O co kdo hraje v ukrajinsko-ruské krizi těchto dní?

Petr Kužvart dokumentuje jednostrannost informací a šíření klamných hodnocení z veřejnoprávních médií a zamýšlí se nad podstatnými zájmy, jež spolupůsobí v nynější krizi na ukrajinsko-ruských hranicích.

Zhruba od začátku ledna na mě z našich veřejnoprávních médií začala opakovaně vyskakovat jednoznačná informace: Rusové přisunuli k hranicím Ukrajiny 100 tisíc vojáků a chystají se napadnout ukrajinský stát. Znova a pořád dokola to vykukovalo, jako čertík na pružině z krabičky. Mám ale dlouhé vedení a také jiné starosti, tak až se zpožděním mě napadla stěžejní otázka: Co může nyní Ruská federace získat rozpoutáním války s Ukrajinou? Něco mi tu nehraje!

Jak je to s údajně chystaným vpádem ruských vojsk na Ukrajinu?

Jak odpovědět? Předně ruská armáda je určitě silnější a více modernizovaná než ta ukrajinská. Nicméně: Má Rusko na to, aby zahájilo vleklé dobývání ukrajinského státního území nebo jeho východní a jižní části? Má na případnou delší okupaci takových území? Ruská federace disponuje obrovským územím a velkými přírodními surovinovými zdroji, nicméně co do velikosti své ekonomiky bývá srovnávána s Tureckem nebo Itálií. Dlouhodobé zaangažování ve velkém a vleklém konfliktu za západní hranicí by znamenalo mimořádné zatížení Ruska, čerpání rezerv a nakonec i přechod na válečné hospodaření a utahování opasků ruského obyvatelstva. Může následovat postupně se šířící nespokojenost, jež bude víceméně celoplošná. To by mohlo mít za následek politickou destabilizaci, jež by americké ambasádě umožnila konečně pokus o vyprovokování a zafinancování vytouženého majdanu na Rudém náměstí s následným pádem Putina a jeho vlády a jejich nahrazení k Západu vstřícnou politickou reprezentací. Tohle si v Kremlu určitě velmi dobře uvědomují, stejně jako jistotu, že by po zahájení bojů přišla destruktivní vlna západních sankcí, odepsání Severního proudu 2 a dalších citelných opatření, jež by šance získat něco z války pro Rusko ještě víc vylučovala. Přinejlepším by Rusko stíhané embargem, zákazy dovozů a vývozů všeho druhu muselo ozbrojenou silou kontrolovat velké nepřátelské území, za jehož hranicemi by se ježily zbraně členských států NATO. Může vedení Ruské federace něco takového chtít? Pochybuji! Řeči o aktuální hrozbě ruské intervence na Ukrajinu prostě neodpovídají reálné situaci. Putin se zjevně vždy rozhoduje po náležité úvaze, logicky a bez zbytečných úletů. A tohle by byl velký a možná i osudový úlet.

Názorný příklad veřejnoprávní novinářské praxe při informování o vývoji kolem Ukrajiny

Takže tu něco opravdu nesedí. Začal jsem ty zprávy a protiruské komentáře sledovat a mezi horami obvyklé pro-euroatlantické agitace jsem našel dokonce i ve veřejnoprávním rozhlase jiné názory. První, kdo se namanul, byl generál v záloze Andor Šándor, 19. ledna vystoupil v pořadu „Jak to vidí…” na Českém rozhlase dvojka a pořad převzala i sesterská stanice ČRo plus. Pan generál a bezpečnostní analytik jasně sdělil, že Rusko nemá důvod vést válku a dokonce letmo nadhodil otázku, zda by Ruská federace neměla Ukrajině kompenzovat Krym. I pan Šándor tedy míní, že přechod krymské autonomie do svazku Ruské federace je svým způsobem definitivní, ale vzniklé nové poměry je nutno spravedlivě uspořádat. Dobytí Krymu by vyžadovalo úplnou porážku jaderné mocnosti, kterou Ruská federace je a bude. Ostatně Miloš Zeman už před lety konstatoval: zapomeňte na Krym… A měl pravdu.

