Retro: Katastrofický kapitalismus, vyděračský stát

Jakmile cena ropy překročí 140 dolarů za barel, i ten nejzuřivější pravicový komentátor cítí potřebu svézt se na vlně obecné nespokojenosti tím, že část své show věnuje odsuzování velkých těžařských firem. Někteří dokonce zašli tak daleko, že mě pozvali na přátelské interview o tomto záludném novém fenoménu – „katastrofickém kapitalismu“. Většinou to probíhalo hladce, dokud se to nezaseklo.

Tak například měla jsem před mikrofonem přívětivou konverzaci s „nezávislým konzervativcem“, moderátorem Jerry Doylem na téma mizerné pojišťovny a hloupí, nešikovní politici, když se to stalo: „Myslím, že znám způsob, jak rychle snížit cenu benzínu,“ ohlásil Doyle. „Investovali jsme 650 miliard dolarů, abychom osvobodili národ o 25 milionech obyvatel. Neměli bychom teď prostě jen požadovat, aby nám vyjádřili svou vděčnost jejich ropou? V přístavech by měla být dopravní zácpa, jako je u vjezdu do Lincolnova tunelu v dopravní špičce, jeden tanker za druhým, každý s přišpendleným poděkováním od irácké vlády… Proč si tu naftu prostě nevezmeme? Investovali jsme do nich, abychom je osvobodili. Byl bych schopen vyřešit problém s cenou benzínu v deseti dnech a ne v deseti letech.

Pochopitelně, Doylův plán má několik zádrhelů. Tím prvním je, že by to byla největší loupež ve světové historii. Tím druhým, že přišel s křížkem po funuse. Už se to děje. „My“ už iráckou ropu loupíme, nebo jsme přinejmenším na tuto loupež připraveni.

Od publikování mé knihy The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism  už uběhlo deset měsíců. Uvádím v ní, že hlavní metodou, jak dnes měnit svět v zájmu nadnárodních korporací, je systematicky těžit z pocitu strachu a dezorientace, které doprovázejí velké šoky a krize. Svět prochází otřesy z několika šoků současně, vypadá to, že je vhodná doba rozhlédnout se, jak a kde je tato strategie aplikována.

Katastrofičtí kapitalisté jsou dnes velmi vytíženi – počínaje soukromými hasiči při požárech v Severní Karolíně, přes zabírání půdy v Barmě zasažené cyklonem, po zákon o hypotékách, který se pomalu prodírá Kongresem. Ten zákon neobsahuje skoro nic, co by se týkalo bydlení za rozumnou cenu, pouze přesouvá břemeno nesplacených hypoték na daňové poplatníky a zajišťuje, že banky, které uzavřely špatné hypoteční smlouvy, dostanou něco zpět. Není divu, že v chodbách budovy kongresu se mu přezdívá „plán Credit Suisse“ podle jedné z bank, které ho tak velkoryse navrhly.

Irácká katastrofa: My jsme to zničili, protože jsme to (jenom) koupili

Ale tyto případy katastrofického kapitalismu jsou amatérské v porovnání s tím, co se odvíjí na iráckém ministerstvu pro ropu. Začalo to oznámeními o kontraktech přidělených ropným společnostem ExxonMobil, Chevron, Shell, BP a Total bez výběrového řízení (ještě nebyly podepsány, ale přirozeně k tomu směřují). Platit nadnárodním společnostem za technické konzultace není neobvyklé. Neobvyklé je, že všechny takové kontrakty jsou trvale přidělovány firmám zajišťujícím naftařské servisní služby, nikoliv odborným těžařským firmám, které se specializují na výzkum, produkci a vlastnictví fosilních paliv. Jak podotýká specialista na ropu z Londýna Greg Muttitt, „Tyto kontrakty by dávaly smysl pouze v souvislosti s takovými zprávami, že těžařské firmy trvají na právu odmítnout následující kontrakty na správu a těžbu iráckých ropných polí jako první.“ Jinými slovy, ostatní firmy se mohou o tyto budoucí kontrakty ucházet také, nicméně vyhrají výše jmenované firmy.

Týden poté, co byly vyhlášeny smlouvy bez výběrového řízení, svět mohl poprvé nahlédnout jejich skutečnou cenu. Po létech mnoha tlaků a přemlouvání za scénou Irák oficiálně háže šest svých hlavních ropných polí (podle odhadu obsahují polovinu veškerých jeho známých zásob nafty) do chřtánu zahraničních investorů. Podle ropného ministerstva Iráku budou dlouhodobé kontrakty podepsány do konce roku. Ačkoliv pole zůstanou okázale pod kontrolou státní irácké firmy, zahraničním firmám bude dovoleno ponechávat si 75 procent zisku z těchto obchodů, což znamená 25 procent pro irácké partnery.

O takovém poměru nikdo nikdy v arabských zemích bohatých na ropu a v zemích kolem Perského zálivu neslyšel. Dosažení většinového podílu výtěžku z nafty pro stát bylo pro tyto země důkazem rozhodujícího vítězství antikoloniálního boje. Podle Muttitta se doposud všeobecně očekávalo, že zahraniční, nadnárodní firmy budou pozvány, aby prozkoumaly a připravily k těžbě nová pole v Iráku, nikoliv aby převzaly ta, která už jsou zaběhnutá a tudíž vyžadují minimální technickou údržbu. „Politikou irácké vlády vždy bylo aby tato existující pole zůstala plně ve vlastnictví státní firmy,“ řekl Muttitt. To, co se teď děje, je otočka o 180 stupňů. Irácké státní firmě zůstává tedy pětadvacet procent namísto očekávaných sta procent.

Jak je možné, že taková všivá smlouva mohla být schválena v zemi, která tak velmi trpěla? Ironicky řečeno je to právě proto. Je to irácké utrpení, jejich nikdy nekončící krize, které jsou záminkami pro dohody, jež hrozí vybrakováním jejich národního bohatství, hlavního zdroje jejich příjmů. Logika je následující: irácký ropný průmysl potřebuje zahraniční odbornost, protože roky sankcí jej připravily o nové technologie a následná invaze a pokračující násilí to ještě zhoršily. A Irák nutně musí začít těžit více nafty. Proč? Kvůli válce. Země je v troskách a miliardy předané zahraničním firmám bez výběrového řízení selhaly při obnově země. A to je okamžik, kdy ke slovu přicházejí kontrakty bez výběrového řízení: přinesou další peníze, ale Irák se stal natolik zrádným místem k podnikání, že největší naftařské společnosti musí být motivovány, aby riskovaly investice. Takže invaze do Iráku elegantně vytvořila argumenty pro jeho následné plenění.

Mnoho z hlavních architektů války v Iráku už dokonce ani nepředstírá, že by nafta nebyla hlavním stimulem. Na veřejnoprávní rádiové stanici Fadhil Chalabí, jeden z hlavních iráckých poradců prezidenta Bushe, jehož rady napomohly invazi, nedávno popsal válku jako „strategický tah Spojených států a Británie umožňující oběma zemím mít v oblasti zálivu vojenskou moc k zabezpečení dodávek ropy v budoucnosti.“ Chalabí, který pracoval jako náměstek ministra naftového průmyslu a ještě před invazí se setkal se zástupci největších naftařských společností, to označil za „hlavní cíl.“

Vojensky napadat země za účelem přivlastnění si jejího nerostného bohatství je podle Ženevských konvencí nezákonné. To znamená, že útočník má mít finanční zodpovědnost a ten nesmírný úkol obnovit iráckou infrastrukturu včetně ropné. Měl by být přinucen platit válečné reparace. (Vzpomeňme, že režim Saddáma Husajna zaplatil Kuvajtu 9 miliard válečných reparací za svou invazi v roce 1990). Namísto toho Irák je nucen prodat 75 procent svého nerostného bohatství, aby zaplatil účty za to, že byl sám ilegálně napaden a následně okupován.

Naftový šok: Dejte nám Arktidu, nebo už nikdy nebudete jezdit

Irák není jedinou zemí, ohroženou naftovou loupeží. Bushova administrativa je velmi aktivní ve využití další podobné krize – vysoké ceny paliv – v uskutečnění svého snu v národní rezervaci v Arktidě (Arctic National Wildlife Refuge – ANWR). A to sice vrtů u pobřeží v pevném, břidlicovém korytu Green River Basin. „Kongres se musí postavit k tvrdé realitě čelem,“ řekl George W. Bush 18. června. „Pokud jeho členové nejsou ochotni akceptovat ceny benzínu na dnešní bolestné výši, nebo dokonce více, naše země musí produkovat více ropy.“

Tenhle prezident funguje coby šéf vyděračů s benzínovou hubici v ruce mířící na hlavu své oběti – kterou je v tomto případě celá země. Dejte mi ANWR, nebo všichni budete trávit svou letní dovolenou na své zahradě. Snad to je poslední loupež kovbojského prezidenta.

Navzdory nálepkám Vrtej zde. Vrtej nyní. Plať méně na autech, měly by vrty v ANWR zcela zanedbatelný vliv na skutečné globální zásoby ropy, což jejich zastánci dobře vědí. Tvrzení, že by to přece jen mohlo snížit ceny, nestojí na pevné ekonomice, ale na obchodní psychoanalýze. Vrty by vyslaly signál obchodníkům s naftou, že nová je na cestě, což by způsobilo pokles cen.

K tomuto tvrzení mám dvě poznámky. Za prvé, pokoušet se odhadnout chování hyperaktivních makléřů na trhu komodit, ještě k tomu uprostřed celkového ohrožení, je to, co je nad síly vlády v Bushově éře. Za druhé, nikdy to nebude fungovat. Je-li něco, o čem si můžeme být jisti na základě rozboru současného chování naftařské burzy, pak je to ten fakt, že ceny budou stoupat bez ohledu na oznámení o nových zásobách.

