Tvář
Do neznámé tváře
modlí lidé své vidiny
rukama zkroucenýma kamením
A hledají v ní vlídnost
klid a touhu po pochopení
Za roky z chlapa nic
jen mrtvo ranní hospody
Po dětech z ženy kupka
sukní a vůně svíc
Do neznámé tváře
modlí lidé své touhy
a upínání k odpočinku
každým člověkem
Do drsné země tahy portrétu
rozšířeného duší sochařů
jejichž dlátem jsou
narození a smrt
a dvě ruce
***
Na pohřbení
Na Vrbkách prodali čas Židovi
A proto tam žijí
Jak toky řek
Jak oblaka
Jak květy
Jak beranice kopců
Jak víra
Jak štěstí
Jak krása
A jenom někdy
A jenom někdy
Naslouchají staří lidé
blížícím se krokům
ošizeného Žida
A dostávají strach
A jsou nedůvěřiví
Smutní
Na pohřbení
***
Tak do uvítání
Koupaly dědinu deště
Hladily ji větry
Chránily ji kopce
Plnily ji sněhy
Sytilo ji slunce
A stavěli ji lidé
Usmála se
Protáhla kostelíkem hospodu
a odměnila se
prstencem prvních slov
a posledních písní
Tak do uvítání dnů
a pochopení noci
***
-x-x-x
Kapelko
při smutku spouštění
dřeva do země
sebral jsem tvoje melodie
a překročil nízký práh
Po polích
do dálek podzimů a jar
Po lukách
do krásy lét a zim
Do vzdálení roků
a věčně hrající
smutnou nadílkou
Na bílém sněhu
stojí černá kapelka
U bílé zdi pomalost
Kapelko
při smutku spouštění
vracím ti uloupené melodie
a zůstávám na dosah
***
Pohřeb
Hrála muzika
u stěny hroznolhotského hřbitova
a mrtví poslouchali
Hrál starý cikán
hrál smutek hor a duší
hrál neživou
Hrál na struny
a provazy rakví hlazené
zněly zemí
Vítr procházel hřbitovem
a slunce stálo za stěnami
v přešlapování jara
Hrál starý cikán
a tóny vždycky bloudivé
vracely se zpět
a zahlcovaly struny
(17.7.1975)
***
Setina noci
Den má po službě a sfoukává bdění
Telegrafní dráty zahučely divadelními
nářky mnohých světů
Mlčící reflektory monstruózních aut
se potkávají a recitují si básně
Pomlouvají se a zvědavě mrzačí člověka
Ten unaven proklíná rachot vlaků a nekonečných mostů
od stanice stárnutí po konzervu zmlku
Nemůže slyšet
MOST : Jak je dnes?
PARNÍK : Radostním, protože zatékám. Myslím se potopím.
MOST : Nabízím ti svůj pilíř.
Oba se chechtají
Oběti řvou hrůzou
Člověk zabouchl dveře trabantu a
zastrčil klíč do zámku
KLÍČ : Zdravím.
ZÁMEK : Spěcháš?
KLÍČ : Ani ne.
ZÁMEK : Ať se vztekne!
Člověk zuří
Okna vidíce jej přicházet zachytila paprsky úslužných neonů
a vyslala signály…
Kdesi nad přirozeností jadrně zaklel pilot – prorazil
zvukovou bariéru dříve
Detonace
Okna se jásavě sypou
a bez sebe nadšením zasahují lidskou kůži
Ospalé mozky ocelových konstrukcí
okřívají nocí a tropí smrtelné žerty…
(Fruxfrux, básník Tymy)
***
Píseň Sakosaka a Pikpakpoka
(nota: Přes spáleniště, přes krvavé řeky)
My syfilisti my to máme jistý
nezhynem bídou ale syfilídou
Nad námi rudý mráček pěkně vlaje
Buď tak nebo tak uřežou nám pták
A proto pějme píseň mladých boha –
týrů už je to tak na řadě je
náš pták a proto pějme píseň ach vím
už je to tak zde válí se náš pták
Jedno, jako druhé – co je to za hnusárnu?
Není špatné připomenout si realitu těch dob,které s odstupem poloviny století máme tendenci si idealizovat. Tohle je skutečná poezie oné doby.
Tomuhle rozumím víc …
https://www.youtube.com/watch?v=b-ryXuzpTdk
No jo, tu poslední písničku jsme zpívali na melodiii Směr Praha… ale to už je více jak 50 let. Rakovejch bylo, třeba Hymna buzerantů na nápěv Pochodu rudých námořníků atd. No jo, to víte, tenkrát to občas znělo z rádia každý 2 hodiny, když se slavil nějakej sovětskej nebo náš hrdina, tak jsme se stávali obětí propagandy, nebo spíše antipropagandy. Hezká vzpomínka, autore.