Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina?

Kdo je hrdina a kdo agresor, kdy jde o agresi a kdy o násilí? Pokud bych definovala hrdinu jako osobu, která je schopna konat činy v zájmu své skupiny, činy přesahující její osobní zájmy a hlavně ohrožijící její přežití, pak Hrabalův dědeček hypnotizér z ostře sledovaných vlaků tak trochu až donquijotským hrdinou je. Na rozdíl od bratrů Mašínů, kteří zavraždili chladnokrevně, z osobního prospěchu a cizích zájmů dokonce člověka v bezvědomí.

Je tu ale něco, co spojuje jak odvážné hrdiny, tak chladnokrevné vrahy – zvýrazněné rysy asociální poruchy osobnosti. Pro tenhle druh psychopatů je dost typické, že v okamžicích nebezpečí jsou chladní a neznají strach. K jejich životním stylu patří neustálá stimulace vnějším světem, nepřítomnost realistických dlouhých cílů, impulsivita, vykazují značnou nerovnováhu mezi chováním a současnými sociálními normami, jsou vynikající manipulanti, mívají dobře zdůvodněná vysvětlení pro chování, která je přivádí do konfliktu se společností. Netrpí pocity viny. Neprožívají příliš a dlouho hlubší emoce, což je chrání před úzkostí a depresemi, neutápí se v pochybnostech o sobě, v život ohrožujících situacích ani nemrknou. Dobré uplatnění nachází často v armádě, ty těžší případy z nich ale pak odchází do nejrůznější paravojenských jednotek a ochranek, tam totiž většinou nevyžadují tak přísnou disciplínu a podřízení se.

Při eliminaci strachu se používá mechanismus vystavování postupné expozici strach vyvolávajícím podnětem tak dlouho, až je strach minimalizován. Ovšem nečekejme u takto přeléčeného nebo vycvičeného člověka odvážné činy. ty jsou totiž opravdu typické rychlým dobrovolným překonáním strachu, naučit se to nedá. Nejsem schopna udělat jasnou dělící čáru mezi násilím a hrdinstvím, odvahou a morálkou, nejde tady o černobílé protiklady, ale o prolínající se děje.

Z hlediska neurobiologie nemá násilí a odvaha v mozku nějaké specifické centrum, jde o funkční komplex, systém, který násilné chování ovlivňuje a řídí. Důležítá je amygdala, která přidává k informacím zprostředkovaným smysly emoční náboj, bývá označována jako centrum emoční paměti. Odpovídá za nevědomé zpracování, uložení a vybavování si emočně významných informací a automaticky regitstruje, zda podnětem je něco, čeho se bojíme. Naše ,,nezapomenutelné,, zážitky jsou ty spojené s její vysokou aktivací. Další pak hipokampus, slouží k ukládání a vybavování informací do deklarativní /explicitní/ paměti. Tak si třeba zapamatujete tvář a amygdala nám připomene, že téhle konkrétní se máme bát. U násilných povah je tato struktrura redukována. Corpus callosum se stará o komplexní interhemisférickou regulaci pozornosti, celkového nabuzení a emocí.U asociální psychopatů byla zjištěna jeho abnormní funkce a hypertrofie/ zvětšení/. Současné výsledky ukazují, že zhruba dvě třetiny kalózních axonů jsou během dospívání redukovány, přičemž se redukce týká excitačních, nikoliv tlumivých axonů. /Axon je dlouhý plasmatický výběžek nervových buněk přenášející vzruchy na další buňky/. Pokud se tento proces axonální redukce nedokončí, proběhne jen minimalizovaně nebo neproběhne vůbec, jsou tato excitační vlákna zvýšeně myelizována a dojde k nárústu bílé hmoty v corpus callosum a ke zvýšené funkční propojenosti mezi hemisférami, které jsou, jak výše řečeno, typické pro asociální psychopaty. Podotýkám, že celospolečenský důsledek těchto výzkumů bude mimo jiné ten, že se advokáti obžalovaných vrahů začnou odvolávat na neurovývojovou poruchu jako polehčující okolnost. Je zde ale agresivita, druh agresivity, typický pro nás všechny, v pdostatě nás předznamenávající.

Osobně jsem přesvědčena, že strach z cizího, sklony k utváření uzavřených skupin a podskupin a agresivní reakce na vetřelce jsou vrozené a ne naučené, získané. Tenhle strach je hluboký, instintinktivní, protože odlišnost je historicky signálem ohrožení a nebezpečí, hraje zde roli genetická paměť. Tzv. civilizace a její nástroje – zvláště pak exekutiva – jsou schopny instinktivní intuitivní strach sice do jisté míry překonávat, ale rozhodně ho neodstraní. Kontakt s cizími může sice být někdy vítán jako příležitost k získání nových zkušeností nebo i vědomostí, ale to je tak všechno.

Navíc je zřejmé, že nastanou-li podmínky, kdy začně chybět ústřední instance vykonávající na tyto skupiny tlak, který je nutí se nedopouštět agresivity nebo pokud dojde k ohrožení významnějších životních zdrojů, pak se velmi tenká povrchová vrstva naučených a u mnohých dokonce jen vynucených pravidel rychle zhroutí a na povrch se vyderou genetické a evolucí získané vlohy, které si tak neoblibují humanisté. Z hlediska neurobiologie a etologie je naprosto iluzorní projekcí, nerealistickým snem, předpokládat jako výsledek uskutečňování jakékoliv politiky a ideologie mírumilovné lidstvo. Všechny nám známé společnosti byly ve své podstatě válečnické a xenofobní, válka je v genech, válka je tmel kolektivního nevědomí.

Xenofobie a rasismus jsou jen důsledkem toho hlubokého instinktivního odporu uloženého v nevědomí, kolem něhož je rozložena agresivita jako nepřekonatelná hora. Nepřekonatelná protože nezničitelná. Všichni společensky žijící živočichové mají vyvinutý celý repertoár agresivního chování a vyjímat z toho člověka je prostě jen velmi úsměvné.

Sídlem primitvní agrese je již zmiňovaná amygdala, která má coby součást limbického systému pomocí velmi četných spojení schopnost vyjadřovat nejrůznější emoční stavy od lásky po strach a nenávist. Agrese amygdaly je prudká, intenzivní, neplánovaná, ničivá. Pokud Vás ovládne, jednáte bez ohledu na následky.

Takže odlišné etnické skupiny mohou sice žít i dlouhou dobu celkem mírumilovně, ale stejně nakonec se statistickou pravidelností musí dojít dříve nebo později k výbuchu – mnohdy lavinu spustí naprosto bezvýznamný podnět, který pak naruší kognitivní funkce a kontrolní zpětné vazby prefrontálního kortexu. Všechna ta nahromaděná dřímající intolerance a s ní spojená agrese se projeví náhlým výbuchem šířícího se násilí. Tlupě se zježí chlupy v posvátném nadšení a jde na to. Prostě se probudí to skryté monstrum vespod a začne řádit. Konečně jsme to viděli v Jugoslávii a nyní můžeme pozorovat na Ukrajině – obojí velmi zblízka, pokud to ovšem někdo vidět vůbec chce. V tom je kámen úrazu, že se tak vidět nechceme, že bráníme tomuhle komplexnímu pohledu a voláme, že my takoví nejsme. Jsme.

Národ Senoi Semai žije v Malajsii, čítá dnes asi patnáct tisíc lidí, je to zbytek původní starobylé populace, co žila v deštném pralese v horách, praktikují jednoduché zemědělství, loví. Liší se od jiných tím, že zcela odmítají násilí. Od malička jim vštěpují, že agresivní a nebezpečné můžou být bouřky, sloni a jiné lidé, určitě ne Semaiové. Utéct před konfrontací nepovažují za zbabělost, odvaha a hrdinství u nich nemá žádnou cenu. Vražda se nepovažuje za zločin a zlo je nemyslitelné, protože k němu nemůže dojít. Nepotřebují exekutivu nebo soud, malajské úřady nikdy neslyšely o případu vraždy nebo vzájemného zranění u Semajů. Na sílu reagují pasivitou a udělají všechno, aby se vyhnuli násilí. Nestarají se o to, jak je hodnotí jiní. Ovšem když byli v padesátých letech povoláni do britské armády, aby bojovali, propuklo u nich šílenství, opilost krví, jak to sami nazývají. Později řekli antropologům :,, Zabíjeli jsme a zabíjeli a zabíjeli. Malajci zastavili lidi a brali jim hodinky a peníze, nás to nezajímalo, my jsme o takových věcech nepřemýšleli, my mysleli jen na zabíjení. Wah, byli jsme opravdu opilí krví ./Někteří ji i pili nepřítelům, které právě zabili/,, Po návratu do svého prostředí byli titíž Semajové opět snášenliví, užitečně zbabělí a nenásilní.

Nebo Avatipové, kteří žijí podél řeky Sepik na Nové Guinei se také označují za mírumilovné. Mohlo by se zdát, že je to v rozporu s dlouhou historií jejich vnitrospolečenských konfliktů. Bojují stejně jako okolní kmeny, tedy tvrdě avelmi krutě, ale trvají na tom, že jejich chování nemá co dělat se vztekem a nepřátelstvím, protože oni si jen nasadí tu ,,špatnou tvář,, – dokonce si ji malují na hrudník nebo si vyrobí děsivou masku, aby lépe toto nehezké alter- ego oddělili. Na počátku boje se totiž prohlásí za posedlé duchem svých předků a odpovědnost za vraždění tak nejde na jejich konto. V rámci duševní hygieny je to velmi mazaný jednoduchý fígl, na který se ostatně my už dávno nezmůžeme /maximálně tak na koupi odpustků/.

Ve svém jádru jsme smyslní, poživační, draví a egoističtí, protože však prostě musíme vycházet s ostatními příslušníky minimálně své skupiny, tak jsme od malička nuceni s nimi spolupracovat, ustupovat, ovládat se. Celý život je to ale jen zápas mezi společenskou realitou a tenkým kulturním nánosem slepeným nad vskutku velmi nehezkými pohnutkami. Ten nános je jen jako tenká vrstva papíru na dynamické horké kouli. Je dobré to vědět a přiznávat si svou ,,špatnou tvář,,. Je to totiž jediná možnost, jak s tím vůbec něco dělat.

Kolem nás všech je spousta lidí, kteří se snaží vypadat při každé příležitosti co nejlépe, co si dávají záležet, aby byli vzhledem k okolí vždycky tzv. ti dobří, ale on je velký rozdíl mezi tím být něčím opravdu a snahou pokrytce nějak působit. Ujišťuji všechny, že pokud dojde na lámání chleba, pak právě od nich můžete čekat jen to nejhorší.

http://janica9.files.wordpress.com/2014/07/90cde-amygdala2.png?w=571&h=429

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 85 komentářů