Ukrajina neexistuje, jen „ukrajinství“ jako porucha myšlení
Ruskému internetovému zdroji „Aktualnyje kommentarii“ poskytl korespondenční rozhovor Putinem nedávno odvolaný jeho poradce (čistých 13 let) Vladislav Surkov*) (někdy označovaný za „šedou eminenci“ Kremlu – pozn.překl). Předkládám vám podstatnou část této korespondence.
Není Vám odchodu líto, a nebudete se bez velkých věcí nudit?
Kdyby mi to bylo líto, tak bych neodcházel a držel bych se toho, smířil bych se se změnou kontextu. Ale bylo už dávno na čase.
Vy jste ale chtěl odejít už ve třináctém roce…
Už tenkrát jsem pochopil, že v systému nemám místo. Já jsem, samozřejmě, tento systém vytvářel, ale nikdy jsem nebyl jeho součástí. Není to problém systému, ale problém můj – cítím odcizení. Ne proto, že se mi něco nelíbí. Spíš naopak – líbí. Já se zkrátka nedokáži čímkoli zabývat déle než 5 let.
Proč?
Baví mě práce v žánru kontrarealismu. Tedy – když musíte konat proti realitě, měnit ji, předělávat. Dokud projekt prožívá stádium vzniku, rozvoje a růstu, je zajímavé se ho účastnit, protože je místo pro nové myšlenky. Při srážce úmyslu s realitou dochází k rozpadu starých struktur a syntéza nových, a tím i intenzivnímu výdeji energie. Je veselo. Ale když je nové vytvořeno, prudce se mění ve staré. Projekt vstupuje do fáze stability a sám se stává realitou. Přechází na nízkou energetickou úroveň a postupně se rutinizuje. A od tebe nevyžadují už nic nového – jen opakování sebe sama. Ale proč? Ať po mně opakují jiní.
Už jsem jednou odešel. Ale tenkrát jsem se do státní služby vrátil. Měl jsem k tomu důvody, a navíc protože jsem dostal unikátní příležitost, abych si sám vybrat projekt. Vybral jsem si Ukrajinu – čistě intuitivně. Nikdo mi to nenapověděl, ani já jsem nic nevěděl, a nejspíš to nevěděl ani nikdo jiný. Zkrátka jsem cítil, nebo spíš větřil, že půjde o velkou věc. Už tehdy mi došlo, když se ještě nic dít nezačalo, že bude skutečný boj se Západem. Boj vážný, s oběťmi a sankcemi. Protože se Západ nezastaví ani před jedním, ani před druhým. A že jim nezůstaneme nic dlužni. Ano, cítil jsem to. Sám se divím, jak jsem to mohl v létě 2013 předvídat v tehdejším naprostém klidu. A skutečně k tomu došlo. Jsem hrdý na to, že jsem se toho účastnil.
Ale uběhlo těch pár let… Začalo přirozené brzdění i tohoto projektu. Já bych se, samozřejmě, v normální situaci takového horkého úseku nezříkal, protože by to bylo nezodpovědné. Ale úsek víceméně vychladl, ale hlavně se změnil kontext. Nemohl jsem přece pět let jít jedním směrem, pak se prudce otočit a vydat se směrem opačným. Na tom bych se neshodl sám se sebou. Tak se u mě objevil důvod a záminka k definitivnímu odchodu.
Vás nezklamal systém, který jste vytvářel, kvůli tomu, že se v něm pro Vás nenašlo místo?
Samozřejmě, že ne – naopak. Je to systém silný a pro zemi potřebný. Moje samolibost je navždycky uspokojena tím, že jsem přiložil ruce a hlavu k výstavbě nového ruského státu. Ale pokud během stavby této mohutné budovy nějaký samostatný kameník, jako já, spadl s ležení, ta budova tím není ani nižší, ani horší.
Lidé, daleko silnější než já, sе nenašli ve svých projektech. Jobse přece svého času vytlačili z „Apple“ – no, a co?
