Už zase placky

Badge FooterPolitická placka (dále už jen „placka“) je jako socha. Z relativního dělá absolutní. Nosiči placek nejsou připraveni pochybovat, chtějí jen tvrdit. Není právě toto pravý důvod, proč všechno oplackované končí nezdarem? Čím to vlastně je?


Tak už se zase po Praze chodí s plackami. Tentokrát jsem je poprvé viděl mimo Prahu, v Ořechu, přesněji v naší ořešské farnosti, což by snad mohlo překvapovat – neboť my katolíci bychom si na světské symboly potrpět neměli – ale nepřekvapuje. Nevěděl jsem ovšem, co ta placka na klopě jedné věřící slečny – červená osmička s čímsi na způsob přesýpacích hodin uvnitř – znamená. Pak jsem objevil to, co přede mnou patrně všichni dávno věděli, jde o placku s logem „Milionu chvilek pro demokracii“.

Plackový fenomén

Vzpomínám si, kdy jsem poprvé uviděl placky. Muselo to být v šedesátých letech, kdy se všemu nekonformnímu tolik dařilo. V osmašedesátém, pokud mne paměť neklame, se nosily placky s Dubčekem a Svobodou. Pochopitelně jen do chvíle, než normalizace začala zabírat. Pak byl na dlouhý čas od placek pokoj, a to až do „sametové“ revoluce. Ostatně, co by to bylo za revoluci bez placek, že? Ze všech tehdejších placek mi nejvíc v paměti utkvěla placka Občanského fóra, ale určitě zde musely být i placky s Havlem, které si nějak nemohu vybavit. Žil jsem tehdy mimo ČR. Placek vyjadřujících politický postoj muselo být „za sametu“ i po něm nepochybně víc, ale všechny je – často i s jejich idejemi – odvál čas. Vzpomínám ještě na placky s čírem Karla Schwarzenberga, jichž byla Praha v čase první volby prezidenta referendem na přelomu let 2012 a 2013 plná.

Sám jsem jednu placku také nějakou dobu nosil. Dostal jsem ji od Petra Uhla a stálo na ní německy psáno: „Wir schaffen das“ (dokážeme to). Šlo o slova opravdové evropské státnice a snad i jediné státnice na světě, Angely Merkelové, která se na rozdíl od kompletní české politické scény zasadila o nezištnou pomoc Němců uprchlíkům z Blízkého východu a Afriky. Byla „merkelovská“ placka politická? Myslím, že ne. Byla občanská anebo křesťanská v duchu podobenství o milosrdném Samaritánovi. Angela Merkelová totiž vyrůstala v křesťanské-protestantské rodině, a tak její slovo, jímž zachránila životy statisícům svých a našich bližních, mělo ještě jinou sílu, než sílu politickou.

Co se čeká od placky politické – prezentace ideálu, který žádným ideálem není – se nečeká od placky nepolitické. Nepolitická placka, jakou je např. placka s Beatles nebo vyplazený jazyk Rolling Stones, nedělá z Micka Jaggera a spol. nekritizovatelné polobohy. Jen ukazuje druhým, s jakým druhem muziky je dotyčnému dobře a možná i jaký životní styl je mu blízký. (Což jakési politikum také je, ale není to politikum proti politiku.) Nepolitická placka zkrátka nerozděluje, nedělí svět na my a oni, nevyjadřuje postoj, ale zálibu. A potom to, k čemu odkazuje, má charakter dočasnosti a dílčího výseku z celku. A někdy také – přiznejme si to – hlouposti. Což ale platí u placky politické dvojnásob a nadto to u ní může být nebezpečné. Vraťme se však k placce politické.

Placky a nálepky

Politická placka (dále už jen „placka“) je jako socha. Z relativního dělá absolutní. Nosiči placek nejsou připraveni pochybovat, chtějí jen tvrdit. Není právě toto pravý důvod, proč všechno oplackované končí nezdarem? Čím to vlastně je?

My lidé trpíme odnepaměti mnoha nešvary a jedním z nich je, že si potrpíme na nálepky. Je pro nás snazší nalepit na něco nápis, že je to dokonalé, než se snažit to dokonalým udělat. Raději si vyrobíme nálepku, čímž všem okolo říkáme: „Nepřemýšlej, nesnaž se pochopit, ale dej se k nám.“ Nálepky, placky, symboly, ale i nevšední extatické prožitky, pro něž si nevyhradíme čas, abychom je pochopili, vychovávají k povrchnosti.

To věděl už Ježíš Kristus, a proto často, když vykonal nějaký zázrak, naléhal na přítomné, aby o tom, co právě viděli, nikomu neříkali. Nechtěl, aby lidé jeho poselství redukovali na cirkusové číslo, aby se z obsahu stala nálepka o obsahu. Ježíš dobře věděl a apoštolu Petrovi to sdělil doslova, jak je snadné se k něčemu přihlásit, obstarat si nálepku skupinové příslušnosti, a jak je těžké to žít a nezradit. Slibuje-li nám někdo, že s naší příslušností někam a naším vstupem kamsi, či naším pouhým přihlášením se k něčemu, se něco změní, nevěřme mu. Nezmění se nic. Tedy nic kromě toho, že se na čas – nebo také navždy – proměníme v užitečného idiota.

Princip placek a nálepek je jedním z nepostradatelných mechanismů udržování konzumní kapitalistické společnosti při životě.

Pamatuji si dobu, kdy lidé chodili v oděvech bez nápisů. Trička a bundy tenkrát žádné nápisy neměly. K čemu také? Později, když byl můj syn malý – což byla první polovina osmdesátých let – si tolik přál tričko s nápisem. Přirozeně, že lhostejno s jakým, ale nápis tam být musel. Bylo to dětinské a mně to nepřipadalo nijak zvlášť podivné, ovšem byla to předzvěst toho, co se za pár let stalo samozřejmostí: onálepkovaný svět. Také u nás.

Pokaždé, když si potřebuji koupit něco na sebe, ocitám se v zoufalé situaci hledače svršků bez nápisu. Naposledy jsem uspěl, když jsem si koupil modré montérky. Smířil jsem se s pletenou čepicí s nějakým číslem na spodním rantlu, o němž nevím, jaké množství čeho udává, i s bundou s kratším nápisem na kapsičce, který jsem si v předtuše, že jím budu nevhodně reprezentován, dosud raději nepřečetl. O trikách ani nemluvím, ty už bez nápisu ani neexistují. Ono se řekne, „vždyť to nikdo stejně nečte a je to všechno z Číny“, jenže v tom je právě zakopaný pes: nezbývá nám, než sami sebe redukovat na nositele cizích hesel a neplacenou chodící reklamu. Takto vycvičeni si pak snadno připneme kdejakou placku a přihlásíme se k něčemu, z čeho nic dobrého nekyne a je ještě namířeno proti nám.

Hodno pozornosti ovšem je, že ti, kteří z nevědomosti lidí nejvíce profitují, se nálepkami neoblepují a placky si připínají výhradně při demonstracích, pokud je zrovna nenapadne se zabalit do vhodné vlajky, nejlépe tibetské. Šít chodí do exkluzivních krejčovských salonů, kde jedinou nášivkou je vyšitý podpis majitele krejčovské dílny na podšívce náprsní kapsičky.

Co je na plackách nezobrazitelné

Věřící lidé se často ptají, proč Bůh Izraelitům zakázal, aby si jej jakkoliv zobrazovali. Je snad Bůh natolik žárlivý, že nesnese, aby jeho obraz byl obrazem mezi jinými obrazy? Cožpak mohou Bohu vadit projevy úcty, jež jsou lidé zvyklí věnovat tomu, co je jim milé?

Židé Boží příkaz úplně nechápali, ale dodržovali jej.

Dnes už víme, proč si Bůh nepřeje, aby si jej lidé zobrazovali. Nechce, aby si o něm udělali vlastní představu, s níž budou jednou provždy hotovi, zvěční si ji jako sochu vytesanou do kamene a přestanou o Bohu přemýšlet. Z Boha si učiní modlu, kterou budou bez přemýšlení uctívat, ale ztotožňovat se s ním nikdy nebudou.

A tak je to se všemi ideologiemi, společenskými koncepcemi, filosofickými a politickými –ismy, domnělými spasiteli i revolučními vůdci. Jakmile si je dáme na placky, vyrobíme jim loga, potiskneme si jimi trička, vytesáme si je do kamene, pojmenujeme po nich ulice a letiště, nic nám to kromě zařazení se do stáda nepřinese. To proto, že jsme si z relativního udělali absolutní. Měli bychom to už jednou provždy vědět.

Protože cesta ven z našeho dnešního, po desetiletí se nakupivšího marasmu, může vést jen přes lidská srdce naplněná tím, čemu hloupé placky a nálepky mohou jenom uškodit. Ničím nepodmíněnou láskou člověka k člověku.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na