Reorganizace médií v Polsku je prý špatná

Co je tedy správně?

V Polsku se roztočil vír, o jakém my, občané ČR, dosud jen roztouženě sníme. Minulý čtvrtek polský parlament totiž schválil novelu zákona o veřejnoprávních médiích, který počítá s tím, že vstupem zákona v platnost – což se stane ve chvíli, kdy bude zákon zveřejněn v úředním věstníku – skončí mandát dosavadních členů členů vedení polské TV i členů jeho dosavadních dozorčích rad, a bude tak možno přikročit k takové reorganizaci polské státní televize, ve které bude uplatňovat – a to zcela nově – svůj vliv též polská vláda. Aby reorganizace vstoupila v platnost, chybí nyní už jen podpis prezidenta Dudy, což se považuje za formalitu, protože prezident je členem právě oné strany Právo a spravedlnost, která znění zákona připravila.

Pochopitelně v EU, která počítá s úplně jinými vlivy než vládními, jež by měly ve veřejnoprávních televizích působit, vyvolala mediální revolta polské vlády dokonalé pobouření. Eurokomisař Günther Oettingen pohrozil Varšavě, že komise vyvolá proti Polsku mimořádnou proceduru pro porušení základních hodnot EU. „Mnoho věcí hovoří pro to, abychom na Varšavu uvalili dohled,“ prohlásil Oettinger, a k jeho hlasu se přidal i předseda komise EU Juncker tím, že dal otázku Polska na program příštího zasedání komise 13 ledna.

Na evropském obzoru se tak vynořuje cosi netušeného. Totiž bitva, jejíž ústřední otázkou je, kdo – jestli pak vůbec někdo – má na politické zaměření evropských veřejnoprávních televizí dohlížet? Mají to být vlády, které se téměř vždy mohou pochlubit minipálně 50 procentní podporou voličů (jinak by mohly těžko vládnout), takže demokratický, čili lidovládní princip zde víceméně uplatněn je, anebo to de fakto nemá být vůbec nikdo, ovšem s výjimkou osazenstva či vedení těchto televizí samotných? Čili tak, jak je to u nás a jak to teď asi končí v Polsku? Tzn. tak, že si kolektivy, které se ve vedení televizí jednotlivých zemí více či méně tajemným způsobem sešly, si bez ohledu na převažující názory občanstva vytyčí své vlatní upřednostňované politické linie, a brzy poté – občanským dozorem vpodstatě neobtěžovány – (činnosti zřízených rad obou televizí, jež jediné měly či mají oprávnění na práci obou televizí dohlížet, si stěží kdy kdo všiml), začnou do éteru vysílat to jejich, jež se jim buď honí v hlavách, anebo to prostě jen z různých důvodu, ať už vnitrpolitických nebo zahraničně-politických, pro vysílání i pro sebe považují za výhodné?

A co to bylo to jejich, s čím např.naši televizáci po sametu začali a s čím nás oblažují dodneška?

Všichni to dobře známe. Bylo to to neblahé havlistické, nad něž mohlo být stěží co horšího. Obsahovalo např. tyto zásady:

USA a Západ jsou vzorem svobody a demokracie, zatímco Rusko i Čína smrdí peklem.

Sudeťáci byli vpodstatě hodní a ti špatní jsme byli my.

Katolický klérus si zaslouží být co nejbohatší.

Bělohorskou bitvu prohrála česká stavovská armáda s cizími katolíky právem, a doba pobělohorská nebyla temnem, ale znovuzavedením práva a pořádku.

Nejsme žádní Slované, jsme Keltové.

Rozhodující bitvou 2. světové války nebyla bitva stalingradská či bitva u Kurska, ale vylodění spojenců v Normadii v roce 1944. Teprve to zlomilo Hitlerovi páteř.

Naši (a nejen naši) kapitalisté jsou solí země a odbory by jim neměly práci komplikovat.

Zeměkoule je příliš malá na to, aby měla dva nebo dokonce víc hegemonů. Jeden, ten dosavadní – USA – na správu Země bohatě stačí.

A teď pozor: Tohle se vyhlásilo jako soubor věčných a nezpochybnitelných pravd – a aby věčné a nezpochybnitelné mohly v našich hlavách setrvat, bylo rozhodnuto, že kdyby se čirou náhodou – a to zase doma i ve světě – objevil jakýkoli jev, názor,svědek, besedník či autor, který by tyto pravdy vyvracel či je činil sporným, musí být – řečeno termerminologií goebbelsovskou – skryt, řečeno terminologií naší – zamlčen.

Čímž bylo nad zemí Jana Husa a T. G. Masaryka a nad námi všemi vyhlášeno právo lži.

Byla to lež nápadně se podobající – a jistě ne jen náhodou – oné lži, se kterou zhruba ve stejnou donu, a to po pádu Sovětského svazu, vstupovali na americkou politickou scénu neokonzervatisté s heslem: Teď jsme tedy jedinými pány Světa my a takto to musí i zůstat! Čímž se lež naše prokázala být vlastně jen služkou nastupující lži americké.

Cílem lži naší je dále definitivně nás ve všech ohledech, a to samozřejmě i citově, oddělit od Ruska, zabít v nás poslední vzpomínku na naši příslušnost ke Slovanstvu, ve všech myslitelných směrech (včetně americké ideje o prospěšnosti uprchlíků pro Evropu), nás srovnat do zákrytu se zájmy USA coby jediného světového hegemona, a tak hlavně z našich mladých učinit zapálené euroatlanťany, kteří nadšeně přivítají, až se vrtné a težební soupravy Shell Oil comp. jednou rozjedou směrem k uralským ropným polím. Protože, jak prohlásila Madlen Albrightová: „Rusové mají příliš mnoho nerostného bohatství, což je nespravedlivé.“ A věci nespravedlivé je, jak známo, třeba napravovat. Čemuž všemu presstitutující se média, jak naše, tak Washingtonu a Bruselu, zapějí vroucně a co nejsvorněji své aleluja

V diskuzi o připravované reorganizaci veřejnoprávních médií v Polsku se objevil i tento čtenářský hlas: „Vlak se rozjel a pochybuji, že by se před našimi hranicemi mohl zastavit.“

Stačí si jen vyjádřit údiv, proč už ten vlak nestojí na kolejišti Hlavního nádraží v Praze. Pro ctitele neotesané pravdy by na to byl už nejvyšší čas.