Postmoderní interpretace Nového zákona: Pavel z Tarsu (2. díl)

Jeden z nich je Pavel a druhý Petr, ale který je který, to nevím.

Musím se přiznat, že apoštola Petra jsem si v mládí pletl s Pavlem, prostě nedařilo se mi je od sebe odlišit. Petr Pavel či Pavel Petr, no není to jedno a toto samé? Měl jsem v těch dvou postavách pěkný zmatek. Ono v jedné části NZ něco pronesl Pavel, ale v druhé části totéž pronesl Petr, dalo mi fakt fušku zjišťovat, kdo z nich to skutečně proslovil. Bylo nutné pročítat i mimobiblická sdělení.

Celý Nový zákon je docela zmatečný text. Autoři sepsali, co slyšeli, no a každý slyšel něco jinak. Při kanonizaci, tedy při určení definitivního textu, byly ponechány protikladné, protichůdné a odporující si věty. Určitě kanonizátoři navíc něco přidali a něco odstranili. Athanasius (počeštěle též Athanáš) byl přece na takové záležitosti odborník. Jsem přesvědčený o tom, že to tak bylo uděláno záměrně, neboť potom z té spleteniny, v té docela obsáhlé směsici, vytáhneme dle potřeby tu či onu vhodnou citaci. Pokud na to někdo upozorní, je mu vysvětleno, že věty Bible nadiktoval samotný Bůh a ten se nemůže mýlit, to akorát náš lidský rozum na vysvětlení ještě nedospěl, ještě prostě těm božským větám nerozumíme. Někdy ovšem onen upozorňovatel byl veřejně upálen, páč pochyboval o božích větách. Tato metoda se používá s oblibou dodnes.

Kolébku křesťanství musíme položit, i když se nám to asi nebude moc líbit, do Asie, hlavně do Sýrie. Teprve odtamtud se rozšířilo do Evropy, do Říma, ale i do Arménie a Etiopie. Někdy mi připadá, že informace se v Římské říši šířily rychleji než dnes za pomoci internetu, a o tom, že těch informací byla obrovská spousta a že to bylo naprosto nepřehledné jako dnes, to je samozřejmé.

Podívejme se tedy ještě jednou na Skutky (lepší překlad by zněl Činy) a pokusme se je přečíst očištěné od nánosu křesťanství. V první řadě musíme konstatovat, že Pavel nebyl žádný křesťan! A jestliže se dodnes považuje za zakladatele křesťanství, tak to on k tomu přišel jak slepý k houslím. Jeho docela v té době populární a známé jméno použili a zneužili ti praví, skuteční, ale anonymní zakladatelé křesťanství jako záštitu pro své názory.

-x-x-x-

V druhé části se začátkem krátce věnujme Novému zákonu jako celku. NZ není nějak obsáhlé dílo a po stránce literární je to docela mizerný text. Skládá se ze čtyř evangelií, které sepsali Matouš, Marek, Lukáš a Jan v letech 80 až 120, tedy málem po stu letech od ukřižování Jehošuy, a jak uvádějí autoři, sepsali vyprávění ze vzpomínek starců. Dále jsou to Skutky apoštolské, po stránce literární úplně dětinské. Nejdůležitější z celého NZ jsou Epištoly, tedy dopisy apoštolů, tedy falza, také sepsaná kolem roku 100 n.l. a později pro potřeby vznikajícího křesťanství, tedy základ křesťanské teologie. Biblisté určili přesná data vzniku a také místa falsifikátorských škol ve kterých byly jednotlivé dopisy sepsány (viz např. Schleiermachera). No a poslední je Zjevení Janovo, tzv. Apokalypsa, což je přímo surrealistický text, tedy literárně docela zdařilý text, Breton by měl z toho určitě radost, ale není mi známo, že by se k tomu nějak vyjádřil. No a to je vše, to je celý NZ. Celkový dojem – nic moc, slabota až primitivnost.

-x-x-x-

Nejdříve pár vět o Mesiáši. Abychom pochopili, oč vůbec jde, co vlastně ten proslulý svatý Pavel hlásal, musíme si vysvětlit rozdíl mezi Jehošuou a Kristem. Jehošua, kterého známe pod pojmem Ježíš Kristus, byl člověk žijící v Galileji, byl ukřižován a později prohlášen za vtělení Boha. Pro křesťany je Ježíš Kristus Bohem dodnes. To spojení dvou jmen – Ježíš a Kristus – je významné a je nutné objasnit. Ježíš je křestní jméno a je to běžné křestní jméno Jozue, Jošue, Ješua, Jehošua, což my překládáme jako Ježíš. Do češtiny by se dalo přeložit i jako Josef, což by bylo jméno po otci. Ježíšovo celé jméno zní Ješua Galilejský či Jehošua z Galilee. Příjmení v dřívějších dobách nebývala, místo příjmení se uvádělo pouze místo odkud člověk pocházel. Proto Pavel z Tarsu, proto Jehošua z Galilee či dokonce přesněji Jehošua Nazaretský, a ještě přesněji Jehošua, syn Josefa, tesaře z Nazaretu v Galilei.