Budete se věnovat politice?
Samozřejmě, že ano. O politiku jsem se zajímal vždycky, ještě před příchodem do státní služby. A budu i poté.
Jak to bude vypadat?
Protože velké věci zatím nemám, budu praktikovat malé politické formy. A konkrétně: – kuchyňské debaty, nebo vystoupení v hospodách pro málo známé spolupijany. Nebo napsáním traktátu, nikoli pro tisk, o poskytnutí částečných volebních práv „botům“**) jako prvním kroku k emancipaci virtuální osobnosti.
No dobrá, ale teď vážně…
Já si ale nedělám legraci. Budoucnost nenazrává v mainstreamu ani v předsednictvech. Ale právě v kuchyních a hospodách. A v podivných traktátech. Na temném, tichém dně informačního proudu.
A jaké ideje budete v kuchyních prosazovat?
Co do politických přesvědčení jsem Rus. A co do politických preferencí jsem putinista. A částečně heretik.
Co si myslíte o Ukrajině, jejích perspektivách a budoucích vztazích s Ruskem?
Ukrajina neexistuje. Je jen ukrajinství – jako specifická porucha intelektu a překvapivé zanícení pro etnografii, dovedené do extrémů. Takový krvavý místopis. Mišmaš místo státu – ale národ neexistuje. Existuje brožura „Samostatná Ukrajina“, ale Ukrajina není. Je jen otázka, zda Ukrajina už není, nebo zatím ještě není?
Jakkoli to zní divně, jsem ukrooptimista. Mám za to, že Ukrajina zatím není, ale časem přece jen bude. Chochlové***) jsou chlapci umínění, a dosáhnou toho. Nicméně, jaká konkrétně bude, v jakých hranicích bude existovat, anebo dokonce – kolik Ukrajin bude – to jsou otevřené otázky. Na řešení těchto otázek se bude Rusko tak či onak podílet.
Vztahy s Ukrajinou nikdy jednoduché nebyly, dokonce ani tehdy, když byla součástí Ruska. Ukrajina byla pro imperiální a sovětskou byrokracii vždycky věc složitá. Jednou je podrazí ataman Polubotоk (rozhraní 17. – 18.století), jindy se „zápaďáci“ přidají k Hitlerovi. Donucení k bratrským vztahům silou – to je jediná metoda, která historicky prokázala efektivnost na ukrajinském směru. Nemyslím si, že bude vymyšlena nějaká nová.
Čím je pro Vás Donbas?
Donbas pro mě není „co“, ale „kdo“. Především lidé – znamenití lidé. Zacharčenko, Chodakovskij, Borodaj, Bolotov, Bezler, Tolstych (polní velitelé, z nich většinu ukrajinská strana zabila – pozn.překl.) … Omlouvám se, že nevyjmenuji všechny, a že jsem vyjmenoval živé společně s mrtvými. Jsou to skuteční vojáci, a netřeba je idealizovat. Válka přitahuje různé lidi. Válka je věc špinavá, ale nutná – a oni se do té práce pustili – a zvládli to.
Na Donbasu přece není žádný med ani civilní život a všichni jeho obyvatelé si prošli těžkými zkouškami. Ani dnes to tam není jednoduché. Všichni jsou to hrdinové. Jako jsou města-hrdinové, tak tam je lid-hrdina.
Vrátí se Donbas do rámce Ukrajiny?
Nemám natolik vyvinutou fantazii, aby si dokázal něco takového představit. Donbas si takové ponížení nezaslouží, a Ukrajina si nezaslouží takovou čest.
Na pařížském summitu jste viděl Zielenského, Jaký na Vás udělal dojem?
Blbec to není. V každém případě ho v Paříži všichni přijali za prezidenta… Vyznačuje se překvapivou lehkostí myšlenek.
Zajímal jste se o budoucí reformu ruské Ústavy?
Plány na toto téma neznám a dokumenty jsem nestudoval. Četl jsem to, co bylo ve zprávách. Navíc ještě není definitivní text, takže je předčasné soudit. Ačkoli, nějaká nadějná prohlášení tam byla. Jakože musíme vykořenit výbušnou tezi, podle které mezinárodní dohody jsou pro Rusko nad vlastními zákony. Je dávno na čase, aby tato norma zmizela. Dokud tam je, tak se naše demokracie nemůže považovat za plně suverénní.
Ještě doufám, že se skoncuje s relativní nezávislostí místní správy na státní moci. Všichni přece vědí, že nejsou ani ekonomické, ani sociální, ani psychologické předpoklady pro takovou nezávislost. Zeptejte se kteréhokoli gubernátora, a on vám, sice mimo záznam, ale přesně řekne, že je dávno na čase zabudovat municipality do společné vertikály státní správy. A skončit s profanací kvůli vytváření chiméry evropských hodnot.
Pokud budou nakonec nějak upřesněny pravomoci prezidenta, o čemž se údajně také hovořilo, tak právní logika vyvolá nezbytnost začít nově počítat funkční období prezidentů, protože s novými pravomocemi to už bude jaksi jiná instituce prezidentství a nemohou se na něj vztahovat omezení prezidentství nynějšího. V každém případě, pokud se státní moc k novému odpočtu neodhodlá, pak se silně proviní proti právní čistotě. Je to, samozřejmě, můj soukromý názor, který ale vychází ze zkušeností s tvorbou zákonů.
U nás se už fakticky, přirozeně zformovala nikoli jen prezidentská, ale hyperprezidentská forma vládnutí. Je pro naši politickou kulturu organická, a – podle mého – je nutné ji zakotvit formálně – legislativně.
Znovu ale opakuji, že zatím je příliš brzy na nějaké závěry. Zatím není definitivní text a stále probíhá diskuse. Uvidíme, co z toho vzejde.
Myšlenka na připomenutí Boha v Ústavě vyvolala mnoho sporů…
Slyšel jsem o tom, ale že bych o tom nějak zvlášť přemýšlel – to ne. Možná, samozřejmě… v podstatě je to jedno. Podle mého názoru může být Bohu jedno, zda ho zapíší do Ústavy. Spíš mu to bude připadat směšné. V každém případě Bohu, se kterým mám co do činění já.
Kde se chystáte pracovat?
Žádný spěch. Dvacet let jsem život viděl jen z okna svého auta. Trochu se porozhlédnu, projdu se po trhu a něco najdu. Já přece jen se svým souborem sankcí a politickou toxicitou na roztrhání nebudu. O to zajímavější úkol to bude.
Máte nepřátele a můžete je jmenovat?
Doufám, že mám – vždyť jsem se tak snažil… A jmenovat někoho bez zvláštního důvodu, to se nehodí. Nepřátelství je věc intimní.
To jste si pro interview nepřipravil nic senzačního, nějakou informaci zevnitř?
To v žádném případě. Korporátní etika říká: Vždycky říkej to, co si myslíš, ale nikdy to, co víš.
Zdroj: Aktualnyje komentarii
*) Vladislav Surkov (1964) – ruský státní činitel, autor koncepce „suverénní demokracie“, Pomocník prezidenta RF v letech 2004 – 2020 (s dvouletou přestávkou na pozici šéfa administrativy premiéra RF), v otázkách sociálně-ekonomické spolupráce členských zemí SNS, ale i vnitřní politiky RF.
**) „botové“ – (angl.zkratka českého „roboti“) – speciální programy, vykonávající pro svého majitele automaticky a/nebo podle vloženého rozpisu rutinní činnosti na internetu – obvykle sbírá data a zpracovává požadavky na služby vzdálených serverů.
***) „Chochlové“ – letité, poněkud hanlivé označení Ukrajinců v běžné ruštině.
Překlad: st.hroch 200228
