Pracovat za minimální mzdu v Česku? Raději si počkat na dávky

Nejnižší garantovaná mzda, o jejímž zavedení dnes rozhodovali v referendu Švýcaři, existuje ve všech zemích Evropské unie. Někde její výši určují vlády, jinde vyplývá z vyjednávání mezi zaměstnavateli a odborovými svazy. Napříč unií se její výše ale liší až jedenáctinásobně. EU minimální úroveň platu prosazuje od roku 2012 jako pojistku proti faktické chudobě lidí, kteří sice jsou zaměstnaní, ale mají jen velmi nízké příjmy. Přes veškeré snahy odborů, nedosahuje u nás ani deseti tisíc.

Platí nepsané, leč ve většině zemí EU uznávané pravidlo, že minimální mzda by měla být dostatečně vysoká, aby lidem v dané zemi zajistila odpovídající příjem. Zároveň se ale nemá blížit průměrné mzdě, protože v takovém případě by se nejhůře placení zaměstnanci mohli stát pro zaměstnavatele „příliš drahými“ a byli by vystaveni častějšímu propouštění Výše minimální mzdy by měla být nastavena v konzultacích s odbory a zaměstnavateli s ohledem na specifické podmínky jednotlivých členských zemí.Z 28 členů unie má zákonem danou minimální mzdu 21 zemí. Zbývajících sedm, kterými jsou Švédsko, Finsko, Dánsko, Itálie, Německo, Rakousko a Kypr však neznamená, že by zde pracující byli vystaveni pouze rozhodnutím zaměstnavatelů. Naopak, například ve skandinávských zemích sice není stanovena zákonem, tamní tradičně silná role odborů, fakticky zajišťuje odpovídající výši platu kolektivními smlouvami. Jinde jsou mzdy definovány různě pro jednotlivá odvětví. Po rozšíření směrem na východ má ale nyní většina unie minimální úroveň platu danou rozhodnutím úřadů. Velké rozdíly, které mezi členskými zeměmi panují ve výši minimální mzdy, jsou tak dány nejen různým ekonomickým výkonem jednotlivých zemí, ale často i politikou.

Podle evropského statistického úřadu Eurostat letos v lednu byla v EU nejnižší minimální mzda v přepočtu na společnou unijní měnu 174 eur (asi 4700 korun) v Bulharsku a nejvyšší 1921 eur (skoro 52 tisíc korun) v Lucembursku. Ve srovnání kupní síly se sice tento jedenáctinásobný rozdíl snížil, ale přesto si příjemce minimální mzdy v Lucembursku mohl koupit pětkrát více, než člověk s nejnižším garantovaným platem v Rumunsku.

Švýcaři by se, pokud referendem potvrdí předložený návrh, rozhodli pro minimální mzdu, na kterou nedosáhne většina českých zaměstnanců a která převyšuje i tu lucemburskou. Měsíčně by měla v případě úspěšného referenda nejnižší mzda činit 4000 švýcarských franků, podle současného kurzu tedy asi 90 tisíc korun. I když životní náklady jsou ve Švýcarsku i Lucembursku nesrovnatelně vyšší než u nás, český dělník si nad tímto číslem jen povzdychne.

Velká debata o minimální mzdě se nedávno odehrála i v nejvýznamnější evropské ekonomice, v Německu. Tam dosud nejnižší úroveň platu stanovovaly dohody odborů s velkými zaměstnavateli, takže v ní byly rozdíly podle odvětví a podle spolkových zemí.

Začátkem dubna letošního roku ale vláda kancléřky Angely Merkelové schválila zavedení plošné minimální mzdy ve výši 8,50 eura za hodinu, která bude platit od příštího roku pro všechny zaměstnance starší 18 let s výjimkou učňů, kteří absolvují přípravu v rámci přípravy na zaměstnání, a studentů. Kabinet zavedení minimální mzdy schválil i přes obavy některých zaměstnavatelů, že takové opatření může v Německu ohrozit pracovní místa v málo placených odvětvích.

Minimální měsíční mzdu menší než v přepočtu 500 eur (13 500 korun) dostávali letos v lednu lidé v Bulharsku, Rumunsku, Litvě, Lotyšsku, České republice, Estonsku, Maďarsku, na Slovensku, v Polsku a Chorvatsku. Mezi 500 a 1000 eury (27 tisíc korun) byl garantovaný nejnižší plat v Portugalsku, Řecku, na Maltě, ve Španělsku a ve Slovinsku. Nad 1000 eur (v přepočtu z podle místní měny v některých zemích) byla v lednu minimální mzda ve Velké Británii, Francii, Irsku, Nizozemsku, Belgii a Lucembursku. Rozdíly napříč EU přitom panují i při srovnání minimální a průměrné mzdy.

Úroveň nejnižšího zaručeného platu se v roce 2012 podle evropských statistik pohybovala mezi 30 procenty a polovinou průměrné mzdy pracovníků v průmyslu, stavebnictví či službách. Na polovině byli v Řecku a Slovinsku, ve Francii a Lucembursku tento poměr činil 47 procent. Méně než 35 procent to bylo naopak nejen v případě Česka, ale i v Estonsku, Rumunsku a ve Španělsku.

Zdroj: Esondy