Ale pozor na pojmenování Kristus! Kristus není jméno, slovo Kristus je titul! Citace ze slovníku: hebrejsky Mášíach, aramejsky Méšíchá, řecký překlad zní Christos, což my běžně překládáme jako Kristus. Co ten titul Christos znamená? Titul Christos, hebrejsky Mesiáš, se přeloží jako Pomazaný, což byl přívlastek izraelských králů. Každý král a nejen židovský je přece Pomazaný. Pomazaná hlava! Na hlavu vyvoleného člověka kněží vylili posvátný olej a tímto aktem se člověk stával králem, tedy jakýmsi nadčlověkem. Za Mesiáše prohlásili Židé i perského krále Kýra, to jaksi z vděčnosti, že jim dovolil odejít ze zajetí. Rabi Akiva prohlásil za Mesiáše povstalce Bar Kochbu. Tedy původní význam slova Mesiáš-Christos byl docela prozaický, byl to prostě král. Časem se původní význam pozměnil. Židovskému státu dosazovaly sousední velmoci za krále koho chtěly ony – tedy samé kolaboranty a samozřejmě že Židům se to příliš nelíbilo. Co s takovým pomazaným králem, kterého nám ustanovili cizinci? A tak pořád očekávali dobu, v níž si svého krále zvolí sami. A samozřejmě že do takového pomazaného krále, do takového Mesiáše-Christa, vkládali všechny své naděje a sny. Osvobodí nás z římského područí, vykoupí nás od těch proklatých Římanů apod. Dodnes se jim ty naděje a sny nesplnily, svého Pomazaného krále-Mesiáše pořád nemají a pořád ho očekávají, pořád doufají, že přijde. Přijde a konečně naplní naše sny. (Že by Netanjahu?)

Mesiáš-Christos zařídí, aby se Izrael stal světovou velmocí a rozšířil svou vládu do všech končin světa. Tento židovský Mesiáš je veliký vojevůdce či veliký panovník, který je (bude!) vybaven nadpřirozenou mocí a nepřátele bude přemáhat pouhou svou existencí. Přinese na celý svět, který už bude samozřejmě celý židovský, Boží pokoj a navrátí lidstvo do Ráje. Všichni obyvatelé celého světa budou zachovávat židovské zákony, které jsou jedině ty správné a pravé, protože je nadiktoval samotný Bůh.

Ve Starém zákoně, v Druhém Izaiáši, je naprosto ojedinělá představa tzv. trpícího Mesiáše, je o tom ovšem jenom pár veršů. Tohle se ale v židovstvu vůbec neujalo, byla to naprosto okrajová záležitost! Náš Pomazaný král a bude trpět? Absolutně nepřijatelné! A právě na tuto okrajovou záležitost, na tohoto trpícího Mesiáše-Christa, navazuje vědomě Nový zákon, ale vůbec ne svatý Pavel! Pavel používá tyto výrazy: svatí v Kristu, bratři v Kristu, mrtví v Kristu, býti v Kristu, mluviti v Kristu, radovati se v Kristu, choditi v Kristu, život v Kristu, práce v Kristu, cesty v Kristu, sbory v Kristu. Nikde a nikdy nepoužil křestního jména Jehošua, či Ješua, či ten náš překlad Ježíš! Je tedy jasné, že pod pojmem Mesiáš myslel něco úplně jiného než osobu Ježíše! Zajímal ho pouze tento Mesiáš, tento Kristus, nikoliv člověk Jehošua, tedy Ježíš z Nazaretu. Ježíš mu byl ukradený, nezajímal ho ani za mák, byl to pro něho nějaký bezvýznamný ukřižovaný bandita. S matkou Jehošuy, s Pannou Marií, neměl sebemenší zájem se setkat, ač oba žili ve stejném městě, v Efezu!

Je docela pravděpodobné, že Pavel se dokonce mohl, teoreticky je to docela možné, zúčastnit i ukřižování Jehošuy. Když byl zaručeně přítomen ukamenování Štěpána, což bylo pár let po ukřižování Jehošuy, mohl být přítomen v Jeruzalému přece i těch pár let před tímto aktem. Jak se dovíme později, Pavel byl v Jeruzalémě vlastně „služebně“, a nevíme, zda jeho služba trvala pouze dva roky, jak se kdesi tvrdí, mohlo to být třeba i pět let, ba i více. Pokud vezmeme za předpoklad, že byl přibližně stejně starý jako Jehošua, bylo mu, Pavlovi, v době ukřižování Jehošuy kolem třicítky, a když byl poslán do Jeruzaléma hned po skončení studií, tedy po dvacítce, skutečně vychází, že byl přítomen v Jeruzalémě v době smrti Jehošuy.

Svatý Pavel byl ovšem v chápání Mesiáše-Krista diametrálně odlišný od židovského pojetí, ale i od pojetí novozákonního, tedy křesťanského. Židé podnes očekávají příchod Mesiáše, který jim, Židům, zajistí světovládu a uvede svět do Božího řádu, jinak řečeno pod židovské zákony a židovské pojetí světa a života. Křesťané už Mesiáše-Krista neočekávají, neboť už jim přišel a byl ukřižován. Židé křesťanského Mesiáše Krista nemohou brát vážně, protože Jehošua přece nic nevyřešil, svět je nadále špatný a ani není pod židovskou nadvládou, nač takový Mesiáš!

