Poslední mor v českých zemích

V dalekém Cařihradě a jeho blízkém okolí se na jaře v roce 1711 objevila morová nákaza. Jako mnohokrát v minulosti, byl i tentokrát mor zavlečen do Evropy z Malé Asie a jeho epidemie kosila lidi mnohem nemilosrdněji než jakákoliv sebekrutější válka. Novinkou tohoto nezvaného asijského hosta bylo, že mu nepodléhali pouze lidé, ale i hovězí dobytek, který zpočátku nákazu nepozorovaně také rozšiřoval. Takovou podobu moru Evropa doposud nezažila, a proto se nákaza začala šířit do všech sousedních zemí mnohem rychleji a snadněji než kdykoliv předtím. V průběhu roku 1712 mor proniknul z Uher až do Dolních Rakous a do samotné Vídně, odkud jej přenesli obchodníci s dobytkem na Moravu a do Čech.

Od poslední velké epidemie moru u nás v roce 1680 vyrostla celá jedna generace, která vůbec nepoznala hrůzu a bezmocnost lidí před nemilosrdným řáděním morové nákazy. Na nejzákladnější zdravotní, hygienická a sociální opatření s pohlíželo jako na zbytečné nákladné výdaje a o takové maličkosti, jako jsou fungující kanalizace, odvoz odpadků a čistění ulic, se nikdo nestaral. Středem každé tehdejší pražské ulice protékala páchnoucí stružka močůvky. Po dešti se lidé podél ní doslova brodili v blátě, nečistotě a výkalech, za letního sucha zase v oblacích prachu a mračnech much. Zvláště v úzkých středověkých uličkách byl tak hrozný smrad, že zkažený nezdravý vzduch byl téměř nedýchatelný.

V prvních červencových dnech roku 1713 přišel z morem zamořené Vídně do Prahy vandrující krejčovský pomocník Petr Lay. Ubytoval se v domě nožíře Jana Bischofa na dnešním Jungmanově náměstí. Krejčovský pomocník druhého dne náhle zemřel a téhož dne onemocněl „na peteče“ nožířův učedník a služka. Oba dva pak během tří dnů nemoci podlehli. Novoměstský fyzik (něco asi jako městský hygienik dnes) dr. Jackel byl sice několikrát k nemocným volán, ale nikdy se nedostavil, takže jako další onemocněl i nožířův tovaryš. Morová nákaza se v Praze pevně usadila. V domě nožíře Bischofa zemřela i jedna punčochářka a zároveň v té době zavlekl nákazu do židovského ghetta některý z přicestovalých polských židů. Mor a nákaza se v předlidněném a nehygienickém prostředí šířila tak úžasnou rychlostí, že jen v samotném Židovském městě umíralo přes 100 lidí denně.

Nákaza se však rozšířila okamžitě i do ostatních částí města, takže šlechta, zámožní měšťané i venkovští studenti prchali v panice z Prahy na všechny strany. Tato morová rána byla mnohem horší než ona předchozí, která postihla Prahu v roce 1680. Nemoc začínala horečkou a otékáním žláz. Pak se na některých místech těla, zvláště na krku, v podpaží a ve slabinách vytvořily boule, které se v několika dnech jitřily a otevíraly, což znamenalo záchranu. V horším případě se hnis provalil dovnitř a rychlou otravou krve nastala smrt. Průběh nemoci trval obvykle sedm až devět dní, ale v mnoha případech nastala smrt již během několika hodin a někdy i okamžitě po nákaze. Nákaze podléhala děvčata a ženy více než muži a nemoc samozřejmě více řádila v prostředí městské chudiny a v ghettu než u panstva.

Starostlivý císař Karel VI. oznámil svým reskriptem věrným poddaným, že morová rána je boží trest, který na sebe přivolali sami lidé svým nemravným a hříšným životem a že je od naprosté zkázy může spasit pouze účinné pokání, více zbožnosti, vroucí modlitby a pokorná prosebná procesí. Pro ně byly na veřejných prostranstvích postaveny dřevěné kaple či alespoň oltář. Protože byly uzavřeny kostely, konaly se bohoslužby na těchto místech. Například na Staroměstském, Malostranském,Hradčanském náměstí i jinde, například u sochy Jana Nepomuckého uprostřed Karlova mostu.

Podobnou starostlivou péči jako císař pán projevila i pražská lékařská fakulta. V německy psané brožuře „Pražský infekční řád“ doporučovala všem nemocným především modlitby, odříkání žalmů a především chvalozpěvy ke svatým patronům ochraňujícím proti moru, sv. Rozálií, sv. Šebestiánu, sv. Rochu, sv. Antonínu a k jejich 14 pomocníkům.

I když byl novoměstský fyzik dr. Jackel varován, že bude ze svého úřadu sesazen, nedocházel i nadále k nemocným ani do lazaretu s výmluvou, že je mu už 60 let. Teprve při opakovaných žádostech o návštěvu lazaretu sdělil, že ve Vídni dostávají lékaři po dobu moru měsíčně navíc příplatek padesát tolarů a on nic. Po něm se přidal s podobným protestem i novoměstský ranhojič Leinstein, který požadoval navíc ještě zvýšení ročního služného na čtyři sta zlatých. Malostranští lékaři dr. Fuchs a dr. Maggi se před vizitou lazaretu vymluvili na churavost a dr. Wahl raději utekl do sedleckého kláštera. Staroměstskému dr. Pavlovskému již bylo třiasedmdesát let, takže jeho ochotný zástupce dr. Šamský zbyl na celou Prahu zcela sám. Proto museli být povoláni k lékařské službě v pražských lazaretech dva felčaři z Německa.

Mor řádil zle i v Lounech, kam měl být proto rovněž vyslán lékař, ale protože se žádný ze čtyř vyzvaných lékařů nedostavil, jmenovala fakulta za tím účelem dva mediky. Místodržící je odmítli a hrozili, že dají do Loun dopravit eskortou samotného děkana, nebude-li tam okamžitě vyslán lékař. Fakulta tam poslala obětavého Šamského, který žádných padesát zlatých měsíčně nepožadoval a šel. Dr. Šamský v Lounech moru sám podlehl a historie za to na něj nespravedlivě zapomněla.

Apotékáři si ze strachu před nákazou vymohli přijímat recepty a peníze jen pootevřenými dveřmi pomocí dlouhých kleští a podobně vydávat i léky. Ty byly vždy zaručeně účinné a podle toho také drahé. Jedna z těchto receptur zněla:

„Vezmi 2 loty aloe, lot dryáku, 2 quintle šafránu, rebarbory, mirhy rubrae, terra sigillaty, angeliky, spiritusu vitrioli a spiritusu salis, guintli agarici, zedvaru, bílého diptanu, tornetily, kafru a půl quintle borového stroje. Vše zhruba stluč, do skleněné nádoby dej a tou nejlepší řeřichovou pálenkou zalej. 4 nebo 5 dní nech na slunci či teplých kamnech státi, až vyhlíží jako červené víno. Potom propusť zkrze lešpapír a jest hotovo. Dávka do 50ti kapek v pivě, víně nebo páleném zachovává pomocí od nakažení morového. Nakažený pak vezme 50 až 100 kapek, a než 24 hodin mine, bude od nemoci osvobozený.“

Těm, co na to neměli, nezbylo než věřit na zázrak. Zatímco začátkem srpna umíralo každý den přes sto lidí, na svátek patrona země sv. Václava 28. září jich zemřelo již 285. Teprve chladnější počasí v polovině listopadu mor zmírnilo, ale ještě v lednu odváželi z města tři až čtyři mrtvé denně. Úředně skončila morová rána s koncem března a měla celkem 12 048 obětí, takže zemřel každý šestý obyvatel Prahy.

Na jaře se pak konaly ve všech pražských kostelech slavnostní děkovací bohoslužby a na náměstích, kde stály dřevěné kaple a oltáře, byly kladeny základní kameny ke stavbám budoucích morových sloupů…

Přepsáno z Knihy o staré Praze od autora Jiřího Horáka

Námět: Hudryper