Retro: Kde je zakopán český ekonomický pes

Proč se tedy ekonomové tak často mýlí a jak to, že jim to prochází stejně jako politikům? Viz náš článek o jedné zajímavé debatě. Podívejme se na několik důležitých důvodů, ale jistě by se dala najít i spousta dalších.

1. Český vzdělávací systém a akademická svoboda

Národohospodářskou fakultu VŠE ovládá člověk, který je sice úspěšným podnikatelem, ale vládne zde ideologická atmosféra jako v době, kdy byla škola na opačném pólu a jediné možné učení byla marxisticko-leninská politická ekonomie. Jak je možné zde pěstovat kritické myšlení a dát prostor tvůrčí svobodě? Na jaké úrovni je multidisciplinární výzkum, jaké jsou výsledky vědecké práce? Dnes je zde prosazována opět jediná, možná daleko víc politicky a národohospodářsky škodlivá doktrína neoliberální, která nás přivedla do současné deprese. Žádná recese, ale deprese! Nevylepšujme ekonomické pojmy svými ideologickými dojmy!

Jako bývalí studenti VŠE jsme komunistické doktríně nevěřili a brali jsme ji velmi skepticky. Kdo se toužil vzdělávat, měl po otevření hranic a zavedení internetu možností habaděj. Musel ovšem ovládat několik jazyků, aby si mohl studovat i zahraniční autory. Kriticky nás naučil myslet až život. Jak vůbec myslí naši mladí ekonomové? Vůbec o nich není slyšet, ani v nezávislém tisku.

Ptala jsem se přítele, univerzitního profesora v Linci, zda je možné v Rakousku, aby dostal funkci děkana člověk, který je majitelem několika firem a podnikatelem. Zda by mohl všechno zvládnout? Odpověď: „To je nepředstavitelné, nároky na vědeckou práci, publikační činnost a práci na fakultě věnuje často víc než 12 hodin denně. To je vyloučeno.“ Můžeme navíc okolním zemím závidět vzpurné profesory, kterým svědomí nedalo a začali zkoumat a mluvit k veřejnosti. U Němců to byla Kennedyová, Suhr, Hankele; u Rakušanů Kitzmüller, Büchele, Wohlmayer. A ten seznam si odborní čtenáři určitě rádi doplní.

A studenti? Často mají jen jeden cíl: rychle odmentorovat to, co si vyučující přejí slyšet, nediskutovat, protože na to není ani čas ani doba. Co nejrychleji získat alespoň bakaláře, a pak se někde upíchnout za slušné peníze, pokud možno ve finančním sektoru. Ekonomů máme jako blech, národohospodáři však nejsou žádní. Poslední byl zesnulý Miloš Pick, viz článek Vyznání národohospodáře. Na pokračování jeho díla nikdo zatím systematicky nenavázal, když pominu myšlenkově otevřenou a slibnou Ilonu Švihlíkovou. Je zajímavé, že mnozí intelektuálové píší o ekonomice srozumitelně a z hlediska zdravého rozumu mnohem lépe, než renomovaní ekonomové. Viz některé příspěvky na e-republice, zejména ohledně devastujících dopadů Kalouskova antihospodařenía celkového vývoje ve světě. Proto bych ráda zopakoval již řečené: Jak vůbec myslí naši mladí ekonomové? Proč o nich není slyšet ani v nezávislém tisku?

2. Negativní vliv médií

Média slouží zájmům svých majitelů, to je jasné. A ekonomové to vědí lépe, než kdokoliv jiný. Když se odvážili dva akademičtí ekonomové z MMF Jaromír Beneš a jeho německý kolega Michael Kumhof ve své analýze pro mezinárodní měnový fond (IMF Working Papers) nastínit řešení finančních krizí do budoucna, spustil se mediální povyk. Jako první rozcupoval jejich návrhy v deníku Týden hlavní analytik tohoto plátku Lukáš Kovanda. Prý by stopka virtuálním penězům emitovaných prostřednictvím nekrytých peněz formou úvěrů „uzmula moc komerčním bankám nad úvěrovou expanzí“. Beneš s Kumhofem doporučovali zavedení stoprocentně krytých peněz, což je původně teorie, kterou zpracoval v době velké hospodářské krize ve 30tých letech ekonom Irving Fisher.

Jiný ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii Francouz Maurice Allais již v sedmdesátých letech proslul výrokem, že se ekonomika může rozvíjet rovnovážně pouze za předpokladu, že objem poskytovaných úvěrů bude odpovídat objemu úspor. Jen tak se dá zamezit krizím a finančním bublinám. Nikdo ho však neposlouchal. Kovandovi vůbec nepřipadá divné, že banky emitují prostřednictvím dluhu peníze, které nejsou kryty dokonce plně ani vklady na základě současného frakčního systému, který se bortí tak jako tak. Že banky mají minimální vlastní kapitál, že půjčují za úroky peníze, které sami nemají a že nesmyslně riskují peníze druhých. To podle něho asi vůbec není problém. Zdravý rozum šel prostě do hajan.