Svatý Pavel říkal v polovině prvního století našeho letopočtu asi toto: Židé, co blbnete, proč očekáváte kohosi, kdo dá svět do pořádku, to nikdy nebylo a ani nebude. Není takového člověka, který by dal svět do pořádku, a dokonce i kdyby Bůh z nebe sestoupil a ujal se řízení, svět nebude lepší. (To po Pavlovi opakoval Komenský: „Kdyby anděl či ďábel se ujal řízení světa, svět se nezmění, pořád zůstane stejný.“ Komenský byl holt skeptik.) Nespoléhejme se na nějakého Mesiáše, který nám poradí, co a jak máme dělat, vždyť přece dávno a dávno už víme, co a jak máme dělat, ale my to neděláme: Chci činit dobro, ale něco je ve mně, co mne pudí dělat zlo. Proto si Mesiáše každý musí nalézt v sobě, musí odhodit vše staré a špatné, musí ze sebe odvrhnout zlo, špatné skutky, závist, nenávist, touhu po bohatství a slávě, musí nezištně pomáhat potřebným, každý z nás se prostě musí znovu narodit. V každém z nás je přítomen Mesiáš, je nutné ho pouze probudit, je nutné stát se novým člověkem. No a to je ten celý příchod Mesiáše. Mesiáš nepřijde jako nějaký diktátor, který nám poručí dělat to či ono a osvobodí nás z područí Říma, Mesiáš je naprosto individuální záležitost, každý z nás je Mesiášem, proto buďte Kristy, žijte v Kristu, žijte osvobozeni od hříchu, buďte Mesiáši sami pro sebe (opakoval po něm později Órigénés). Nestarejte se o to, je-li váš bližní Mesiáš a zdali je „probuzený k novému životu“, to není vaše věc, starejte se o to, abyste sami byli probuzeni k novému životu, tj. musíte se znovu narodit. No a to je všechno, toť celý svatý Pavel. (Samozřejmě, že je to podobné budhismu a taoismu!)

Pokusím se dokázat v následujícím povídání toto mé tvrzení o svatém Pavlovi z Tarsu.

Zakladatel křesťanství

Za pravého, skutečného zakladatele křesťanství je všeobecně považován Pavel z Tarsu. Tato postava mne vždycky fascinovala. Už v mládí, v pubertě, kdy jsem se snažil číst jeho dopisy, kterým jsem ovšem ani za mák nerozuměl, jsem se podivoval jeho náhlému, bleskovému „osvícení“, kdy se stal z „nevěřícího“ Šavla (Saula) „věřící“ Pavel, kdy se z fanatického pronásledovatele sekty Jehošuovců stal úplně stejně fanatický ochránce a vykladač téže sekty. O jeho životě máme docela dost věrohodných zpráv, takže můžeme sestavit jeho životní osudy s velkou mírou pravděpodobnosti. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že to byl život velice, velice dobrodružný, a že takové životní zápletky by nevymyslel ani Alexander Dumas starší. Podivuji se nad faktem, že žádný spisovatel dobrodružných románů tuto osobnost neztvárnil v románu, vždyť jeho příběhy jsou skutečně fantasticky dobrodružné. Při svých cestách několikrát na moři ztroskotal, prý byl celý den a noc na moři, drže se kusu dřeva, mnohokrát byl zbičován, a takový trest 39 ran bičem, to není určitě nic příjemného, že? (Těch 39 ran bylo proto, aby člověk nebyl ubičován k smrti, 40 a více ran je už smrtelné.) Dokonce ho i kamenovali. Z hradeb Efezu ho spustili v noci v koši, aby unikl pronásledovatelům a tudíž i usmrcení.

Nakonec byl svými souvěrci nařčen, že znesvětil Chrám a byl za to odsouzen k smrti. Jedna zpráva tvrdí, že vzal sebou do Chrámu cizince a cizincům byl vstup do Chrámu pod trestem smrti zakázán, a Židé to měli oficiálně dovolené a potvrzené od Římanů, druhá zpráva tvrdí, že ho Židé vyloučili z židovského společenství a tudíž po tomto vyloučení už také neměl právo vstoupit do Chrámu. Pavel se ovšem jako římský občan odvolal k římským úřadům, byl převezen do Říma, kde čekal několik let na proces a tam se jeho stopa ztrácí. Katolíci tvrdí, že byl spolu s apoštolem Petrem ukřižován a že na tom místě popravy stojí dnes chrám Petra a Pavla v Římě. S jistotou můžeme tvrdit, že Petr v Římě popraven nebyl, Petr přece nevytáhl paty z Judee, nerad cestoval, a byl-li přece jen popraven, tak to bylo v Jeruzalému a svými souvěrci! O popravě Pavla neexistují žádné doklady, neví se ani, jestli vůbec soudní proces proběhl. Ale můžeme se domnívat, že za „znevažování“ náboženských pravidel Židů a za „znesvěcení“ Chrámu by ho Římané nikdy nepopravili, ba naopak, odměnili by ho, protože ortodoxní Židé pro Římany nebyli nějak zvlášť přijatelní. S největší pravděpodobností byl poslán do vyhnanství někam směrem na Pyrenejský poloostrov, kde v klidu mohl dožít svůj život, samozřejmě, že už bez jakéhokoliv vlivu na dějiny sekty Jehošuovců.

Fridrich Nietzsche na Pavla nadává až přespříliš, vyčítá mu, že zkomolil a převrátil pravý obsah Jehošuova poselství. Dal bych Nietzschovi za pravdu, kdybych měl k dispozici pouze katolické výklady Pavlova učení, jaké měl k dispozici on, ale protože od dob Nietzsche biblická věda pokročila docela dost dopředu, nemohu s Nietzschem souhlasit. Je potřebné očistit Pavla z Tarsu od nánosu nesmyslů, které na něho naházela církev. Je potřeba to udělat nějak podobně, jak jsem to udělal se svatým Františkem z Assisi. Přichází na řadu další svatý, a to dokonce jeden z prvních – svatý Pavel. Mně vychází jako velice sympatický člověk používající rozum a odmítající mystiku a věci nadrozumové. Vychází mi, že Pavel nemá vlastně s oficiálním křesťanstvím, jak jej známe, nic, ale vůbec nic společného. Že se jeho dopisy staly základem katolické teologie, to je paradox úplně stejný, jako když se Marx stal otcem zakladatelem stalinismu. Základním a prvním podvodem je fakt, že většina jeho dopisů není jeho! Pavel je prostě nenapsal! A když někomu přiřkneme myšlenky, které neměl, no tož to se potom dají dělat kouzla, to je jasné.

Nejdříve se podívejme, co se o něm píše v tzv. Skutcích apoštolských. Je to docela věrohodný životopis. Zato na ideologicko-náboženské názory se musíme dívat velice opatrně. Skutky mají 70 stránek textu a já doufám, že to zestručním tak na dvě tři stránky.

Skutky začínají pohádkou, tím, že Jehošua byl čtyřicátý den po svém ukřižování vzat před zraky mužů z Galileje, tedy apoštolů, vzhůru a oblak jim ho zastřel. Apoštolové se vrátili do Jeruzaléma a zvolili losem místo Jidáše Matěje. Na této schůzi či poradě se sešlo 120 lidí. Když nastal čas letnic, tj. židovského svátku žní, kdy se obětoval první chleba, později jsou letnice svátkem na památku vydání zákona na Sinaji – desatera a slaví se padesátý den po velikonocích, padl na apoštoly Duch Svatý a oni začali mluvit ve vytržení různými jazyky (nesmyslné shluky slabik, něco jako tantry a mantry v budhismu). Někteří o nich říkali, že jsou opilí. Petr vystoupil a řekl: „Nejsme opilí, vždyť je teprve devět hodin ráno.“ Dále pokračoval slovy: „Jehošua nezůstal v říši smrti, jeho tělo se nerozpadlo v prach, Bůh ho vzkřísil.“ Tohle naprosto odporuje názorům sekty Nazarejců, kteří neuznávali Jehošuu jako Boha, nýbrž pouze jako proroka a vyčítají Pavlovi, že to on, Pavel, dělá z Jehošuy Boha! Toho dne se k nim přidalo 3 tisíce lidí a byli pokřtěni. Zase pozdější výmysl a nesmysl, Židé mimo nepatrnou sektu Jana Křtitele žádný křest nikdy nepraktikovali!

Všichni apoštolové a jejich příznivci prodali svůj majetek a žili v „komunismu“. Pouze Ananiáš a jeho žena Safira neodevzdali všechen svůj majetek, cosi málo si ponechali pro strýčka příhodu a proto oba zemřeli. To je ovšem až příliš nemorální, no ne? Petr uzdravil chromého. Tady začínají nesmyslné zázraky! Pak byli Petr a Jan zatčeni chrámovou stráží a strávili noc ve vězení. Ráno jim bylo nařízeno, že mají zakázáno šířit učení o Jehošuovi a byli propuštěni. Petr nadále uzdravoval nemocné, dokonce stačilo, aby pouze jeho stín padl na nemocného a už byl uzdraven. Oni ovšem nadále šířili své učení, neuposlechli nařízení. Byli proto znovu zatčeni a velekněží je chtěli zabít. Rada či Velerada, hebrejsky Sanhedrin, bylo něco jako náš dnešní Nejvyšší soud. Tu ale vystoupil farizeus rabín Gamaliel a řekl: „Propusťte je, pochází-li jejich učení od lidí, rozpadne se samo, pochází-li z Boha, stejně je nebude možné vyhubit.“ Rada tedy nechala apoštoly zbičovat a propustila je. Nazarejská sekta si zvolila sedm mužů, kteří měli dohlížet a spravovat společný majetek. Mezi zvolenými byl i Štěpán. Židovská velerada se už naštvala, že nazarejští jsou tak tvrdohlaví a nechala ukamenovat právě tohoto Štěpána. Štěpán se tak stal úplně prvním svatým mučedníkem za víru.

Zde poprvé vystupuje svatý Pavel, tehdy ještě Saul. Ti, kteří Štěpána kamenovali, dali své pláště hlídat právě Pavlovi-Saulovi, položili své pláště k jeho nohám, aby jim je někdo neukradl. Saul pátral dům od domu, zatýkal muže a ženy a dával je do žaláře. Nazarejští se rozprchli, ale své názory propagovali v jiných městech. Saul byl pověřen veleradou, aby šel do Damašku a tam vyhledal přívržence nazarejských a přivedl je v poutech na soud do Jeruzaléma. Jenže Saul se cestou do Damašku tzv. „obrátil“ a místo pronásledování se stal velikým přívržencem Nazarejců. V  Damašku místo toho, aby vyhledával kacíře a odpadlíky, začal horlivě propagovat nazarejské. Židé v Damašku se tedy dohodli, že ho zabijí jako zrádce. Přátelé ho museli v noci spustit z hradeb v koši po provazech a tak si zachránil život. Vrátil se do Jeruzaléma, přišel za apoštoly, ale ti se ho báli a nevěřili mu, vždyť nedávno je ještě pronásledoval. Poslali ho na zkoušku do Cesareje a do Tarsu.

