Rostislav Iščenko: Krach Ukrajiny, ale… kdy?

Zajímavý rozhovor ukrajinského politického analytika Rostislava Iščenka pro „Rádio Aurora“ na téma budoucnosti rusko-ukrajinských vztahů

Ukrajina ztratila svoji státnost nikoli de iure, ale de facto. Poslyšte, pokud Vás de iure prohlásí za mrtvého, ale vy budete naživu, může vás to potěšit. Ale pokud vás naopak uznají za živého a vy budete mrtev, pak Vám to bude jedno. S ukrajinskou státností je to podobné, třebaže oni to nepřiznávají, ačkoli si jezdí pro pokyny koho jmenovat a koho odvolat až do Washingtonu. Nejkřiklavější poslední příklad se týká již odvolaného tajemníka Rady obrany Ukrajiny, který kdesi odchytil vysloužilého amerického podplukovníka původem z Ukrajiny a nabídl mu křeslo ministra obrany… To už není státnost, a navíc situace, kdy centrum nekontroluje regiony, a kdy jednotné zákonodárství prostě není, kdy pro Kolomojského je jedno právo, pro Porošenka jiné a pro lidi nějaké další, třebaže psáno je jediné. Stát není jen společné území, ale i všeobecné zákony, které ho spojují, ale stát jako takový už není.

Pokud jde o právní likvidaci ukrajinského státu, nemusí k ní dojít ještě dost dlouho, protože to závisí na vztahu sil a zájmů. Často je totiž nevýhodné právně uznat fakt. Pojďme se na to například podívat z hlediska zájmů Polska a Ruska. Protože tu státnost fakticky neexistuje, zítra se sejdeme a řekneme si, že svoláme konferenci, zrušíme ji de iure a rozhodneme, co dělat s těmito územími. Pokud zlikvidujeme stát, tak nemůžeme říci, ať si tu žijí, jak chtějí. Někdo z nás musí převzít odpovědnost za tato území, může je podělit, někomu předat. Jsou to ale území s velkým počtem obyvatel a zničenou ekonomikou. Navíc tuto ekonomiku nelze obnovit, jako ji obnovili po 2. světové válce, nebo předtím po občanské válce, protože tenkrát se obnovovala součást jednotného národohospodářského komplexu, a bylo jasné, proč budou tyto podniky pracovat, komu dodávat produkci, od koho dostávat suroviny, odkud kádry, atd. Dnes to jasné není, protože trhy hlavních ukrajinských podniků už jsou obsazeny – pokud bychom obnovili například „Motor Sič“, tak už nebude dodávat motory pro ruské vrtulníky, protože ti už mají svoje, a ukrajinské podniky už nebudou dodávat plynoturbínové motory pro ruské lodi – protože mají svoje. A nezávislé Nikolajevské loděnice už nebudou stavět lodě pro ruskou flotilu – ty už dodává někdo jiný. A tak je to u každého ukazatele… ani „Turboatom“ už také nebude dodávat, protože trh má už „Rosatom“ a ani světové trhy už pro „Turboatom“ nejsou otevřené. Zůstaly staré kontrakty a nic víc.

Dokonce i ukrajinské zemědělství už prohrává s konkurencí, a to nejen kanadskou, ale i ruskou, tureckou nebo kazachstánskou. Jednotlivé odvětví ekonomiky nemůže existovat v podmínkách, kdy se všechna ostatní rozpadají a kdy stát neplní jemu určené funkce.

Takže první otázka, kterou si musí položit lidé, chtějící právně zrušit ukrajinský stát, zní: jaké reálné hospodářství pro uživení obyvatelstva chceme vytvořit, a co je tam třeba postavit a vytvořit, aby obyvatelstvo nemuselo jezdit za prací na Kamčatku nebo do Polska, či jinam?

A druhá otázka zní: Kde na to vzít peníze?

Ještě do posledního momentu, tedy do stavby potrubí obcházejících Ukrajinu, byla šance na obnovu jistého tranzitního potenciálu. Jistě by bylo nutné investovat miliardy do železnic, silnic, modernizace ukrajinských produktovodů. Pak to mohlo přinášet zisk a stát se klastrem, kolem kterého by vyrůstal další byznys. Nad tím ale dnes visí velký otazník, protože ukrajinský stát svou pozicí sice nahromadil plyn k přežití zimy a možná i léta a kašlal na tranzitní kontrakt a tím podkopává vlastní zájmy, protože je jasné, že Gazprom, sice nikoli bez problémů, nicméně uzavře svoje kontrakty se Západem, třeba cestou dodávek plynu zkapalněného a vytížení jiných plynovodních větví.