A následně ve stejném pořadu vystoupil 25. ledna Břetislav Tureček, expert na politiku Blízkého východu. Vyjádřil se v obdobném duchu jako pan generál a dodal velmi jednoznačně: Rusko přesunuje a přisunuje svá vojska po ruském území, nikoli po území Kanady nebo Mexika. V českém rozhlase se obdobně vyjadřoval i Jaroslav Bašta, nově zvolený poslanec za SPD a před lety český velvyslanec v Rusku i na Ukrajině. Jeho vysvětlování ale celkem zapadlo. Následně 26. ledna se na YouTube účtu poslance Tomia Okamury (SPD) pan Bašta vyjádřil v celém rozsahu daného tématu. Jak to tedy bylo? Ruská strana na začátku prosince obvinila Ukrajinu z toho, že polovinu svojí armády (tj. asi 125 tisíc vojáků) přesunula na východ. Na konci listopadu ukrajinská vláda postoupila do ukrajinského parlamentu „návrh zákona o přechodném období“, kde byl navrhován postup Ukrajiny poté, kdy její armáda osvobodí východní Ukrajinu a Krym. Ruská strana to následně označila za popření uzavřených Minských dohod (jež předpokládají mírové řešení, spočívající v ústavní reformě Ukrajiny, jež poskytne územím na východě širokou autonomii). Rusové pak přesunuli k ukrajinské hranici svá vojska v počtu asi 100 tisíc mužů. Takže nám novináři a proeuroatlantičtí agitátoři v podstatě systematicky lhali. Vytrhli z kontextu vyvíjející se situace pouze jednu větu o ruské armádě přesunuté ke společné hranici a doprovodili tento fragment informace o komentář, že Rusové asi chtějí přepadnout Ukrajinu a že jsou to Rusové, kdo způsobil a dále eskaluje napětí na hranicích. Veřejnoprávní rozhlas (a nejen ten) zjevně lhal a zavádějícím způsobem dezinterpretoval aktuální události.

Aktuální vývoj ukrajinské krize – a co vlastně ti Rusové požadují?

Co se dělo dál? Následovalo vzájemné pošťuchování stran konfliktu, ze Západu se ukrajinského útoku nechce zjevně zúčastnit žádná mocnost, raději posílají symbolické zásilky zbraní a vyjadřují Ukrajině pouze slovní podporu. I naše republika poslala munici do houfnic, což jsme si mohli docela odpustit. Nicméně Francie a Německo zaujaly opatrné stanovisko, žádné zbraně neposlaly (a anglické zásilky nesměly přes Německo!) a začaly s diplomacií. Ukrajinská vláda koncem ledna stáhla sporný zákon z parlamentu, což odblokovalo jednání v „normandském formátu“ (jednání Francie a Německa s Ruskem a Ukrajinou u jednoho stolu). Toto jednání probíhá zatím na úrovni expertů a za zavřenými dveřmi. Situace dospěla do patu, z kterého bude obtížné vybruslit a nevyprovokovat válku. Obě strany nyní zahájily vojenská cvičení, Rusové cvičí společně s Bělorusy na jejich území. Diplomatická jednání nicméně pokračují. A váleční štváči nadále utěšeně štvou proti Rusku. Napětí trvá.

Čeho vlastně chce Ruská federace dosáhnout? Chce od NATO závazek, že Ukrajina nebude tímto pochybným spolkem přijata za člena (přitom jistý příslib vstupu obdržela Ukrajina již v roce 2008). Dále Rusko odmítá souhlasit i s případným vstupem Gruzie do NATO. Odmítá rozmístění útočných zbraní NATO u ruských hranic a požaduje, aby se armády cizích států – členů NATO stáhly na pozice z roku 1997, tedy z doby před rozšiřováním NATO na východ. Vstup Ukrajiny i Gruzie podle mne nehrozí. Obě země část svého území nekontrolují, což je podstatná překážka. Odsun útočných zbraní včetně střel krátkého a středního doletu z blízkosti hranic Ruska je myslitelný, ale je to na dohodě zúčastněných. Stahování cizích armád z území nových členů NATO (jde o Polsko, ČR, SR, Maďarsko, Bulharsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Albánii a Chorvatsko, Černou Horu a Severní Makedonii) je problematický požadavek. Jeho splnění by pro NATO znamenalo ztrátu bezprostředních pozic čtvrt století Američany přičinlivě budovaných v rámci postupného obkličování Ruska. Tady dohodu těžko čekat…

Celý článek: !Argument