Petr zatím prováděl další a další zázraky – nejenže uzdravoval nemocné, ale křísil i mrtvé! Petr přišel do Cesareje, kde dokonce stoloval s pohanem Kornéliem z Cesareje a pokřtil ho. To znamená, že Petr jako první přijímal do sekty pohany, což je vyložený nesmysl! Když se Petr vrátil do Jeruzaléma, apoštolové mu začali vyčítat, že se stýkal s neobřezanými a jedl s nimi, což byl veliký prohřešek proti židovské víře. Žádný Žid totiž nesmí stolovat s nežidem. Petr jim vysvětlil, co a jak, a druzi souhlasili. Tohle naprosto neodpovídá skutečnosti, protože nazarejská sekta hlásala své učení pouze a jedině mezi Židy. Nazarejci byli v podstatě odnož esénců.

Avšak král Herodes nechal Petra zatknout. Ale anděl ho z vězení vyvedl a Petr utekl do Cesareje a nějaký čas tam zůstal. Herodes nechal popravit nedbalé stráže.

Mezitím Barnabáš vyhledal v Tarsu Saula a spolu odešli do Antiochie, třetího největšího města tehdejšího světa (po Římu a Alexandrii), kde vyzvedli peníze pro chudé a odnesli je do Jeruzaléma.

Potom Saul s Barnabášem odchází do Antiochie, pak do Seleukie a plavili se na Kypr. Všude v židovských synagógách hlásali „slovo Boží“. Saul tedy nehlásá nic pohanům, jenom Židům v diaspoře! Na Salamíně potkal Saul židovského kouzelníka a zde provedl první zázrak – oslepil ho! Tedy zázrak negativní, zlý, špatný! Saul znovu v Antiochii mluví v synagóze, ale je pravověrnými Židy a vznešenými ženami vyhnán. V dalších městech, v Ikoniu, Lystře a Derbe se Saulovi a Barnabášovi vedlo stejně, byli prostě vyhnáni. V Lystře udělal Saul druhý zázrak – uzdravil chromého. Ale pravověrní Židé ho lynčovali a v přesvědčení, že je mrtev, ho vyvlekli za městské hradby. Spíš ho vyvlekli za město a tam ho ukamenovali, a když si mysleli, že je mrtev, odešli. Samozřejmě se vyléčil. Po okružní cestě se vrátili do Antiochie. Zatím v sektě nazarénů vznikla roztržka kvůli otázce obřízky: mají se pohané nechat obřezat či nikoliv? Petr tvrdil, že příznivci a vyznavači sekty se nemusí obřezávat, což je zase nepravda! Petr byl proti přijímání pohanů do sekty! Byl tedy poslán posel do Antiochie s tím, že Saul a Barnabáš mohou přesvědčovat pohany a nemusí vyžadovat obřízku. Saul konečně dostal „povolení“. Taková blbina!

Saul s Barnabášem měli udělat druhou okružní inspekční cestu, aby zkontrolovali, jak se jim dílo zdařilo. Ale nějak se nepohodli a tak Barnabáš jel na Kypr bez Saula. Saul si vzal za pomocníka Silase a na své cestě „zkontrolovali“ vše, co měli. V Lystře nechal Saul obřezat Timotea, prý z ohledu na tamější Židy. Pak se plavili do Makedonie, protože v činnosti v Asii jim zabránil Duch svatý. To je, co?! Přišli do Filip. Zde vyhnal Saul z otrokyně-prorokyně zlého ducha. Jenže majitelé otrokyně-prorokyně přišli o zisk, když už prorokyně neprorokovala, a tak přivlekli Silase a Saula před městskou správu. Soudcové z nich nechali strhnout šat, nechali je důkladně zbičovat, vsadit do vězení a nohy dát do klády. O půlnoci nastalo veliké zemětřesení, celé vězení se otřásalo až do základů a všem vězňům spadla pouta. Žalářník vzal Saula a Silase k sobě domů a celou svou rodinu nechal pokřtít. K ránu se zase vrátili do vězení. Hned po rozednění přišla stráž s rozkazem, že jsou propuštěni a že mohou odejít. Ale Saul a Silas odmítli a žádali, aby jim to přišli oznámit samotní soudcové, neboť my jsme přece římští občané. Soudcům nezbylo než přijít a pokorně se omluvit. Pak přišli do Thesaloniky, kde po tři soboty Saul mluvil v synagóze, ale vyhnali je.

Saul odchází do Athén a mluví na náměstí. Sklidil posměšky: „Co nám chce ten nedovzdělanec vyprávět?“, nebo: „Zdá se, že nás chce získat pro nová božstva“. Ale Athéňané rádi poslouchají něco nového a pozvali Saula, ať jim to jde říci na Aeropág. Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, začali se smát a říkali: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Tedy až zemřeš a vstaneš z mrtvých. Obrovský neúspěch.
Saul odchází do Korintu. Právě v tu dobu dal Klaudius rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Saul se ubytuje u výrobce stanů Akvily. V Korintu ho Židé vyhnali ze synagógy, i řekl jim Saul: „Vy sami jste odpovědni za svou zásluhu.“ Což asi bylo: dobře vám tak, že vás Claudius pronásleduje, jste blbí a nechcete se pořímštit. Přešel raději k pohanům a mnoho jich pokřtil. Zase nesmysl, Saul nikdy nekřtil!

