořených věcí. To má konkrétní důsledky, které by měly být v chodu společnosti zohledněny. Často se ale stává, že druhotná práva vytlačí práva prvořadá a základní, čímž je učiní prakticky bezvýznamnými.

Právo některých na svobodné podnikání nebo svobodu obchodu nemůže vytlačit práva národů a práva chudých na důstojnost ani na ochranu životního prostředí, protože „kdo vlastní nějakou jeho část, je tomu tak pouze proto, aby ji spravoval k prospěchu všech“. Podnikatelská činnost je v podstatě „ušlechtilé poslání zaměřené na produkování bohatství a zlepšování světa pro všechny“. Bůh nás podporuje a očekává od nás, že budeme rozvíjet své schopnosti, které nám dal, a obdařil náš svět nesmírným potenciálem. V Božím plánu je každý člověk povolán k tomu, aby se věnoval svému rozvoji, což zahrnuje také zdokonalování ekonomických a technických schopností pro rozmnožování majetku a růst bohatství. Nicméně podnikatelské schopnosti, které jsou Božím darem, mají vždycky jasně směřovat k rozvoji druhých a k vykořenění bídy, zejména vytvářením rozmanitých pracovních příležitostí. Spolu s právem na soukromé vlastnictví tu ale vždycky existuje prvořadé a přednostní právo, podle kterého je každé soukromé vlastnictví podřízeno univerzálnímu určení pozemských statků, a tedy právu všech na jejich používání.

Tolik zatím z Fratell tutti. O násilí, o spravedlivých válkách, které jsou nespravedlivé, příště.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!