Příští íránská revoluce

Svržení režimu je sice po irácké a libyjské zkušenosti toxický výraz, ale v případě Íránu není na vybranou. Íránský režim zůstává revolučním hnutím a nikdy se Spojeným státům nepřizpůsobí. Jeho svržení proto není žádnou radikální bezohlednou fantazií, ale zcela pragmatickým cílem americké politiky, jediná cesta, jak íránské nebezpečí odvrátit. Podpora svržení režimu neznamená obhajobu vojenské invaze do Íránu, ale využití každého nástroje k podvrácení íránského státu.

Píší to Eric Edelman a Ray Takeyh v eseji Příští íránská revoluce publikovaném v květnovém čísle nejprestižnějšího amerického časopisu pro mezinárodní politiku Foreign Affairs. Eric Edelman byl velvyslancem a poradcem pro obrannou politiku ve vládě George W. Bushe, je poradcem viceprezidenta pro záležitosti národní bezpečnosti a poradcem Nadace pro obranu demokracie. Ray Takeyh je členem neokonzervativní Nadace pro zahraniční vztahy, autorem knihy o Íránu a proponentem tvrdé americké politiky vůči němu. Oba jsou členy Iran Task Force Židovského institutu pro národní bezpečnostní záležitosti.

Esej je do té míry informativní, že jsem z ní pořídil tento zkrácený neautorizovaný výtah.

Pokusy o dohodu se za 40 let vyčerpaly. Prezident Trump odstoupil v roce 2018 od nukleární smlouvy s Íránem, zavedl proti němu sankce překračující vše, co bylo dosud známo a v letošním roce přikázal zabít velitele Íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního. Jeho záměrem je však působit Íránu bolest, aby získal nátlakové prostředky pro budoucí vyjednávání. Jenže posláním íránských vůdců zůstává šíření íránského islámu bez ohledu na hranice a zvrácení regionálního bezpečnostního řádu zavedeného USA. Proto se nikdy nestanou zodpovědným partnerem, nikdy se nevzdají svých nukleárních ambicí a nikdy neuznají zájmy USA v regionu.

Jedinou smysluplnou politikou proto zůstává svržení režimu – činit vše možné k jeho oslabení a k posílení těch, kdo mu oponují. Pomoci těm, kdo se chtějí vrátit k původním příslibům revoluce, než se jí zmocnil Chomejní a jeho islámská frakce. Islámská republika je ve slepé uličce. Mladá generace ztrácí strach a vyhledává konfrontaci s bezpečnostními složkami. Součástí režimu byli vždy i reformátoři hledající smír rozumu a svobody, uchování kulturní islámské tradice při prosazení demokratických hodnot.

Chamenejí a jeho jestřábi tyto snahy vždy zmařili, ale odvážní vůdci jako Abdollah Nouri, Mostafa Tajzadeh, Saíd Hjjarian v boji přesto pokračují. V roce 2009 přivedlo do ulic nebývalé množství lidí Zelené hnutí a tehdejší vůdce Revolučních gard přiznal, že dohnalo režim na hranici pádu. Jeho vůdci Mir Hosein Mousavi a Mehdi Karroubi jsou dodnes v domácím vězení. V posledních dvou letech otřásají Íránem největší demonstrace od revoluce 1989 za účasti pracujících tříd a chudých, považovaných dosud za oporu režimu.

Je tomu tak díky ekonomickému kolapsu. Sankce USA omezily íránský vývoz nafty na desetinu, což způsobilo, že stát není schopen dostát svým penzijním závazkům a pokračovat v dostupné bytové výstavbě. Demonstranti však jdou dál a vznášejí politické požadavky jako „smrt Chamenejímu“, „ať zmizí klerikové“ a proti angažmá v zahraničních konfliktech. V listopadu zahynulo rukama policie a bezpečnostních sil 1500 lidí.

Po zabití Sulejmáního v lednu 2020 zaplnily ulice truchlící davy a mnozí se domnívali, že útok Íránce a režim sjednotil. O týden později však vypukly další protesty, když režim přiznal sestřelení ukrajinského letadla. Další ránu utrpěl pandemií Covid-19, když nejenže nebyl schopen obyvatelstvo uchránit, ale informace o rozsahu infekce zatajoval, což jeho věrohodnost poškodí na řadu dalších let.

Přes mnohé disidentské skupiny se dosud neobjevilo souvislé hnutí odporu. Washington ho nevytvoří, ale může pomoci roztříštěné směry konsolidovat. Může dál rozvracet íránskou ekonomiku, verbovat přeběhlíky a tajně podporovat ty, kdo se odváží režimu postavit. Bude třeba program skrytých akcí na pomoc odborům, sdružením učitelů, studentských skupinám.

Odstavení reformátoři neustali v publikování otevřených dopisů. Vůdce Zeleného hnutí Mousavi srovnával na webu kaleme.com chování režimu s masakrem spáchaným šáhovými jednotkami v listopadu 1978. Bývalý prezident Mohammad Katami odsoudil potlačení protestů na Instagramu. Vyvolalo to odezvu ve světových médiích, ale nelze posoudit kolik Íránců se to dozvědělo, neboť režim blokuje internet. USA proto musí podpořit oponenty režimu technologiemi a softwarem umožňujícími obcházet cenzuru, navzájem komunikovat a předávat zprávy ven.

Vedle skrytých akcí je třeba oponenty podporovat přímo (ale tajně) finančně, zejména odbory. V průběhu revoluce 1979 paralyzovaly šáhův režim stávky dělníků v naftovém průmyslu a dopravě. V posledních letech narušovaly režim stávky ocelářů, řidičů, železničářů, učitelů a dělníků v cukrovarech. Tajným financováním skupin schopných vyvolávat stávky mohou USA pokračovat v poškozování íránské ekonomiky.

Washington by také měl přizpůsobit svou veřejnou politiku zdůrazňováním porušování lidských práv a varováním jejich pachatelů před postihem v budoucím íránském režimu. Přeběhlíkům je třeba zaručit bezpečí v USA. CIA by měla vytvořit mechanismus kontaktování a vyvedení všech, kdo chtějí odejít. I malé počty šíří nedůvěru a nutí bezpečnostní síly k neustálé ostražitosti a k periodickým čistkám ve vlastních řadách, což oslabuje jejich výkonnost a eliminuje spolehlivé kádry.

USA musí také dělat víc k překonání režimní propagandy zpřístupněním pravdivých informací a poctivých analýz íránskému lidu. V současnosti vydává Washington 30 milionů dolarů ročně na rozhlasové, televizní a internetové vysílání v perštině, včetně Radio Farda a Sedayne America, které sleduje čtvrtina dospělých Íránců. Měl by rovněž dotovat vysílání íránských exilových skupin žijících v USA a věnovat víc pozornosti korupci a špatnému hospodářství na Instagramu, Telegramu a Twitteru včetně jmenovitého uvádění viníků.

USA musí rovněž rozšířit velmi úspěšnou Trumpovu kampaň „maximálního tlaku“. Podle kritiků nemohou jednostranné sankce íránské hospodářství narušit, ale přeceňují přitom ochotu zahraničních korporací riskovat vztahy s USA. Přestože se jejich vlády k sankcím nepřipojily, společnosti jako francouzský Total, německý Siemens nebo dánský Maersk se z Íránu stáhly. USA by rovněž měly zablokovat celý íránský finanční sektor, tlačit na SWIFT, aby vyřadil íránské banky ze své sítě, vynutit sankce proti íránskému nenaftovému exportu a zpřísnit postihy společností obchodujících s Íránem.

Je také třeba zvýšit cenu, kterou Írán za svá vojenská dobrodružství platí. Útok na Sulejmáního byl prvním krokem namířeným přímo proti Íránu, a ne proti jeho regionálním zástupcům. V Iráku demonstrují velké davy proti samolibému vlivu Teheránu. Rozhořčení nad jeho vlivem vyvolalo protesty také v Libanonu. Washington by měl z úpadku prestiže Teheránu těžit podporou – včetně skryté finanční – sil, které se mu staví na odpor, a použít letecké a námořní prostředky k přerušení vojenského zásobování jeho zahraničním zástupcům.

USA by měly udržovat omezenou vojenskou přítomnost v Sýrii k zamezení její proměny v „pozemní most“ na zásobování íránských zástupců a povzbuzovat Izrael, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty ke kooperaci ve vývoji obrany proti raketám středního doletu, které by Írán mohl použít v konfliktu se sousedy. To by dále oslabilo jeho snahy o dominanci, neutralizovalo jeho vojenské investice a způsobilo mu další náklady.

Proti agendě svržení režimu existují námitky. Jednou je, že podpora prodemokratických sil, aktivistů za lidská práva a kritiků režimu je v očích Íránců diskredituje. Ale to mohou nejlépe posoudit oni sami. Washington by měl vytipovat nejperspektivnější a ponechat jim rozhodnutí, zda pomoc přijmou. Žádná z demonstrací nemířila proti USA, naopak, mnozí ze Zeleného hnutí 2009 se odvolávali k Obamovi. Ani Trump se nestal terčem protestů. A videa ukazují, jak se demonstranti vyhýbají, aby nepošlapali rozprostřené americké vlajky.

Další námitkou je, že svržení režimu je v rozporu s Alžírskou dohodou z roku 1981, která ukončila krizi kolem amerických rukojmí a zavázala USA nezasahovat do íránských vnitřních záležitostí. USA by měly ujasnit, že se jí již necítí vázány, neboť byla sjednána pod nátlakem a porušena únosy a vraždami amerických představitelů, sponzorováním útoků na americké cíle a podporou teroristických skupin.

Někteří kritici namítnou, že snaha o svržení režimu zmaří naděje na budoucí jednání o atomových zbraních. Předpokládají ovšem možnost dohody, která neexistuje. Předchozí dohoda byla extrémně vadná a poté, co od ní USA odstoupily, íránský režim o nové jednat odmítá. Éra jednání skončila. Nicméně, aby udržely mezinárodní tlak a podporu Kongresu pro agresivní politiku, USA by měly zůstat jednání otevřené i po přijetí cíle svržení režimu.

Jinou námitkou je, že po svržení režimu mohou moc převzít ještě radikálnějšími vůdci z Revolučních gard a změnit Írán ve fašistickou diktaturu. Avšak Revoluční gardy a klerikální oligarchy nelze oddělovat, sdílejí stejnou ideologii a pouze používají různé prostředky ke stejnému záměru.

A konečně kritici varují, že výsledkem může být zhroucení státu jako v Iráku a Libyi. Je zde však velký rozdíl. Írán není produktem evropské postkoloniální kartografie, ale existuje tisíce let. Neutiskuje náboženské menšiny, společnost je převážně šíitská a nesužují ho národnostní ani náboženské třenice. Na rozdíl od arabských zemí má dlouhou historii živé politiky, neformální občanskou společnost, agilní tisk, tvůrčí intelektuální scénu a rozsáhlou vzdělanou střední vrstvu.

Íránské dějiny jsou od počátku 20. století vyplněné boji mezi lidmi toužícími po svobodě a kleriky uzurpujícími si moc. Revoluce 1905 konstituovala první parlament a omezila šáhovy pravomoci až do jeho svržení 1941. V roce 1953 vyvolal premiér Muhammad Mosaddek krizi znárodněním naftového průmyslu. Puč proti němu je často vydáván za americko-britské spiknutí, avšak byl převážně íránskou iniciativou. Po dalším čtvrt století byl Rezá Šáh Pahlaví v roce 1979 svržen revolucí, kterou posléze ovládli a všechny její liberální složky potlačili klerikové. Od roku 1999 dodnes probíhají proti jejich režimu vlny protestů.

Aby USA předešly vývoji jako v Iráku a Libyi, musí jejich politika svržení režimu již dnes zahrnout plány na řízení postteokratického Íránu správným směrem, neboť ponesou velkou zodpovědnost. Po převratu musí okamžitě zrušit všechny sankce a iniciovat mezinárodní finanční podporu. Vliv na příští íránskou vládu si lze udržet jedině dlouhodobými zárukami rehabilitace země a značnými finančními injekcemi. Prezident a Kongres budou muset vysvětlit americkému lidu, že jsou pro regionální stabilitu a americké národní zájmy kritické. A íránské vládě musí být jasné, že zcela závisejí na jejím úplném zřeknutí se nukleárního vojenského programu.

Ačkoliv po kolapsu budou čistky nevyhnutelné, Washington bude muset na nové vůdce tlačit, aby ponechali prostor starým elitám ochotným zapojit se do nových pořádků. Nebezpečné pozůstatky zanechává íránský nukleární program. Ideálně by měla jejich kontrolu převzít Agentura pro atomovou energii. V případě neúspěchu bude třeba jednostranného zásahu americké armády k odstranění jeho nejkritičtějších aspektů.

Svržení režimu nebude hezké a nevyřeší problémy okamžitě. Avšak USA se musí přinejmenším pokusit o pomoc íránskému lidu k typu vlády, jaký si zaslouží. Jinak jsou odsouzeny opakovat chyby a předstírat, že se někdy podaří překonat bezohlednost režimu jednáním – anebo naivně doufat, že revolta zvítězí i bez podpory zvenčí. Tento přístup se neosvědčil 40 let a je na čase zkusit jiný.

Zdroj: http://www.janyr.eu/index.php/79-pristi-iranska-revoluce