Zůstal v Korintu půl roku. Židé ho předvedli před soud a žalovali, že porušuje židovský zákon. Tohle je moc krásná historka, a určitě moc pravdivá! Jenže soudce jim řekl, že se takovýma židovskýma blbinkama nebude zabývat a vyhnal je ze soudní síně. „Tu se všichni chopili představeného synagógy Sosthena a bili ho přímo přede zraky soudce, ale ten tomu nevěnoval pozornost.“ Co ta věta znamená? No, prostě soudní zřízenci a soudní policie pořádně zmlátila představeného Židů, aby si zapamatoval, že příště s takovýma volovinama nemá otravovat římského soudce. Bylo to bezpráví učiněné Židům? Z židovského hlediska ano, ale jinak to bylo takto: Své nesmysly si řešte sami a neotravujte nás.

Saul pak s výrobcem stanů Akvilou a jeho ženou Priscillou odjeli do Sýrie. Saul si nechal ostříhat vlasy, protože učinil jakýsi, nevíme jaký, slib. Jak se mohl nechat ostříhat, když byl prý holohlavý? Přišli do Efezu, kde Akvila zůstal, ale Saul se nezdržel, ač ho prosili, a odjel do Cesareje a pak do Jeruzaléma. Co dělal, s kým se setkal a co říkal v Jeruzalému, se nepíše.

Nastupuje třetí poslední okružní cestu. Přichází do Efezu, kde v synagóze působí tři měsíce. Židé ho ovšem nechtějí a proto začal denně mluvit v přednáškové síni filosofa jménem Tyranos a trvalo to celé dva roky. Zase zde činil divy, uzdravoval nemocné a vyháněl zlé duchy. Mluvil k Židům i k pohanům. Dokonce přesvědčil pohany, aby spálili své pohanské magické náboženské knihy v ceně 50 tisíc stříbrných. Knihy se pálily veřejně na náměstí! Předešel Hitlera! Jenže ne všem se toto autodafé líbilo, obyvatelé se srotili, neboť Efez byl znám svým kultem bohyně Artemis a samozřejmě se to svedlo na všechny Židy, ač to způsobil vlastně pouze Saul. Saul tedy vyvolal v Efezu protižidovské nálady a snad to byl i pogrom.

Saul se rozloučil s Efezany, dle mne spíš utekl, a pokračoval v cestě dál, prošel Makedonií a Řeckem, zkontroloval i města v Malé Asii. Volali ho znovu do Efezu, ale Saul odmítl, no jistě, to bych udělal i já, co kdyby byl brán k odpovědnosti za nedávný pogrom? A z Milétu Efezanům jenom poslal vzkaz, že Duch svatý ho nutí jít do Jeruzalému, kde „mne čekají pouta a utrpení.“ Jak podobné Jehošuovi, který taky říká svým učedníkům totéž!

Když se vrátil do Jeruzaléma, bratři ho s radostí uvítali. Jak velice „radostné“ bylo toto uvítání, je vidět z následujícího: „Prý učíš Židy, aby odpadli od Mojžíše a aby přestali obřezávat své syny, podrob se očistnému obřadu, ať se všichni přesvědčí, že to není pravda, a ať dokážeš, že jsi věrný Žid.“ Saul přijal. Očistné obřady trvaly sedm dnů. Sedmého dne Židé vyvlekli Saula z Chrámu a začali ho lynčovat. Museli zakročit římští vojáci a z davu ho ztlučeného vynesli. Mnoho lidí šlo za ním a křičelo: „Pryč s ním!“ Na schodišti římské posádky prý promlouval úspěšně k lidu, což jaksi nepasuje – být ztlučený málem k smrti a mít ještě plamenný proslov k pronásledovatelům? No, to se mi nepozdává.

Saul je zavřen v pevnosti a má být zbičován, protože způsobil srocení lidu. Saul – Paulos se ptá: „Smíte bičovat římského občana?“ Velitel s podivem odpovídá: „Já jsem získal římské občanství za veliké peníze.“ Paulos (Paulos proto, že byl mezi Římany, tedy teď už ne Saul) odpovídá: „Já jsem se římským občanem už narodil.“

Druhého dne přivedou vojáci Paula před židovskou radu, ať si problém vyřeší. Velekněz Ananiáš nařizuje, aby Pavla udeřili přes ústa. Pavel odpovídá tou proslavenou větou: „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno.“ (Obílená stěna = hrobka) Tím ovšem hrubě urazil velekněze. Ale Pavel dobře věděl, že členové rady saduceové a farizeové se mezi sebou nemají v oblibě, neboť saduceové tvrdí, že není žádné zmrtvýchvstání, že nejsou žádní andělé a duchové, kdežto farizeové tvrdí opak. A tak velice promyšleně pronesl: „Já jsem farizeus!“ Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Farizeové a saduceové se začali hádat, vznikla bouřlivá diskuze a rvačka. Aby nedošlo zase k nějakým výtržnostem a bouřím, byl Pavel odveden zpět do pevnosti.

