Retro: Potřebujeme vůbec školu?

O tom, jak „veřejné školství mrzačí naše děti, a proč se tak děje“, píše John Taylor Gatto v článku „Proti školám“.

Uvádím z něho některé citace, barevně zvýrazněné.

Úvodem začíná popisem nudy ve školách:

Učil jsem třicet let jak v těch nejhorších školách v Manhattanu, tak v těch nejlepších, a během té doby jsem se stal odborníkem na nudu. Nuda byla všude v mém životě, a pokud byste se dotázali dětí, což jsem často dělával, proč pociťují nudu, vždy mi dávaly stejnou odpověď: Říkaly, že práce byla hloupá, že nedávala smysl, že už učivo znali. Říkali, že chtěli dělat něco skutečného, ne jen pořád sedět. Říkaly, že se zdálo, že učitelé nevědí mnoho o předmětech, které vyučují a že zřetelně nemají zájem dozvědět se o nich více. A děti měly pravdu: jejich učitelé byli zrovna tak znuděni jako oni.

Nuda je obvyklý stav v učitelském povolání, a každý, kdo trávil nějaký čas ve sborovně, mohl si všimnout u přítomných učitelů slabé energie, stěžování si, deprimovaných postojů. Když se zeptal, proč se nudí, učitelé měli tendenci vinit z toho děti, jak se dalo očekávat. Koho by těšila výuka studentů, kteří jsou hrubí a zajímají se jen o známky? A to ještě v lepším případě. Samozřejmě, učitelé jsou těmi samými oběťmi stejné dvanáctileté povinné školní docházky, která tak důkladně zpracovává nejen studenty, ale ještě více i učitele samotné. Kdo je tedy na vině?

Vinni jsme všichni. Můj dědeček mě naučil to pochopit. Jednoho odpoledne, když mi bylo sedm, stěžoval jsem si, že se nudím, a on mi dal pohlavek. Řekl mi, abych už nikdy nepoužíval to slovo v jeho přítomnosti, že když jsem se nudil, byla to moje vina a nikoho jiného. Povinnost zabavit a zaměstnat se je jen moje vlastní, a lidé, kteří to nevědí, jsou nedospělí a je třeba se jim vyhnout, pokud je to možné. Jistojistě jim nelze věřit. Tato epizoda mě navždy vyléčila z nudy, a tu a tam v průběhu let jsem byl schopen předat tuto lekci některému pozoruhodnému studentovi. Nicméně nejčastěji jsem shledával marným proti všeobecně panujícímu mínění, že nuda a dětinskost je ve třídě něčím přirozeným. Často jsem musel odmítat zvyklosti, a dokonce i obcházet pravidla, abych dětem pomohl uniknout z této pasti.

Dále J. T. Gatto popisuje, jak se mu za jeho boj proti zaběhaným zvyklostem systém pomstil, záměrně poškozovali výsledky jeho práce, aby měli záminky k postihům, výpovědi ze zaměstnání až k odebrání licence pro výkon učitelského povolání.

Dochází k překvapivému závěru:

Co když není chyba v našich školách? Co když jsou takové, jaké jsou, tak odporující zdravému rozumu a dlouholetým zkušenostem jak učit děti, ne proto, že dělají něco špatně, ale naopak proto, že fungují tak, jak fungovat mají?  …  Je možné, že naše školy jsou navrženy tak, aby zajistily, že lidé nikdy nedospějí?

Opravdu potřebujeme školu? Nemyslím vzdělání, jen nucenou školní docházku: šest hodin denně, pět dní v týdnu, devět měsíců v roce, dvanáct let. Je tato smrtící rutina opravdu nutná? A pokud ano, kvůli čemu? Neskrývejme se za čtení, psaní a aritmetiku jako za zdůvodnění, protože dva miliony šťastných domácích studentů tento banální důvod vyvrací. 

