První globální občanská válka

Manning, Snowden, Assange, Miranda, The Guardian. Každý den nám připomíná nepříjemnou pravdu, kterou by mnozí nejradši ignorovali: Jsme ve válce. Nevyhlášené, poměrně klidné válce, ale přesto válce. Tato občanská válka nemá přesně definovanou bojovou frontu, ani bojovníky jasně identifikované uniformě. Bojiště je všude, ve stejném městě, ve stejném místě, a často i v rodině.

Na jedné straně je tady vládnoucí vrstva. Bohatí, mocní lidé, kteří řídí, jsou nepřístupní otázkám. Prostě rozhodují a jsou pevně přesvědčeni, že rozhodují ve prospěch veřejného zájmu. Mají spoustu příznivců bez moci či bohatství. Ale co mají také, je obava ze změny. Silně zažité návyky. Osobní zájem na pokračování. Strach ze ztráty toho, co mají. Nebo prostě nemají intelektuální schopnosti pochopit probíhající revoluci.

Na druhé straně je digitální generace se zástupci ze všech pohlaví, ze všech kultur, ze všech koutů světa a ze všech věkových skupin. Komunikují spolu. Vyměňují si zkušenosti. Objevují svou rozdílnost. Hledají společný postoj, když zkoumají hodnoty a měřítka svých rodičů. Nazývám je generací, přestože jsou různého věku. Tato generace si vyvinula vlastní žebříček hodnot a neobvyklou analytickou inteligenci. Využívají všech nástrojů, jak upozornit na rozpory, klást správné otázky a odhalit přetvářku. Napříč prostorem mohou cítit pochopení pro všechny lidské bytosti.

Rostoucí rozdíl

Kdysi dávno jsem byl přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy digitální kultura prostoupí jednotlivce a během času rozdělení zmizí. Přes popularizaci nástrojů, jako jsou twitter a chytré telefony, toto rozdělení nebylo vyřešeno. Místo toho se jen zvětšilo. “Mocná” generace nepřevzala digitální kulturu. Jen slepě manipuluje nástroji bez jejich pochopení, v zoufalé parodii na cargo cult. Výsledek: Hudebníci útočící na vlastní fanoušky, internetové noviny, s webovými stránkami zaplavenými reklamami, které vypadají jako kopie papírového vydáni, mladí politici používající facebook a twitter jako nástroj pro publikování tiskových zpráv bez pokusu komunikovat s voliči.

Před 40 lety dva novináři ukázali, že prezident nejmocnější země světa využil tajné služby k odposlechu svého politického oponenta. Tato investigativní novinařina jim přinesla Pulitzerovu cenu a vyústila v odstoupení prezidenta. Dnes jednotlivci s s pomocí digitální kultury ukázali, že prezident stejné země odposlouchával celou zeměkouli! A poslal vojáky, aby cynicky zabíjeli civilisty. Další Pulitzerova cena? Ne, 35 let ve vězení pro jednoho a celosvětový hon na druhého. Prezident naproti tomu dostal Nobelovu cenu míru.

Úmrtí žurnalismu

Na rozdíl od doby Watergate už není možné spoléhat na noviny. Velká část novin opustila investigativní žurnalistiku. Noviny se staly nástrojem zábavy a propagandy. Vytratila se z nich kritika a většinu článků zpochybníte po několika minutách hledání na internetu.

A jednotliví novináři, kteří nepřestali popichovat, museli počítat se zatčením a zadržováním svých rodiných příslušníků bez důvodu, byli politicky zastrašování a museli zničit své vybavení. Online noviny Groklaw, které upozornily na mnohé podezřelé korporátní praktiky, ukončily činnost. Zakladatel začal mít obavy o svůj osud.

Vládnoucí třída se rozhodla zkrotit svět dvěma způsoby: strachem z terorismu pro ospravedlnění totální kontroly a strachem ze ztráty zaměstnání, vytvářejícím falešný pocit nevyhnutelnosti.

Mnohé bylo pravděpodobně zavedeno nevědomky. Mnozí hráči jsou vnitřně přesvědčeni, že pracují pro veřejné blaho. A že vědí, co je dobré pro lidstvo.

Můžete věřit, že špehování emailů nebo aféra Wikileaks jsou detaily. A důležitými tématy jsou ekonomika, zaměstnanost a sport. Nicméně všechny tyto věci jsou přímo závislé na výsledku probíhající bitvy. Velké finanční krize a války byly vytvořeny vládnoucí vrstvou. Digitální generace snažící se o nastolení nových témat je zesměšňovaná, umlčovaná, vysmívaná, nebo pronásledovaná.

Panika

V roce 1974 bylo pro vládnoucí jednodušší obětovat Nixona a s ním několik dalších. Paralely se současným stavem jsou problematické. Dnes je vládnoucí vrstva vystrašená až panická. Přestala reagovat racionálně. Hledá exemplární případy a snaží se ucpat každou skulinku, jako by se jednalo o ojedinělý případ.

Neváhá použít protiteroristické zákony proti novinářům. Kdo před lety situaci předpovídal, byl považován za paranoidního. Ačkoli snad ani největší paranoik by si nepředstavil, jak rychle a přímočaře se zhmotní jeho obavy. Jsme nyní víc terorizování protiteroristickým státem než samotnou teroristickou hrozbou.

Zničení harddisků v britském The Guardian je jistě akcí nanejvíce symbolickou, zbytečnou a naprosto absurdní, která jen podtrhuje politické násilí vlády, uplatňující svou vůli zastrašováním známých a slavných novin. Situace ilustruje, jak vládnoucí vrstva nepochopila moderní svět. Sama se zapletla do směšné pozice ignorace a arogance. Otevřeně tak vyhlásila válku každému občanu země. Válku, která je dopředu prohraná, a předem ztracená. Válku, kterou se bude snažit prodlužovat, válku ve které zničí mnoho obětí, ve které se bude nespravedlivě: zatýkat, věznit, mučit, ničit, dohánět k sebevraždě, štvát a pronásledovat lidi po celé zeměkouli.

Taková je dnešní realita. A když budete mít smůlu, budete ve špatném letadle, nebo pošlete email nesprávné osobě, můžete být další na seznamu. Neutralita není možná. Jsme ve válce.

Překlad: Aseco

Související články: