Rozumový operační systém

V diskusi k minulému článku jeden z čtenářů zmínil svůj vlastní rozumový operační systém, který používá při zpracovávání informací. Svojí reakcí na reakci jednoho čtenáře, kterého štípla vosa, se velice přiblížil smyslu a účelu článku. Pokud toho již nedosáhl, již mu jenom stačí, aby si uvědomil svoji podvědomou pozici, jakýsi duševní „uzlík nervů“, za který se podvědomě pokládá, a pohlédl na celou osnovu umělého koberce reality, v němž je jako takový vetkán.

Možná je takových čtenářů více, ale nepokládali za nutné přikládat do diskuse k článku své nicotné „já“, které také něco ví, a navíc možná dokáže poukázat na zjevné nedostatky autora článku a jeho výtvoru.

Dnes se stalo velice moderním být objektivním. Podle některých má být objektivita jednou z hlavních vlastností skutečného demokrata. Tolerance je intelektuály vnucována společnosti jako základní občanská ctnost. Často tak činí z upřímné naivity dané intelektuální nouzí, ale o to právě vehementněji. Lhostejnost podobná kachnímu peří odpuzujícímu vodu, je možná ctností mnohem vyšší a lepší.

Jakoby všichni intelektuálové postižení západní kulturou začali soutěžit o to, kdo je z nich větším demokratem, a kdo z nich je více tolerantním a objektivním. Mezi námi, je to soutěž hlupáků, kteří se ukájí piedestalem uplácaným z marasmu. Některým bezvýznamným osobám nezbývá nic jiného než zvýraznit svoji bezvýznamnost.

Být objektivním v marasmu, znamená být jakýmsi tmelem či médiem marasmu. Upřímní nespokojenci, rebelové, revolucionáři, extrémisté a mnozí jiní jsou na tom možná mnohem lépe, neboť se odlučují od marasmu svojí neobjektivností, a svojí subjektivností aktivizují stav jeho hnilobné stagnace, čím se otevírá možnost její recyklace na vyšší úroveň kvality.

Západní mentalita chápe poznání jako nějaký koberec či skládanku (puzzle, lego, křížovku, matrix apod.), kterou vytváří ze stále proměnlivých informací o objektivní realitě. Protože každý „uzlík nervů“ si složí svůj vlastní obraz reality (rozumový operační systém), pochopitelně se tento liší od obrazů reality „uzlíků nervů“ jiných.

Pokud rozumový operační systém je mostem k žádnému rozumovému systému (ve vyšším smyslu slova), je vše jistě v pořádku. Takový systém je nástrojem, jak uniknout z umělé reality do reality přirozené, vyšší či absolutní. Jinak se musí rozumový operační systém tak dlouho a tak mnoho rozvíjet, posilovat a cementovat, dokud se dotyčný sběratel informací zcela nezhroutí.

Pak například prodělal pacient mozkovou mrtvici, a jako bývalý uznávaný vzdělanec se může projevovat jako pětileté dítě. Pomocí rozumového systému vykastroval a zavraždil jednu část své bytosti – právě tu nejlepší.

Západní věda obvykle vytváří kopii reality, ale k realitě neproniká. Ostatně takové poznání je velice žárlivě střeženo celým systémem, jehož majitel si své otroky a rukojmí bedlivě hlídá. Není nauka jako nauka (není buddhismus jako buddhismus). Abychom se domluvili, kritéria formy, obsahu a podstaty požitého výrazu by musela být shodná. Možná to ani není možné.

Z hlediska západní psychologie lze snad říci, že je rozdíl mezi pojmem v oblasti mysli v levé mozkové hemisféře a jevem v oblasti mysli v pravé mozkové hemisféře.

V mysli levé mozkové hemisféry je informace o jevu. Pokud je kultura založená výhradně na informacích, není divu, že díky tomu v ní vznikají líté spory a nešťastné konfrontace rozumových operačních systémů (podvody, krize, války, masakry aj.). O jakémkoliv jevu lze podat nekonečné množství informací, a všechny lze velice snadno vyvrátit a popřít.

Je jistě dobré a správné vnášet do oblasti rozumových systému zmatek, neboť tyto stroje obvykle pracují pouze na transformaci vědomí v hmotu (utrpení).

Ona oblast hmoty se pochopitelně zarputile brání. Nakonec dává přednost hospodářským krizím, genocidám, válkám, vyhlazování a jiným masakrům. Tyto zákonité rány osudu se nejeví dané struktuře rozumového systému tak hrozné, jako jeho opuštění, které ztotožňuje „uzlík nervů“ se svým zánikem.

Abychom si na závěr pomohli příkladem či hádankou, tak z fyziky například víme, že každý trojrozměrný objekt je nadán těžnicí (svislou osou). Rozborem objektu však žádnou těžnici nikdy nikde nenacházíme. Přesto na základě neexistujícího jevu, například vypočítáváme statiku těles. Avšak nebýt těžnice, žádný trojrozměrný objekt by přece neexistoval? Je tedy neexistující těžnice prvotní podmínkou existence trojrozměrného objektu?

Přejít do diskuze k článku 33 komentářů