J. T. Gatto uvádí příklady slavných osobností, které nucenou školní docházkou neprošly a přesto se staly úspěšnými spisovateli, vědci, státníky a dodává:

V této zemi nás učí, že mít „úspěch“ je závislé na absolvovaném vzdělání, ale to není pravda ani ve smyslu intelektuálním, ani finančním. A spousta lidí na celém světě našla způsob, jak se vzdělávat, aniž by se uchylovali k systému škol, které se až příliš často podobají věznicím.

Píše, že povinná školní docházka dostala ve Spojených státech svou podobu mezi lety 1905 a 1915, ačkoli byla koncipována mnohem dříve a zaváděla se po většinu devatenáctého století a vzorem pro ni byl pruský model, vytvořený vojenským pruským státem, jehož cílem bylo  „redukovat co nejvíce individualit pokud možno na stejnou bezpečnou úroveň, chovat a trénovat standardizované občany, vyloučit jiný názor a originalitu. To je cílem školství ve Spojených státech … a to je jeho cílem všude jinde.“

Uvádí další poznatky a důkazy o „prušáctví“ ve školách, které přijaly ve svém obdivu pruské kultury její nejhorší aspekt: vzdělávací systém záměrně navržený pro průměrný intelekt, omezující vnitřní život a vůdčí schopnosti a zajišťující poslušnost a zvládnutelnost občanů. Přitom v Prusku bylo takové školství utvářeno na počátku 19. století jako pátá kolona v hrozícím stále silnějším demokratickém hnutí.

Škola v tomto duchu má šest základních funkcí, ve stručnosti:

1. Adaptace. Pevný návyk na autoritu, zbavení kritického úsudku.
2. Integrace, nebo také konformita. Všichni jsou vedeni ke stejnosti.
3. Diagnostika a zařazení. Každému je ustanovena vlastní sociální role.
4. Diferenciace. Vzdělávání odpovídá zařazení z bodu 3.
5. Selekce. Vyřazení nevhodných.
6. Propedeutika. Výběr elit pro řízení, hlídání a kontrolu.

Nepotřebujeme učení Karla Marxe o boji mezi třídami, abychom viděli, že je v zájmu komplexního řízení, ekonomického či politického, umlčet lidi dole, demoralizovat je, rozdělit je od sebe navzájem, a zničit je, pokud by neplnili své zadání. Třída předurčuje postavení, jak řekl Woodrow Wilson, jakožto rektor Princeton University, v roce 1909: “Chceme jednu třídu osob, které mají liberální vzdělání, a chceme, aby další třída osob, mnohem větší třída, se v každé společnosti z nutnosti vzdala výsady liberální výchovy a hodila se k plnění specifických těžkých manuálních úkolů.”  

Závěr je přesto optimistický a dává naději a návod, jak naše děti před semletím školní mašinérií:

Nyní dobré zprávy. Jakmile pochopíte logiku moderního vzdělávání, jeho trikům a pastím se dokážete poměrně snadno vyhnout. Škola vychovává děti, aby se staly zaměstnanci a spotřebiteli; učte své vlastní děti, aby se staly vůdci a dobrodruhy. Škola vychovává děti k poslušnosti; učte své vlastní děti myslet kriticky a nezávisle. Školou vychované děti se snadno nudí, pomáhejte těm svým rozvíjet vlastní vnitřní život tak, že už se nikdy nebudou nudit. Podněcujte je, aby vyhledávaly kvalitní poznatky z historie, literatury, filozofie, hudby, umění, ekonomie, teologie – všechno to, co jim neposkytují učitelé ve školách. Učte děti, aby dokázaly být samy se sebou, aby se dokázaly soustředit a vést vnitřní dialog. Školou vychovaní lidé mají strach být sami a hledají neustálé společenství prostřednictvím televize, počítače, mobilního telefonu, vyhledávají povrchní přátelství, která rychle uzavírají a rychle ukončují. Vaše děti by měly mít větší smysl života, a ony mohou.

Převzato z ostrova Janiky