Čtyřicet Židů se zapřísáhlo, že nebudou jíst ani pít, dokud bude Pavel naživu. Velitel pevnosti, aby předešel nepokojům, nařídil odeslat Pavla do Cesareje k místodržiteli. Jako doprovod určil 200 pěšáků, 70 jezdců a 200 lehkooděnců! Poslal dopis: „Klaudios Lysias zdraví vznešeného místodržitele Félixe. Židé chtějí zabít římského občana…“ atd. Pavel se ocitl z římské pevnosti v Jeruzalému v římské pevnosti v Cesareji. Tam se během týdne dostavili žalobci v čele s Ananiášem a dalšími svědky. Pronesli: „Saul je jako morová nákaza, vyvolává po celém světě nepokoje mezi Židy. Byl v Jeruzalému sotva 12 dnů a jaké vyvolal zmatky…“ atp. Pavel se brání: „Jenom pro víru ve zmrtvýchvstání jsem dnes od vás souzen, jinak jsem vůbec nic neporušil, všechny židovské zákony dodržuji!“ Židé si ho ovšem žádali zpět do Jeruzaléma před židovský soud. Pavel se tedy raději odvolal k císaři, vrátit se do Jeruzaléma prostě nechtěl. Po krátkém čase přijel do Cesareje židovský král Agrippa s Bereniké a nechali si z vězení vyvolat Pavla. Ten měl před králem, královnou a místodržícím projev.

Místodržící Festus mu říká: „Jsi blázen Saule, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum.“

Saul: „Nejsem blázen, vždyť náš král Agrippa věří prorokům a zná učení farizeů a ví, že mám pravdu.“

Král Agrippa: „Málem jsi mne Saule přesvědčil.“

Nedalo se nic dělat, jedině poslat Saula před císaře do Říma. Nalodili ho a loď odplula. Při mezipřistání v Sidonu odešel Saul za svými přáteli podiskutovat si. Pak přistáli na Krétě, kde měli přezimovat, ale kapitán rozhodl pokračovat v plavbě. U Malty najela loď na mělčinu a ztroskotala. Velitel chtěl všechny vězně pobít, aby nemohli utéci. Saul ho přesvědčil o opaku. Všech 276 pasažérů doplavalo za pomoci kusů prken na břeh, rozdělali oheň, a tam právě kousla Saula do ruky zmije. Saul ji setřásl nad ohněm. Všichni říkali: „To je určitě vrah, i když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ Když nepadl mrtev a dokonce ani neotekl, začali říkat, že je to určitě nějaký bůh. A Saul zde zase léčil nemocné. Nakonec se přece jen dostali do Říma, Saul si najal byt v soukromí a čekal na soud a učil všechny bez omezování. V tomto místě Skutky končí. Je to jasně nedokončené dílo.

Takže shrňme: Pavel uskutečnil tři okružní cesty po Římské říši. Mluvil v drtivé většině v židovských diasporních synagógách a měl velice problematické a pochybné úspěchy, většinou byl hrubým způsobem vyhnán. V Athénách to bylo naprosté fiasko. V Efezu způsobil antisemitské bouře či až snad pogrom. V samotném Jeruzalému byl taktéž razantně odmítnut.

O právě popsaných životopisných údajích nemusíme mít nějaké velké pochybnosti, nebyl důvod je falšovat. I když z jiných pramenů, hlavně z epištol, se dovídáme jiný soupis bití, kamenování, věznění a trosečnictví na lodi. Nezdá se mi být příliš důležité, jestli byl bit pětkrát či osmkrát, či jestli ztroskotal a byl na moři celou noc a celý den, či jen doplaval k břehům, apod., to spíš potvrzuje pravdivost zápisů.
O jeho názorech se ve Skutcích nedovíme skoro nic, akorát že věřil ve zmrtvýchvstání, v anděly a v duchy a v posmrtný život, tedy že byl typický farizeus, což je nesmysl. Samozřejmě jsou mu připsány i názory prvotních křesťanů. Dále se dovíme, že nechal obřezat pohana, že mluvil i k pohanům. Ovšem za hlavního hlasatele Jehošuova učení i pro pohany, je ve Skutcích považován Petr! Nikoliv Pavel! Což je ovšem úplně neskutečná drzost pisatelů Skutků, když i jim muselo být určitě známo, že je to lež velkého formátu. Museli přece velice dobře vědět, že Petr byl ortodoxní Žid a s pohanem by si nikdy nesedl k jednomu stolu. Petr by nikdy nedovolil šířit židovské učení pohanům. Nanejvýš by řekl: „Nejdřív se nechej obřezat, několik let dodržuj židovské předpisy, teprve pak se s tebou budu bavit, dřív ale ne!“

Proč pisatelé tak očividně podváděli? Protože jinde v Evangeliích je psáno, že Jehošua předal vedení církve právě Petrovi: „Ty jsi Petr, to je Skála a na té skále vystavím církev svou.“ To je ovšem také podvod, to bylo do Evangelia vsunuto později. Šéfem Nazarejců navíc vůbec nebyl Petr, ale Jehošuův bratr Jakub zvaný Jakub Spravedlivý! Takže když už bylo vsunuto do Evangelia, že nástupcem je Petr, bylo nutno dle toho upravit i obraz Petra. No a podvod lze upravit zase jenom podvodem. Tak se tedy z pravověrného Žida Petra nenávidějícího pohany udělal veliký přítel pohanů.

V době, kdy byly sepisovány Skutky, Pavlova hvězda pohasínala, už zapadala, či už skoro zapadla. Ale protože Pavel byl vlastně kolaborant, který říkal Židům: „Buďme normální, přizpůsobme se modernímu římskému světu, vždyť pro naši zaostalost se nám všichni smějí, opovrhují námi jako nějakými zkamenělinami z pravěku, pořímštěme se, jiná cesta stejně není možná… apod.“ byl pro začínající křesťany docela vhodný a měl navíc docela dost příznivců mezi helénizovanými Židy v diaspoře a hlavně těch z vyšších vrstev.

Kdoví, možná se Pavel dočkal pádu Jeruzaléma (povstání roku 70) a mohl si se zadostiučením říci: „Vidíte, neříkal jsem vám to? Neměl jsem pravdu?“

Co za této situace s „Pavlovou teologií?“ Co vůbec udělat s celým Pavlem?

Úplně zrušit ho nelze. A tak se udělal třetí zásadní podvod, snad nejzásadnější – totiž sepsala se teologie prvotních křesťanů a tvrdilo se, že to napsal Pavel. Pavel by se zhrozil, kdyby četl to, co prý napsal. Biblisté dnes dokonce dokáží určit, z které „padělatelské“ teologické dílny ta a ta myšlenka pochází. Nejvíc se činili v Sýrii. Některé další padělky „podepsané“ Pavlem se nedostaly do kánonu Nového Zákona, jako například List Laodicejským, Třetí list Korintským a Korespondence Pavel-Seneca a další.

Tertulian píše: „Asijský (syrský) presbyter, který sepsal Skutky, byl sesazen jako padělatel.“ Přitom Skutky se do NZ dostaly. Skutky se překvapivě rozcházejí s epištolami a jednotlivé epištoly se také mezi sebou liší, takže odborníci skutečně lehce poznají, která dílna zpracovávala to, která ono.

Pavel „napsal“ pouze tyto dopisy, spíš by mělo říkat, že mu byly připsány:

  • List Římanům (Ř)
  • První list Korintským (1K)
  • Druhý list Korintským (2K)
  • List Galatským (Ga)
  • List Efezským (Ef)
  • List Filipským (Fp)
  • List Kolosským (Ko)
  • První list Thesalonickým (1Te)
  • Druhý list Tesalonickým (2Te)
  • První list Timoteovi (1Tm)
  • Druhý list Timoteovi (2Tm)
  • List Titovi (Tt)
  • List Filomenovi (Fm)
  • List Židům (Žd)

Je to 14 dopisů a celkem 143 stránek textu v ekumenickém překladu Nového zákona, což je samozřejmě dostatek textu, zvláště když je plný všelijakých divokých, prapodivných, občas docela nesrozumitelných a dokonce i odporujících si teologických a náboženských konstrukcí a tvrzení. Snad nejdůležitější (určitě pro katolickou církev) je Dopis Židům. Je to prostě katolický, křesťanský výklad. Je tudíž naprosto jasné, že Pavel takové filosoficko-teologicko-náboženské pojednání nemohl v žádném případě napsat. Už i samotný Órigénés pochyboval o Pavlově autorství: „Pouze Bůh ví, kdo napsal List Židům.“ Dnes už jedině církev křesťanská věří, že to napsal Pavel.

S ostatními dopisy je to úplně stejné. Ti umírněnější biblisté připouštějí, že Pavel mohl napsat nanejvýš pět dopisů, tedy že pouze pět dopisů je jakž takž pravých (Ř, 1K, 2K, Ga, Fp). Ale rozborem dokazují, že spousta odstavců byla i do těchto dopisů vsunuta později, to jsou ty odstavce ryze katolické. Takže co s tím? Bez epištol by křesťanství prostě nebylo možné, pro katolickou církev jsou to základní pilíře. No a ty „falšovatelské“ dílny a školy dávaly dohromady orientální kulty, kulty Artemis, něco z Egypta, něco z helénismu, něco si vymyslely, smíchaly to dohromady, aby to dávalo jakž takž trošičku smysl, byla to holt tvrdá fuška, ale podařilo se jim to, protože nad Pavlovými listy dumaly ty nejlepší mozky celé Evropy po dva tisíce let!

Jestliže bychom tedy rozebírali jednotlivé výroky z epištol, jak se to dělalo a jak se to dodnes běžně dělá, tak vůbec nebudeme rozebírat Pavlovy názory, nýbrž názory prvních křesťanů tak z poloviny II. století. Proto také mohl Nietzsche odsoudit Pavla jako podvodníka a falšovatele odkazu Jehošuy, protože byl v domnění, že všechny listy jsou pravé, že je napsal samotný Pavel. Nemohl ovšem v té době znát výsledky moderního biblického bádání.

Ovšem potřeby církve ponechejme stranou, nemíním rozebírat jednotlivé výroky v epištolách, i když některé jsou kouzelné, poetické, ale takových rozborů je nepřeberné množství. V češtině je vynikající rozbor „Pavlova učení“, tedy listů, které byly Pavlovi připsány, podán v knihách Františka Žilky – Pavel z Tarsu a J. B. Součka – Teologie apoštola Pavla.

Pavel je všeobecně považován za největšího „ideologa“ církve, ale když mu ty dopisy upřeme, tak co z něho zbude? Zbude z něho vůbec něco? A co? Pokusil jsem se o to.

Tak sám nevím, zdali se mi podařilo prokázat, že svatý Pavel není vůbec svatý a navíc není ani v nejmenším ideologickým zakladatelem křesťanství. Vždyť je to ateistický antický vzdělanec. Přesto katoličtí teologové nadále budou tvrdit, že svatý Pavel z Tarsu je právě ten pravý zakladatel katolictví. Bylo tedy tohle moje sepisování zbytečné?

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře