Obrat Albionu k Číně aneb Anglické „merde“ …tentokrát Americe

Pokud zůstane Čína národem narkomanů, nemusíme se bát toho, že se tato země stane významnou vojenskou mocností, protože konzumace opia vysává životní sílu Číňanů.“
Jeff Herst, konzul VB v Číně (1895)

Sýrie, Ukrajina… Ukrajina, Sýrie… Pozornost médií se zaměřuje v poslední době obvykle tímto směrem, byť hlavní události probíhají obvykle mimo „záři reflektorů“. Někdy se však podaří se na „půl oka“ zaměřit na něco neobvyklého a nepochopitelného. Jak v hollywoodském filmu „Muži v černém“, kde hrdina Will Smith během castingu nezačal střílet po monstrech, ale na malou holčičku se slovy – „To je instinkt !“ – rozpoznal „nebezpečí číslo jedna“, protože vypadala podezřele: co dělá malá bílá holčička v noci v ghettu uprostřed monster s učebnicí kvantové fyziky v rukou? Ona zjevně není ta, za níž se vydává.

Přesně takto zvláštně a podezřele vypadala nedávná návštěva Si Ťin-pchinga – historicky první návštěva hlavy čínského státu v mlhavém Albionu. Skoro týden od 19. do 23. října byl předseda ČLR hostem britské královny.

Je zajímavé, že ho vítali nejenom „na nejvyšší úrovni“, jako hlavu cizího státu, ale jako nějakou nejvyšší „jsoucnost“, skoro jako Pána Boha nebo jeho místodržícího na Zemi. Ale aby sama královna Alžběta II. osobně vybírala menu svátečního stolu a kontrolovala proces jeho přípravy i servírování, hraběnka cambridgská a módní ikona Kate Middleton okouzlovala v šatech v barvě rudé vlajky Číny a přivítání se účastnili všichni členové královské rodiny Windsoorů, to je síla? Podobně v Buckinghamském paláci – osobní projížďkou s královnou v královském kočáře s koňským spřežením – takto ještě nepřijali nikdy a nikoho!

Zlatý věk

V čem je jádro věci? Může to být v tom, že „soudruh Si“ přivezl do Londýna skoro 150 kontraktů za sumu ve výši skoro 40 miliard dolarů? Může se to tak zdát. Suma je to vcelku velká, také atomovou energetiku chce Británie rozvíjet. Ale pro „babku Lízu“, v jejímž osobním vlastnictví je několik „offshorů“ světového významu s každoročním výnosem v desítkách bilionů dolarů, to nejsou peníze, kvůli kterým by se tak snažila. Pozoruhodné je také to, jak vysvětlovala detaily dané návštěvy britská média. Dokonce i BBC, která se vždy distancuje od protokolárních ceremonií, v tomto případě měla málem přímý, mnoho hodin trvající přenos z místa událostí a ostatní masmédia z „rodiště současné demokracie“ se rozplývala v líčení o začátku „zlatého věku“ ve vztazích mezi Londýnem a Pekingem.

Co se týká zlatého věku, k tomu se ještě vrátím, ale teď se pokusím rozšifrovat to další. V oficiálních proslovech jak přijímající, tak i hostující strany nezaznělo nic mimořádného, co by si zasloužilo pozornost. Snad jen když královna hovořila o „globálním partnerství 21. století“ a hlava ČLR – o tom, že tři pokolení Windsoorů sehrály rozhodující roli pro rozvoj vztahů mezi oběma zeměmi. Možná „zvláštním“ bylo, jak se obě strany všemi způsoby snažily obejít ostré hrany vztahů „bobříkem mlčení“. Nepadlo nic o „masakru“ na Náměstí nebeského klidu, ani o Tibetu, ale ani z druhé strany nic, co se týkalo složitých vztahů VB a Činy v minulosti.

Zajisté, také 24 čínských absolventů kurzu námořní pěchoty, kteří bojovali v britské armádě proti Hitlerovi, i zemřelý baron Michael Linsday, pomáhající národně-osvobozeneckému boji čínského národa během II. světové války – si zaslouží památku i úctu. Ovšem na „váhách historie“ těžko mohou mít větší význam, než ztráty Číny v důsledku „opiových válek“ v 19. století s více než 100 miliony mrtvých Číňanů a materiálních škod ve výši více než 5 bilionů dolarů při přepočtu na dnešní hodnoty. A to nemluvě o všech peripetiích koloniálního ponižování včetně 150leté okupace Honkongu pod britskou korunou.

Co tedy za nebývale okázalým přijetím „soudruha Si“ v Londýně je ve skutečnosti? Jak je známo: „Anglie nemá trvalé spojence ani trvalé nepřátele – Anglie má pouze trvalé zájmy!“ A je možné, aby současné zájmy Anglie byly takové, že by se Londýn mohl obejít bez demonstrace „globálního partnerství“ a jednoty s Čínou?

Abychom to mohli vyjasnit, je nutné povšimnout pozadí čínské návštěvy.

Globální konfrontace

5. října v Atlantě v SSA 12 států Tichomořského regionu, vč. USA a Japonska (ale bez Číny), na které připadá 40 % světového HDP, podepsalo prohlášení o Tichomořském partnerství (TTP, Trans-Pacific Partnership). Hned poté v řadě zemí EU, především v Německu, proběhly masové protesty proti podepsání podobné smlouvy o Transatlantickém partnerství (TTIP, Transatlantic Trade and Investment Partnership).

7. října uskutečnilo Rusko „kaspickou salvu“ – vypuštění 26 ruských křídlatých raket Kalibr zasahujících cíle do vzdálenosti více než 1500 km.

8. října Čína spustila vlastní mezinárodní platební systém – Chinese International Payment System (CIPS), alternativa SWIFT.

9. října v Limě proběhl mimořádný summit MMF a Světové banky, na kterém USA znovu odmítly reformovat obě tyto mezinárodní finanční instituce.

Výsledky prvních tří kvartálů roku 2015 postavily Čínu na první místo v množství valut používaných při obchodních transakcích v zóně ACEAN.

V roce 2015 Čína pokračoval v těžbě a nákupech fyzického zlata a v souhrnu pokrývá 80 % globální poptávky po žlutém kovu.

V souladu s neoficiálními odhady v srpnu 2015 podíl zemí BRICS na světových zásobách zlata přesáhl jednu polovinu. Kromě toho také podíl těchto zemí na těžbě platiny a jiných vzácných kovech dosahuje 80 %.

Globální konfrontace je nejen evidentní, ale narůstá. Přitom hlavním „bojovým polem“ není ani Ukrajina ani Sýrie, ale EU a zejména Německo, které je nutno z pohledu USA zaříznout doslova jak „vykrmené prase“. Samozřejmě se nemyslí „zaříznout“ doslova, ale metaforicky přes mechanismy TTIP (viz. skandál s dieselmotory VW iniciovaný americkými „ekology“ – otevřená zkouška, jak bude reagovat Německo na situace, které budou dle TTIP na denním pořádku.).

Jestliže Brusel a Berlín podepíší smlouvu TTIP, Amerika dosáhne velmi podstatného geopolitického vítězství, protože se jí podaří vzít rusko-čínský „svaz“ do „kleští“, hovoře vojenským žargonem, od Atlantiku až po Pacifik. I když tato otázka ještě nebyla řešena, „střelka oscilografu“ se ještě třepe chvíli na jednu a pak na druhou stranu.

A v tuto chvíli Velká Británie – dokonce ještě s tváří dynastie Windsoorů – fakticky přechází na stranu Číny! A navíc otevřeně vyhlašuje, že britské banky budou spolupůsobit na zavedení jüanu jako globální rezervní měny.

Stařenkám se nesmí ubližovat!

Jinými slovy, demonstrativní vyhlášení britsko-čínského „globálního partnerství pro 21. století“ faktický programuje přechod celé kontinentální Evropy do rusko-čínského bloku (to byl důvod, proč premiér Cameron pohrozil Bruselu vystoupením Spojeného království z Evropské unie a zhatil vystoupení Skotska z monarchie).

Atlantická polovina amerických „geopolitických kleští“ se tak ukazuje zlomená a stejně tak se stává neužitečnou i druhá „tichomořská“ polovina. A kdo to udělal? Stát, který Spojené státy více než půl století považovaly za svého nejbližšího spojence.

Nářek o zradě, který se okamžitě donesl z druhé strany Atlantiku, mohl být desetkrát silnější, ale v první řadě, není v americké tradici mluvit o své porážce, a za druhé, o jaké zradě může být řeč, když „Anglie nemá trvalé spojence a nepřátele…“. To není všem všeobecně známo? A Spojené státy jsou jiné? Zájmy – to je to jediné, co má tzv. euroatlantická civilizace. A zájmy Anglie jsou tam, kde je zlato, kde je budoucnost – a zlato i budoucnost je dnes v Číně…

Osobně však považuji za přelomový okamžik ve vztazích mezi Londýnem a Washingtonem březen 2013, kdy agenti americké daňové správy bez požádání vpadnuly na Britské panenské ostrovy (jeden z globálních offshore rájů, které jsou v osobním vlastnictví britské královny) s cílem uvalit daně a pokuty na aktiva z pochybných operaci ve výši 3 bilionů dolarů, které sem zmizely z SSA – a to vše zajistit…. Stařenkám se tak ubližovat nesmí…

A proto se ani Londýnem odsouhlasený vpád v roce 2013 do Sýrie už nekonal a „chrabrým“ Pindosům byla dána rada, aby si žáhu zchladily na Rusku přes Ukrajinu, přes sankce, snížení cen ropy (což bylo výhodné i Číně a ve svém důsledku tak přeorientovalo i Rusko k obratu na východ)…

A dnes, přijímaje s nevídanou pompou „soudruha Si“, britská královna slaví svůj „Den vítězství“. A v tomto případě nad Amerikou – vlastním frackem, co to už moc přehání se zlobením.

Zdroj: http://www.planet-kob.ru/articles/4201

Překlad: Jiří Pokorný