A jestliže banky půjčují peníze svých klientů, neměly by být odměňováni poplatkem pouze za zprostředkování alokace kapitálu? Nyní ždímají úroky podle toho, jak se finanční trhy vyspí a jak si vybraní bankéři mezi sebou falešně nastaví mezibankovní sazbu LIBOR. A neměl by ten, kdo své peníze půjčuje, mít právo také rozhodovat o tom, kam a komu tyto peníze budou sloužit? Co je to za právo soukromého vlastnictví, které platí jen pro někoho a pro jiného ne? Jak to, že těmto ultra-liberálním ekonomům vůbec nevadí, že nás dnes státy mohou vyvlastnit ve prospěch záchrany tohoto korupčního a mafiánského finančního systému? Kovanda je ovšem rovněž absolvent současné VŠE, tím se mnohé vysvětluje.

3. Ekonomie se stala disciplínou pro ziskuchtivé lidi

Existenciální orientace na zisk je krajně neproduktivní způsob života a hlavně nepřináší v životě štěstí. Viz knihu Erich Fromm, Člověk a psychoanalýza. Taková orientace nerozvíjí žádný specifický a stálý vztahový systém a nemá stálé hodnoty. Český mainstreamový „ekonomický“ charakter je prostě předurčen k tomu, aby neustále měnil postoje, stejně jako to vidíme u známých českých ekonomů a novinářů. Ziskuchtivost rozvíjí pouze ty vlastnosti, které se dají nejlépe prodat. Předpokladem tržní orientace je prázdnota, tu člověk potřebuje, aby ji mohl kdykoliv naplnit tím, co žádá trh a co mu přinese rychlý prospěch. Pevný charakterový rys by mohl upadnout do rozporu s požadavky trhu. Ale od toho jsou média, aby se daly hrát různé role a mohlo předstírat a klamat, podle toho, jak se to zrovna hodí.

4. Ať žije pop-ekonomie pro lid!

Když role, tak role a k ní patří i narcistické hraní a prázdná sebeprezentace. Tak u nás vznikla i nová odnož této takzvané vědy, říká se jí „pop–ekonomie“. Jejím hlavním představitelem je Tomáš Sedláček, částečně ale i Vladimír Pikora nebo Markéta Šichtařová. Těm dvěma posledním alespoň díky za kritiku české penzijní reformy. Přispěla k rozvíření společenské diskuse na toto téma nakonec i v mainstreamových médiích.

Bylo úsměvné sledovat duel dvou zástupců mladé generace ekonomů v rakouské televizi. Na jedné straně stál Tomáš Sedláček, kterému tehdy vyšla právě německá verze Ekonomie dobra a zla. Na druhé straně byl rakouský autor Christian Felber, zakladatel hnutí ATTAC v německy mluvících zemích a autor řady publikací, týkajících se alternativních ekonomických modelů do budoucnosti.

Felber je tvůrčí osobnost a vnímá osudovou tragiku současného systému a rozklad západní společnosti. Na rozdíl od Sedláčka však hledá a nabízí řešení, o kterých se dá vážně uvažovat. A jeho řešení se opírá o hodnotové nastavení a vnímání úlohy ekonomie. Jeho vize „obecně prospěšné ekonomiky“ nachází ohlas i mezi podnikateli, pohybujícími se v reálné ekonomice.

Tomáš Sedláček se zde naopak představil vybrané společnosti jako bavič a oslňoval publikum svým hereckým výkonem. Ještě nikdy neřekl nic, co by mohlo poškodit jeho pozici analytika ČSOB. Škoda, že si plete ekonomii s vyprávěním pohádek a biblických metafor. V jeho podání je to téměř televarieté. Ale ekonomika není divadlo, přinejmenším nikoliv v zahraničí. Jako alternativního či uznávaného ekonoma (tak ho např. prezentují Parlamentní listy), ho však nelze brát vážně.

5. Mýlit se je lidské a někteří ekonomové se za lidi považují

Ekonomové se prostě mýlí. Ale odpovědnost nemusí nést žádnou, což je problém. Nedávno přiznali své omyly i známí ekonomové z Harvardu, viz článek Ekonomika škrtů je založena na vědeckém omylu. A experti z Mezinárodního měnového fondu se v prognózách mýlí dokonce systematicky a v řádu celých procent, viz článek Hrubá chyba MMF ničí řeckou ekonomiku. Trojka se v případě Řecka spletla, to se stává. A co zničené rodiny, lidské existence, děti bez rodičů, sebevraždy? A ekonomové velkých institucí svým mlčením viníka pak vlastně řeknou, že přece oni za nic nenesou odpovědnost, tu přece nese řecká vláda. A že jsme radili hloupě? To nás už nezajímá a lidé na to díky placenému tisku už dávno zapomněli. A s českými ekonomy navázanými na česká zprofanovaná média a na neschopnou vládu je to bída na druhou.

Zřejmě ale máme v Česku pořád velké rezervy, když je možné se tak často mýlit. České zlato je sice prodáno za zelené papírky, které budeme moci brzy použít tak akorát na zápal v kamnech. Ten, který ho prodal, sedí v centrální bance v Basileji, která ovládá dnes všechny země světa. A sedí tam jako expert na mezinárodní zúčtování. A může si popíjet jako znalec svá vzácná značková vína. Pak věřte úředníkům-expertům.

Vláda a služebný tisk stále ještě vytrubují, že v Česku prý není ještě tak zle jako jinde. A tak je stále ještě možné se beztrestně mýlit. Jak v politice, tak v ekonomii.

Převzato z e-republika.cz, speciál nazvaný „Zrada ekonomů“ najdete ZDE