Případní evropští odběratelé tedy stojí před otázkou: Jestliže Ukrajina vvolala krizovou situaci jednou, dvakrát, tak ji nejspíš bude vytvářet dle svých zájmů znovu a znovu. Má smysl vůbec pouštět přes toto území dodávky z Ruska? Kromě toho do všech těch „objízdných“ tras vložily svoje peníze velké evropské korporace, takže jsou zainteresováni na tom, aby přinášely zisk jim a ne komusi jinému (nezúčastněnému). Ukrajina ale odmítla třístranné konsorcium, kdy by do její plynovodní soustavy investovaly svoje peníze jak Rusko, tak i EU. Je to tedy čistě ukrajinský hlavobol a problém. Takže tyto tranzitní cesty přestanou hrát roli, protože Ukrajina odřízla nejen plyn, ale i silniční, železniční a leteckou dopravu. Tím se ustálily nové cesty a staré se nevrátí, protože by si vyžádaly obrovské peníze. Ukrajinské silnice, železnice, přístavy by bylo nutné postavit nově, protože i to, co nějak funguje, už beznadějně zastaralo.

Takže kterýkoli zahraniční investor si i spočítá, zda se mu investice vrátí, a vidí, že místní politici mohou kdykoli jeho byznys zabrat, zkonfiskovat, změnit se zpětnou platností pravidla… Takže nám zůstanou jen státní investice, státní investice těch, kteří si tato území pak přivlastní. Tak si položí otázku: Jistě, Lvov je polské město, ale potřebuje Polsko vůbec utrácet obrovské sumy peněz, které nemá, aby integrovalo velmi složité území? Stejná otázka vzniká u Rusů, protože část obyvatelstva o východních územích Ukrajiny říká, že je to přece naše území a že ho nedají… Ale oni ho už předali v roce 1991 a hranice už je vytyčena… Lze se přít o to, zda vrátit nebo ne, ale v případě navrácení těchto území si jeho obnova vyžádá obrovské sumy peněz, které lze odejmout zase jen od vlastního obyvatelstva – to tady a teď nepůjde. Možná někdy v budoucnu… Proto je druhá část obyvatelstva Ruska velmi opatrná k úvahám o přírůstku území díky východní Ukrajině.

V jiné situaci jsou Maďaři a Rumuni, protože oni si mohou nárokovat poměrně malá a nepříliš hustě osídlená příhraniční území, kde jejich národnostní menšina je většinová, nebo má k většině blízko. Maďarsko navíc požaduje jen autonomii pro území s etnickými Maďary. V Rumunsku je sice idea Velkého Rumunska rozšířenější, ale jediným územím, kde oni rozdávali svoje pasy, je Moldávie, kde je silná, třebaže ne většinová část rumunských nacionalistů, kteří se navíc svého času dostali v Moldavsku k moci. Na Ukrajině by připadaly v úvahu Černovická oblast a Bukovina, kde však etničtí Rumuni obecně netvoří většinu.

U Ruska rovněž nevznikla jakási kritická masa proti připojení Krymu. Nicméně, odešlo tam dost peněz, tamní obyvatelstvo se většinově považuje za Rusy, nepříliš silně trpí kvůli tomu, že se všechny jejich představy zatím nesplnily. To ale není problém. Ale v případě připojení celé Ukrajiny by Rusko dostalo obrovská území s velkým počtem obyvatel (pokud by se všichni vrátili, tak 40 milionů) a to je prakticky čtvrtina až třetina všeho obyvatelstva RF, přičemž oni ještě nezapomněli na dost vysokou životní úroveň, kterou ne zcela dávno měli. A chtějí ji zpátky a je jim jedno, kdo jim to dá, zda EU nebo RF. Proto případné připojení bude posuzovat jako jednu z variant zlepšení své životní úrovně, přičemž trvají na samostatnosti a jsou z velké části vůči Rusku nepřátelsky naloženi.

V. I. Lenin kdysi řekl: Abychom se mohli sjednotit, musíme se nejdřív rozdělit. Takže, pokud je toto čára lomu, může být překonána dvěma způsoby: Buď zlom dojde logického konce a dvě části Ukrajiny uznají, že jsou natolik odlišné, že nikdy nebudou žít spolu a budou řešit, kudy povede státní hranice mezi nimi. Nebo tyto dvě části Ukrajiny řeknou, že nechají za sebou veškeré nepřátelství a problémy a budou se nějak sjednocovat, a až ten stát nějak sešijí, teprve poté budou řešit, zda vstoupí do EU (kam je neberou), nebo EAES, do Ruska, nebo se připojí ke společnému státu Ruska a Běloruska, který de iure je, ale de facto není. Chceme-li přijímat rozhodnutí o budoucím osudu, musíme zavést pořádek teď. Kdyby nebyly ty obrovské hospodářské problémy (Ukrajiny – pozn. překl.), bylo by možné se na to vykašlat a říci si, že to sjednotíme, a ono se to během 2-36 generací srovná, ale v dnešní situaci to možné není. Existuje-li byť jen část obyvatelstva, která je ostře proti sjednocení, bude vývoj proces a další vývoj sabotovat. Oni sice dostanou stejné doklady jako ostatní, ale budou v trvalé opozici a vystupovat s odpovídajícími idejemi, což bude působit na destabilizaci obecné atmosféry – a problém už nebude ukrajinský ale ruský!