Podívejte se na masivní naftařskou horečku probíhající v Albertě, kde mají dehtové písky. Dehtové písky (někdy též nazývané ropné písky) mají všechny klady, které mají mít Bushem navrhované vrtné oblasti: jsou blízko, jsou naprosto jisté, neboť smlouva NAFTA obsahuje klauzuli, která zakazuje Kanadě omezit zásobování USA. A ropa z tohoto velmi čerstvě otevřeného naleziště v tichosti proudí na trh v takovém množství, že Kanada už přeskočila Saúdskou Arábii (v dodávkách pro USA) a je nyní jejím hlavním dodavatelem do Spojených států. Mezi roky 2005 a 2007 zvýšila Kanada export do USA téměř o 100 milionů barelů. Navzdory tomuto znatelnému zvýšení bezpečných zásob jdou ceny pohonných hmot nepřetržitě nahoru.

To, co tlačí na vrty v ANWR, nejsou fakta, ale pouze strategie doktríny šoků – naftová krize vytvořila podmínky, ve kterých je možné protlačit dříve neprůchodné (ale vysoce ziskové) politické záměry.

Šok z cen potravin: Genetická modifikace nebo vyhladovění

Globální potravinová krize je spojena s cenou ropy. Nejen, že vysoká cena pohonných hmot tlačí nahoru ceny potravin, ale rozšíření biopaliv činí méně ostrou hranici mezi jídlem a palivem, vytlačuje pěstitele z jejich polí a hojně podporuje spekulace. Některé země Latinské Ameriky se pokoušely obnovit diskuzi o biopalivech a o včlenění práva na dostatečnou výživu mezi lidská práva, aby potraviny nebyly pouhou tržní komoditou. Zástupce ministra zahraničí John Negroponte to vidí jinak. V jednom a tomtéž projevu nabízel americkou potravinovou pomoc a současně vyzýval státy, aby snížily „svá exportní omezení a vysoké tarify“ a eliminovaly „bariéry bránící nasazení inovativních technologií pro rostlinnou a živočišnou výrobu včetně biotechnologií.“ Tohle byla nepochybně méně nápadná loupež, ale o co v ní jde, je jasné – chudé země nechť laskavě otevřou své zemědělské trhy americkým produktům a geneticky modifikovaným plodinám, jinak riskují, že o tuto potravinovou pomoc přijdou.

Geneticky modifikované plodiny se vynořily jako všelék na potravinovou krizi, alespoň tedy podle Světové banky, předsedy Evropské komise (je čas postavit se tomu tváří v tvář) a britského premiéra Gordona Browna. A samozřejmě firem podnikajících v zemědělství. „Není dnes myslitelné nasytit svět bez geneticky modifikovaných organizmů,“ řekl nedávno prezident Nestlé Peter Brabeck novinám Financial Times. Problém s tímto tvrzením spočívá, alespoň nyní, v tom, že neexistuje důkaz, že by GMO zvýšily produkci, často ji naopak sníží.

Ale i kdyby skutečně existovalo jednoduché řešení globální potravinové krize, opravdu bychom chtěli, aby spočívalo v rukou Nestlé a Monsanto? Kolik by nás stálo jejich řešení? V posledních měsících chemické koncerny Monsanto, Syngenta a BASF divoce skupovaly patenty na tak zvané „climate ready“ plodiny – rostliny, které mohou růst v zemi vyprahlé suchem a zasolené povodněmi.

Jinými slovy plodiny určené k přežití v budoucím klimatickém chaosu. Už víme, kam až je Monsanto schopno zajít v ochraně svého intelektuálního vlastnictví, ke šmírování a žalobám na farmáře, kteří se odvážili uschovat si vlastní osiva z roku na rok. Viděli jsme patenty na léky proti AIDS, které nepomohly milionům v sub-saharské Africe. Proč by měla patentovaná osiva „climate ready“  plodin být něčím jiným?

A mezitím, zatímco probíhá debata o vzrušujících nových objevech v genetice a v technologii vrtů, oznámila Bushova administrativa až dvouleté moratorium na nové projekty solární energie na federální půdě – údajně z důvodu obav o dopad na životní prostředí. Tohle je poslední hranice pro katastrofický kapitalismus. Naši politikové selhávají, když mají investovat do technologií, které v budoucnu mohou zamezit dalšímu klimatickému chaosu, namísto toho volí spolupráci ruku v ruce s těmi, kdo vynalézají nové způsoby, jak profitovat na budoucích katastrofách.

Privatizace iráckých naftových polí, zajištění globální převahy pro geneticky modifikované plodiny, odstranění posledních obchodních překážek a likvidace posledních přírodních rezervací… Není to dávno, kdy bylo o tyto cíle usilováno prostřednictvím zdvořile formulovaných obchodních smluv skrytých pod neškodným názvem „globalizace“. Nyní je tato zdiskreditovaná politika nucena surfovat na opakovaných vlnách globálních krizí a nabízet sama sebe jako lék poslední záchrany pro svět v bolesti.

Zdroj: The Nation

Překlad: Stan