Pro začátek musíme pochopit, jak se chystá žít Ukrajina. Bude se dělit, bude se sešívat, ale dle mého se nesešije. Navíc se může rozdělit na podstatně více státních celků než dva, protože se bohužel jedná o oligarchickou republiku, ve které zájmy jedné, či druhé části obyvatelstva neznamenají vůbec nic. A oligarchové, přestože jich už není 10, ale 5-6 rodin, mají naprosto přesné základní územní komplexy. A při oslabení centra – a ono slábne, protože mu už dnes MMF peníze nedává, a ono nemá regionům co nabídnout, jen na nich pořád něco požaduje – přirozeně sílí separatistické nálady obyvatelstva, a mezioligarchické války jsou docela možné. Možný je rozpad států na 4-5 regionálních sdružení, a ne na 2-3. Bude to opakování oligarchické diktatury ve zmenšené kopi,  takže stejně bude nutné zlikvidovat ukrajinskou státnost a řešit otázku uznání nových oligarchických států, zda jim pomáhat, nebo každý nechat vařit ve vlastní šťávě. Likvidovat je jako třídu, nebo dělit s Polskem, nebo je zabrat …to bude naprosto nová situace, se kterou bude nutné něco dělat. Dokud ale nová situace nevznikla, tak – jak vidím – nikdo nespěchá s postrkováním Ukrajiny k přirozenému výsledku.

Nedomnívám se, že se Rusko ve vztahu k Ukrajině v posledních 20 letech dopustilo nějakých vážných chyb. Devadesátá léta byla pokračováním procesu rozpadu postsovětského prostoru, který se Ruska dotkl v podstatně větší míře než Ukrajiny, a proto o nějaké aktivní politice Ruska vůči Ukrajině nemohla být řeč. Jediné, co tenkrát Rusko mohlo udělat a udělalo, třebaže ne bez obtíží, bylo zachování systému tranzitních produktovodů za svých podmínek. To bylo nejdůležitější, protože to zachovalo nejen trh pro Gazprom a naplnění státní kasy, ale i hlavní ekonomické spojení Ruska se Západní Evropou, a perspektivně dovolovalo i kalkulovat i s politickým sblížením s EU, ke škodě USA.

Vše, co se dělo později, probíhalo v podmínkách ostré nezbytnosti i při hře na šachovnici, protože se Rusko začalo obnovovat, sice ne od roku 2000, ale od let 2004 až 2005, a v roce 2008 už byla gruzínská krize (válka 08.08.08). Mnichovský Putinův projev byl v roce 2007 a prakticky zakotvil opozici Ruska vůči Západu. To, co bylo v roce 2014 na Ukrajině, bylo jen pokračováním v podstatě už zahájené války, kdy se jen stala pro všechny zřejmou. Za tu dobu bylo příliš velké množství krizí, nejen na Ukrajině a kolem ní, než aby bylo možné se soustředit na řešení jen ukrajinských problémů. Plus to, že já nemohu za Vás řešit vaše problémy, stejně jako Vy ty moje – takže pokud na Ukrajině jakákoli vláda říkala, že přítomnost Ruska a jeho pomoc nepotřebuje a jejich cíl je vstup do EU, tak jim Rusko pomoci nemohlo.

Nejednou jsem uváděl příklad, kdy jsme se s ruskými kolegy domlouvali na vytvoření ventrálního TV kanálu na Ukrajině, který by mohl konkurovat kanálům ukrajinským, a hájit zájmy části obyvatel Ukrajiny, orientovaných na Rusko – to bylo za Janukovyče. Kamenem úrazu byla prostá otázka: A vaši, ukrajinští, vůdcové, až uvidí zaměření kanálu, tak ho nezaberou? To nikdo vyloučit nemohl, a tak nemělo smysl do toho projektu investovat. Na Ukrajině velmi důsledně prováděli čistky všech politických sil. To bylo za Janukovyče, a ne po převratu za nějakých fašistů. V tom se pracovat nedalo. Jedna věc je, jste-li Američan a všichni Vám jdou na ruku, ale pokud jste Rus a děláte byť zlomek toho, co Američané, hned Vám řeknou, že to nelze, protože je to vměšování do vnitřních záležitostí. A ty, se kterými jste spolupracovali, odevšad odklízí, nebo rovnou zavírají.

V takových podmínkách nebylo možné tam politicky pracovat. To, co Rusko mohlo, to určitě udělalo. Dnes Putina kritizují, že poskytl Janukovyčovi 15 miliard a současně ho kritizují, že se tam neinvestovalo… No, jistě, vznikla možnost, ale jakmile tomu blbci přišlápli ocas na Západě a on se vrhl o pomoc k Rusku, tak mu ji hned poskytlo. A udělali naprosto správně, protože bylo jasné, že jedinou Janukovyčovou šanci, jak se z krize vyvléci, bylo rozehnání Majdanu, ale pokud by ho rozehnal, zavřel by si cestu na Západ, a mohl se posouvat jen do celní unie (se SNS*) – pozn.překl.). To, že toho blbce napadlo málem obětovat svůj život, a poté kapitulovat… To už jaksi promiňte…

*) SNS – Společenství nezávislých států – založeno v prosinci 1991. Má 9 členů, bývalých republik SSSR, a 1 asociovaného (Turkménie)

Překlad: st.hroch 200130

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments